Sentimentalista

„Sentimentalismus je tou nejnalomenější třtinou, o niž se může opírat spravedlnost,“ zněla myslím přesně slova významného amerického hosta na londýnské radnici a kéž mi nebesa prominou, pokud mu křivdím. Pronesl je, aby ilustroval pošetilost podpory egyptskému a dalším orientálním nacionalismům a ve mně to vyvolalo pokušení zamyslet se nad prvním slovem jeho věty.
Sentimentalista je zhruba řečeno člověk, který si chce si pochutnat na svém koláči, a současně chce, aby mu zůstal. Když přijde na ideje nemá smyslu pro čest, nedochází mu, že za ideje se musí platit jako za cokoliv jiného. Nechápe, že jakékoliv hodnotné myšlenky, stejně jako počestné ženy, lze dosáhnout jedině podle jejích vlastních požadavků a pravidle a na základě jejich logickéhořetězce loyality. Jedna idea ho přitahuje, další ho opravdu inspiruje, třetí mu lichotí a čtvrtá ho platí. Má je všechny najednou v jednom nespoutaném intelektuálním harému a nic nedbá na to, jak moc se mezisebou sváří a popírají. Sentimantalista je filosofický prostopášník, který se pokouší zmocnit každé intelektuální krásy bez ohledu na krásy, jež jí konkurují. Ještě se ani se starou láskou nerozejde a už plane vášní k nové. Pokud by tedy nějaký muž řekl: „Miluji tuto ženu, ale jednoho dne mohu shledat, že je blízká jiná,“ pak je ten muž sentimentalista. Bude tvrdit, že si pochutná na svém svatebním dortu a současně si ho nechá. Další takový řekne: „Jsem republikán a věřím v rovnost občanů. Když mi ale už vláda dala šlechtický titul, mohu jako vykonat nesmírné dobro jako laskavý vlastník půdy a moudrý zákonodárce,“ a bude rovněž sentimentalistou. Snaží se současně zachovat klasickou strohost rovnosti i vulgární vzrušení aristokrata. A pokud by třeba někdo tvrdil, že je stoupencem náboženské rovnosti, ale považoval za nezbytné zachovat protestantské následnictví, pak by to byl sentimentalista ještě odpudivějšího a méně pravděpodobného druhu.
Taková je podstata sentimentalisty: chce si dopřát každé ideje bez jejích souvislostí a a každé rozkoše bez jejích následků.
Nuže, těžko hledat horší příklad nedůslednějšího sentimentalismu, než je theorie britského impéria použitá samotným panem Rooseveltem při jeho výpadu proti sentimentalismu. Rooseveltova, a Kiplingova, imperiální theorie našeho vztahu k východním rasám je prostě taková, že si na našem orientálním dortu (předpokládám, že sultánském) pochutnáme a současně ho necháme být.
Nu, jsou dva rozumné přístupy evropských státníků k východním národům a jsou jen dva.
Může, za prvé, jednoduše říct, že čím méně s nimi máme co do činění, tím líp. Může říct, že bez ohledu na to, zda jsou pod námi nebo nad námi, jsou tak katastrofálně jiné, že čím více si my i oni půjdeme svou cestou, tím lépe pro všechny zúčastněné. Doznávám, že mám pro tento pohled jistou slabost. Dalo by se říct mnoho ve prospěch toho, abychom nechali klidný od život otroka a sultána, chrámu a palem běžet tak dál jak běží do nepaměti. Nejlepší důvod k tomu, důvod který na mne působí nejrozhodněji je to, že kdybychom nechali zbytek světa být mohli bychom si udělat trochu času na věnovat se našim záležitostem, které již vyžadují pozornost přímo mučivě. celá historie dokazuje, že intenstivní kultivace vítězí v konečném důsledku nad tou nejnenespoutanější extensivní kultivací, neboli jinými slovy řečeno přivést k dokonalosti vlastní pole je mnohem účinnější než ničení polí ostatních lidí. Když obděláváte vlastní zahradu a vypěstuje obzvlášť velkou hlávku zelí, nejspíš se na ni lidé přijdou podívat. Kdežto život těch, kdo po celém okrese prodávají malé hlávky zelí bývá často osamělý.
Imperiální průkopník je v podstatě obchodní cestující a obchodní cestující je ve své podstatě osoba, která chodí k lidem na návštěvu, protože oni o něj nestojí. Když impéria podnikají výpravy a vnucují své ideje druhým mám vždycky dojem, že ty jejich nápady nebudou k ničemu. Pokud by byla skutečně tak úžasná, pak by země, která je hlásá musela být divem světa. To je pravá idea: velký národ nesmí být kladivem, nýbrž magnetem. Na středověkou Sorbonnu se lidé vydávali proto, že jim to stálo za to. Do starého Japonska lidé cestovali, protože právě jen tam tam mohli nalézt vynikající a jedinečné staré japonské umění. Do moderního Japonska se nikdy nikdo nevypraví (tím myslím, nikoho kdo by nám stál za řeč), protože moderní Japonsko se dopustilo toho obrovského omylu, že se vypravilo za jinými národy: stalo se obyčejným impériem. Hora přišla k Mohamedovi a od nynějška si Mohamed pískne, kdykoliv si zamane.
* * *
Toto je má politická theorie: měli bychom se postarat o to, aby stálo za to Anglii napodobovat a ne říkat všem, ať ji napodobují.
To ale není jediná možná theorie. Existuje ještě jeden naprosto obhajitelný názor na naše vztahy s Egyptem, Indií a podobnými zeměmi. Lze říci: „My Evropané jsme dědici římské říše, máme celkem vzato největší svobodu, nejpřesnější vědu, nejjistější romantiku. Máme hlubokou třebaže nedefinovanou povinnost dávat dál, co jsem přijali od Boha. To proto, že lidské kmeny po těchto věcech skutečně dychtí jako po vodě. Všichni lidé opravdu chtějí jasné zákony. Všichni lidé skutečně chtějí hygienu: tu jim můžeme dát. Nejde o to, že bychom jim toliko vnucovali západní myšlenky. My prostě jen naplňujeme lidské ideály, poprvé.“
Tímto způsobem lze myslím, obhájit pevnosti v Africe a železnice v Asii, ale musíme zajít ještě mnohem dál. Je-li naší povinností dávat to nejlepší, pak není pochyb, oč jde. Největším výtvorem Evropy je Občan: idea průměrného člověka, svobodného a plného cti, který dobrovolně svolává na svůj hřích spravedlivý hněv svého města.
Všechno ostatní, co jsme vytvořili je jen obslužná mašinerie: železnice je k tomu, aby Občany přepravovala, pevnosti jsou tu jen k jejich obraně, elektřina jen od toho, aby mu svítila a medicína je k tomu, aby ho léčila. Popularismus, tedy ideu živoucích národů trpělivě sytících historii dát nemůžeme, ta totiž existuje všude, i na Východě i na Západě. Ale demokracie, ideu lidu bojujícího a vládnoucího–to je to jediné, co můžeme dát.
To jsou tedy ony dvě cesty. Ale mezi nimi se chabě klátí sentimentalista, tedy imperialista Rooseveltovy školy. Chtěl by obojí, chtěl by záři úspěchu bez nebezpečí, rizik a strádání. Evropa si může zotročit Asii, protože je to lichotivé: ale Evropa Asii nesmí osvobodit, protože to by bylo odpovědné.
Jeho imperiální vkus by pošimralo nařízení, aby Hindové nosili evropské klobouky, je ale příliš nebezpečné, aby měli evropské hlavy. Nemůže nechat Asii, aby zůstala asijská, netroufá si ale ani jen pomyslet, že by mohla být evropská. Proto navrhuje, aby měl Egypt železniční signalisaci, ale ne vlajky; poštovní schránky, ale ne volební urny.
Sentimentalista, krátce řečeno, chce šířit tělo Evropy, ne však její duši.

Advertisements

One comment on “Sentimentalista

  1. Buck napsal:

    Thanks for sharing your thoughts on online game. Regards

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s