Kolo

V tichém venkovském, i když docela slavném kostele, tady u nás v okolí, najdete okno, které prý představuje anděla na bicyklu. Jednoznačně a nesporně zobrazuje nahého mladíka sedícího na kole, ale to kolo vypadá dost složitě a mladík natolik svatě, že zmíněný pracovní popis můžeme (řekl bych ) přijmout. Je to dílo květnatě renesačních tvarů a spadá do vysoce pohanského období, jež začalo ke zdobení používat všechny možné předměty: osobně dokážu víc věřit tomu,že vidím bicykl, než tomu, že bych měl vidět anděla. Říká se, že lidé nyní napodobují anděly, totiž svými létajícími stroji: o žádném jiném aspektu jsem neslyšel. Možná se tedy anděl na bicyklu (pokud to je anděl a pokud sedí na bicyklu) pomstil tím, že napodobil člověka. Je-li tomu tak, pak prokázal onen druh vznešeného intelektu, který andělům připisují středověké knihy, i když ne vždy (možná) středověké obrazy.
Kola jsou totiž známkou člověka právě tak, jako jsou křídla známkou anděla. Právě kola jsou stará jako člověk a přece se jimi vyznačuje jen člověk. Jsou sice prehistorická, ale ne předlidská.
Jeden významný psycholog dobře obeznámený s fysiologií, že jisté jeho údy jsou nesporně pákami, zatímco jiné asi budou kladkami, ale že ani poté, co se důkladně prohmatal nenašel nikde žádná kola. Kolo jako nástroj pohybu, je čistě lidská záležitost. Na starobylém Adamově štítě (jež spolu s většinou jeho oděvu, stále ještě zbývá nalézt) bylo heraldickým kolem jedoucí kolo. Jak říkám, coby způsob pohybu vpřed, vývoje a pokroku, je kolo jedinečné. Podobně jako můj zmíněný přítel je řada moderních filosofů připravena hledat spojnice mezi člověkem a zvířetem a dokazovat, že člověk byl ve všem všudy slepým otrokem své matky země. Někteří, a to je docela jiná sorta lidí, to dokazují dokonce s horlivostí, zejména pokud to mohou překroutit tak, aby diskreditovali náboženství. Ale slyšel jsem dokonce i ty nejnadšenější vědce často připouštět, že by byli překvapeni, kdyby se k nim začala pomalu a až slavnostně blížit jakási kráva jedoucí na čtyřech kolech. Fantatické rodiny země se k nám blíží a obklopují nás křídly, šupinami, ploutvemi, drápy, kopyty, pavučinami i nožkama. Třepotají a mávají, šustí a cválají, hřmotí a duní, jediné co není slyšet, je zvuk kol.
Matně, pokud vůbec správně, si vzpomínám, že na některé z oněch temných prorockých stránek Písma, jež vypadají jako oblačný purpur a soumračné zlato, je pasáž v ní prorok spatří má divoké snové vidění kormidel. Možná to byla skutečně symbolická deklarace duchovní nadvlády a svrchovanosti člověka. Bez ohledu na to co dělají ptáci nad jeho lodí či ryby pod ní, je člověk jedinou bytostí, která může kormidlovat, jediná bytost, již si lze představit u kormidla. Když chce, může se spřátelit s ptáky. Pokude se tak rozhodne, může ryby ctít jako své bohy. Rozhodně ale nebude věřit v ptáka v lodním koši a je velmi nepravděpodobné, že by kdy pustil rybu ke kormidlu. Jak říká Swinburne: člověk je kormidelník a velitel. Je doslova a do písmene mužem u kormidelního kola.
Kolo je zvíře, jež ustavičně stojí na hlavě, jenže „to dělá tak rychle, že žádný filosof nikdy nezjistil, kde tu hlavu má. Pokud bychom chtěli mluvit ještě přesněji, mohli bychom říct, že je to zvíře, které se obrací vždy vzhůru nohama a tak se hýbe vpřed. Myslím, že se tak pohybují některé ryby (prostě si představme, že mají nohy), měl jsem také psa, kterému se to málem povedlo a jednou se povedlo i mně, když jsem byl velmi malý. Byla to nehoda, a jak by řekl skvělý romanopisec pan De Morgan, víckrát se to nestane. Nikdo mě od té doby neobvinil, že bych byl převrácený vzhůru nohama, leda snad mentálně. Myslím, že to už stojí za zmínku, zejména ve stylizované podobě otáčejícího se kola. Kolo je úžasný paradox, jedna jeho část běží vždy vpřed a druhá vždy pozpátku. Nu a už se tak stalo, že se to velmi podobá náležitému stavu lidské duše či jakéhokoliv politického státu. Každá zdravá duše či stát hledí současně dopředu i zpět a dokonce se vrací, aby mohli vyrazit vpřed.
Těm, kdo se (jako já) zajímají o převrat mohu jen velmi mírně říci že bez otáčení není Revoluce. Kolo, ježto je logické, se vztahuje k tomu, co je za ním, jakož i k tomu co je před ním. Je v něm (podobně jako musí být v každé společnosti) něco, co stále bezmocně skáče k nebesům i něco, co pořád sklání svou hlavu do prachu. Proč by se měli lidé vysmívat nám, kdo stojíme na hlavě? Sklonit vlastní hlavu do prachu je cosi velmi dobrého, pokorný počátek veškerého štěstí. Když jsme sklonili naše hlavy do prachu pocítili jsme na malou chvíli štěstí a pak (ponechávajíce hlavy v pokorné uctivé poloze) jsem vykopli patami do vzduchu za námi. To je pravý počátek stání na hlavě, a definitivní obrana paradoxu. Kolo se pomižuje, aby bylo povýšeno, jen to dělá o něco rychleji než já.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s