Vévodové

Duc de Chambertin-Pommard byl malým leč vitálním pozůstatkem skutečně aristokratické rodiny. Téměř všichni členové rodiny byli až do francouzské revoluce atheisty, ale po oné události (prospěšné tak početnými způsoby) byli velmi zbožní. Byl royalistou, nacionalistou a zcela upřímným vlastencem onoho zvláštního stylu, který neustále prohlašuje, že jeho země není v nebezpečí, nýbrž je již zničena. Sepisoval rozverné článečky do royalistického tisku nazvané Konec Francie, Poslední výkřik a tak podobě, a se zářícím vlasteneckým zápalem dodával poslední črty k obrazu německého císaře projíždějícímu přes chodník tvořený těly ležících Pařížanů. Byl vcelku chudý, ba ani jeho příbuzní peníze neměli. Na každé jídlo docházel svižným krokem do malé otevřené kavárny a vypadal jako všichni ostatní.
Protože žil v zemi, kde žádná aristokracie neexistuje, měl o ní vysoké mínění. Toužil po mečích a vybraných způsobech předrevolučních Pommardů—z nichž většina byli (teoreticky republikáni). S praktičtější horlivostí se ale obrátil k jediné zemi v Evropě nad níž nikdy nezavlála trikolóra a jejíž obyvatelé nebyli nikdy hrubě postaveni do jedné řady před státem. Anglie se stala majákem a útěchou jeho života, protože v ní vidí celá Evropa zřetelně jedinou přetrvávající aristokracii. Vévoda měl navíc mírnou zálibu ve sportu a choval anglického buldoka, věřil též, že Angličané jsou plemenem buldoků, hrdinských venkovských zemanů a udatných selských vasalů. To vše totiž četl v aglických konservativních novinách, které píší vyčerpaní levantinští úředníčci. Přirozeně ale četl hlavně franouzské konservativní listy (i když anglicky uměl dobře) a právě v nich se poprvé dočetl o hrůzném a strašném rozpočtu. Četl tam o konfiskační revoluci, kterou chystá lord strážce pokladu, zlověstný ministr financí Lloyd George. Ćetl i o tom, kterak se udatný princ Arthur Balfour z Burleigh onomu demagogovi postavil a jak mu po boku stáli lord kancléř Austen a veselý a zábavný Walter Lang. A protože byl řízný straník a schopný žurnalista, rozhodl se vypravit na zvláštní cestu do Anglie a psát zprávy pro svůj list o tomto zápase.
Celou věčnost jel krásnými lesy v otevřené bryčce, v kapse měl průvodní dopis pro jistého vévodu, který ho měl představit jinému vévodovi. Z nekonečných a nesčetných průjezdů znekldňujícími borovými lesy nabyl podivného pocitu, že jede nespočetnými chodbami snů. Přesto tato ohromná svěžest a ticho vyléčili jeho rozřčilení z mnoderní ošklivosti a neklidu. Bylo to pozadí hodné návratu rytířskosti. V takovém pralese by se mohl při honu ztratit král i s celým dvorem a potulný rytíř mohl zahynout nemaje jiného druha než Boha. Když konečně dorazil k samotnému hradu byl poněkud menší, než očekával, ale romantické obrysy s cimbuřími ho potěšily. Zrovna se chystal vystoupit, když kdosi otevřel obě křídla ohromné brány a vůz svižně vjel dovnitř.
„Tohle není ten dům?“ optal se zdvořile kočího.
„Ne, pane,“ řekl kočí, ovládající koutky svých úst. „To je vrátnice, pane.“
„Ach tak, jistěže,“ řekl Duc de Chambertin-Pommard, „tady začíná vévodovo panství?“
„Ach ne pane,“ řekl ten chlapík, už dosti stísněně. „Panstvím Jeho Milosti jedeme už celý den.“
Francouz mu poděkoval, opřel se zpátky do sedadla a zdálo se muž, ze vše jak tak ohromné a rozlehlé, jako by byl Gulliver v zemi obrů.
Vystoupil pak před dlouhým průčelím poněkud strohé budovy a ze schodů se k nim rozeběhel bezstarostný mužík v loveckém kabátě a pumpkách. Měl chabý světlý knír a mdlé, modré, dětské oči. Jeho rysy byly bezvýrazné, ale způsoby mimořádně příjemné a pohostinné.Byl to vévoda z Aylesbury, možná největší pozemkový vlastník v Evropě a než začal psát prudké dopisy ohledně rozpočtu byl znám jen jako chovatel a šlechtitel koní. V srdečném hovoru o maličkostech zavedl franouzského vévodu nahoru, kde ho představil dalšímu a významnějšímu francouzskému oligarchovi, který vstal zpoza psacího stolu s lehcee stařeckým cuknutím. Měl blyštivě lysou hlavu a brýle, spodní část jeho tváře skrývaly krátké, tmavé vousy, jež ale nezastíraly zářivý úsměv nikoli prostý ostří. Jak se rozběhl poněkud se nahrbil, jako věčně sedící pokladní nebo šéf kanceláře. Dokonce i bez šekové knížky a papírů na stole by z něj měl člověk dojem, že je to obchodník nebo podnikatel. Měl na sobě světle šedé kárované sako. Byl to vévoda z Windsoru, velký unionistický státník. Malý Gal stál mezi těmi dvěma uvolněnými přátelskými muži ztuha vzpřímený ve svém černém redingotu s obludnou vážnnou francouzských obřadných dobrých mravů. Ta upjatost pobídla vévodu z Windsoru, aby se ho pokusil uvolnit (jako jednoho z nájemců své půdy) a tak si zamnul ruce a řek: „Měl jsem velkou radost z vašeho dopisu….velkou radost. Bude mi velkým potěšením, pokud vám budu moci poskytnout-ehm-jakékoliv podrobnosti.“
„Moje návštěva,“ odvětil Francouz, „sotva postačí k vědeckému vyčerpání detailů. Zajímá mne jen idea. Idea je totiž vždy první věc.“
„To jistě,“ řekl ten druhý rychle. „jistě….idea.“
Pommard měl dojem, že řada je na něm (anglický vévoda řekl vše, co se od něj dalo čekat) a řekl proto: „Mám na mysli ideu aristokracie. Myslím, že to, co se zde odehrává, je poslední velká bitva za ideu. Aristokracie se musí, jako cokoliv jiného, obhájit před lidstvem. Aristokracie je dobrá, protože uchovává obraz lidské důstojnosti ve světě, kde je důstojnost často zastřena služebnými nezbytnostmi. Jen aristokracie může zachovat jistou zdrženlivost duše a těla, určitou ušlechtilou odtažitost mezi pohlavími.“
Vévoda z Aylesbury, který si matně vzpomínal, že předchozího večera nastříkal jedné hraběnce za krk sodovou vodu se tvářil poněkud chmurně, jako by hořekoval nad theoretickým duchem latinské rasy. Starší vévoda se od srdce zasmála a pravil: „“Dobrá, dobrá. Víte, my Angličané jsme hrozně praktičtí. Pro nás je zásadní věc půda. Tady kolem…znáte tenhle kraj?“
„Ano, ano,“ vykřikl Francouz nadšeně. „Chápu, co máte na mysli. Venkov! Starý prostý vesnický život lidstva! Svatou válku proti vypaseným a špinavým městům. Jakým právem tihle anarchisti napadají váš pilný a prosperující venkov? Copak se mu pod vaším vedením nedaří? Copak nejsou anglické vesnice pod nadšeným vedením svých povzbuzujících statkářů čím dál větší a veselejší? Což nemají máje? Což nemáte starou dobrou Anglii?“
Vévoda z Aylesbury si odkašlal a velmi nezřetelně řekl. „Všichni jdou do Londýna.“
„Všichni jdou do Londýna?“ opakoval Pommard, s prázdným výrazem ve tváři. „Proč?“
Tentokrát neodpověděl nikdo a Pommard musel zaútočit zmovu.
„Duch aristokracie je už ve své podstatě protikladem chamtivosti průmyslových měst. A přece najdete ve Franici jednoho či pár šlechticů, kteří jsou tak mizerní, že se skutečně pustili do obchodování s uhlím a plynem a pustili se do něj naplno.“ Vévoda z Windsoru se díval do koberce. Vévoda z Aylesbury přešel k oknu a rozhlížel se z něho. Nakonec ten druhý řekl. „Víte, to je poněkud upjaté, co říkáte. Člověk se musí starat i o své podniky ve městě,že.“
Malý Francouz vyskočil a zvolal „To ani neříkejte. Podívejte, celá Evropa je dnes jedno velké bojiště mezi obchodem a ctí. Pokud se my nebudeme bít ma straně cti, pak kdo? Jaké jiné právo máme my ubozí dvounozí hříšníci na své tituly a čtvrcené štíty než to, že neústupně podporujeme jistou ideu, že je nutné dávát to, co nelze požadovat a vyhýbat se věcem, jež nelze trestat? Naším jediným nárokme je stát napříč křesťanstvem jako hradba proti židovským kupčíkům a zastavárníkům, proti Goldsteinům a—“
Vévoda z Aylesbury se zprudka otočil a ruce měl vražené v kapsách.
„Ah, jak vídím,“ řekl, „četl jste Lloyda Georfe. Proti Goldsteinům neřekne nikdo křivé slovo, leda nějaký špinavý radikál.“
„Rozhodně nemohu připustit,“ řekl druhý vévoda zatímco poněkud roztřeseně vstával. „aby bylo vážené jméno lorda Goldsteina—“
Měl v úmyslu vypadat působivě, ale ve Francouzově pohledu bylo cosi, co na sebe hned tak něco zapůsobit nenechalo. Blýskala se v něm ocel francouzské mysli.
„Gentlemani,“ řekl pak, „myslím, že už mám všechny detaily. Vládli jste Anglii čtyři sta let. Sami přiznáváte, že jste nepřispěli k tomu, aby byl venkov pro lidi snesitelný. Sami přiznáváte, že jste napomohli vítězství nízkosti a kouře. A sami nakonec přiznáváte i to, že pokud jde o vás a ty mamonáře a dobrodruhy, které si gentleman má jen držet od těla, tak ve vašem případě je ruka v rukávě. Nevíc co udělá váš lid, ale můj lid by vás zabil.“
O několik vteřin později opustil vévodův dům, a pár hodin na to i vévodovo panství.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s