Ethandune

Asi nevíte, kde leží Ethandune. Nevím to ani já, ani nikdo jiný. A tady začíná poněkud vážná zábava. Nedokážu vám ani s jistotou říct, jestli je to jméno lesa, města nebo kopce. Mohu říct jen tolik, že, že jakési nestálé a plovoucí. Je-li to les, pak je to jeden z těch, které pochodují milionem nohou, jako kráčející stromy, jež se staly Macbethovou zhoubou. Je-li to město, pak jedno z těch, která se, jako stanová městečka, ztrácí. Je-li to kopec, pak kopec létající, podobný hoře, jíž víra dala křídla. Temné jméno Ethandune se vznáší nad matnou rozlohou Anglie jako orel váhající nad tím, kam se má spusit a udeřit a věru, že bylo na Ethandune, ať už to bylo kdekoliv, dravých ptáků dost a dost. Nyní ale samotný Ethadune ztemněl a povlává podobný černému letu ptáků.
A přece, nebýt tohoto slova, která vám nedává smysl a které si sotva spojíte s nějakou vzpomínkou, seděli byste dnes na hodně jiné židli a dívali se úplně jiný ubrus. Nemohu je doporučit jako praktickou moderní frázi, protože se obávám, že pokud by mi moji soukromí kritici a dopisovatelé, jichž si velmi cením, posílali dopisy na adresu „G. K. Chesterton, Poste Restante, Ethandune“ asi by se mi jejich psaní do ruky nedostala. Kdyby si dva uspěchaní obchodní cestující dohodli schůzku v Ethandune mezi pátou a čtvrt na šest, obvám se, že by v oblasti zestárli jako bělovasí poutníci. Prostě řečeno, Ethandune je všude a nikde v západních kopcích, je to anglická fata morgána. A přece, nebýt téhle pochybné záležitosti, nejspíš byste v sobou nedostávali a určitě byste v neděli nechodili do kostela. Netvrdím, že by kterákoliv z těch věcí byla k užitku, ale tvrdím, že to jsou to obyčeje a že byste je neměli, nebýt tohoto tajemství. Něměli byste vánoční puding a nejspíš ani žádný jiný puding, neměli byste velikonoční vajíčka, nespíš ani sázená vejce, velmi pochybuji o míchaných vejcích a i nejlepší historici velmi pochybují o vejcích uzených. Abychom to dlouhé povídání (vlastně vůbec nejdelší) zkrátili, neměli byste vůbec žádnou civilisaci, a ještě mnohem méně jakoukoliv křesťanskou civilisaci. A kdyby vás někdy ve chvíli jemné zvědavosti zajímalo, proč jste tak nablýskaným, uhlazeným a zcela uspokojivými občanem, jímž očividně jste, pak vám nemohou dát o nic určitější historickou či zeměpisnou odpověď, ale mohu jen nechat vaším uším zaznít zvuk onoho nezachyceného jména—Ethandune.
Pokusím se docela rozumně vysvětlit, proč je tak důležité. Ale ani to není snadné. Kdybych jen vyložil fakta z dějepisných knih, mnoho lidí by to považovalo za cosi stejně triviálního a vzdáleného jako nějaké války s Pikty a Skoty. Možná bychom to mohli říct takto. Ve světě existuje jakýsi duch, který vše končí předčasně. V rozbíjení může být jistá vznešenost, ale z věcí jsou pak hromady střepů. Může to mít svou nádheru, ale ta je sterilní. Chci říct (abychom použili jeden praktický případ), že yorský Minster v plamenech může být stejně krásný, jako když jej místo plamenů pokrývají reliéfy. Ale reliéfy plodí další reliéfy. Z plamenů není nic, než malá černá hromádka. Pokud vede nějaký počin do slepé uličky málo záleží n tom, jestli byl podniknut knihou, mečem, neohrabanou válečnou sekyrou nebo chemickou bombou. O ideách platí to samé. Pesimista může vypadat hrdě, když proklíná všechny hvězdy. Optimista může vypadat ještě pyšněji, když jim všem žehná. Skutečná zkouška nespočívá v energii, ale ve výsledku. Pokud optimista řekne „Všechno je zajímavé“ zůstáváme volní, můžeme se zajímat tak moc, či tak málo, jak se nám zlíbí. Když ale pesimista řekne „Nic není zajímavé“ může to sice být duchaplná poznámka, ale je to poslední poznámka, kterou lze o tématu učinit. Spálil svou katedrálu, užil si svého požáru a vše ostatní je popel. Skeptici, podobni včelám, dají své jediné žihadlo a umírají. Pesimista se musí mýlit, protože říká poslední slovo.
Nuže tento duch, který popírá a ničí měl v jednom údobí dějin svou éru vojenské nadřazenosti. Tehdy spálili yorský Minster, nebo přinejmenším místa stejného druhu. Zhruba řečeno, od sedmého do desátého století se na tyto ostrovy a západní pobřeží kontinentu valil mocný příval temnoty, chaosu a nemyslící krutosti, kterému se téměř zdařilo navždy je odříznout od vešekré kultury bílého muže. A zde je poslední lidská zkouška, totiž to, že rozmanití náčelníci onoho neurčitého věku jsou vzpomínáni či zapomenuti podle toho, nakolik odolávali tomuto téměř kosmickéhmu náporu. Tehdy nikdo nepřemýšlel o moderních nesmyslech ohledně ras, všichni myseli na lidské plémě a jeho nejvyšší výdobytky. Artuš byl Kelt a dost možná bájný Kelt, ale byl bájí na té správé straně. Karel Veliký mohl být Gal nebo Gót, nebyl však barbar, proti barbarům a nihilistům bojoval za tradici. A také proto, a v posledku jen proto nazýváme nejsmutnějšího a v některých ohledech nejneúspěšnějšího krále Wessexu Alfrédem Velikým. Barbaři ho znovu a znovu poráželi, on jim porážky znovu a znovu vracel, ale jeho vítězství byla skoro tak marná jako jeho porážky. Naštěstí nevěřil v ducha doby nebo aktuální trendy či jiné podobné mderní nesmysly a proto pokračoval pořád dál. A třebaže jeho selhání a jeho neplodné úspěchy mají nadále používaná jména (například Wilton, Basing a Ashdown) poslední epická bitva, která barbara opravdu zlomila zůstala bez moderního místa či jména. Mimo toho, že kdesi poblíž Chippenhamu složili Dánové své meče a byli pokřtěni, nemůže nikdo ukázat na místo, kde jsme byli vy i já zachráněni od toho, abychom na věky zůstali divochy.
Onehdy jsem ale za dramatického soumraku a východu měsíce míjel místo, o kterém se nejvíce říká, že to je Ethandune: vysoká, chmurná vvýšenina, zčásti holá, zčásti divoce zarostlá připomínající ono divoké a posvátné místo z oněch vznešených imaginativních veršů o démonickém milenci a ubývajícím měsíci. Temnota, rudé trosky západu slunce, žlutý a křiklavý měsíc, dlouhé fantastické stíny dávaly dohromady skutečný dojem obludné náhody, který je dramatickým rysem krajiny. Holé šedé svahy spadaly dolů tak, až připomínaly vyděšené a prchající vojsko, temná oblaka se hnala nad nimi jako rozpolcené praporce a měsíc vypadal jako zlatý drak, jako Zlatý drak Wessexu.
Když jsme přešli okraj vřesoviště spatřil jsem najednou mezi sebou a měsícem beztvarou černou hromadu vyšší než dům. Atmosféra byla tak silná a působivá, že jsem skutečně pomyslel na hromadu mrtvých Dánů s nějakým přízračným dobyvatelem na jejím vrcholu. Naštěstí jsem procházel onou pustinou s přítelem, který znal dějiny lépe než já a ten mi vysvětlitl, že jde o mohylu starší než Alfréd, starší než Římané, možná i starší než Britové. Nikdo nemá ponětí, zda to byla hradba, trofej, nebo hrobka. Ethandune je stále neusazené jméno, ale zmocnily se mě zvláštní emoce,když jsem si představil velkého krále, jak stojí s mečem v ruce a zatímco Dánové se valí v potocích vlastní krve k Chippenhamu, pozvedá svou hlavu a hledí k onomu despotickému a tísnivému tvaru. Naznačuje cosi a přece neukazuje k ničemu, král se na něj mohl dívat právě tak jako my a rozumět mu stejně málo jako my.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s