Krvavé pole

Četl jsem dnes ráno v novinách pár následujících odstavců, které mi připomněly Anglii, kterou nepamatuji, a možná proto ji obdivuji.
„Před téměř šesti lety, 4. září 1850, byl rakouský generál Haynau, který ve světě nechvalně proslul svými krutými postupy při potlačení maďarské revoluce v roce 1849, při své návštěvě Londýna notně zřízen povozníky firmy Barclay, Perkins and Co. Pivovar té společnosti generál procházel v doprovodu adjutanta. Vzhledem k velkému obveselení veřejnosti si tehdejší vláda netroufla útočníky stíhat a generál—o němž se mezi lidmi říkalo, že bičuje ženy—musel zdejší břehy opustit bez odškodnění.
Vrátil se do své země a usadil se na svém panství v Szekeresi, poblíž výše zmíněné obce. V závěti odkázal panství své dceři, po jejíž smrti mělo připadnout obci. Tato dcera nedávno zemřela a obecní rada, po důkladném uvážení, se rozhodla dar odmítnout a nařídila, aby půda panství nebyla nadále obdělávána. Nařídila také, aby napříště neslo jméno Krvavá louka.“
Nuže tohle je příklad jaké věci se mohou přihodit z upřímného demokratického podnětu. Nebudu příliš rozebírat první část příběhu, třebaže je kupodivu zajímavá. Připomíná dny, kdy Angličané mohli vzplanout, kdy byli potenciálními rebely. Strasti a úzkosti intelektuálního hněvu jim přitom nechyběly: sultán a zesnulý král Leopold byli odsuzování stejně upřímně jako generál Haynau. Pochybuji ale o tom, že by v ulicích Londýna byli fyzicky napadeni.
Tyrani, ti nám nechybí, na rozdíl od povozníků. Nicméně já veškerou svoji naději nestavím na historických hrdinech z firmy Barclay, Perkins and Co. To, co provedli, bylo sice pěkné, ale nebyla to úplná a dokonalá revoluce. I když je pohled na to, jak pivovarští kočí tlučou holí významného evropského generála příjemný a povznášející, není to úplná vize. Teprve až povozník vezme hůl na majitele pivovaru, spatříme jasný a zářivý úsvit britské samosprávy. Ta pravá legrace začne, až začneme tlouct ty, kdo utiskují Anglii a ne jen Maďarsko. Povozníci ovšem jednoznačně upadli ve svém duchovním charakteru, když dnes nedokáží natlouct ani jedněm, ani druhým.
* * *
Jak jsem ale již naznačil, můj skutečný spor se netýká první části citovaného článku, ale druhé. Bez ohledu na to, zda pivovarští kočí od Barclaye a Perkinse zdegenerovali či ne, obec, pod níž spadal Szekeres, zkažená a zdegenerovaná není. Obec stále ještě dokáže jednat demokraticky a přímo, a pokud to jinak nejede, vezme na to i hůl.
Říkám hůl a ne hole, protože na tom stojí celý argument pro demokracii. Lid je duše. Pokud chcete vědět, co je to duše, mohu odpovědět jen tak, že je to něco, co může hřešit a obětovat se. Lid se může dopustit krádeže, lid může krádež doznat, lid může krádeže litovat a kát se. Taková je idea republiky. Nu, většina moderních lidí si vzala do hlavy, že demokracie jsou cosi nudného a pomíjivého, nic než temný spěch či klouzání úředníků k jejich obyvklému osudu. Většina moderních románů a esejů v protikladu k tomu zdůrazňuje, že procházejícího se gentlemana mohou na vycházce potkat dobrodružství. Zdůrazňuje se, že aristokrat je schopen zločinů, protože aristokrat vždy dbá na svobodu a pěstuje ji. Pravda je ale taková, že dobrodružství může zažívat lid, či národ, jak se to stalo Israeli, když se pouští ploužil do zaslíbené země. Národy mohou konat hrdinské činy, lid je schopen zločinů. Francouzský národ ukázal obojí v revoluci, irský lid předvedl obojí během svého mnohem čistějšího a počestnějšího vývoje.
Skutečnou odpověď na aristokratický argument, který se snaží demokracii identifikovat s fádním utilitarismem, lze najít právě v takových počinech, jako bylo rozhodnutí oné maďarské obce—jejíž jméno už odmítám opakovat. Tato obec udělala jednu z věcí, které jen dokazují, že každý národ má jinou povahu. Cosi jednoduše zahodili. Člověk může hodit bankovku do ohně. Může hodit pytel obilí do řeky. Bankovku může spálit, aby uklidnil nějaké skrupule, obilí může být zničeno jako oběť nějakému bohu. Kdykoliv se ale jedná o oběť, víme, že je tu jedna sjednocená vůle. Lidé se mohou přít a pochybovat, mohou být rozděleni velmi těsnou většinou v diskusích o tom, jak nabýt jmění. Musí však být neobyčejně jednomyslní, aby jmění mohli odmítnout. Je zapotřebí velmi kompletního výboru, aby bylo možné spálit bankovku v kancelářských kamínkách. Je zapotřebí velmi zbožného kmene, aby se skutečně házelo obilí do řeky. Tento sebezápor je zkouškou a definicí samosprávy.
Rád bych byl přesvědčen o tom, že kterákoliv rada anglického hrabství nebo obce by dokázala být natolik sjednocená, aby udělala tak romantické gesto odmítnutí a řekla: „Z tohoto místa nebude vybírán žádný nájem, tady neporoste žádné obilí, z tohoto místa nevzdejde nic dobrého, zůstane pusté a prázdné, jako znemení. “ Jen se obávám, že by jako přední sociolog v jistém příběhu odpověděli, že by to bylo „plýtvání zlořečené“.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s