Anarchista

Žiju teď na venkově už asi dva měsíce a sklidil jsem poslední bohatý podzimní plod venkovského života, jímž je silná touha vidět Londýn. Umělci žijící v mém okolí nadšeně mluví o vinoucí se svobodě krajiny, živoucím pokoji lesů. Ale já jim (s lehkým buckinghamshirským přízvukem) povídám: „Ále, takhle se cítí cockney. Pro nás skutečné staré venkovany je venkov realitou, romantika je pro nás město. Příroda je pro nás zrovna tak běžná jako jedno z jejich prasat, stejně obyčená, stejně komická a stejně zdravá. Ale civilisace je plná poesie, i když je to někdy zlá poesie. Ulice Londýna jsou dlážděny zlatem, tedy přímo samotnou poesií hrabivosti.“ S těmito typicky bukolickými slovy se zlehka dotknu klobouku, a odkráčím dál s hůlkou a strnulým držením těla jak se patří na nejstaršího obyvatele. Když na mě přijde živější chvilka bývám spíš za vesnického idiota. Poté co si vyměním těžká ale zdvořilá pozdravení s ostatními strejci, dojdu na nádraží, kde si řeknu o lístek do Londýna, kde žije král. Jednu takovou cesrtu, v níž se mísilo provinční zaujaté nadšení se strachem, jsem úspěšně vykonal před pár dny. Sám a bez pomoci jsem se v hlavním městě ocitl na změti silnic kolem Marble Arch.
Někoho může ovládnout jemný předsudek a pomyslí si, že jsem své venkovanství a odlehlost poněkud přehnal. A přce to tak bylo. Když jsem dorazil na ono nároží Hyde Parku z jakéhosi iracionálního podnětu nálady jsem najednou viděl celý Londýn jako cizí město a samotnou civilisaci jako jeden obrovský rozmar. Samotný Marble Arch mi ve svém novém umístění uprostřed silnice, kde se všude kolem něj tak honí doprava, až se z toho hlava točí, připadal jako klidná obludnost. Copak může být něco výstřednějšího než obrovská klenutá brána, kde lidé chodí všude jen ne skrz ni? Kdybych vzal vstupí dveře svého domu a postavil je jen tak samotné uprostřed zahrady za domem, moji venkovští sousedé by (ve své prostotě) nejspíš zírali. Nu a přitom s Marble Arch je to nyní naprosto to samé, zdobený vchod a jediné místo, kudy nikdo nemůže vejít. S novým uspořádáním pominula i poslední slabá záminka, aby mohl předstírat, že je brána. Taxikář jím pořád nemůže projet, může si ale dopřát potěšení z toho, že se projede kolem a dokonce (za mlžných nocí) i vytržení nad tím, že do něj narazí. Byl povýšen z řad smyšlenek k důstojnosti překážky.
Jak jsem tak šel přes roh parku tento pocit čehosi podivného na městech se začal mísit s dojem, co je současně strohé a cizí. Byl právě jeden z těch divně vybarvených zimních dní, kdy se promočená obloha mění do růžové, šedé a zelené jako obrovský opál. Šedé, vyhublé a zkroucené stromu stály jakoby ztrýzněné a tu a tam na lavičkách pod nimi seděli lidé stejně šedí a pohublí jako ony. Zima byla dokonce i mně, který snědl velkou snídani a měl v úmyslu pojíst zcela gargantuovský oběd. Lidem pod stromy byla zima ještě víc. Teplejší běloba domů v Park Lane svítila skrz opalizují mlhu směrem od východu stejně nehmotně, jako by samy mraky na sebe vzaly podobu paláců, aby se vysmívaly lidem posedávajícím v chladu. Ale paláce byly skutečné, a stejně tak i výsměch.
Žádný člověk hodný toho jména nedovolí, aby jeho nálady měnily jeho přesvědčení, ale skrze nálady chápeme a poznáváme přesvědčení jiných lidí. Fanatik není ten, kdo si ví, že má pravdu, každá příčetný člověk ví, že má pravdu. Fanatik je ten, jehož emoce a představivost jsou tak chladné a chabé, že nedokáže pocítit, jaké to je, když se druzí lidé mýlí. Já v té chvíli cítil velmi živě, jak se mohou lidé mýlit a sejít z cesty, až k dynamitu. Kdyby někdo z těch lidí zimořivě schoulených pod stromy povstal a dožadoval se potoků krve byl by to omyl, ale ne nemístný omyl. Odpovídalo by to a patřilo k té scéně: na jedné straně obraz sinavě šedý obraz nestoudné zpupnosti a bezmoci na straně druhé. Asi je pravda, že celkem vzato je tato sociální mašinerie, již jsme vytvořili lepší než anarchie. Pořád je to ale mašinerie, kterou jsme postavili. Udržuje tyto chudé lidi v beznaději: a boháče vynáši vzhůru…a to takové lidi – Bože dobrý! Ve chvíli kdy jsem se usadil na lavičku vedle jednoho z těch lidí měl jsem už napůl chuť vyzkoušet si jednou pro změnu anarchii.
Muž sedící vedle mě vypadal poněkud zachovaleji než většina těch, kteří tu obvykle posedávají, přesto by ho člověk nenazval gentlemanem a někdy patrně jako lidská bytost pracoval. Byl to malý muž s ostrou tváří s vážnýma upřenýma učima a poněkdu cizím vousem. Jeho šaty byly černé, přijatelné a přece pohodlné, takové jaké si obléká člověk z konvence, protože je otrava oblékat se nekonvenčně. Tohle a jiné věci přitáhlo moji pozornost, a protože jsem chtěl ulevit svému zhořklému sociálnímu cítění, zapředl jsem s ním řeč. Nejdřív jsme mluvili o zimě a pak o volbách. Na to onen poctivý muž řekl: „Nu, já k žádné straně nepatřím. Jsem anarchista.“
Vzhlédl jsme a skoro jsem očekával, že se snese oheň z nebes. Taková náhoda byla skoro jako konec světa. Posadil jsem se s pocitem, že tak či onak Park lne musí být zbořena a srovnána se zemí a usedl jsem vedle muže, který ji chtěl strhnout. Na okamžik jsem se mlčky sklonil před nastávající apokalypsou a v tu chvíli se muž prudce otočil a slova z něho prýštila jako prudký proud.
„Chápejte,“ řekl, „obyčejní lidi si mylí, že anarchista je chlap, který nosí po kapsách bomby. Herbert Spencer byl anarchista. A nebýt toho fatálního doznání na straně 793 mohl být úplný anarchista. Jinak zcela souhlasí s Pidgem.“
Řekl to s tak oslepující rychlostí slabikování, že by to mohla být lepší zkouška abstinence, než ta skotská spočívající v šesterém opakování slov „biblická kritika“. Pokusil jsem se promluvit, ale on pokračoval se stejnou perlivou prudkostí.
„Řeknete, že Pidge také připouštěl možnost vlády v té jeho desáté kapitole, tak snadno špatně chápané. Takhle útočil na Pidgeho Bolger. Ale Bolger neměl žádnou vědeckou průpravu. Byl to psychometrik, ale ne sociolog. Každý kdo vedle Pidgeho studoval i mladší a lepší Kruxyho objevy, snadno pochopí ten omyl. Bolger si plete sociální donucení s donucovací sociální aktivitou.“
Jeho rychle rachotící ústa se najednou pevně zavřela a on se na mně zpříma a triumfálně podíval s hlavou nakloněnou ke stramě. Otevřel jsem ústa a jen ten pohyb ho asi pobídl k dalším čerstvým slovním skokům.
„Ano,“ řekl, „to je všechno pravda. Finská skupina Bolgera přijala. Ale,“ náhle zdvihl prst jako by mě chtěl zastavit. „ale—Pidge odpověděl. Byl publikován jeho pamflet. Dokázal v něm, že potenciální společenské pokárání není zbraní pro pravého anarchistu. Ukázal, že právě tak jak skončily náboženská a politická autorita, musí odejít i autority emocionální a psychologické. Ukázal, že….“
Vstal jsem, poněkud omráčený. „Měl jsem za to, že jste podotkl,“ řekl jsem chabě, „že obyčejná populae anarchismu příliš nerozumí—“ „Přesně tak,“ odvětil se spalující svižností, „jak jsem řekl myslí si, že anarchista je člověk, který má v kapse bombu, zatímco–“
„Ach, nebesa, chlape!“ zvolal jsem. „Já rozumím tomu chlapíkovi s bombou! Kéž byste měl polovinu jeho rozumu. Co je mi po tom, kolik německých profesorů se zamotalo do toho, jak takhle společnost začala? Mě zajímá jen to, jak rychle skončí. Vidíte támhle ty tučné bílé domy na Park Lane, kde žijí vaši páni?“
Přikývl a zabručel cosi o koncentraci kapitálu.
„Nuže,“ řekl jsem, „pokud jednou přijde čas a my všicnni společně vezmeme tyhle domy útokem, řekneme mi jednu věc? Řekneme mi, jak to můžeme provést bez autority? Řeknete mi jak postavíte armádu vzpoury bez disciplíny?“
Poprvé vypadal, že na chvilku znejistěl, já se s ním rozloučil a přešel ulici zpět, když tu ho vidím, jak se otevřel ústa a rozběhl se za mnou. Vzpomněl si na něco z Pidgeho.
Já ovšem unikl a když jsem skončil do omnibusu znovu jsem zahlédl ohromný emblém Marble Arch. Viděl jsem masivní symbol moderní mysli: dveře bez domu, obří bránu do Nikam.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s