Sláva šedi

Když se podíváme na celé letošní léto mám za to, že by ho lidé neoznačili za příhodný čas pro chválu anglického počasí. Já ale budu anglické počasí chválit, dokud neumřu, i kdyby mě mělo anglické počasí zabít. Žádné počasí na světě není tak dobré jako naše anglické. Ba co dím, na světě není vůbec žádné počasí v pravém slova smyslu, leda u nás v Anglii. Ve Francii máte spoustu slunka a sem tam nějaký déšť, v Itáli máté horké větry a studené větry, v Irsku máte déšť, jednou prudký, jindy mírný, v Americe máte hrozná horka i strašnou zimu, v tropech vám úpaly zpestřuje hromobití. To všechno ale máte v širokém, brutálním měřtku, a musíte se s tím smířit vyrovnaně nebo v zoufalství. Jen u nás, v naší romantické zemi máte počasí, něco tak přísně romantického, krásného a promělivého jako žena. Velcí angličtí malíři krajináři (dnes opomíjení jako všechno ostatní anglické) se vyznačovali jedním významným rysem: na jejich obrazech nebylo počasí součástí atmosféry obrazu, ale jeho námětem. Malovali portréty počasí. Constableovi stálo počasí modelem. Počasí pózovalo Turnerovi a že to byly nějaké pózy, hrome. Totéž nelze po pravdě říci o jejich kontinentálních vzorech či rivalech. Poussin a Claude malovali objekty, dávná města nebo dokonalé akradijské pastýře skrze jasné médium klimatu. Ovšem na anglických plátnech je počasí hrdinou, u Turnera adelphiovský hrdina, provokující, blýskavý a bojující, melodramtický, ale skutečně skvělý. Anglické klima, urostlý a hrozný protagonista, oděný do deště, hromu, sněhu a slunečního svitu, naplňuje celé plátno a celé popředí. U monha francouzských věcí, vedle francouzského umění, připouštím jejich nadřazenost. Ale pokud jde o anglické počasí a obrazy o počasí a jejich nadřazenost, neustoupím ani o píď. Vždyť přece Francouzi nemají pro počasí ani slovo: francouzsky se musíte ptát na počasí asi tak, jak se anglicky ptáte, kolik je hodin.
Dále pak by měla proměnlivost klimatu vždy jít ruku v ruce se stálostí příbytku. Počasí v poušti je monotónní a v přirozeném důsledku se pak Arabové toulají kolem v naději, že někde jinde bude trochu jiné klima. Ovšm Angličanův dům je nejen jeho hradem, ale i pohádkovým zámkem. Oblaka a barvy každého proměnlivého jitra a soumraku se ho vždy dotýkají a barví ho odstíny a barvami od jílu po zlato a od zlata po slonovinu. Za koutem mé zahrady mám výhled na linii lesa, která je doslova odlišná jeden každý z tří set pětašedesáti dnů. Někdy se zdá nablízku jako živý plot a jindy daleko jako matně viditelný planoucí oblak soumraku. Stejný princip (mimochodem) se vztahuje na těžký problém s manželkami. Proměnlivost patří k vlastnostem ženy. Obchází hrubý požadavek polygamie. Dokud máte jednu dobrou ženu, můžete si být jisti, že máte duchovní harém.
Nuže mezi herese, které slýcháme v této souvislosti patří zvyk nazývat šedý den „bezbarvým“. Šedá je barva a dokáže být barvou velmi mocnou a příjemnou. Existuje také úrážlivý styl řeči o „kednom šeédém dni za druhém“. To už byste mohli stejně dobře mluvit o jednom stejném zeleném stromu vedle druhého. Šedá zatažená obloha je jistě baldachýnem roztaženým mezi námi a sluncem, když na to přijde, to je i zelený strom. Ale šedý a zelený deštník či slunečník se navzájem velmi liší stylem provedení i tvarem, nádechem i sklonem. Jednoho dne může být nebe šedé jako ocel, druhý jako holubičí pírka. Jednou může vypadat šedá jako smrtící mráz a jindy šedá jako dým z hodně velké kuchyně. Nic se nemůže lišit víc, než pochyby šedi a rozhodnost šarlatu. A přece se šedá a rudá mohou mísit, jak to dělají v jitřních mračnech: a také v jaksi vřelém kameni kouřové barvy z něhož postavili malá města na západě Anglie. V těchto městech, dokonce i domy, které jsou celé šedé v sobě mají jakousi záři, jako by jejich skrytá ohniště byla takovými výhněmi pohostinosti, že jemně pronikají zdmi, podobně jako stěnami oblaků. Když jsem se jednou těmi zapádními končinami toulal narazil jsem na cestovní ukazatel, který udával směr vzhůru strmou zakroucenou cestou do města zvaného Clouds (česky oblaka pozn. překl.). Nešplhal jsem tam, měl jsem totiž strach, že buď nebude město hodno svého jména, nebo já nebudu hoden onoho města. V každém případě mají ony vísky z teple šedého kamene v sobě jakousi bodrost, jíž nedosahuje všechen umělecký šarlat předměstí – jako by bylo lepší si ohřát ruce v popelu Glastonbury, než v malovaných plamenech Croydonu.
Dále nepřátelé šedi (lidé prohnaní, troufalí a zlomyslní) rádi přichází s argumentem, že v šedém počasí barvy trpí a že k tomu, abychom viděli všechny odstíny nebe a země je zapotřebí silného slunečního jasu. Zde je opět třeba říct dvě slova a je nezbytné mezi nimi rozlišovat. Je pravda, že slunce je zapotřebí k tomu, aby vyleštilo a rozzářilo třetiřadé a pochybné barvy: barvy rašeliny, hrachové polévky, impresinistických črt, hnědého sametového kabátu, oliv, šedé a modré břidlice, pleti vegetariánů, odstínu vulkanického kamene, čokolády, kakaa, bahna, sazí, slizu, starých bot. Všechny jejich jemné odstíny potřebují slunečné svit, aby vynikla jemná a slabá krása, jež se s nimi obyčejně pojí. Pokud ale máte zdravý barevný vkus černocha, pokud svou zahradu k prasknutí naplníte vlčími máky a zářivě žlutočervenými pelargoniemi, pokud svůj dům nalíčíte nebeskou modří a šarlatem, pokud si oblečete řekněme zlatý cylindr a karmínový redingot, budete nejen viditelní za nejšedšího dne, ale všimnete si i toho, že váš kostým a prostředí vyvolávají zvláštní efekt. Chci říct, že zjistíte, že bohaté barvy vypadají jasněji za šedého dne, protože jsou vidět na střídmém pozadí a vypadají, jako by planuly vlastním leskem. Proti tmavé oboze vypadají všechny rozkvetlé květiny jako ohňostroj. Je na nich cosi divného , současně živého a skrytého, podobného květinám vykresleným v ohni v přizračné zahradě čarodějnice. Jasně modrá obloha nutně vyniká na obraze a její jas ničí všechny jasně modré květiny. V šedém dni ale kveoucí vlaštovčí ocas vypadá jako spadlá obloha, červené chudobky jsou skutečně ztracenýma rudýma očima dne a slunečnice je místokrálem slunce.
A konečně je tu hodnota barvy, již lidé označují za bezbarvou v tom, že svým způsobem naznačuje smíšený a ztrápený průměr existence, zejména pokud jde o námahu, očekávaní a přísliby. Šedá je barva, která vždy vypadá, jako by se měla brzy proměnit v jinou, projasnit se do modra nebo vyblednout do bíla, či i propuknout v zelenou či zlatou. Trvale nás tak upomíná o neurčité naději, která sama o sobě pochybuje a když je v našich kopcích šedé počasí či šedé vlasy na našich skráních, možná nám ještě pořád mohou připomínat ráno.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s