Hněv růží

Postavení růže mezi květinami odpovídá místu psů mezi zvířaty. Květina u zvíře jsou tak zdomácnělí a ochočení, že někteří mají mlhavý dojem, že byly ochočené vždy. Existují plané růže a divocí psi. Divoké psy neznám, plané růže jsou velmi pěkné. Nikdo na ně ale nepomyslí, když je jejich jméno náhle zmíněno v klepech či básni. Na druhé stramě tu máme ochočené tygry a krotké kobry, ale když někdo řekne že má v kapse kobru, nebo že v hudebním salonu je tygr, musí přídavné jméno dosvědčující krotkost dodat poněkud zprudka. Když někdo mluví o zvířatech myslí v první řadě n zvěř divokou a když někdo hovoří o květinách, první mu přijdou na mysl ty volně rostoucí.
Jsou tu ale dvě velké výjimky, jež jsou natolik vpletené do kola lidské civilisace a tak nevratně prorostlé s jejími dávnými emocemi a obrazy, že umělý výrobek vypadá přirozeněji než přirozený. Pes nepatří k dějinám přírody, ale k lidským dějinám a skutečné růže rostou v zahradách. Slona musí všichni považovat za cosi ohromujícího, ale krotkého. Mnozí, zejména ve střediscích naší kultury považují každého býka za pravděpodobě vzteky šíleného býka. Stejně tak většinu zahradních stromů a rostlin považujeme za divoká lesní stvoření nebo močál, naučený konečně snášet ohraničení.
U růží a psů je ale tento instinktivní princip obrácený naruby. Zde umělé považujeme za prapůvodní a přízemní za nahodilou výjimku. Divokého psa si neurčitě představujeme jako zaběhnutého, jako zatoulanou kočku. A nemůžeme se ubránit myšlence, že nádherné divoké růže v našich živých plotech se tam dostaly tak, že utekly přes náš plot. A možná utíkali spolu, růže a pes: v jedinečném a (celkem) nerozumném útěku. Zrádné psisko se možná vyplížilo z boudy a vzdorná růže ze svého záhonu a společně si razili cestu jeden zuby, druhá trny. Možná proto je můj pes celý divoký, kdykoliv uvidí růži a všude do nich kope. Možná proto se šípkové růži říká v Anglii psí růže, a možná ne.
* * *
Na prapodivné starosvětské legendě, kterou jsem si právě vymyslel je ale něco jakási díl tupé barbarské pravdy. Jde o to, že právě v těchto dvou případech je produkt civilisace považován za bojovnější, ba divočejší. Divokého psa jakoby se nikdo nebál: vykazují mu místo nezi šakaly a služebná zvířata. Vystraha před psi je vepsána do lidského díla. Když čteme „Pozor pes“ je to varování před ochočeným psem: právě ochočený pes totiž nahání hrůzu. Odstrašuje do té míry, nakolik je ochočený: jeho loyalita a ctnosti nahání strach vetřelci a cizákovi  a to i těm, kteří žijí v našich branácha tím víc těm, kdo žijí napůl cesty do nich. Děsí ho tak ohlušující a zuřivá poslušnost, prchá před velkými netvory mírnosti.
Nuže, měl jsem podobný pocit, když jsem se rozhlédl po růžích stojících rudě, hustě a rozhodně kolem zahrady. Zdály se mi smělé, ba chvástavé. Spěchám dodat, že o své zahradě toho vím ještě méně, než o zahradách, kohokoliv jiného. O růžích nevím nic, ani jejich jména neznám. Znám jen jméno Růžnena a to je (v každém slova smyslu) křestní a křesťanské jméno. Je křesťanské v absolutním a prvopočátečním smyslu křesťanství, totiž v tom, že pochází z pohanského věku. Růži lze vidětl, ba cítit v řeckých, latinských, provensálských, gotických i renesančních básních. Vyjma toho samotného slova růže či Růžena, jež (jako víno a další ušlechtilá slova) je stejné ve všech řečech bílých lidí, nevím vůbec nic. Slyšel jsem nápadnější jména, jimž se dostalo větší reklamy. Vím, že existuje květina, jíž se říká Sláva Dijonu—což jsem se domníval, že je tamní katedrála. V každém přpadě znamená vypěstovat květinu a postavit katedrálu, znamená nejen vytvořit dvě slavné lidské věci, ale také (mám za to)
svě velmi vojácké a vzdorné věci. Vím také, že existuje růže jménem Merechal Niel—všimněte si opět, jak vojácky to zní.
Když jsem se jednoho dne procházel svou zahradou dal jsem se do řeči s mým zahradníkem (což je nemalé dobrodružství) a zeptal se ho na jméno zvláštní temně rudé růže, která jaksi podivně upoutala mou pozornost. Bylo to skoro jako by mi připomněla nějaký kalný prvek dějin a duše. Její červeň byla nejen snědá, ale kouřová, na její barvě bylo cosi odulého a hněvivého. Byla současně teatrální a morousovitá. Zahradník mi řekl, že nese jméno Victor Hugo.
* * *
Mám proto dojem, že všechny růže v sobě mají jakou tajnou moc, dokonce i jejich jména mohou mít v spojitosti s nimi samými jakýsi význam, která je odlišuje od téměř všech synů člověka. Růže sama je však královská a nabezpečná, třebaže velmi dlouho přebývala v bohatém domě civilisace, nikdy neodložila svou zbroj. Růže vždy vypadá jako středověký italský gentleman s šarlatovým plášťem a mečem: trn totiž je mečem růže. A zde je skutečné ponaučení z této záležitosti: že totiž pokračující civilisace možná nemá být čím dál více zapletná v boji, ale má být čím dál víc k boji připravena. Čím cennější a poklidnější je řád, který musíme střežit, tím bdělejší a živější má být náš krajní smysl pro bdělost a potenciální násilí. Když se tak procházím letní zahradou začínám chápat proč šílení lordi na sklonku středověku těsně před tím než zazvonily jejich meče, chňapli po růžích jako instinktivních symbolech impéria a rivality. Každá taková zahrada je totiž pro mne plná válek růží.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s