Podivnost přepychu

Je neštěstím Anglie, že takzvaná veřejná činnost, občanská  agnžovanost a jejich duch jsou často podnikem a duchem velmi soukromým, představujícím legitimní, leč přísně individuální ideály toho či onoho člověka, který zrova má moc je naplňovat. Když tyto privátní principy zastávají velmi bohatí lidé, je výsledkem často ten nejčernější a nejodpornější despotismus, totiž despotismus benevolentní. Je zřejmé, že ducha občanské aktivity musí mít veřejnost. Jenže v této zemi a v této epoše je tohle právě věc, kterou nemá. Veřejných prádelen a jídelen se dočkáme mnohem dřív než veřejného ducha. Vlastně, kdybychom ho měli, bez toho dalšího bychom se i obešli. Kdyby ale Anglii řádně a přirozeně vládli Angličané, jeden z prvních výsledků by asi bylo to, že naše standardy přebytku nebo nedostatků ve vlastnictví byl byly změněny z plutokratických měřítek na ty, které odpovídají situaci uměřeně potřebného člověka. Znamenalo by to, při možném zachování přísného respektu k vlastnictví, že vše co je nezbytné pro úředníka by mohlo být vnímáno a posuzováno na zcela jiné úrovni oproti čemukoliv,co je pro běžného úředníka mimořádným luxusem. Takové rozumné a zdravé rozlišování dnes není instinktivní, protože naše životní standardy určuje vládnoucí třída, která trvale obrací luxus v nezbytnosti stejně rychle jako se mění vepřové v uzeniny. Naše vládnoucí třída se nedokáže rozpomenout na počátek svých potřeb a nemůže se dobrat konce při vymýšlení svých novot.
Vezměme si jen příkladmo auta. Vévoda si dnes nepochybně myslí, že auto potřebuje stejně nutně jako střechu nad hlavou. Za chvíli může za stejně nezbytné považovat, aby měl létající loď. To však nedokazuje, že by motorový vůz byl skutečně stejnou nezbytností jako střecha nad hlavou (jak vždy tvrdí reakcionářští skeptici). Dokazuje to jen tolik, že člověk může přivyknout umělému životu: není to ale důkaz, že neexistuje přirozený život, na který by si mohl zvyknout. V širokém pohledu z ptačí perspektivy zdravého rozumu se ukazuje obrovská disproporce mezi potřebou střechy nad hlavou a potřebou letadla a žádné chrlení novot a vynálezů to nikdy nemůže změnit. Jediný rozdíl je v tom, že dnes se věci posuzují podle měřítka abnormálních potřeb, když by mohly být poszovány dle běžných normálních potřeb. Nejlepší aristokrat sleduje situaci z letadla. Dobrý občan se ve svých nejvrcholnějších okamžicích nedostane výš, než k pohledu ze střechy.
Není pravda,že luxus je jen věcí relativní. Není pravda, že jsou to jen drahé novoty, které budeme později považovat za nezbytnosti. Přepych má pevný filosofický význam a všude tam, kde skutečně existuje duch občanské angažovanosti se přepych obvykle připouští, někdy je kárán, ale vždy je okamžitě rozeznán. Přímo v povaze určitých potěšení a rozkoší je totiž něco, co nás, pokud máme zdravou duši, varuje, že jsou to jen výjimky a že pokud by se staly pravidlem, budou pravidlem tyranským.
Vezměte ustrašenou a ztrápenou švadlenku z Harrow Road a dopřejte ji hodinku bleskové projížďky autem. Pravděpodobně to bude považovat za něco úžasného, ale zvláštního, jedinečného a dokonce hrozného. Ale to ne jen proto, jak by řekl relativista, že nikdy předtím autem nejela. Uprostřed prvosenkové louky v Somersetu taky nikdy nebyla, a přece, kdybyste jim postavili tam, nepovažovala by to za něco mimořádného nebo hrozivého, cítila by se příjemně, volně a trošku osaměle. O autech si nemyslí, že jsou to obludy proto, že jsou nová. Myslí si, že jsou obludná, jelikož má oči, dívá se, a za obludná je považuje proto, že taková jsou. Jde o to, že její matky, babičky a vůbec celé pléma jehož život žije, mělo ve skutečnosti zhruba rozeznatelný způsob života: posezení na zeleném poli k němu patřilo, cestování rychlostí dělové koule jeho součástí nebylo. Nesmíme se na švadlenku dívat svrchu, když mechanicky vydává krátké ostré výkřiky kdykoliv se auto rozjede. Naopak bychom k ní měli vzhlížet a považovat její jekot za jakési mystické znamení nebo přírodní zjevení, jako staří Gótové měli ve zvyku takhle brát kvílení vydáváné náhodnými ženami, když je něco rozčílilo.Takový rituální jekot je totiž skutečnou známkou morálního zdraví a rychlé reakce na podněty a změny života. Švandlenka je moudřejší než všechny vzdělané dámy, a to právě proto, že dokáže pořád vycítit, že motorový vůz je věcí jiného druhu než louka. Vzhledem k tomu, jak je shodou okolností ekonomicky uvězněna, je dokonce možné, že viděla víc než aut než luk. To ale neotřáslo její kyklopskou moudrostí ohledně toho, co je přirozené a co umělé. Ne-li pro ni, pak jistě pro lidstvo jako celek není mnoho pochyb o tom, co je morálně dosažitelnější. Je podstatně levnější sedět na louce a sledovat projíždějící auta, než sedět v autě a sledovat ubíhající louky.
* * *
Přinejmenším mně osobně se nikdy nezdálo nutné mít auto o nic víc, než bych chtěl vlastnit lavinu. Slyšel jsem, že když máte štěstí, je lavina velmi rychlý, úspěšný a vzrušující způsob, jak se dostat dolů z kopce. Je to rozhodně svižnější než řekněme ledovec, který se hne o nějaký ten palec za sto let. Nerozděluji ovšem tahle potěšení podle toho jaké poskytují vzrušení či pohodlí, ale podle samotné jejich povahy. Mít koně nebo bicykl se jeví jako lidské, protože se jeví jako lidské potloukat se kolem a lidé nemohou koně ani bicykly nedokážou lidi dovézt nějak nepřiměřeně daleko od jejich běžných míst a záležitostí.
Na ježdění autem je ale cosi magického, skoro jako na cestě na měsíc. Tvrdím proto, že by takové vyjíždky měly zůstat výjimkou a měly by být považovány za cosi bizarního a beroucího dech. Můj ideální hrdina by vlastnil svého koně, ale měl by morální odvahu najmout si motorový vůz. Pohádky jsou jediným rozumným a zdravým průvodcem životem a líbí se mi představa pohádkového prince, kterak vyjíždí na bílém poníkovi ze stájí svého otce, jež jsou ze zlata a slonoviny. Pokud ale při svých dobrodružstvích zjistí, že potřebuje cestovat na ohnivém drakovi, mysím, že musí na konci příběhu draka vrátit čarodějnici. Je omyl nechávat si draka doma.
* * *
Na přepychu je skutečně cosi divného jakoby ve vzduchu. Právě proto na to měla zdravá lidská přirozenost vždy nos a luxus podezírala. Můžeme zmínit, že všechny příběhy, které se zabývají extrémním přepychem od Pohádek tisíce a jedné noci po Disraeliho a Ouidovy romány mají v sobě cosi snového a někdy i přízračného. Takové imaginární hýření se podobná příležitostné podnapilosti, pokud ji lze ještě považovat za příležitostnou. Život v těch nesmyslných palácích byl byl jednou velkou agonnií nudy, je zřejmé, že je máme vždy jen velmi letmo spatřit. A to, co platí o starých výstřednostech boháčů v chutích, zářivých barvách a vůních, bych řekl i o jejich novém bláznovství, totiž rychlosti. Kdybych vešel do vévodova domu v čele ozbrojeného davu, řekl bych mu: „Nemám námitek proti vašim výjimečným kratochvílím, pokud si je dopřáváte výjimečně. Nesejde mi na tom, že si užíváte divných a cizích energií vědy, pokud jde považujete za divné a cizí a ne vaše vlastní. Tím však, že vás (podle paragrafu sedmnáct osmého výnosu Republiky), odsuzuji k tomu, abyste si dvakrát ročně najal motorový vůz v Margate, nejsem nepřítelem, ale spíše ochráncem, vašeho přepychu.“
Tohle bych řekl vévodovi já. Pokud jde o to, co by řekl on mně, to už je docela jiná věc, kterou myslím můžeme klidně docela odložit na jindy.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s