Moderní Scrooge

Pan Vernon-Smith z Trinity a ze Social Settlement v Tootingu, autor Vyššího Londýna a Boyg systému v praxi dospěl k závěru, poté co prošel svou vybranou, ba přísnou knihovnu, že Dickensova Vánoční koleda je velmi vhodná četba pro posluhovačky. Kdyby byly muži, byly by přinuceny číst Browningův Štedrý Večer s výkladem, ale rytířskost posluhovačky zachránila a Dickens byl zábavný, nemohl nadělat žádnou škodu. Jeho spolupracovník Wimpole by četl chudým věci jako Tři muži ve člunu, ale Vernon-Smith by to považoval za obětování principu či důstojnosti (pro něj obojí vycházelo na stejno). Nepovzbuzoval by je v jejich přízemnosti, od něj nedostanou nic, co by nemělo literární hodnotu. Nicméně Dickens, to přece koneckonců je literatura, samozřejmě ne literatura vyššího řádu. Není to sice žádná promyšlená, s určitým cílem psaná literatura, alepřece jen literatura, která je při Štědrém večeru docela vhodná pro posluhovačky.
Nenechal je ovšem Dickense vstřebat, aniž by jim neposkytl náležité protilátky výstrah a kritiky. Vysvětlil, že Dickens nebyl autor prvního řádu, protože mu chyběla vysoká vážnost Matthew Arnolda. Vyslovil též obavu, že se jim Dickensovy postavy budou zdát hrozně přehnané. Ovšem nezdály se, možná proto,že je denně potkávaly. Mezi chudými totiž přehané charaktery dosud jsou, nechodí přece na university, kde mi je universifikovali. S pokrokovým zápalem a nadšením posluhovačkám řekl, že takoví šílení, zlí staří lakomci jako Scrooge by se už dnes vůbec nemohli objevit, ale protože každá z posluhovaček měla strýčka, nebo dědečka, nebo tchána a každý byl hotový Scrooge, zůstalo jeho nadšení bez odezvy. Ba věru, jeho přednáška poněkud postrádala cosi z jeho obvyklé pevnosti a pružnosti a ke konci zjistil, že mluví poněkud nesouvisle a abstraktně, jako by místo k posluhovačkám mluvil ke svým společníkům. Přistihl se, že mluví docela mysticky o tom, kterak duchovní úroveň (tím myslel svou rovinu) připadala vždy lidem na smyslové či Dickensově rovině ne jen přísná, ale přímo zpustlá. Citoval přitom slova Bernarda Shawa, že do nebe můžeme jít všichni právě tak, jako můžeme jít na koncert vážné hudby, pokud ale půjdeme, budeme se nudit. Došlo mu,že promlouvá ke svému stádci slovy, které nechápe a proto skončil poněkud kvapně a brzy sklidil velkorysý aplaus, který patří k hluboké obřadnosti pracujících tříd. Když se vydal ke dveřím, zastavili ho tři lidé a on je pozdravil dosti srdečně, ale s náznakem spěchu, který by si ani ve snu nedovolil projevit před lidmi své vlastní třídy. Byla mezi nimi jedna malá učitelka, která mu s poněkud horečnatou mírnosti řekla, že ji zneklidnil jistý přednášející etiky, který tvrdil, že Dickens vlastně nebyl pokrokový, ale ona myslela, že pokrokový byl a měla samozřejmě pravdu. O tom, co to znamená být pokrokový neměla o nic větší představu než velrbya. Druhá osoba ho snažně prosila o příspěvek na jakousi vývařovnu pro chudé, a tu se jeho vytříbené rysy zostřily, protože tohle pro něj bylo, podobně jako literatura, věcí principu. „Zcela špatná metoda,“ řekl, potřásl hlavou a tlačil se dál. „Všechno je j ničemu, až na Boyg systém.“ Třetí z cizích lidí byl muž, který ho dostihl na prahu, když vycházel ven do sněhu a svitu hvězd a bez okolků ho požádal o peníze. K principům Vernon-Smithe patřilo, že všichni takoví lidé jsou jen dobře si žijící podvodníci a tak se jako pravý mystik držel svých principů svým pěti smyslům navzdory, ačkoli ty mu říkaly, že noc je mrazivá a muž velmi vyhublý a slabý. „Pokud přijdete do Settlement v pátek mezi čtvrtou a pátou,“ řekl, „provedeme šetření.“ Muž ustoupil zpět do sněhu s nikoli neladným jakoby omluvným gestem. Měl ledově stříbřité vlasy a na jeho štíhlé tváři, i když ji kryl stín, se zdálo hrát cosi jako úsměv. Když Vernon-Smith briskně vykročil do ulice, muž se sehnul jako by si chtěl zavázat tkaničky. Žádným takovým dandyovstvím se ovšem neprovinil a zatímco mladý filantrop stál a s jistou osobitostí si navlékal rukavice, v obličeji se mu najednou rozplácla těžká sněhová koule. Na temný okamžik oslepl a když pak trocha sněhu odpadla, uviděl jakoby v mlhavém zrcadle ledu a snových krystalů, jak se vyzáblý muž uklání s elegancí tanečního mistra a přátelsky říká: „Vánoční dárek.“ Než si pořádně očistil tvář od sněhu, muž zmizel.
Tři horoucí minuty byl Cyril Vernon-Smith blíž lidem a víc jejich bratrem než po celou dobu své rozmařile pedantické existence, protože nemiloval-li chudých, jednoho chudáka nenáviděl. Nikdy nebudete dělníka považovat opravdu za sobě rovného, dokud se s ním nezačnete hádat. „Hulvát mizerná!“ zamručel. „Darebák špinavá! Zaneřádí člověka sněhem jak hnusný děcko pitomý! Kdy se to zcivilizuje? Ale vždyť už jenom jak ta ulice vypadá je hanba a pokušení pro takové kašpary. Proč se všechen ten sníh neodklidí a ulice nevypadá slušně?“
Oku uvyklému na důslednost a efektivitu se věru na ulici jevily důvody, proč si na její stav stěžovat. Sníh byl po obou stranách nahrnut do bílých stěn a směrem k opačnému, temnějšímu konci ulice dokonce narůstal do chaosu nízkých bezbarvých kopečků. Když k nim dorazil, byl ve sněhu skoro po kolena a k filantropickému smýšlení měl velmi daleko. Osamělost uliček byla stejně divná jako bílá zábrana v nich a než se proploužil o kus dál nabyl přesvědčení, že špatně odbočil a zabloudil na nějaké beztvaré předměstí, kde v životě nebyl. Žádný z nízkých, tmavých domů nesvítil, nikde nebylo vůbec žádné světlo, jen prázdný a nápadný sníh. Vernon-Smith byl moderní a morbidní člověk, náhle se ho zmocnila pekelná osmělost a pevně se ho chopila. Tu tíži by ulehčilo cokoliv lidského, i kdyby po něm v tu chvíli skočil škrtič. A pak se opravdu projevil jemný lidský dotek, protože ho trefila další sněhová koule a zanechala mu na zádech hvězdu. Otočil se s prudkou radostí a rozběhl se za utíkajícím klukem, hnal se závratnou a zuřivou rychlostí, jak dlouho, nevěděl. Chtěl toho kluka, jestli ho miloval nebo nenáviděl, nevěděl. Chtěl něco lidského, jestli to miloval nebo nenáviděl, nevěděl.
Zatímco utíkal, všímal si, že se mění tvary i když ne barvy kolem něj. Vypadalo to, jakoby se domy menšily a ztrácely pohřbené pod kopci sněhu. Sníh se zdál stoupat v odraných obrysech převisu, útesu a štítu. On o těchto nemožnostech ani nepřemýšlel, dokud se chlapec před ním neotočil. Pak si všiml, že hoch je prazvláštně krásný se zlatými rudými vlasy a s tváří současně vážnou i naprosto šťastnou. Když chlapce oslovil, jeho vlastní otázka ho překvapila, protože poprvé v životě se zeptal: „Co tady dělám?“ A malý chlapec, s očima velmi vážnýma, odpověděl. „Předpokládám, že jsi mrtvý.“
Zapochyboval (rovněž poprvé) o svému duchovním osudu. Rozhlédl se kolem čnící krajinou zmrzlých vrcholků a plání a řekl: „Tohle je peklo?“ A když na něj dítě upíralo zrak, ale neodpovídalo, věděl, že je to nebe.
Všude v té kolosální krajině, bílé jako svět kolem pólu si hráli malí chlapci, váleli se navzájem dolů těmi děsivými svahy, jeden druhého drtili pod padajícími útesy, protože nebe je místo, kde se můžete donekonečna prát, aniž byste si ublížili. Smith si najednou vzpomněl jak šťastný byl, když se jako dítě válel na bezpečných písčinách kolem Conway.
Přímo nad Smithovou hlavou, výš než kříž na kopuli katedrály sv. Pavla ale zakroucený jako visící květ zvonku, byl ohrmný vydutý sněhový útes. O sto stop níže jak krajina viděná z balonu, ležely zasněžné domy, právě tak bílé a vzdálené. Sledoval, jak se hošík, za četných katastrofických podklouznutí drápe na onen kácející se vrchol. Díval se, jak chytil jiného klučinu za nohu a ten odlétl dolů na vzdálené stříbřité pláně. Tam se ponořil a zmizel ve sněhu jako v moři, ale poté, co se znovu vynořil jako potapěč, rozběhl se zuřivě zase znovu vzhůru a před sebou koulel velkou nabalující se sněhovou kouli. Když nakonec nabyla přímo gigantických rozměrů, vrhl ji proti horskému štítu a horu i hocha strhl v jedné lavině zpět na úroveň údolí. I druhý chlapec se potopil jako kámen a rovněž on vylétl jako pták, ale Smith právě neměl čas na to, aby se tím zabýval. Po pádu onoho nebeského štítu zůstal totiž stát osamocen na obloze na vrcholku podobném kostelní věži.
Viděl malé postavičky chlapců dole v údolí a z jejich postoje dokázal vyčíst, že mu horlivě říkají, aby skočil. Tehdy poprvé poznal povahu víry, právě tak, jako seznal prudkou a bouřlivou přirozenost lásky. Vlastně spíš podruhé, protože si vzpomněl na jednu chvíli, kdy poznal víru už dřív. To bylo, když ho otec učil plavat a on uvěřil, že se může vznášet na vodě, nejen navzdory rozumu, ale (což bylo mnohem těžší) i navzdory instinktu. Tehdy důvěřoval vodě, dnes se musí spolehnout na vzduch.
Skočil. Vzduchem a pak i sněhem prolétl se stejně oslepující rychlostí. Když se ale ponořil do pevného sněhu jako kulka, zdálo se, že se dozvěděl najednou milion věcí a že se je dozvěděl až příliš rychle. Věděl, že celý svět je sněhová koule a že všechny hvězdy jsou sněhové koule. Věděl, že žádný člověk nebude připraven a způsobilý pro nebe, dokud nebude tu pevnou bělost milovat právě tak, jak malý kluk miluje sněhovou kouli.
Klesal a klesal a klesal…..a pak, jak se to tak obyčejně v podobných případech stává se probudil. S úlekem a na ulici. Pravda, měli ho za obyčejného ožralu, ale (pokud náležitě oceníte jeho obrácení) pochopíte, že mu na tom nesešlo, protože zločin opilství je nekonečně menší než zločin duchovní pýchy, jímž byl skutečně vinen.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s