XIV. O skutečném živočichovi

XIV On the Real Animal
Je to krásné a dokonce blažené pomyšlení, že ať už se stane cokoliv, nikdy to nebude to, o čem vědečtí futuristé a fatalisté prokázali, že se docela jistě a nevyhnutelně stane. Mezi mnoha příklady je to očividně třeba nedávné oživení, neřkuli výbuch, nacionalismu v různých částech Evropy a to právě v té chvíli, kdy nám všichni prorokové evoluční etiky tvrdili, že nacionalismus ze světa mizí a osud velí, aby jeho místo zaujal internacionalismus. Pokud jde o konkrétní příklady můžeme mít všichni své oblíbené a neoblíbené, k nimž se stavíme s relativní tolerancí či netrpělivostí. Mohu mít dojem, že některé služby jsou příliš málo oceňované a některé úspěchy přeceňované. Myslím, že dávám přednost De Valerovi před Mussolinim a jsem si jist, že Pilsudskému dávám přednost před Hitlerem. Myslím, že je docela důležité, že Poláci porazili bolševismus v jedné velké bitvě dlouho před tím, než proti němu nacisté začali demonstrovat v drobných pouličních šarvátkách. Doznávám, že si myslím, že bitvě u Varšavy bude spolu s Marathonem a Lepantem v dějinách patřit poněkud působivější místo, než třeba i té pár dní staré úžasné scéně, kdy úderné oddíly rozpoutaly bouři oceli , která jim dala jméno, a odvážně napadli množství malých hochů, shromážděných k čemusi podobném slavnosti katolické školy. Je bezesporu působivé vědět, že od nynějška se děti z žádné pověrečné nedělní školy nemohou scházet bez toho, aby celá ozbrojená síla a moc Německa nesebrala odvahu a nenapadla je. Přesto mi pořád takový incident nepřijde stejně významný a působivý jako zastavení Rudé armády v okamžiku, kdy byla připravena převálcovat celou Evropu. Ovšem pokud jde argumentaci, kterou tu chci předložit, může si klidně kdokoliv říct, že v těchto konkrétních případech jsou mé preference mými předsudky. Bez ohledu na tom, jak se nám libí nebo nelíbí ten či onen projev nového nacionalismu, všichni můžeme vidět, že se nacionalismus vydal směrem, který je více či méně nový. De Valera je právě tak národní jako Mussolini a Poláci jsou stejní patrioti jako Prusové, což je skutečnost, na kterou by svět neměl zapomínat.
Mně teď zajímá jakýsi dohad o filosofii v pozadí těchto věcí, nebo spíš rozdíl mezi filosofií a náboženstvím. Zdá se mi, že náboženství skutečně může spojovat národy, jako kupříkladu islám spojil ty nejpodivuhodněji rozmanité národy. Ale internacionalismus není náboženství, je to ismus, a ismsus nikdy není náboženství. Je to abstrakce, která není absolutní. Nu, národ je cosi konkrétního, jakási věc, může to být věc špatná, ba opovrženíhodná, ale je to věc a ne theorie. Existují způsoby, jak navzájem spojovat živoucí věci, jež jakoby souvisí s životem, které jsou spojité tak, že k sobě lnou. Nejsou sešpendleny, ani slepeny ani vědecky sdrátovány, lpí na sobě, drží se pohromadě, drží samy jedna druhou. Vždy přitom dochází k neporozuměním mezi dvěma typy myslitelů, kteří se pohybují ve dvou rovinách myšlení. Je to nepochopení mezi lidmi, kteří přemýšlí o lidských bytostech jako o lidstvu a mezi těmi, kdo o lidstvu přemýšlí jako o lidských bytostech.
Humanitariáni se ale mohou poučit dokonce i z příkladu lidstva. Dokonce i v našich vztazích k ostatním zvířatům existuje pedantické rozšíření lidstva a lidské rozšíření lidskosti. Vím, že jsem živočich popsaný Řeky jako Anthropos, možná ne právě dokonalý exemplář pro museum, ale přesto pořád nesporný exemplář svého druhu. Kdyby mně ale nějaký profesor provázející lidi museem svým hostům předvedl jako lidoopa zakusil bych mražení pochyb a pocit neskutečna. Je možné, že jsem opravdu biologicky příbuzný větším opicím v sousední kleci nebo vitríně, i když se mi zdá, že touhle dobou už profesor odhalí, že jsem synovec kosmana nebo ubohý příbuzný lemura. Shodněme se, že čistě theoreticky jsem v jakési abstraktní vědecké klasifikaci blíže lidoopům než jakýmkoliv jiným zvířatům. Pokud ale bude někdo tvrdit, že mám opravdu blíž k lidoopům, než k jakýmkoliv jiným zvířatům, pak prostě vím, že to není pravda. Mnohem blíže mám k svému psovi. Popravdě řečeno, se nevcítím do jemných odstínů pocitů orangutana, zřídka se ve svých vztazích k šimpanzům dotknu citu a zalíbení a velmi vzácně mohu v praxi využít svou důvěru v to, že paviánům lze svěřit hlídání děti nebo že dokonce dokáží odhalit zloděje, který se pokouší vloupat do domu. Vím, že vztah člověka a psa je skutečný a vím, že vztah člověka k lidoopovi je theoretický, i když se ta theorie může vztahovat k některým realitám vědeckého světa.
Tato dvě zvířata poslouží velmi dobře jako bajky pro osvětlení toho, co myslím rozdílem mezi skutečností a pouhým pomíjivým výstřelkem. Pes představuje všechny skutečnosti spojené s tím, co je historické. Opice představuje všechny abstrakce spojené s tím, co je prehistorické. Historický člověk měl při sobě, po celou dobu svých dějin psa, nikdy na něj nezapomněl, jak vidíme u biblického Tobiáše nebo u Odysea. Pokud měl prehistorický člověk strýčka, který byl opicí, pak na něj od té doby co se stal člověkem historickým zcela zapomněl. Ba věru, řekl bych, že na svého strýčka nikdy nepřišel, dokud ho někdy na sklonku osmnáctého století nezačal v Africe střílet. Nu a podle toho, zda lidé cítí tento rozdíl mezi zkušeností a představou, porozumí či neporozumí dobru či zlu národa, protože národ není představa. Můžete říkat, že národy nadělají víc škody než užitku, právě tak, jako můžeme mít názor, že se psy je víc problémů než radosti. Můžete říkat, že je barbarství nechat národy, aby se po libosti bily a to stejně tak, jako můžete říkat, že je barbarské chovat psy k lovu. Zabýváte se ale velmi odlišnou věcí od jakékoliv theorie o tom, jaký mohou, mají, nebo jednou možná budou mít vztah živé bytosti, zabýváte se živými bytostmi a jejich vztahem.
Je docela pravda, že kultura Evropy pochází z něčeho mnohem staršího, než jsou moderní národy. Je vcelku pravda, že křesťanstvo existovalo dávno přede všemi národy. Je však také pravda, že ti, kdo lpí na národech, jakkoliv nevědomě, lpí na zbytcích, živých zbytcích původního života, zatímco ti, kteří tvrdí, že tvoří věci nové, nic nového netvoří, jen vymýšlejí nová jména. Vím přesně, co mám na mysli, když říkám, že jsem Angličan a ne Francouz, i když shodou okolností chovám k francouzské kultuře a tradici mimořádný obdiv. Nejsem si jist, co myslí jiní lidé tím, když říkají, že jsem součástí Ligy národů nebo že jsem stranou smlouvy sjednané politiky v řadě švýcarských hotelů. Právě tak nevím jistě, co myslí další lidé, když tvrdí, že jsem potomkem lidoopů, nebo Anglosasů, případně Árijců, jak by řekl pan Hitler. Nevím, co tím chtějí říct v tom smyslu, v němž vím, co to je být Angličanem.
Jak už jsem řekl, skutečné náboženství by bylo jiné, protože skutečné náboženství je velká realita, zatímco národ je realita mnohem menší. Vybral jsem si případ Mohamedova náboženství, které poslouží stejně dobře jako každé jiné. Islám není jen abstraktním prohlášením, že je jeden Bůh, nebo že vyznání víry obsažené v koránu je pravé. Islám je způsob života Některým lidem se líbí, jiní ho nesnáší. To samé pravé svědectví podává člověk, který říká, že Turek je barbar a jiný člověk, kterým zpravidla bývá starší žena, který tvrdí, že Turek je jediný gentleman v Evropě. Oba tím cosi míní, protože oba na cosi odkazují. Neodkazují k ničemu, co by i jen náhodou mohl nějaký politik vybrat a zapsat do nějaké smlouvy. Ale pokud a dokud nejsme muslimové a nemáme v Evropě jiné náboženství, lidé nikdy zcela neopustí to, co je přinejmenším částečně reálné, totiž tradice svých otců a kypící vitalitu mrtvých.

XIII O člověku: Dědici všech věků

Pokud je moderní člověk skutečně dědicem všech věků, pak je začasté tím druhem dědice, který rodinnému právníkovi řekne, aby celé to ničemné panství prodal, jak leží a běží a dal mu nějaký hotový peníze, který by mohl rozházet na dostizích nebo po nočních klubech. Rozhodně to není ten druh dědice, který by se obtěžoval navštěvovat své panství. Pokud mu tedy patří všechna historická půda dávných i moderních dějin, pak je velmi nepřítomným vlastníkem. Nefárá do dolů historického vlastnictví, ať jsou to jeskyně jeskynních lidí, nebo katakomby křesťanů, ale stačí mu velmi zběžné a často zavádějící zprávy velmi povrchních a někdy i nepoctivých důlních expertů. Zahradu, dokonce i hřbitov nechává zarůst jakýmikoliv divokými theoriemi jako divokými houštinami hloží a vřesu. Vždy bude spíš věřit modernímu svědectví příruček než soudobému svědectví náhrobních kamenů. Rodinné portréty prodává mnohem nedbaleji než Charles Surface a o rodině toho ví zpravidla tak málo, že z trosek nezachrání ani oblíbeného strýčka. Přídavné jméno rychlý, které bylo ve vztahu k zhýralcům odsudkem, se totiž stalo pochvalou ve vztahu k pokrokářům. Vím, ž v moderním světě je tolik lidí, o nichž tohle vůbec neplatí, jde tu ale o to, že i tam, kde to platí zcela očividně, se to nechápe jako nějaké zvláštní provinění. Jsou tu nicméně někteří z nás, kdo si myslí, že metafora s dědictvím z lidských dějin je metafora skutečná a že každý člověk odříznutý od minulostí, který si vystačí s budoucností, je člověk nejnespravedlivěji zbavený dědictví. O to nespravedlivěji, pokud je se svým údělem spokojen a není mu dovoleno i jen se dozvědět, oč přišel. A alespoň já věřím že lidská mysl nejvíce vyroste a především, že se nejvíce rozšíří, když pociťuje bratrství lidstva pojící ji s odlehlými, primitivními a dokonce barbarskými věcmi.
Pan Christopher Dawson napsal studie o historických i prehistorických problémech obdivované lidmi vynikajícími ve všech možných oblastech a především vynikali jeden vedle druhého. Jeho dílo vřele ocenili kritici tak různorodí jako děkan Inge, pan Aldoux Huxley a Rev. C. C. Martindale. Já sám si ale jeho výzkumu vážím přede vším ostatím vážím z jednoho konkrétního důvodu. Dal mi totiž první snesitelně jasný a přesvědčivý výklad o tom, co jeho méně srozumitelní předchůdci s velkou oblibou nazývali vývoj či evoluce náboženství. Nevím, zda se mýty a mystické kulty skutečně vyvíjely v jedné spojité linii. Nijak souvisle a spojitě se ale nevyvíjely theorie o mythologii či kultech nebo mysteriích. Vzájemně se protínaly a škrtaly a téměř ihned se z nich stala změť protikladů. Nejprve nám sluneční mýtu vše osvěcoval jako slunce a biskupovi Whatelymu umožnil prokázat, že Napoleon byl mýtickou postavou. Pak tu byli Herbert Spencer a Grant Allen, kteří tvrdili, ževše pochází z duchů a hrobů, z uctívání předků a potom profesora Frasera, který (při vší své genialitě) pro zlatou ratolest neviděl posvátný strom. A ť už o těchto theoriích evoluce platí cokoliv, ony samy se nevyvinuly. Hrob nevyrůstá ze slunce, ba ani dub z hrobu ne, a není možná jakákoliv theorie, v níž by se vyvinul Frazer ze Spencera. Jsou to protikladné odhady a dohady, a pokud existují doklady pro každý z nich (a o tom není sporu), pak to jen napomáhá zvětšovat zmatek. Pan Dawson zmatek uspořádal, aniž by se dostal do rozporu s důkazy a jeho závěr je, že existovaly obecně řečeno čtyři dějství duchovního příběhu lidstva.
Zdá se, že nejnižší a nejprimitivnější divoši začali s představou, jež se velmi podobala té, o níž mnozí z našich vyšších myslitelů doufají, že u ní lidstvo skončí. Byla to široká víra v to, co se dnes označuje jako „duchovní element v životě“, v ducha téměř neosobního, ale stále nadřazeného našim materiálním myslím, v ducha jehož můžeme zahlédnout v v povzbudivých postřezích a vizích. To je dějství a fáze šamana či medicinmana, který se jako nezávislý individuální mystik dokáže dotknout a čerpat z ohromné a neurčité nadpřirozené síly, jež prostupuje celým světem. Tajemnou sílu mohl uvolnit zvláštními magickými obřady, použitím zvláštních hmotných objektů, bylin, kamenů či vším ještě. Všimněme si totiž, že tohle není pantheismus. Posvátný strom se skrývá v lese, nebo je ve stromě uvězněna dryáda. Nu, bez ohledu na to, zda by se líbila nebo nelibíla vyšším myslitelům, já bych s takovou magií spokojen nebyl. Nemám ovšem pochopení pro člověka, který nemá pochopení pro ni a žádného člověka, který si někdy nepřipadal jako medicinman, nepovažuji ani za velkomyslného nebo imaginativního. Když se procházím lesem, přijde mi docela přirozené podivovat se a představovat si, zda když zapískám v odpověď nějakému ptákovi, nebo ochutnám šťávu jistého lesního plodu, vyvolám kouzlo nebo přivolám říši vil. Tomu já říkám být dědicem všech věků.
Druhé dějství je stadiem statické archaické kultury, v níž celé národy žijí rituálním životem, založeném obyčejně na obdobích setí a sklizně. Není v nich rozdílu mezi posvátným a profánním, protože orba a rybolov mají formu posvátného, ani rozdílu mezi králem a knězem, protože celému cyklu rituálního života vládne Posvátný Vladař jako bůh. Tohoto druhu byl například Čína, Egypt či jiné kultury. I zde bych byl nespokojen s náboženstvím, jež by bylo slavnostním představením přírody, protože duši vnímám jako něco odlišného od živlů (řečeno ušlechtilou větou sira Thomase Browneho), co nemusí ničemu pod sluncem vzdávat hold. Ještě více jsem ale nespokojen s člověkem, který se tváří jako kultivovaný vzdělanec, který pouze opovrhuje rituálem. Kdykoliv vidím dožínkovou slavnost, aniž bych cítil, že je náboženská a naplňuje mě uspokojením, že mám pocity prvního čínského císaře. Tomu říkám být dědicem všech věků. Třetí popsanou fází je vzestup světových náboženství, morálních a universálních náboženství. Buddha, Konfucius, hebrejští proroci a první řečtí filosofové se objevili zhruba ve stejnou dobu. A s nimi se objevila idea vyjádřená ve větě sira Thomase Browneho, že totiž duše je větší slunce. Svědomí bude od nynějška víc než vesmír. Svědomí buď vesmír odsuzuje, nebo ho jako v buddhismu ignoruje, nebo mu dodává, jako platonismus, dodává mystický smysl, nebo v něm vidí nástroj pro tvoření vyššího dobra, jako judaismus a křesťanství. Nu, já se nestarám o buddhistický extrém, který téměř zničí svět, aby vytvořil duši. Nelíbí se mi nirvána, která vypadá k nerozeznání od smrti. Nikdo mě ovšem nenajde ležet mrtvého na poli, ne v poli jakéhokoliv ráje, negativního či positivního, s člověkem, který nemá žádný obdiv k výtečnému odřeknutí se Buddhy, nebo k jeho západnímu ekvivalentu stoického zoufalství vzdorujícího hvězdám. Člověk, nebyl skutečně naživu, pokud neměl někdy pocit, že proto, aby v mezích jeho svědomí byla naplněna spravedlnost, mohla spadnout obloha. V bohatší tapiserii křesťanství je obsažena i temnější nitka stoicismu. Tomu já říkám být dědicem všech věků.
Nebude zde čtvero fází dokončovat, protože poslední se zabývá spornější otázkou křesťanského systému. Užil jsem je zde jen jako příhodnou klasifikaci k osvětlení opomíjené pravdy: že totiž úplná lidská bytost musí mít všechny tyto věci v sobě složeny, pakliže jsou uloženy jedna na druhé ve správném pořadí důležitosti a že člověk má být knížetem hledící z vrcholu věže zbudované jeho otci a ne pohrdlivým hulvátem vždy odkopávajícím žebříky, po nichž právě vyšplhal.

XII O dialektu a slušnosti

Jsou i lidé, kteří mají rádi venkovská nářečí, která státní vzdělávání systematicky ničí. Jsou i tací, kteří jim doopravdy dávají přednost před nářečím cockneyským, které státní vzdělávání systematicky šíří. Patrně nejpraktičtějším a nejúspěšnějším důsledkem našeho současného systému veřejného vzdělávání je, že vesnické děti už nemluví jako hloupí obyvatelé Sussexu a Suffolku, alee hovoří nyní jako osvícení obyvatelé Hoxtonu a Houndsditche. Mezi výstředními rekacionáři, kteří tuto změnu sledovali se skutečným politováním se vícekrát mluvilo o jedné další zvláštní věci. Jeden můj přítel, anglikánský venkovský pastor, mi řekl, že nejde jen o ztrátu výslovnosti, ale i vnímání. „Nejenže nedokáží slovo vyslovit, oni je ani neslyší,“ řekl. Představme si, že by náš počestný vikář měl tak neprozřetelný nápad, že by děti ve své mateřské škole učil recitovat Swingurnovy Dolores, což připouštím, není zrovna pravděpodobné, bude jejich intonace odlišná, bez snahy nějak rozlišovat. Vikář by řekl „Obklopen koldokola planoucími tvářemi jasnými“ („Ringed round with a flame of fair faces.“) a děti z nedělní školy by poslušně opakovaly: „Opklopnej kolemvokolo plánoucíma jasnejma tvářema“ („Ringed rarned with a flime of fair fices“) naprosto si jisté tím, že je to přesně to, co řekl on. Bez ohledu na to, jak snažně by je prosil, aby řekly „faces“ a ne „fices“, ony by říkaly „fices“ a znělo by jim to úplně stejně jako „faces“.Tahle věc zkrátka není variace nebo nějaká forma rozmanitosti, naopak je to neschopnost vidět, že nějaká rozmanitost existuje. Není to odlišnost ve smyslu různosti, naopak je to náhlé selhání schopnosti rozlišovat. Cokoliv má svou zvláštnost lze rozlišit. A třeba Burns a Barnes se dokázali projevit a dát najevo svou odlišnost v oné zvláštní podobě rozlišení, jíž se obecně říká dialekt. Jenže změna o níž tu mluvíme je něco mnohem beztvárnějšího a mohutnějšího, než cokoliv, co by mohlo vzejít z těch nejneotesanějších či vesničanských přízvuků. Zploštění řeči i nahluchnutí jazyka působí jistá ztráta ostrosti jazyka i sluchu. Sama o sobě je to záležitost drobná, dokonce i ve srovnání s mnoha dalšímí souběžnými věcmi, přesto ji však právět tahle vlastnost činí symbolem dnešních sociálních problémů. K nejhlubším potížím naší doby totiž patří, že jako nový vkus a chuť je doporučováno něco, co shledává vše prostým chuti. Někdy se to doporučuje jako nové chápání, ve skutečnosti to ale není ani nová vnímavost, spíš je to pýcha z nové bezcitnosti.
Kdykoliv je například odmítnuto a zvrženo něco z toho, co dosud patřilo k společenskému dekoru, vždy se předpokládá, že lze ospravedlnit, pokud lidé začnou necudnost přijímat stejně tupě, jako dosud přijímali cudnost. Pokud se dá říci, že si vnukové „brzy zvyknou“ na věci, pro které by jejich dědové sváděli souboje na život a na smrt, vždy se předpokládá, že vnukové našli nový způsob života, zatímco ti, kdo se bili na života a na smrt jsou už mrtví. Psychologická skutečnost je naprosto opačná. Duelanti mohli být zhýčkaní a fantazírovat, ale byli děsivě naživu. Proto umírali. Jejich vnímání bylo velmi živé a intenstivní, což ověřovala jediná zkouška citlivějšího vnímání, ba i jen pěti smyslů. A právě proto mohli cítit rozdíl mezi dvěma různými věcmi. Jen bystřejší oko si všimne rozdílu mezi paví modří a paví zelení, a jen unavenější oko v nich obou vidí cosi velmi podobného šedi. Ostřejší ucho dokáže v každé řeči rozeznat odstín mezi nevinností a ironií, nebo mezi ironií a urážkou. Unavenému zní všechny tóny stejně a tedy monotónně. Dokonce i člověk, který se naparuje, a od něhož očekáváme, že bude nade vším ohrnovat nos, může alespoň cítit různé pachy světa a možná i rozeznávat jejich odlišnost. Je tu jeden druh chmurnější a odtažitější, pýcha jiného druhu člověka, o kterém by se dalo říct, že nad vším krčí nos dolů. To je totiž také depresivnější způsob jak všechno odmítat. Myslet si, že kakao je stejně dobré jako klaret není známka čisté chuti, ale její absence a dokonce i oblasti morálky může být jejím posledním nepřítelem myšlenka, že kokain je stejně dobrý jako kakao. Dokonce i u pouhých smyslů, v pouhém smyslovém smyslu je to dosvědčení pravdy o tom, že živost se pojí s růzností. Není proto žádná odpověď tvrdit, že jste přesvědčili celý zástup zdravotních výletníků, aby se spokojili s kakaem, právě tak byste mohli říkat, že jste celý zástup narkomanů přesvědčili, aby se spokojil s kokainem. Ani jeden z nich není lepší k tomu, abyste se vydali cestou, která kazí chuť, a nejspíš je zbavuje rozumné chuti pro značky. Mnoho moderních lidí si ale neuvědomuje, že tato mdlá dieta podobných chutí zcela odpovídá tupé a lhostejné anarchii v mravech a způsobech. Nebuďte pyšní na to, že jste zvyklí vídat a slýchat věci, z nichž by vaše babička byla v šoku, a které s vámi nic nedělají. Slovo „nervní“ má dva významy a být bez nervů není dokonce ani tělesná přednost a výhoda. Může to znamenat, že vaše babička byla velmi vitální a živý tvor, zatímco vy jste paralytik.
Velmi prosaičtí paralytici kteří si říkají nudisté, nám kupříkladu pořád říkají, že lidé „si brzy zvyknou“ v tomto konkrétním ohledu na degradaci ke zvyklostem polní zvěře. Nemám o tom o tom o nic víc, než o tom si brzy zvyknou na to, že jsou opilci, narkomani, recidivisti nebo lidé mluvící cockney místo angličtiny. Argument jejich obhájců ale naprosto selhává v tom, aby dokázal, že je lepší si zvyknout na podřadný statut poté, co člověk ztratí vyšší. Nová legislativa sterým způsobem tyransky pošlapala instinkty nevinných, prostých a přitom velmi rozumných lidí. Existoval, kupodivu, dojem, že by se snad muži a ženy, kteří se vůbec neznají mohli cítit nepříliš příjemně, když by se spolu měli bavit o jistý zvrhlých a možná nechutných aspektech svých přirozených sexuálních vztahů. Už z toho bylo dost tichých problémů v soudních porotách a ještě z nich nejsme venku. Padne připomínka, že námitka vůči ženským porotkyním nebyla nikdy v tom, že jsou to ženy. Ženské porotkyně existovaly vždy. Od prvopočátku legislativy byl do řad porotců jmenován jistý počet matron, které měly ve svém středu rozhodovat jistý okruh věcí. Důvodem proti smíšeným porotám byl důvod rozpaků a to rozpaků mnohem inteligentnějších, civilisovanějších, mnohem složitějších, mnohem psychlogičtějších, než brutální ješitnost, která jich nedbá. Zde to v každém případě poslouží jako ilustrace toho, co mám mysli. Otázka nespočívá v tom, zda lze rozpaky nějak překonat, aby velké množství lidí mohou svou povinnost nějak vykonávat. Otázka zní, zda je otupování citlivosti skutečně vítězstvím nebo spíše porážkou lidské kultury. Právě tak není otázka v tom, zda lze miliony malých hochů v různých okresech s různými dialekty naučit jednomu dialektu Whitechapel Road, ale v tom, zda je to dialekt lepší než jiné a zda je dobré ztratit smysl pro odlišnosti mezi dialekty.
Víme totiž přinejmenším tolik, že člověka činí člověkem v nejpodstatnějším smyslu právě držení těchto upjatých fantasií, od nichž je volnomyšlenářská treska zcela emancipovaná a tolerantní tuřín se jimi vůbec netrápí. Ztratit smysl pro odpor k jedné věci či respektu k jiné je přesně to, co stačí k návratu k vegetování nebo k obrácení se v prach. Po padesát či šedesát let bylo ale celé směřování naší kultury a polemiky vedeno s předpokladem, že pokud si dokážeme zvyknout na libovolnou hrubost, budeme zcela spokojenými hrubiány. Netvrdím, že všechny výsledky tohoto procesu jsou zlé. Tvrdím ale že zkouška tohoto procesu vycházela do počátku do konce špatně. To, že si člověk může zvyknout na to, že je divoch nebo otrok, totiž nijak nevyvrací, že by měl být občanem.

XI. O návratu k půdě

Leží tu zrovna přede mnou drobná, velmi chytrá a přesvědčivá knížečka pana G. C. Heseltina nazvaná Město venkovu. Je to vynikající text pro ten druh pravdy, který je nyní nejnaléhavěji potřeba. Kniha vyšla nedávno v nakladatelství Burns, Oates and Washbourne a nese velmi praktický a příhodný podtitul Průvodce městského člověka, který chce žít z půdy. Má též hravé motto „Přišel čas, pravil Mrož“. Možná měl autor na mysli některé implikace oněch velkých imaginativních veršů, které cituje. Stojí za připomenutí, že dvě velké viktoriánské obludy, zasažené sentimentalismem devatenáctého století a očividně i bezmocí devatenáctého století, v básni „slzely, co mohly, když viděly tolika písku“ To je ta ohromná stará romantická emoce, s níž Byron a Alfred de Musset skutečně nahlíželi nekonečné písky pouště. Bylo by ale nefér tvrdit, že v jak v písčinách pouště nebo v sentimentu básníků nebylo nic velmi plodného. Nepodceňuji hodnotu jejich vize z hlediska imaginace, ale mysli lidí devatenáctého století (nebo přinejmenším jeho básníků) obrátila příliš výlučně k poušti. Velcí romantici řekli mnoho smutných, nádherných a hlubokých věcí o písku propadávajícím sklem času, nebo rozprostírajícím se po cestách poutníků. Záblesky či tahy štětce zobrazili mnoho velkých krajin, třeba Swinburnův obraz V zemi písku, ruin a zlata. Bohužel v této chvíli opouštíme zlato a nacházíme nedostatečnou náhradu v písku a jsme velmi nepříjemně blízko ruinám.
Zkrátka to, čemu se nedávno říkalo „láska k přírodě“ se pro moderní lidi stalo příliš výlučně láskou k přírodě neplodné, přírodě strnulé v zátiší, jednoduše k pravému opaku středověké mystické pravdě Natura Naturans. Romantičtí básníci byli skuteční básníci. Nemíníme se jim vysmívat, když říkáme, že to byly osoby jedinečné citlivosti. Je však hluboce pravdivé, že se často spokojili s tím, že upírali zrak přes poušť a „slzeli, co mohli, když viděli tolika písku.“ Za starých časů, jak tomu musí být v každém čase, se na to objevila dokonale přirozená, spontánní a oduševnělá odpověď. V libovolné chvíli musí existovat velké množství básníků, kteří se „smějí, co mohou, když vidí tolika půdy“. Musí existovat normální nadšení nad pohostinností země a příležitostmi, jež skýtá. V téměř každé jiné době a společnosti se taková radost projevovala ve stovce poetických forem od hospodských písní o povozničení a žních po dlouhé didaktické básně o dojení krav či chovu včel. Problémem příznačným pro naši dobu na rozdíl od téměř jakékoliv jiné doby je to, že pouhý pohled na tyto zemědělské příležitosti nerozveseluje srdce a lidé se nesmějí, co mohou, když vidí tolika půdy. Byly doby, kdy se mohli omlouvat tím, že nebylo k vidění dost půdy. Jenže tak velká část Anglie přestala být obdělávána, že by to stejně dobře mohla být nová i jedna z nejstarších zemí, s jednou z nejstarších kultur, ve velkém římském projektu Západu. Nejsou to dnes nové, ale spíše staré země, které volají po pluhu.
Stav našich polí je ve skutečnosti takový, že by člověk mohl velmi dobře napodobit Mrože a slzet nad tím, že vidí tolika půdy, půdy skoro tak jalové a neplodné jako písek. Pokud se budeme ptát, co je příčinou této podivné a zneklidňující zpustlosti v nejcivilisovanějších zemích moderních světa, zjistíme samozřejmě, že nás to zaplétá do mnoha politických bojů a rozmíšek, které jsou obvykle jen o málo lepší než boje a rozmíšky politiků. Za tím vším však zůstává reálný historický fakt, že totiž kultura země byla uměle změněna, a to ne k lepšímu. Asi bych se dočkal neporozumění či nedorozumění, kdybych řekl, že ona kultura byla polní kulturou, jinak řečeno zemědělstvím. Předpokládalo by se z toho, že nejkulturnější lidé byli klauni a balíci. Jenže tak to nebylo. Bez ohledu na to jaké měla aristokratická Anglie v uplynulých třech staletích, byla agrární, i když byla aristokratická. Gentlemani četli Vergiliovy Zpěvy rolnické, zatímco halamové a venkovští balíci je naplňovali. bylo to neférové dělení plodů země, ale jak gentleman tak křupan měli o plody země zájem. A dokonce i pod vládou vesnických zemanů a statkářů, kteří jsou pro mne vždy nižšího a sprostšího rodu než rolnická pospolitost, existovala a rozvíjela naprosto skutečná věda a umění půdy. Běžní venkovští lidé se věnovali venkovským řemeslům. Byla to právě tak řemesla jako umění. Že to byla umění, dosvědčoval tento velmi žíravý a skutečný test všeho umění: že je totiž někteří lidé ovládají výtečně a jiní ne. Věcmi jako bylo doškování nebo ruční setí získávali lidé místní věhlas stejně, jako kdyby tkali koberce nebo vyřezávali sochy. Na řemeslníka se zkrátka zapomnělo, na venkově i ve městě. V té staré nonsensové básni z našich dětských pokojů o absurdním tvorovi plačícím nad množstvím písku je ještě jedna alegorie. Viktoriáni, kterým sešlo jen na jejich visi nonsensu, přemýšleli vlastně jenom o Mrožovi. Na Tesaře se jim podařilo zapomenout.
To je základní tragedie naší doby, již lze napravit jen návratem k praktickým řemeslům jako je tesařství, doškařství, orba a dobývání živobytí z půdy. Text t vynikajícího spisku pana Heseltina jsem ale vybral proto, že se sám přímo věnuje otázcel, jak lze něco tak těžkého udělat. Už samotný název Město venkovu vyjadřuje celý problém, protože konfrontuje mnoho lidí na venkově a prakticky všechny ve městech. Nebudu se pokoušet věnovat se zde věnovat podrobnostem jeho velmi rozumných rad, zmíním jen jednu obecnou pochybnost či obtíž, o které si myslím, že má velký vliv na lidské naděje v této oblasti.
Stručně řečeno, námitka, která se skoro pokaždé objeví, zní: „Jak si vůbec mohou lidé vychovaní ve městech zvyknout na venkov.“ Nikdo zdá se nepokládá prostou historickou otázku „Jak si vůbec kdy lidé vyrostlí na venkově mohli zvyknout na město?“ Pokud byla lidská přirozenost beznadějně a nevratně změněna méně než stoletím industriálního života, proč už nebyla beznadějně a nevratně upevněna stovkami a tisíci let zemědělského života? Pokud k pozdvižení člověka z nízkého a opovrhovaného stavu oráče do vysokého a nadřazeného stavu šupáckého kšeftaře na burze stačila jedna či dvě generace, proč je psychologicky nemožné, aby syn řečeného makléře měl dost rozumu k tomu, aby si uvědomil, že bude lepší zábava stát se poctivým oráčem, vůbec, když z obchodu s akciemi už žádné peníze nekoukají. Abychom to řekli s opravdu hroznou jednoduchostí, pokud tedy lidé po milionech zamířili do měst, aby tam vydělali víc peněz, neměli by mít tolik světla rozumu, aby z města odešli, když už v něm žádné peníze nejsou. Není mi ani trochu jasné, na základě které z možných theorií lidské přirozenosti je jedna sociální transformace víc nemožná než jiná. Vím všechno o podružných sporech ohledně městských potěšení a zábav a pan Heseltine se s touto poněkud zlověstnou paralelou či spíše zlým znamením nezbytnosti chleba a her. Já se zde ale nevěnuji žádné takové konkrétní diskusi, jen poukazuji na elementární fakt, že příval lidí do měst byl hnán jakýmsi lidským hladem a je to lidský hlad, co města již nemohou sytit. A je prostou skutečností, že lidský hlad lze nasytit jen jedním jediným způsobem. Dokonce i triumf měst a obchodu spočívá jen v tom, že městům poskytl výsady, jež jim dovolovaly žít z venkova. Nikdo ale nikdy nežil a ani nebude žít z ničeho, než z venkova. Zdá se nyní možné, že bychom mohli zjistit, že je lepší to dělat přímo a zpříma než oklikou a křivácky.

X. O teroru klasiky

Tu a tam si někdo všimne, že v dějinách existují jakési kapsy, jistá období, která nezkoumáme, nebo episody, které ani neodhalíme, třebaže mohou ležet velmi blízko nám samým. Vyšplhal jsem na vrchol něčeho, co se dalo označit buď malou horu nebo mimořádně vysoký kopec, stojícího proti obloze v podobě tak dokonalého jehlanu, že při pohledu zdola bych mohl přísahat, že jeho strany jsou tak rovné a přímé jako stěny Velké pyramidy. Když jsem pak na začal šplhat nahoru, sotva jsem dokázal uvěřit svým očím a zjistil jsem, že jdu z údolí do údolí přes řadu velkých prohlubní či sníženin, které nebylo zdola vidět. V dějinách jsou stejné kapsy jako v kopcích a jak jsem poznamenal v jednom nedávném článku, jsou nám mnohdy časově docela blízko, třebaže zastřené jako jiné záhyby prostoru určitou optickou ilusí. Mohl bych uvést mnoho příkladů toho, co mám na mysli. Vezmu ten, který mi první přišel na mysl a nejjasněji jsem ho našel formulovný v knize pana Rogera Fry o historii francouzského umění. Velmi málo lidí má důvod si vzpomenout na zvláštní a krátkou episodu, již lze v poněkud úzkém a zvláštním smyslu navat francouzským klasickým uměním.Nemám teď na mysli široký kulturní smysl, ve kterém je téměř všechno francouzské umění uměním klasickým. Nemám na mysli obecný výsledek, který sto způsby převážil po renesanci. Mám na mysli konkrétní výsledek, který převážil velmi přesným způsobem bezprostředně po revoluci.
Shodou okolností jsem na francouzskou revoluci vždy pohlížel s větší přízní než většina Angličanů, nebo když na to přijde, než většina současných Francouzů. Myslím, že při vší své násilnosti a při určité pedanterii, jež byla horší než násilí, byla nezbytným vysvobozením veřejného života od úpadkového feudalismu, který byl tím tyranštější, čím méně byl autentický. Myslím, že jí vděčíme za humanisaci moderních institucí, což je dílo, jež si docela falešně nárokovala řada dalších moderních hnutí. Stojí však za zmínku, že v tomto konkrétním případě není skutečným nebezpečím revoluce anarchie, nýbrž strnulost. To zdůraznily, ba přeháněly, řeči o tyranovi dosazeném k moci lůzou. Zajímavější je všimnout si toho v tak odtažité a dokonce abstraktní formě, jakou je umění. Revoluční pramen, který vytékal či tryskal tak volně, zamrzl příliš brzy. Zamrzl do jakéhosi formálního ledovce podobného mramorovému sloupu. V namáhavém úsilí dostat se ven z feudálních lesů, nebo ze sítí starých despotických diplomacií se vzbouřenci vždy dovolávali bohů a hrdinů pohanského starověku, všechny jejich kulturní ideje jsou modelovány z mramoru přísnosti starých republik. Když tedy revoluce zvítězila, tento chladný klasicismus zvítězil s ní a žádnou kontrarevoluci proti sobě nesnesl. Nastala tedy jakási tyranie Davida, která trvala déle než tyranie Roberspierrova. Akademie umění naprosto zakazovaly umělcům kreslit kohokoliv jinak néž v tóze nebo tunice. Veškeré stěny uměleckých galerií a soukromých domů byly pokryty vzorci řeckého nosu, stejně monotónními jako řecký klíč. Někdy bylo dokonce očividně považováno za jakousi zradu Revoluce a Práv člověka i jen vzpomenout si na jakákoliv jiná historické období, než ta representovaná Harmodiem, Timoleonem či Brutem. Dokonce i z knihy pana Frye, která se nezabývá politikou je zřejmé, že první romantičtí malíři nuseli docela zápasit s tímto novým formalismem, tak zcela zthulým mrazem, a přece tak čerstvým. Romantici se cítili v řeckém chrámu uvězněni právě tak, jako se revolucionáři cítili uvězněni v gotické kryptě.
Romantici, sami často revolučnější než revolucionáři, byli nuceni najít nějaké útočiště i kdyby to mělo být útočiště v místech a obdobích považovaných za barbarská a pověrečná. Na francouzských obrazech devatenáctého století se začaly objevovat scény připomínající tmavé zlato a purpur Byzance, mosaiky a basiliky. Historické obrazy se plnily diadémy Karla Velkého či divokými, temnými koni Attily. Přinejmenším ve světě umění byl paradox dovršen. Světlo našli v temných staletích středověku a svobodu v přízracích králů, ba tyranů. Jestliže se obrazy těchto malířů devatenáctého století, například Delacroixe, jeví téměř nesnesitelně melodramaticky a celým generacím impresionistů a postimpresionistů z nich běhal noblesní mráz po zádech, pak je třeba mít na paměti, že to byli také revolucionáři. Bouřili se proti zastydlému a přimraženému umění nastolenému a uvalenému revolucí. Delacroixův slavný obraz Svobody bojující na barikádách je považován za symboliku svržení královské tyranie v ulicích, ale ve skutečnosti symbolisuje svržení republikánské tyranie v uměleckých školách. Tentýž prazvláštní rozpor lze, spolu s toutéž skutečnou výmluvou či omluvou, samozřejmě najít u literárních romantiků. Victor Hugo pozdvihl samoté chrliče z Notre Dame vysoko nad klasické banality Pantheonu. Svým intelektem medievalismus proklínal, svou představivostí mu žehnal.
Tato malá a přehížená episoda dějin francouzské kultury stojí za připomenutí z mnoha důvodů právě nyní. Má mnoho společného s prvními šátráním imaginace oné intelektuální obrody, již ve Francii představovali Lacordaire a Monatalmbert a v Anglii poněkud souběžným směřováním Oxfordského hnutí. Zdála se mi ale hodná připomenutí i v souvislosti s čímsi mnohem současnějším, mnohem revolučnějším a podle všeho zdání dokonce i přímo fanaticky protikladným. Ba věru, je to cosi, co svede být současně pravým opakem veškerého romantismu i všeho klasicismu. Je to přitom něco, co všichni známe velmi důvěrně jako fakt, zatímco máme sklon až příliš všechny tyto historické náznaky podobných věcí z minulosti brát tak jako by to byly jen smyšleny či pohádky.
Právě tak, jako si francouzská revoluce dělala nárok, že má své nové a zcela zvláštní revoluční umění, tak si ruská revoluce stále nárokuje, že má nové a zcela zvláštní revoluční umění. V obou případeh je to umění stejně nové jako uzoučké, nebo ještě mnohem užší než nové. To je možná také jedna jediná charakteristika, která je spojuje. Vypadá to, jako by bolševický umělec neměl jinou možnost, leda kreslit hrůzné utiskující stroje, které jsou jen nepatrně příliš tupé, než aby byly nástroji mučení. Právě tako to onehdy vypadalo, že mladý francouzský umělec nemá žádnou jinou šanci, než kreslit draperie Catona probodávajícího se s výrazem stoika, nebo profil Scaevoly natahujícího krajně svalnatou paži přes oheň etruského krále Lars Porsenna. Zdá se mi, že umělecká výhoda je spíš na straně jakobínů, než bolševiků. Scaevolovy svaly jsou sice únavné, ale pořád zajímavější něž Stalinovy stroje, když nic jiného, jsou totiž aspoň živé.Na vybledlých Catových závěsech ještě zůstává trocha světla dávných a věčných zákonů poměru a komposice a něco, co nám vždy připomene možnosti milosti a důstojnosti. Klasicismus, který se bezprostředně po fracouzské revoluci stal tak upjatým a křehkým,byl aspoň odvozen z velké a slavné minulosti a vzdáleně odkazoval k čemusi, co bylo někdy nejen starobylé, ale i ušlechtilé. To bylo lepší, než umění, které se pyšní nejen tím, že je moderní, ale i tím, že mrzké a nešlechetné. Bylo to lepší, než estetika komunismu, jež si k pobožnému klanění vybírá ty nanejvýš mrzké a brutální vynálezy kapitalismu. Poučení, jež z toho všeho plyne, však spočívá v tom, že vzpoura jako by s sebou náhle přinášela šokující intelektuální nesnášenlivost a že to, co zpočátku tak zprudka hořelo v politice se v umění mění v cosi konservativního a chladného.

IX. O omylu eugeniky

Ještě až budu sestupovat do svého zapomenutého chudinského hrobu budu chválit, ctít a oslavovat jméno pana H. G. Wellsem i kdyby on už tou dobou byl ve velkém kosmické krematoriu a pohanském pantheonu, kde budou stát posvátné urny zakladatelů nového státu. A nevelebil bych ho je ze zjevných důvodů. Nejen proto, i když do značná míry právě proto, že naplnil mé mládí pohádkami o vědě, které jsou ještě mnohem větším potěše ím, když zjistíte, že to opravdu jsou pohádky. Nebude to jen proto, že vyložil mysl Angličana, z kterého moderní podmínky udělaly, a doznávají to i moderní noviny, malého človíčka. A věru, umenšena byla právě jeho mužnost. Není m dovoleno mít cokoliv malého vyjma sebe sama. Nesmí být malým obchodníkem, drobným farmářem nebo malým řemeslníkem, proto se přirozeně stal malým člověkem. Pan Shaw ale ukázal v žhnoucích živých barvách skutečnost, že i tenhle malý človíček, může být také velký. I když totiž stroj může dílo lidských rukou rozdrtit na nerozlišitelné atomy, nemůže změnit fakt, že člověk není žádná maličkost. Nemůže změnit fakt, že člověk je větší než stroj ani v okamžiku, kdy ho stroj zabije. A nejde zase jen o to, že pan Wells tuto velkou pravdu o velikosti očividně triviálních lidí rozehrál v nanejvýš příjemné komedii kontrastů v jejich charakterech. Dokonce to není ani kvůli tomu, že stvořil postavu tety hrdiny Tono-Bungay. Její jméno jsem zapomněl, ale její povahu si pamatuji pořád. Znám ji velmi dobře, a patří k jedněm z útěch života, je skutečným triumfem něhy a síly. Není ani proto, že jednoho slavného kontinentálního pacifistu vyřídil energickými slovy, na něž jsem nikdy nezapomněl: „Au-dessus de la melee (fr. Nad vřavou, mj. I titul protiválečných textů R. Rollanda. Pozn. přek.), jak řek muž sedící na stromě, zatímco dole divokých býk trhal jeho sestru. Přinejmenším v tuto chvíli není žádný z těchto důvodou příčinou toho, že se cítím nucen provést pohanskou úlitbu pře onou důstojnou pohanskou urnou, pokud by nastala chvíle (kéž je velmi vzdálená), kdy by si opatřil urnu. Má vděčnost se zakládá na tom, že to byl právě pan H. G. Wells a ne někdo z nás, ubohých otroků pověr, kdo již před dávnou dobou poukázal na zející a hroznou vědeckou chybu v téměř všem, co je dnes opět oživováno pod nálepkami eugeniky a dědičnosti.
Jde tu o věc, na kterou dosud nikdy nepadla odpověď.
Soudě podle toho, jak politici a publicisté o těchto otázkách debatují, tak ji nikdy ani nepochopili. Skutečností je, že z faktu fysické dědičnosti nelze argumentovat žádnými jinými výsledky, než nejprostšími fysickými rysy či vlastnostmi. Všichni víme, že lze zdědit positivní fysický prvek, který je současně velmi prostý, i když i tehdy je nebezpečné předvídat, že se dědičně projeví. Všichni víme, co znamená, že Robinsonovy si vybírají vysoké muže, nebo že se z toho či onoho důvodu v rodině Picklebyů objevují zas a znova, ba dokonce často rusé vlasy. Nikdo ale nechce neurčitou délku jako takovou, ani lidstvo naměřené do metrů a rudé vlasy mohou patřit k jakémukoli souboru rysů, od Jidáše Iškariotského po Bernarda Shawa. Všechny věci, které stojí za to mít, jako je zdraví, krása, štěstí či ctnosti jsou bez výjimky tvořeny konkrétními poměry a proporcemi mezi různými věcmi. O novorozeném dítěti se s láskou říká, že má matčiny oči, s tolerancí, že má tátův no a s mírným zděšením, že bradičku má po svém prastrýci. Ale ani kdyby matka dítěte byla krásná jako Helena Trojská neudělaly by její oči dítě stejně krásným jako Parida či Apollóna. Krása tváře závisí od toho, jak jsou oči a další rysy vzájemně složeny a pokud to vše pokazí brada strýce Humpreye, bude výsledek hrůzný, i kdyby samotný strýc Humprey byl pohledný, třebaže obtížný starý gentleman. Všechny harmonie, jichž si my lidské bytosti vážíme, jako je krása, ctnosti či ty ostatní, skutečně tvoří součást (jak někteří z nás pověrečně věří) celkového Boží záměru, ale nejsou částí čehosi, co bychom mohli nazvat zřejmým a okázalým záměrem přírody. Pokud jde o něj, jsou to jen tóny a melodie, které se nám zrovna libí nebo kombinace barev a tvarů, kterou shodou okolností obdivujeme. Jenže to samé platí i tak prosté přirozené věci, jako je zdraví. Je vcelku k ničemu, když nám eugenici říkají, že zdraví rodiče mají vždy zdravé děti a zejména, že mentálně zdraví rodiče mají vždy mentálně zdravé děti. Pokud jsme žili dostatečně dlouho ve skutečném světě, víme, že to není pravda. Jde tu ale především o to, že to má stejný důvod. Mentální zdraví, podobně jako tělesná krása, nejsou samostatné positivní konkrétní charakteristiky, které se mohou předávat z generace na generaci jako vzorec silných kostí nebo rasové zbarvení černých vlnitých vlasů. Otázka o jakémkoliv jednotlivci, který se narodí do jakékoliv rodiny nezní zda zdědí nějaké její rysy, o tom totiž není pochyb. Otázka zní, jak řekl Shakespeare „zda prvky se v něm tak smísily“, že spolu daly dohromady úspěch či selhání podle našich speciálních standardů duchovních hodnot. Každý, kdo má aspoň trochu široký okruh známých, zná rodiny, kde jsou otec a matka oba normální, příčetní a dokonce skvělí jedinci, ale ve kterých se z jakéhosi důvodu cosi nepodařilo s plným psychologickým vývojem jednoho či dvou z jejich dětí. To, co se nepovede, ovšem není dědičnost nějaké positivní vlastnosti. Není to dokonce ani dědičnost nějaké záporné vlastnosti, tak jak implikuje velmi neurčitá věta o slabomyslnosti, protože je často velmi zjevné, že ani matka, ani otec, ani daná rodina obecně nejsou v nejmenším slabomyslní. Co se nějak nepodařilo, můžeme se jen domnívat, je směřování k dosažení proporcí. Něčeho bylo příliš, něčeho zase příliš málo a kombinaci nutnou pro normální činnost ho vyhodí z rovnováhy. Syn příčetného otce bývá často šílený z toho důvodu, že má všechny skrupule na špatných místech. Syn pohledného muže je často ošklivý, protože má správné rysy na špatných místech.
Nuže, je pravda, že pan Wells ve svém ranném díle, na které odkazuji, se tomu všemu nevěnuje tak jako já, a já ho ani na okamžik nečiním odpovědným za mé vlastní neodpovědné spekulace. Poukázal ale před onou dlouhou dobou, myslím, že to bylo v knize Mankind in the Making na podstatný fakt, na který eugenici podle všechno zas a znova zapomínají. Krávy chováme pro mléko a ne pro morální rovnováhu jistých kravských ctností. Prasata chováme, abychom z nich nadělali vepřové, ne abychom vystavovali jejich portréty jako obrazy dokonalé a harmonické krásy. Jinými slovy krávy a prasata může chovat právě proto, že je ve skutečnosti nemůžeme soudit a kritisovat. Nemůžeme je posuzovat z hlediska kravího konceptu nebo prasečního ideálu. Proto je nemůžeme soudit, a nesoudíme tak, jako naše spolutvory (vždy ovšem za předpokladu, že jsou to naši chudší spolutvorové), když ty označujeme za slabomyslné, nebo když projevíme svou vlastní slabomyslnost a označíme je za nezpůsobilé. Už samo slovo nezpůsobilost totiž odhaluje slabost celé této pseudovědecké posice. Můžeme říkat, že kráva je způsobilá nám dát mléko, nebo že prase je nezpůsobilé poskytnout nám vepřové. Nikdo ale krávu neoznačí za způsobilou, aniž by přirozeně nedodal, k čemu je způsobilá. Nikdo nebude přivolávat šílenou vizi abstraktně nezpůsobilého prasete. Když ale mluvíme o lidských bytostech, musíme lámat věty v půli, musíme je označovat za abstraktně nezpůosbilé.Víme totiž, jak rozmanité, jak složité a jak kontroversí jsou otázky ohledně funkcí, k nimž by mohli být způsobilí. To vše je velmi zjevné a velmi staré a já to už všechno sám řekl před dvaceti lety, a jak jsem podotkl, pan Wells část z toho řekl mnohem lépe než já. Protože se ale zdá, že dochází k divnému oživení těchto věcí, k opožděnému a zastaralému návratu těchto výstředností, je jen dobré zopakovat naši mlčením přecházenou odpověď na krédo stojící za těmito barbarskými triky, protože nejsou omezeny jen na divnou zemi pana Hitlera.

VIII. O ženě, která volila

VIII On Women Who Vote

Dopis jisté dámy v korespondečním sloupku News Chronicle si vzal na paškál autora těchto řádků a připoutal k němu pozornost způsobem, který bylv vypočítán a připraven tak, aby ho zostudil. Slečna Florence Underwood, tajemnice Ligy pro svobodu žen si stěžovala na současné poměry, v nichž „čím dál víc žen musí těžce zápasit o ekonomickou nezávislost a jsou víc a víc rozhořčené kvůli pobuřující diskriminaci proti pracujícím ženám.“ Zdá se, že navzdory tomu muži, včetně autorů úvodníků v liberálních novinách, dál mluví bezcitně srdečným tónem. To slečně Underwood připomnělo temnější chvílé mé minulosti a proto je takto vzpomíná:

„V dobách před uznáním ženského volebního práva se pan G. K. Chesterton ptal své ženy, své matky a své posluhovačky, zda si některá z nich přeje mít hlasovací právo. „ Ne!“, řekla každá z nich a pana Chestertona to víc než kdy dřív utvrdilo v názoru, že prakticky všechny ženy nechtějí volit.“

To je trochu zjednodušování toho, co pan Chesterton ve skutečnosti řekl, ale je pravda, že princip toho, co řekl je velmi jednoduchý. Co ho ovšem zajímá právě teď je to, že zcela jednoduché musí být i pokračování či důsledek jeho politováníhodných obstrukcí. Navdory jeho zoufalým spiknutím s posluchovačkami, matkami a podobnou chátrou ženy volební právo získaly a mají ho už déle než jedno desetiletí. Pokud by bylo dostatečně hodnotné na to, aby stálo za všechno frenetické úsilí v letech, které jeho získání předcházely, pak bychom mohli předpokládat, že se projevilo jako stejně cenné v dlouhé řadě let poté, co ho ženy nabyly. Celá posice zastánců ženského volebního práva a Ligy za ženskou svobodu spočívala v tom, že volební právo je určující a rozhodující politickou silou, bez níž jsou ženy bezmocné a s níž budou silné. Nu a jelikož žena hlasu nabyla je už po všem, az na křik, na vítězný křik šťastné a vítězné Amazonky, jež nyní dle práva vládne světu. A všechno je jak má být. Všechno to jsou jen kecy a kamaše, jak řekl jeden reportér po setkání biskupů Broad Church na podporu hnutí oxfordské skupiny (Broad Church jeden z proudů anglikánské církve široce rozprostřený mezi High Church blízké, po stránce obřadu, katolické církvi a Low church ostřeji puritánského a protestantského ražení. Oxford Group Movement bylo hnutí usilující o prokázání a oživení kontinuity anglikánské církv s apoštolskou tradicí. Členové hnutí tíhli spíše k High Church, jeden z nejvýznamnějších představitelů, John Henry Newman, posléze konvertoval ke katolické víře. Pozn. překl.).Konec dobrý všechno dobré, jak řekla jedna hostitelka salonní společnosti, když se brilatní a vtipný vypravěč stal trapistickým mnichem (trapisté jsou přísně kontemplativním řádem velmi prostého života, k jejich řeholi patří i přísné mlčení pozn. překl.) „Všecko jasný“, jak zvolal nádražní portýr poté, co dočetl knihu slečny Gertrude Stein. Žena získal moc vládnout a vládne.
Co to ale znamená a co je tohle za divná slova? „… čím dál víc žen musí těžce zápasit o ekonomickou nezávislost a jsou víc a víc rozhořčené kvůli pobuřující diskriminaci proti pracujícím ženám…“ Jak je ale možné, že je čím dál více žen rozhořčených a přece nemají sílu odstranit příčinu svého rozhořčení? Jak to, že nevyužijí všechny své roztomilé volební hlasy a nesmetou ji? Jak může pouhý úvodníkář em>News Chronicle, příslušník ubožácké mužské menšiny, stát slečně Underwood jakýmkoliv způsobem v cestě? Proč nezdvihne svůj děsivý volební lístek a nesrazí ho k zemi? Něco je tady očividně hrozně špatně a alespoň já začínám, svým zvráceným způsobem, rozvažovat nad tím, zdalipak má posluhovačka a má matka neměly náhodou ohledně faktů v této věci hodně zdravé ženské intuice. Nikdy jsem neřekl, že posluhovačka neměla žádné skutečné důvody ke stížnostem. Rozhodně jsem v žádném případě nikdy neřekl, že pracující ženy netrpěly různými formami ekonomického útisku. Právě naopak, bez ustání jsem tvrdil a zdůrazňoval, že pod ekomickým útiskem žijí všichni pracující lidé a tvrdil jsem to v dobách, kdy to byla mnohem méně oblíbená a módní doktrína než dnes. Nemyslím, a nemyslím, že by ony myslely, že ekonomické zlo lze napravit tím, že žena jako žena dostane volební právo jako takové. Povrchní čtení temných a tajemných stesků slečny Underwood by mohlo koholiv svést k domění, že jsem měl pravdu.
Abychom mluvili přímo a prostě, může mi dáma sufražetka nyní povědět, jak přesně své volební právo používá k tomu 1) aby se vyhnula odírání ze strany zaměstnavatele nebo 2) vyloučení ze strany odborů? Bez ohledu na to, co je dobrého či špatného na diskriminaci podle pohlaví v ekonomických organizacích, ať už kapitalistických nebo proletářských, jak přesně dnes může dnes někdo změnit tlak ekonomických organizací v parlamentním hlasování či volbách do parlamentu? Dělá se to výsměšným pokřikováním po jednom isolovaném poslani, který je nejspíš dokonale bezmocným řadovým členem Sněmovny, a vynucováním si od něj slibů, které mu samotná jeho strana nedovolí splnit? Myslí si někdo,že stačí volit oficiální Labour Party vedenou nejspíš tak zuřivým a militantním socialistou odhodlaným k rychlé akci jako je pan Ramsay MacDonald? (první britský labouristická předseda vlády, labouristé ho nakonec ze strany vyloučili, když v reakci na velkou hospodářskou krisi sestavil „národní vládu“ složenou většinově z konservativců. Za první světové války zastával pacifistické postoje, měl pověst málo efektivního vůdce. Pozn. překl.) Nebo ji člověk musí v zoufalství opustit a volit komunisty? Není přitom nutné souhlasit s komunisty, aby byl člověk stejně jako slečna Underwood starost o rovnost pohlaví či mou vlastní starost o větší ekonomickou rovnost. V každém případě přispělo hlasovací právo jen nepatrně k tomu, aby jednomu či druhém z nás pomohlo k jakékoliv ekonomické rovnosti. Myslím, že to byla Generál Flora Drummond (přední britská sufražetka, přezdívaná generál pro svůj zvyk a styl organizovat pochody a další akce za volební právo žen v uniformě vojenského střihu a v sedle bělouše. Pozn. překl. ) nejmilitantnější ze všech militaristů, kdo se hlasitě rozkřikla hněvem nad tím, že v ekonomické sféře propukly velké stávky v uhelných dolech či na železnici, které naprosto ignorovaly prosazení ženského volebního práva v oblasti politiky. Dokonce to myslím označila za urážku moci parlamentu, kterou nesla stejně hrdě jako některou ze svých vojenských medailí. Je přitom prostou skutečností, že na příkladu stávky právě jen zjistila, hlasovací právo, které zrovna získala je právě tak marné, jak by jí mohla vysvětlit posluhovačka nebo já. Jinak řečeno, posluhovačka měla pravdu a já měl pravdu ohledně posluhovačky.
Těžko se nechám oklamat nějakou bláznivou nadějí, že by slečna Underwood kdy mohla souhlasit s tím, že posluhovačka měla pravdu, a ještě méně, že jsem měl pravdu já. Přesto jsem v pokušení dodat pár dalších poznámek pro užitek všem, kdo by se mohli donutit k víře, že jsem mohl mít pravdu tehdy a že možná mám pravdu i teď. Mohl bych poukázat na to, že dokonce i nynější stížnosti slečny Underwood, třebaže jsou praktičtější a realističtější než mlhavá romantika volebního práva, kazí to, že spořívají na jistých mylných předpokladech. Lze velmi dobře hájit názor, že s muži a ženami má být stejně zacházeno, když jsou v témže smyslu proletáři na průmyslovém trhu. Není ale samo sobě zřejmé, že jsou muži i ženy stejně a rovným dílem způsbilí být proletáři na průmyslovém trhu. A především není samo o sobě zřejmé, že vůbec proletáři na průmyslovém trhu mají a musí být. Slečna Underwood a její přátelé vždy mluví tak, jako by být za mzdu najatým otrokem v upadajícím a zkaženém kapitalistickém systému bylo jakýmsi blaženým výdobytkem, který byl nejprve v duchu favoritismu nejprve udělen mužům a pak upřen v duchu žárlivosti či útisku upřen ženám. Dokonce ani šťastné a zářivé poměry v dnešním obchodě a podnikání mě nemohou přesvědčit, že má takový názor být přijat jako primární princip.
Jinými slovy řečeno máme se slečnou Underwood jedinou drobnou nesnáz a vádu. Totiž to, co ona nazývá ekonomickou nezávislostí já označuji za ekonomickou závislost. Postavení zaměstnané osoby e s sebou nese závislost, zejména při extrémně moderní hrozbě nezaměstnanosti. Není to urážka směřovaná speciálně ženám, je to nejistota a nespravedlnost náležející k celé současné fázi vlády mužů. Založit zdravější společnost, kde budou muži a ženy pracovat na svém vlastním majetku a ne jen na majetku boháčů je velmi obtížný a náročný projekt. Nikdy jsem však nelitoval toho, že jsem řekl, že více hlasů přispěje jen málo k jeho uskutečnění, nemyslím ani, že by se jeho naplnění sebeméně přiblížili propagátoři ženského volebního práva i kdyby se jim povedlo všechy manželky a matky proměnit v dobře placené služebníky velkých koncernů.