Zahrada moře

Od lidí chladnější kultury občas můžeme slyšet poznámku, že obyčejní venkovští lidé nedokáží ocenit krásu krajiny. Je to omyl zakořeněný v intelektuální pýše průměrnosti. Je to rovněž jeden z mnoha příkladů oprávněnosti myšlenky, že extrémy se stýkají. Proto k tomu, aby někdo mohl ocenit ctnosti davu musí buď být na stejné úrovni s ním (jako já) nebo být skutečně velmi vysoko, jako světci. Pro estetiku platí přibližně to samé. Ze slangu a hrubých dialektů se lze těšit se skutečně literárním vkusem, ale ne jen se vkusem knižním. Když kultivovaní rýpalové tvrdí o venkovanech, že z jejich řeči není poznat, že by si vážili Přírody myslí tím ve skutečnosti, že o ní nemluví knižně. Nerozpráví knižně o mracích či kamenech, o prasatech či slimácích, nebo o čemkoliv si vzpomenete. O prasatech mluví umanutě, o slimácích, předpokládám líně a když mluví o koních jsou mile neohrabaní. O kamenech mluví tvrdě, o mracích chmurně, a tak je to správně. A pokud se nějaká prostý inteligentní člověk z venkova setká s nějakým projevem a rysem Přírody, který příliš nezná a který ho zaujme, stojí jeho poznámky vždy za pozornost. Někdy je to epigram a přinejhorším to nikdy není citát.
Uvažte například jakou napodobeninu plnou přebytečných slov a neurčitosti ze sebe dokáže běžný vzdělaný člověk z velkého města ze sebe vychrlit na téma moře. Znám jedno venkovské děvče z buckinghamského hrabství, které až do jednoho nedávného dne nevidělo moře. Když se jí ptali, co na moře říkala, odvětila, že jí připomnělo květáky. Nu, tomu říkám kus čisté literatury–přirovnání živé, zcela nezávislé a originální a naprosto pravdivé. Vždycky mi vrtalo hlavou jedno analogické příbuzenství, které jsem nikdy nedokázal pojmenovat a umístit, zelí mi vždy připomínalo moře a moře zelné hlávky. Možná je to zčásti kvůli žilnatému mísení fialové a zelené, podobné tomu, když se v moři fialová přecházejí až v temnou červeň míchá se zelenou, která je skoro žlutá a moře jako takové přitom zůstává modré. Ještě více jsou to však velké zelné křivky zakrucující se vzhůru jako vlny a pak také i ono zasněné opakování podobné vzorcům, jež přimělo dva velké básníky Aischyla a Shakespeara, aby o oceánu použili slova „mnohačetný“. Ovšem právě tam, kde se moje představivost zastavila, pospíšila mi mladá žena z Buckinghamshire, abychom tak řekli, na pomoc. Květák je dvcetkrát lepší než zelí, protože ukazují vlny jak se i lámou, nejen jak se nakrucují, ukazují rozkvétání rozbíhající se pěny slepě bublající a temné. Navíc naznačuje mocné čáry života, oblouky ženoucích se vln mají v sobě všechnu tuhou energii zelených stonků, jakoby celé moře bylo jednou velkou zelenou rostlinou s jedním nesmírným železným květem kořenícím v propastné hlubině.
Nu, mnoho jemných a dokonalých lidí nebude chtít o síle takových přirovnání ze zelinářské zahrady slyšet, protože nejsou spojeny s žádnými běžnými námořními dojmy popsanými v knihách a básních. Estét amatér řekne, že ví, jaké vznosné a hluboké filosofické myšlenky musí mít ohledně oné neomezené hlubiny. Bude tvrdit, že není zelinář, aby hned a v první řadě myslel na zeleninu. Na to bych, spolu s Hamletem, odpověděl s poukazem na další takovou profesi: „Já měl za to, že jste poctivý člověk.“. Když už jsem zmínil Hamleta připomnělo mi to, že ono děvče, které nikdy nevidělo moře, nevidělo nikdy ani divadelní hru. Když ji vzali na Hamleta, řekla pak, že to bylo velmi smutné. Je tu ještě jeden případ návratu k prvopočátku, překrytému vzdělaností a druhotnými dojmy. Jsme tak zvyklí přemýšlet o Hamletovi jako o problému, že přitom docela zapomínáme, že je to tragedie, stejně tak, jako jsme natolik uvyklí myslet na nesmírnost a neurčitost moře, že si sotva všímáme, že je zelené a bílé.
Je tu ale ještě jedna pře, v níž se velmi prudce střetá mladý kulturní gentleman s mladou květákovou dámou. Prvním podstatným ryse ryze knižního pohledu na moře je to, že je neomezené, bezhraničné a vyvolává dojem nekonečna. Myslím, že je docela jisté, že přirovnání ke květáku vzešlo zčásti ze zcela opačného dojmu, z dojmu hranice a bariéry. Děvče se na ně dívalo jako na zelné pole, nebo dokonce na zelný dvorek či záhon. Děvče mělo pravdu. Oceán nekonečno připomíná jen tehdy, když ho nevidíte. Nekonečná může být na moři mlha, ale ne moře samé. Moře zdaleka není neurčité, ani nemizí, je to tvrdá přímá linie Přírody. Je to jedna prostá mez, jediná věc, již Bůh stvořil tak, že skutečně připomíná hradbu. Ve srovnání s mořem jsou chaotické a pochybné nejen slunce a mraky , ale i o pevných a hmatatelných horách a čnících lesích lze říci, že tají, mizí a prchají kdekoliv se objeví ona osamělá železná linie. Starý slogan námořnictva, že moře jsou hradbou Anglie není žádná zastydlá nebo umělá metafora, muselo to napadnout nějakého skutečného mořského vlka, když se opravdově díval na moře. Okraj moře je totiž podobný ostří meče, je ostrý vojenský a rozhodný skutečně připomíná závoru či kládu a jen nějaký rozliv. Visí na nebi, šedé, nebo zelené, nebo modré, měnlivé v barvách, ale neměnné co do formy, stojí poza všemi kluzkými obrysy pevniny a vší divošskou změkčilostí lesa jako vyvážené Boží váhy. Visí na setrvalou a věčnou připomínku božského rozumu a spravedlnosti, jež trvají a platí za všemi kompromisy a vší oprávněnou růzností. Jedna přímá linie, hranice intelektu, temné a nejzazší dogma světa.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s