Nový dům

Coby kamenem dohodil od mého domu staví další dům. Jsem rád, že ho staví a jsem rád, že je coby kamenem dohodil, tedy co by dohodil slušným katapultem. Nicméně, zatím jsem po novém domě prvním kamenem nehodil—sám totiž, abych tak řekl, nejsem bez viny, když přijde na nové domy. A věru že je v takových případech proč silně protestovat. Prokletím minulého století bylo to, čemu se říkalo pohyb kyvadla, tedy představa, že se člověk musí střídavě pohybovat mezi dvěma extrémy. Je to ostudný a dokonce šokující výmysl a popření veškeré lidské důstojnosti. Pokud je člověk naživu, klidně stojí. Houpá se jen jeho mrtvola. Kdykoliv ale narazíme na moderní myslitele (což se člověku přihodí často) mířící do blázince, zjistíme pokaždé, když se jich optáme, že právě skvěle unikli z jiného blázince. Stovky lidí se tak staly socialisty ne proto, že by socialismus zvážily a shledaly jej pěkným, ale proto, že zvážily individualismus a shledaly jej obzvláště ošklivým. Podobně ke křesťanské vědě se mnozí přimkli jen proto, že už měli opravdu dost vědy pohanské, že už byli tak unavení z víry, že vše je hmota, až našli útočiště dokonce i pobuřující pohádce, že vše je mysl. Člověk musí někam pochodovat. Ale moderní člověk je ochoten (ve své choré reakci) pochodovat nikam, pokud a dokud bude mašírovat na opačný konec Ničeho.
Případ stavby domů je toho silným příkladem. Počátkem devatenáctého století se naše civilisace rozhodla opustit řeckou a středověkou ideu města—hrazeného, omezeného a definovaného, s chrámem pro víru a tržištěm pro politiku—a rozhodla se nechat město růst jako džungli se slepou krutostí a zvířeckou nevědomostí. Tak se Londýn a Liverpool staly velkými městy, jež dnes vidíme. Nu, lidé na reagovali, postupě je unavil život ve městě stejně temném a barbarském jako prales, pouze ne tak krásném. Tehdy u těch, kdo si to mohli dovolit, započal exodus na venkov, podobně i u některých, mohl bych jmenovat, kteří si to dovolit nemohli. Ovšem jakmile k tomuto docela přirozenému ucouvnutí došlo, rozlétlo se ihned k opačnému extrému. Lidé začali chodit a s rozjásanou tváří se chlubit, že bydlí třiadvacet mil od nejbližšího nádraží. Mnuli si ruce a žoviálně dávali k lepšímu, že jejich řezník se u nich zastavuje tak jednou měsíčně a že jejich pekař vyrážel na cestu k nim s pěkně horkými pecny chleba, které byly docela okoralé, když dorazil. Jeden takový chlapík chválil svůj domek v klidném údolí, ale mrzutě s mírným kroucením hlavou připouštěl, že za jasného dne je na vzdáleném obzoru patrný další lidský příbytek. Svářící se stoupenci venkoského života se hádali, kdo má vůbec nejnepohodlnější doručování pošty a když občas nějaký přítel odhalil nepohodlnou situaci, kterou druhý přítel bezmyšlenkovitě přehlédl, končilo to i žárlivou nevolí.
V horečnatém létě tohoto fanatismu se objevila fráze, že tu či onu část Anglie „chtějí celou zastavět“. Nuže není žádný důvod protestovat čistě proti tomu, aby lidé Anglii zastavěli o nic víc, než proti tomu, že na ní už nyní staví ptáci, veverky nebo pavouci. Pokud by ale ptačí hnízda byla rozeseta po stromě tak hustě, že bych po samá hnízda neviděl listí, musel bych říct, že ptačí civilisace upadla do jisté dekadence. Kdybch pokaždé, když bych se zkusil projít po cestě zjistil, že celá silnice je pokryta jednolitým kobercem z pavouků, musel bych cítit zneklidnění hraničící se znechucením. Kdybych byl na každém kroku natlačen, postrkován, přehlížen, obírán, vydírán, vykořisťován, podváděn a zaprodávnán chamtivými a arogantními veverkami, asi bych se nakonec ohradil. Jenže velká města se stala nesnesitelnými výlučně kvůli takovým dusivým sprostotám a projevům tyranie. V obrovských městech nás neznechucuje lidstvo, ale nelidskost. Nejde o to, že tam žijí lidské bytosti, ale to, že se s nimi podle toho nejedná. Doufám, že nemáme v nelibosti muže a ženy, ale jen to, že se z nich dělá jakási kaše: jsou zmačkáni do sebe tak, že jsou nejen bezmocní, ale i beztvární. Londýn není hrozný a odpudivý kvůli všem lidem, kteří tam žijí, ale kvůli tomu, že v něm není Lidu.
Proto přímo tančím radostí při pomyšlení, že má část Anglie bude zastavěna, pokud bude zastavěna po lidsku s lidskými rozestupy a v lidském měřítku. Zkrátka, dokud přitom nezastaví i mně—jako pohanského otroka pohřbeného v základech chrámu nebo amerického úředníka v hvězdně se třpytící pagodě příbytků—s radostí a potěšením se budu dívat na tváře a domy rasy dvounožců, k níž jsem přitahován nejen podivným citem, ale k níž dojemnou shodou okolností i patřím. Pokud jde o mne, neprahnu po poušti. Nejsem Timón Athénský, pokud by mým městem byly Athény, zůstal bych tam. Nejsem Šimon Stylita (poustevník, který žil léta na vrcholu sloupu pozn. překl.) až na onu žalostnou shodu okolností, že se každou sobutu ocitám v záhlaví novinového sloupku. Nekaji se v poušti z nějakých strašlivých hříchů, tedy přinejmenším se z nich kaji, ale ne v poušti. Nechci, aby nejvzdálenější z lidských příbytků byl příliš daleko, než abych ho spatřil, to je totiž má výhrada k pustině. Nechci však současně, aby byl nejlbližší člověk příliš blízko na to, abych se na něj mohl podívat, a to je má výhrada proti modernímu městu. Miluji člověka, svého bližního, nechci proto, aby byl tak daleko, že bych cokoliv o něm mohl postřehnout jen teleskopem, nechci jej však ani tak blízko, že bych mohl nějakou jeho část toliko zkoumat mikroskopem. Chci, aby byl ode mne, coby kamenem dohodil, abych pokud by to skutečně bylo zcela nezbytné, mohl hodit kamenem.
Koneckoců, možná by to nebyl kámen. Možná by to koneckonců byla kytice, nebo sněhová koule nebo ohňostroj nebo pecen svobodného obchodu, možná by si řekli o kámen a já jim dal chleba. Podstatné ale je, aby byl nadosah: jakpak asi mohu milovat bližního svého jako sám sebe, když mi zmizí z dostřelu sněhových koulí? Žádná insituce by neměla být mimo dosah rozhořčeného nebo obdivujícího lidstva. Nejbližší dům bych mohl docela dobře trefit katapultem, pravdou ale je, že katapult patří jednomu malému klukovi, kterého znám a ten si ho se sobeckostí tak typickou pro mládí kami odnesl.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s