Tři druhy lidí

Zhruba řečeno jsou na tomto světě tři druhy lidí. První druh jsou Lidé, tvoří největší a asi nejcennější třídu. Této třídě vděčíme za židle na nichž sedíme, oblečení, které máme na sobě, domy v nichž žijeme a vlastně (když se nad tím zanyslíme) k ní nejspíš i sami patříme. Druhou třídu můžeme pro naše pohodlí nazvat Básníky, ti jsou často svým rodinám pro zlost, ale obecně vzato pro lidstvo jsou požehnáním. Třetí třídu pak tvoří Profesoři jinak též Intelektuálové, někdy označovaní za myslitele či osoby přemýšlivé a hloubavé a ti jsou jak pro své rodiny, tak pro lidstvo zkázou a dopuštěním. Třídy se samozřejmě tu a tam překrývají, jako při každé klasifikaci. Někteří dobří lidé jsou takřka básníky a někteří špatní básníci jsou téměř profesory. Ale dělení sleduje linie skutečných psychologických lomů. Neříkám to jen tak. Je to výsledek víc než osmnácti minut přemýšlení a bádání.
Třída zvaná Básníci (k níž se, s nemalou pýchou, vy i já počítáme) sdílí jisté neformální, nicméně hluboké předpoklady a východiska, zvaná „samozřejmosti“ jako třeba, že děti jsou okouzlující, soumrak že je smutný a sentimentální a že když se jeden člověk pere se třemi je to pěkná podívaná. Nuže tyto pocity nejsou vulgární, ba nejsou ani prosté. Dětský šarm je velmi jemný, dokonce je složitý natolik, až je málem rozporný. Řečeno co nejjednodušeji je to smíšený respekt k rozjařenému veselí s respktem k bezmoci. Sentiment soumraku je, v nejprimitivnější salonní písni či nejhrubším párku milenců, pokud lze, sentimentem jemným. Zachovává podivnou rovnováhu mezi bolestí a rozkoší, dalo by se rovněž mluvit o rozkoši pokoušející bolest. Impuls netrpělivého rytířství, který všichni obdivujeme na člověku bojujícím s přesilou není vůbec snadné definovat samostatně. Znamená totiž tolik věcí: soucit, dramatické překvapení, touhu po spravedlnosti a potěchu z experimentu a neurčitosti. Ideje davu jsou ve skutečnosti velmi propracované a složité, jen je dav tak nevyjadřuje. Ve skutečosti je nevyjadřuje vůbec, vyjma těch, nyní až příliš vzácných příležitosteh, kdy se pouští do povstání a maskarů.
Nu to vysvětluje jinak nesmyslný fakt existence Básníků. Básníci jsou ti, kdo sdíli tyto lidové city, ale dokáží je vyjádřit tak, že tím sami dokazují, jak jsou zvláštní a jemní. Poeti dokáží z lůzy vytáhnout její ostýchavou vybranost. Tam, kde prostý člověk skryje prazvláštní emoce tím, že řekne: „děcko divný, mrňavý“, Victor Hugo napíše: „L’art d’ętre grand-pére“. Tam, kde burzovní makléř jen zprudka řekne: „Večerní obchodování končí, právě teď“, pan Yeats napíše V soumraku. Tam kde nádeník dokáže zamumlat něco o obírání a „vzácné kořisti“ vám Homér ukáže hrdinuv hadrech, jak se ve vlastní síni vzdorně staví princům při jejich hostině. Básníci převádějí lidové sentimenty do dychtivějšho a vznešenějšího tónu, mějme však vždy na paměti, že ty pořád vycházejí z lidových citů a sentimentu. Nikdo nikdy nenapsal žádnou solidní poesii, která by ukazovala, že dětství je šokující, nebo že soumrak je veselá fraška, nebo že by člověk měl být hodný opovržení kvůli tomu, že svůj jediný meč zkřížil se třemi dalšími. To si myslí je Profesoři nebo Povýšenečtí Puntičkáři.
* * *
Básníci se nad lidi pozvedají svým pochopením pro ně. Samozřejmě většina básníků psala v próze—například Rabelais nebo Dickens. Puntičkáři se na lidi pozvnášejí tím, že jim odmítají porozumět, když říkají, že všechny jejich mdlé a podivné přednosti jsou jen předsudky a pověry. Puntičkáři dělají z lidí hlupáky, Básníci dávají lidem pocit, že si připadají moudřejší, než by si kdy dokázali představit, že mohou být. Na celé situaci je hodně divných věcí. Nejpodivnější ze všech je patrně osud dvou faktorů praktické politiky. Básníci, kteří přijímají a obdivují lidi jsou často kamenováni a křižováni. Puntičkáři a povýšenci, kteří lidmi pohrdají jsou často zahrnuti statky a korunováni. V Dolní Sněmovně je kupříkladu pěkná řádka puntičkářů, ale porovnatelně méně básníků. Lidé tam nejsou žádní.
Básníky nemíním, jak jsem již řekl, lidi píšící poesii, vlastně ani ne lidi, kteří píší cokoliv. Myslím tím lidi, kteří svou kultivovanost a imaginaci užívají k tomu, aby mohli chápat a sdílet city svých bližních a to na rozdíl od těch, kdo totéž užívají k tomu, aby se povznesli na to, co označují za vyšší úroveň. Hrubě řečeno básník se davu liší svou citlivostí, profesor se od něj liší svou necitelností. Nemá dost jemnosti a citu, aby dokázal soucítit s davem. Jediné, co ho napadne je hrubě mu odporovat, probít se jí v souladu s nějakým vlastním egoistickým plánem a říct si, že bez ohledu na to, co ignoranti říkají, nejspíš se mýlí. Zapomíná, že nevědomost mívá často vynikající intuici danou nevinností.
* * *
Dovolte mi uvést jeden příklad, který může nastínit obrysy sporu. Otevřete první zábavný časopis, který vám padne do ruky a nechte své oči se zalíbením klouzat k nějakému vtipu o tchýni. Nuže ten vtip, tak jak se předkládá veřejnosti bude asi jednoduchý, stará dáma bude vysoká a silná, manžel pod pantoflem bude malý a přikrčený. Přes to všechno ale idea tchyně není nijak prostá. Je to myšlenka velmi propracovaná. Problém není v tom,že by byla velká a arogantní, ve skutečnosti je často drobounká a zcela mimořádně milá. Problém s tchýní je, ž je jako soumrak: půl jedné věci a půl druhé. A tuto pravdu soumraku, toto jemné, ba něžné zahanbení může opravdově, tak jak skutečně je, vylíčit básník, jenom s tím, že v tomtro případě bude tím básníkem muset být nějaký velmi pronikavý a upřímný romanopisec, třeba George Meredith, nebo pan H. G.Wellse, jehož Ann Veronica jsem právě s chutí přečetl. Na vybrané básníky a romanopisce bych se spolehl, protože ti se drží pohádkových nápověd z kreslenýczh vtipů v zábavných časopisech. Představme si ale, že by se tu objevil Profesor a řekl by nejspíš něco jako: „Tchýně je jen jeden z našich spoluobčanů. Úvahy nad pohlavím nesmí zasahovat do soudružství. Ohled na věk nesmí ovlivňovat intelekt. Tchýně je proste jen Další Mysl. Musíme se osvobodit od těchto kmenových hierarchií a stupňů.“ Nuže, když řekne Profesor tohle (a že to říká vždycky), odvětím mu: „Pane, vy jse hrubší než kreslené vtipy z časopisu. Jste sprostší a neohrabanější než největší mastodont mezi umělci z music-hallu. Jste zaslepenější a odpornější než dav lůzy. Ty obyčejné frašky, když nic jiného, se drží společenských stínů a skutečného myšlenkového významu, i když ho dokáží vyjádřit jen neohrabaně. Vy jste tak neohrabaný, že se jich ani chopit nedokážete. Pokud vám opravdu není jasné, že ženichova matka a nevěsta mají důvody ke zdrženlivosti a nedůvěře, pak nejste ani zdvořilý, ani humánní: není ve vás ani špetka sympatie a soucitu pro hluboká a pochybná srdce obyčených lidí.“ Je pořád lepší představit problém po prostém až sprostém lidovém způsobu, než si velkohubě žádný problém nepřipouštět.
Tutéž otázku lze posoudit stejně dobře i nad starým příslovím, že kde jsou dva, tam je třetí zbytečný. Toto přísloví je pravda populárně vyložená, tedy pravda vyložená špatně. Rozhodně není pravda, že třetí je zbytečný. Tři tvoří skvělou společnost: trojice je ideální číslo pro dokonalé přátelství – jako ve Třech mušketýrech. Pokud ale přísloví odmítnete zcela, pokud řeknete, že dva i tři jsou tentýž druh společnosti, pokud nedokážete postřehnout a pochopit, že mezi dvojicí a trojicí je širší propast než mezi trojicí a třemi miliony—pak vám s politováním musím oznámit, že patříte k třetí třídě lidských bytostí, že vás k sobě nevezme ani žádná dvojice, ani žádná trojice, ale že zůstanete do nejdelší smrti sami v kvílející pustině.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s