Oslův triumf

Ti, jimž se nelíbí moje učení, že člověk nemá vlastnit motorový vůz jako koně, ale spíše ho užívat jako létajícího draka, budou samozřejmě zjednodušovat a tvrdit, že se vždycky budu vozit v autě, které bude ale patřit někomu jinému. Můj oblíbený moderní filosof (pan M. W. Jacobs) popisuje podobný případ špatně pochopené duchovní jemnosti a složitosti. Nemám tu knížku zrovna po ruce, ale pokud si pamatuju, tak Job Browman vyčítal Billu Chambersovi, že moc pije a Billa hájil Henry Walkers, který řekl, že Bill si sotva kdy dá sklenku, leda by ji platil někdo jiný: a pak „už to bylo celkem hodně nepříjemné“.
Protože jsem méně citlivý než Bill Chambers (nebo kdo to byl), budu si s oním hrubým převracením toho, co jsem měl na mysli, zahrávat a připustím, že jsem zrovna včera autem jel a to auto docela jistě nebylo moje. Cesta, již jsem podnikl, sice neobsahovala nic, co by bylo pro takové cesty obzvlášť neobvyklé, ale nesla s sebou také cosi groteskního, co bylo současně zdravé a pokořující. Symbolem onoho vlivu se stal starobylý symbol pokory a vtipu: osel.
* * *
Když jsem osla spatřil poprvé, zahlédl jsem ho ve slunečním svitu jako nezemského chrliče, jímž i vskutku je. Můj přítel se svým autem (opakuji, se svým autem) mě vyzvedl na malém malovaném nádraží uprostřed mokrých lesů a chmelnic západoanglického venkova. Navrhl mi, že mě nejprve zaveze do svého domu za vsí, než se vydáme na delší část naší dobrodružné výpravy. Odhrkali jsme pak těmi sytě zelenými cestami, jež v sobě mají cosi jedinečně analogického pohádkám, ať už ony cesty plodí víly a pohádkové bytosti nebo, a tomu věřím já, tihle tvorové budují ony cesty. Všude kolem v třpytivých chmelnicích stály malé sušárny chmele podobné zakrnělým a nakloněným věžím. Vypadaly jako trpasliční kostely—vlastně připomínaly mnohé moderní kostely, které bych mohl jmenovat. Všechy jsou malé a každý vypadá trochu křivě. V pohádkové atmosféře jsme tedy pruce zahnuli do ostré zatáčky v půli strmého bílého kopce a spatřili cosi, co nejprve vypadalo jako vysoký černý netvor tyčící se proti slunci. Vypadalo to jako tmavá a hrůzná žena kráčející na kolech a mávající dlouhýma, jakoby netopýříma ušima. Druhý pohled mi napověděl, že to není místní čarodějnice procházející zrovna proměnou, byl jen jedním z milionů triků perspektivy. Na malém kolovém vozíku taženém oslem stála stařena; oslí uši byly zrovna za její hlavou a to celé bylo proti slunci tmavé.
Perspektiva tomu všemu dodává skutečně komický rozměr. Má pompézní latinské jméno, ale je nenapravitelně gotická a groteskní. Mezi prosté důkazy patří už to, žeje vždy vynechávána ze všecho důstojného a ozdobného umění. Nenajdeme ji v Elginových mramorech (soubor klasických řeckých děl, zejména části athénského Partheonu, který je vystaven v londýnském Britskému museu pozn. překl.) a dokonce i těm v podstatě hranatým andělům ze středověkých barevných oken se daří vypadat (jak se píše v Patience) současně hranatě a ploše. Na myšlence, že by se vzdálené objekty měly vytrácet a krčit a blízké objektyže by měly kynout do nadměrné velikosti a nesnesitelnosti je něco podstatně nepřiměřeného. Na představě, že se náš otec může jen tím, když kousek poodejde, stát výbuchem kouzla trpaslíkem je cosi horečnatě šíleného. Je až fraškovitá představa, že příroda má našeho strýčka v zásobě v nespočtu velikostí, podle toho, kam se zrovna postaví. Všichni ustupující vojáci si mění v cínové vojáčky, všichni prchající medvědi v plyšové medvídky, jako by v posledním úběžníku světa bylo vše jízlivě odsouzeno stát proti nebi a vypadat zakrsle a směšně.
* * *
Právě proto nás stará žena a její osel, když jsme je poprvé zezadu zahlédli, překvapili jako černá groteska. Potom jsem měl příležitost si starou ženu, vozík a osla prohlédnout pořádně, z boku a po celé jejich délce. Viděl jsem stařenu a osla přecházet, jak by se mohli heraldicky objevit v erbu nějaké hrdinské rodiny. Viděl jsm starou ženu a osla důstojné, ozdobné a ploché, právě tak, jak by mohli kráčet na Elginových mramorech. Když jsem na ně podíval takhle a pod vyrovnaným světlem, nebylo na nich nic obzvlášť ošklivého. Vozík byl dlouhý a dostatečně pohodlný, osel byl netečný a dostatečně vážný. Stařenka byla sice útlá, ale dostatečně silná a dokonce se po nakyslém venkovském způsobu usmívala. Zezadu však stará paní s oslem vypadali jako jedno obludné černé zvíře. Tmavý oslíkův vozík připomínal děsivá křídla a vysoká temná, jako strom vzpřímená, žena se zdála růst a růst až člověk málem vyjekl.
Pak jsem se kolem ní prohnali s výbušným hřmotem jak vlak po železnici a prchali za úbočí kopce daleko pryč od ní k domovu mého přítele.
Tam jsme zastavili jen než můj přítel naložil do vozu jakousi piknikovou výbavu a hned jsme vyrazili dál, shodou okolností stejnou cestou, jíž jsme přijeli.Tak se stalo, že jsme se znovu zřítili dolů ze strmého, krátkého kopce ještě před tím, než se chudák stařena s oslem dokázali vyškrabat na jeho vrchol. Když jsem je teď viděl v jiném světle, spatřil jsem něco docela jiného. Tmaví proti slunci vypadali komicky, ale jasní proti zelenému lesu a šedým mračnům už k smíchu nebyli. Byli tragičtí, protože mnohé, co za soumraku vypadá fantasticky, je za denního světla smutné. Spatřil jsem, že stařena má vznešenou, vyzáblou masku starodávné cti a vytrvalosti a široké oči zostřené do dvou blýskavých hrotů, jako by vyhlížela malou naději na obzoru lidského života. Všiml jsem si také, že na vozíku má mrkve.
„Nepřipadáš si, velmi obecně vzato, jako zvíře,“ obrátil jsem se na svého přítele s otázkou, „ když jezdíš tak jednoduše a rychle?“ Třískali jsme tam totiž sebou tak, že ten bláznivý vozík se musel chvět do poslední třísky.
Můj přítel byl dobrý člověk, odvětil tedy „Ano, ale nemyslím, že by pro ni bylo i jen o trochu lepší, kdybych jel pomaleji.“
„Ne,“ souhlasil jsem po úvaze. „Možná, že jediné čím můžeme potěšit ji, nebo kohokoliv jiného, bude, když jim hodně rychle zmizíme z očí.“
Můj přítel se velmi velkoryse přidržel mé rady. Měl jsem dojem, že prcháme o život, jako bychom se dopustili nějakého strašného ukrutenství. Popravdě řečeno z tajností mezi dvěma společnenskými třídami už zbyla jen jediná: chudí se skrývají ve tmách a bohatí se skrávají v dálce. Skrývají se jedni i druzí.
* * *
Zatímco jsme se jako ztracený člun řítili vodopádem do víru bílých cest hluboko dole, zahlédl jsem v dáli černou tečku plazící se jako hmyz. Podíval jsem se znovu a stěží jsem tomu dokázal uvěřit. Byla to ta pomalá stařena se svým pomalým starým oslem ploužící se stále po hlavní silnici. Požádal jsem se svého přítele, aby ubral, ale když o autě řekl „Chce se jí jet “věděl jsem, že vše je na něm. Když totiž začnete o něčem mluvit v ženském rodě, je jasné, že jste té věci zcela poddáni. Projeli jsme kolem stařeny s takovým otřesem, že pokud se jí nazatočila hlava a nezachvělo srdce, pak nevím z čeho byla stvořena. Když jsem kolem ní tak hrozivě prolétli do rostoucí temnoty nechávajíce za sebou zavržené vesničky, zvolal jsem najednou „Jsme to ale oslové! Vždyť Ona je ta udatná—ona a její osel. My jsme v dostatečném bezpečí, máme dělostřelectvo a plátovou zbroj: a ona proti nám stojí se šnekem a třískami! Copak bys pokaždé nenadskočil, kdybys zestárl v tichém údolí a když by ti táhlo na sedmdesát, začali by po tobě lidé pálit dělovými koulemi velkými jako vůz—a ona ani okem nemrkne. Ach! Jedeme určitě hodně rychle a hodně daleko–“
Zatímco jsem muvil, ozval se divný zvuk a můj přítel místo aby uháněl velmi rychle, jel teď velmi pomalu, pak zastavil, a nakonec vystoupil. Potom řekl. „A rezervu jsem nechal doma.“
Z lesa vylétly šedé můry, na neby to vše korunovaly žluté hvězdy, jež právě vyšly, a můj přítel mi se zoufalou srozumitelností (samozřejmě na základě nezjdravějších vědeckých principů) vysvětlil, že nám je všechno k ničemu. Musíme přespat u cesty, leda že by zcela nepravděpodobně kolem jel někdo, kdo by mohl doručit zprávu do nějakého města. Dvakrát se mi zdálo, že jsem zaslechl slibné tiché zvuky, pokaždé ale zanikly a utichly jako vítr mezi stromy. Můj motorista už spal, když se ozvaly znova a mě došlo, co slyším. Něco se jistě blížilo. Rozběhl jsem se k silnici a bylo to tam: ano, Ona žena a Ono zvíře. Třikráte se objevila, jednou komicky, jednou tragicky a jednou hrdinsky. A když přišla znovu bylo to jakoby s odpuštěním a čistě s posláním praktického soucitu a pomoci. Myslím to docela vážně. Nechci abyste se smáli. Není to poprvé, co se oslu dostalo vážného přijetí, ani poprvé, kdy by jel na oslu někdo těšící se úctě.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s