Pět set padesát pět

Život je plný neustálých drobných shod okolností, jež jsou příliš drobné, než aby stály za zmínku, leda při nějaké zvláštní příležitosti. Často jsou dokonce tak nepatrné, že jim nevěnujeme o nic větší pozornost, než jednotlivým padajícím sněhovým vločkám. Právě to dodává hroznou věrohodnost všem falešným naukám a zlým módním výstřelkům. Pro kdejaké tvrzení snadno najdeme hejna nahodilých podpůrných argumentů. Kdybych najednou prohlásil, že historickou pravdu obvkle říkají rusovlasí lidé, nepochybuji o tom, že po deseti minutách zamyšlení (kterému se ovšem nebudu věnovat) bych dal dohromady solidní seznam příkladů na podporu svého tvrzení.Vzpomínám si na jeden velmi hlučný spor o Bacona a Shakespeara, během kterého jsem docela náhodně navrhl, že dokážu, že díla pana W. B. Yeatse napsal Lord Rosebery. Ani jsem to nedopověděl a už mi hlavou pádil proud shod okolností. Poukázal jsem například, že hlavním Yeatsovým dílem je The Secret Rose (Tajná růže). To lze snadno parafrázovat jako The Quiet or Modest Rose (Růžet tichá či cudná) a samozřejmě i jako Primrose (petrklíč). O vteřinu později jsem si všiml téhož spojení mezi „rose“ a „bury“. Kdybch pokračoval dál, těžko říct, kam bych dospěl, ale touhle dobou už by ze mě mohl být zuřivý šílenec.
O tahle triviální opakování a přesnosti klopýtáme všude, kam se hneme, ale jsou příliš triviální na to, abychom o nich i jen zapředli hovor. Muž jménem Williams vešel do cizího domu a zabil muže jménem Williamson, to zní skoro jako vražda dítěte (Williamson zní anglicky jako Williamsův syn pozn. překl.) Jeden můj známý novinář se docela nevědomky přestěhoval z místa zvaného Overstrand na místo pojmenované Overroads. Při svém útěku byl náležitě pronásledován volebním letákem z Battersea, na němž ho volební agent Burn vyzýval, aby volil kandidáta jménem Burns. Když to udělal, potkala ho další náhoda: cosi mystického, záležitost magického čísla.
* * *
Z dostatečného množství důvodů se tento můj známý vydal volit do Battersea, celý rotržitý a v pochybnostech. Zatímco vlak klouzal močálovitými lesy a zamračenou oblohou, začaly se mu hlavou honit ony líné a přece hrozné otázky, které se objevují právě tehdy, když je mysl nečinná. Blázni z nich skládají kosmické systémy, darebáci z nich skládají přisprostlé říkačky, lidé se je snaží potlačit jako ošklivou chlípnost. Jedinou odpovědnou posilou běžné kuráže a zdravého ruzumu je náboženství. A náboženství jen staví jednu normální zdravou náladu proti stovce chorých nálad.
Ovšem tyhle ohavné prázdné hádanky se vyznačují tím, že dokáží reagovat na očividnou odpověď a to tak, jak velí všední rozum.. Představme si muže, jehož děti si šly a zaplavat a představme si, že jeho najednou zachvátí nesmyslný strach, že se utopily. Je nasnadě odpovědět: „Jen děti jednoho z tísíce rodičů se utopí.“ Ale hlubší hlas (hlubší, protože je hluboký jako peklo) odpoví. „A proč bys to neměl být ty, ten tisící rodič?“ To, co platí o tragických pochybnostech, platí i o těch triviálních. Voličův dozorčí ďábel mu pravil: „Když dneska nepůjdeš k volbám, můžeš udělat patnáct jiných věcí, které určitě budou k něčemu dobré, potěší přítele, rozveselí dítě, uklidní vzteklého vydavatele. A co dobrého bude z toho, když půjdeš volit? Přece si nemyslíš, že toho tvého kandidáta zvolí o jeden hlas, co? “Věděl, že zdravý rozum velí odpovědět: „Kdyby tohle řekl každý, nebude nakonec zvolen nikdo.“ A tu se ozval hlubší hlas z Hádu: „Ale vždyť přece nerozhoduješ o tom, co mají dělat všichni, ale jen o tom, co má v jednu chvíli udělat jeden člověk. Když si půjdeš dnes odpoledne po svých a budeš se věnovat něčemu pořádnějšímu, co na tom sejde a kdo se to kdy dozví?“ I tak ale náš volič dál slepě jel tmavnoucími londýnskými ulicemi, kdesi našel nudnou volební místnost a odevzdal svůj drobný hlásek.
Politik, pro kterého hlasoval, byl zvolen, většinou pěti set pětapadesáti hlasů. Náš volič se to dočetl v novinách druhý den ráno u snídaně s veselejší a sdílnější náladou a našel cosi fascinujícího nejen na vítězství, ale i samotném počtu hlasů.V těch třech přesných číslech bylo cosi symbolického, člověku se zdálo, že to může být nějaká šifra nebo heslo. Velké knihy o pečetích a zkalených symbolech obsahují právě taková hřmotná opakování. Šet set šedesát šest bylo Číslo Šelmy. Pět set padesát pět bylo Číslem Člověka, triumfujícho tribuna a občana. Bylo to číslo tak symetrické, až se skutečně povznášelo z oblasti vědy do hájemství umění. Je to vzor podobný ornamentu řeckého klíče v podobě vejce a šipky. Okraj tapety nebo lem roucha by si člověk mohl ozdobit desítkami. Zatímco si volič liboval v lehké přesnosti čísel, prolétla mu hlavou jakási myšlenka, a on vyskočil. „Dobré nebe!,“ zvolal, „Vždyť já vyhrál volby a bylo to o jediný hlas! Nebýt mne, bylo by výsledkem odporné, potlučené, rozlámané a neharomické číslo pět set padesát čtyři. Celá umělecká pointa by byla pryč. Číslo člověka by se vytratilo z dějin, Byl jsem to já, kdo se mistrovskou rukou chopil dláta a vytesal hieroglyf—úplný a dokonalý. Uchopil jsem chvějící se ruku Osudu, když chtěla napsat nudnou, hranatou čtyřku a donutil ji vykreslit pěknou zakulacenou pětku. Hle, nebýt mne, přišel by Vesmír o jednu náhodu!“ Po tomto výbuchu volič usedl a dojedl svou snídani.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s