Refrén

K nejnápadnějším příkladům úpadku pravého lidového účastnenství patří  nynější postupné mizení obyčeje sborového zpěvu. A pokud už se nyní spolem zpívá, je to spíš zkusmo a někdy neslyšně. Příčinou je patrně  jakýsi bláhový předpoklad a princip (který jsem nikdy pořádně nepochopil), že zpěv je umění. V nové aristokracii salonů je dáma skutečně dotazována, zda zpívá. Za staré demokracie jídelních stolů se člověku prostě řeklo, ať zazpívá, a on musel. Líbí se mi atmosféra starých banketů. Rád si představuji své předky, středního věku či již ctihodné gentlemany, kterak sedí kolem stolu a vysvětlují, že nemohou nikdy zapomenout na staré časy nebo přátele s umcaca nebo se nechávají slyšet, že za slávu Anglie padnou se vší slávou, carárárá atd. Dokonce i slabiny a neřesti oné společnosti (jež obávám se způsobily, že narativní části oněch písní zněly stejně tajemně a nesrozumitelně jako refrény) byly tehdy vyobrazeny s lidštějším změkčením, než můžeme slyšet a vidět našich soudobých barech.  Mám mnohem raději pana Richarda Swivellera než pana Stanley Ortherise. Je mi milejší člověk, který to přežene s červenými vínem kvůli tomu, aby z křídla přátelství nevypadlo ani pírko než někdo, kdo to právě tak přehání s whisky se sodou, ale přitom pořád tvrdí, že on jednička a že jeho nikdy nikdo nepřistihne při tom, že by někomu platil pití. Staří rozkošníci (i s jejich cararará) ze svých zálib a potěšení získali alespoň nějaké společenské a sdílené ctnosti. Noví prostopášníci (bez nejmenší stopy po cararará) jsou prostě jen poustevníky nevěrectví místo náboženství, jsou samotáři atheismu a stejně dobře by se v pustině mohli omamovat hašiše či opiem.
Refrény starých písní měly ale ještě jeden účel, vedle této zjevné funkce potvrzování lidového prvku v umění. Refrény písní, dokonce i veselých popěvků, mají týž účel jako chorus v řecké tragedii. Smiřuje lidi s bohy. Propojuje jeden konkrétní příběh s vesmírem a filosofií obyčejných věcí. Proto se ve starých baladách, zejména v patetických baladách, pořád setkáváme v refrénech se zelenající se trávou, letícími ptáky  či lesy  z jara veselými. Jsou okna otevřená do domu tragedie, letmé pohledy na větší a klidnější scény, dávnější a trvalejší krajiny. Mnoho venkovských písní popisujících zločiny a smrt má refrény bujaré a kokrhavé, až to člověka leká. Jako by přicházela celá kumpaine s protestem proti tak vážně chmurnému pohledu na svět. Existuje dlouhá a ukrutná balada pojmenovaná Berkshirská tragedie o vraždě spáchané žárlivou sestrou pro jejíž dokonání je oběšen zlý mlynář a refrén (který má jakoby propuknout) zní:

Budu své milé věrný
když ona bude věrná mi

Takto zmíněné velmi oprávněné uspořádání se tu myslím objevuje proto, aby vytrhlo zpět do skutečnosti, jako připomínka, že dokonce ani Berkshirské tragedie není celý Berkshire plný.  Nešťastná mladá dáma se utopí, zlý mlynář (k němuž bychom mohli mít citovou náklonnost) je oběšen a přece pořád rubín ve víně plápolá a podle vody mnoho zahrad kvete. Ne že by bylo možné zaměňovat Omarovskou hedonistickou resignaci s rozmarnou netrpělivostí berkshirského refrénu, ale shodují se v tom, že hledí za konkrétní komplikaci a vyhlíží otevřenější pláně pokoje. Refrén balady hledí za tonoucí dívku a mlynářovu šibenici a vidí cesty a uličky plné milenců.
Toto využití refrénu k zlidštění a zředění temného příběhu naráží na silný odpor moderního pohledu na umění. Moderní umění musí být takzvaně „intensivní“. Co to znamená, není lehké definovat,  ale zhruba řečeno to znamená asi tolik, že se říká v každé chvíli jen jedna věc a že se říká špatně. Spisovatelé moderních tragedií musí psát krátké povídky, kdyby totiž psali dlouhé  (jak kdosi řekl o filosofii) vloudilo by se jim tam veselí. Takové povídky jsou jako žihadla, krátké leč jen a jen bolestivé. Je též nepochybné, že se poněkud podobají nějakým těm životům žitým v naší úspěšné vědecké civilisaci, životům, které v každém případě bývají bolestivé a v mnoha případech též i krátké. Když ale umělci postoupili za bolestnou anekdotu a začali psát dlouhé knihy plné bolu, čtenářská veřejnost se vzbouřila a začala požadovat návrat romance. Dlouhé knihy o černé chudobě měst se staly docela neúnosnými. Berkshirská tragedie měla refrén, ale londýnská tragedie žádný nemá. Lidé proto uvítali návrat dobrodružných příběhů o cizích a vzdálených místech a dobách, břitké a jako meč ostré Stevensonovy příběhy. Já ale nestojím výlučně a omezeně na straně romantiků. Myslím, že je třeba zaznamenat i pohledy na žal naší civilisace. Myslím, že je nutné uchovat zmatek a osamělost skeptické duše, i kdyby to mělo být jen pro lítost (a ano, pro obdiv) vůči šťastnějším dobám. Přál bych si však, aby se dalo nějak zařídit, aby chorus přece jen mohl vstoupit, aby refrén mohl zaznít. Byl bych rád, kdyby na konci každé kapitoly napjaté bolesti či šíleného děsu mohl vstoupit lidský sbor a s hudebním třeskem sdělit čtenáři i autorovi, že tohle není celá lidská zkušenost.  Pak ať si dál zaznamenávají tvrdé scény či odporné otázky, ale ať je mezi nimi veselý refrén.
Mohli bychom tak číst: „Zatímco Honoria odložila svazek Ibsenových dramat a unaveně přecházela k oknu, docházelo jí, že život k ní musel být nejen hrubší, ale i chladnější než byl k pohodlným a slabým. A tak cararára…..atd“.  Nebo jinde zas: „Když mladý kněz poslouchal poslední slova své praprababičky chmurně se usmál. Věděl víc než dobře, že od té doby, co Phogg objevil dědičnou chlupatost oslů, stálo náboženství na velmi odlišných základech, než byly ty, jimiž se zabýval v dětství. A umcaca, umcaca.“ a tak dál. Mohli bychom se i dočíst: „Uriel Maybloom hleděl chmurně na své sandály, a poprvé si uvědomoval, jak nesmyslné a asociální jsou všechny vazby mezi mužem a ženou, docházelo mu,  že se každý z nich musí vydat vlastní cestou a nepokoušet se zadržet ono střemhlavé rozdělení jejich duší. “ A pak by měl přijít ohlušující chorus věčného lidství: „Ale já své lásce věrný zůstanu, pokud bude věrná mi.“
V záznamech o prvních majestátních a přece fantastických časech společenství založeného sv. Františkem z Assisi čteme svědectví o jistém bl. bratru Jiljím. Většinu jsem zapomněl, ale jednu věc si pamatuji: to když za ním přišel jistý student theologie a zeptal se ho, zda věří ve svobodnou vůli, a pokud ano, jak jsi dokáže smířit s nutností. Učedník sv. Františka otázku vyslechl a po chvíli přemýšlení se chopil housliček a začal hopsat a tančit po zahradě, hrál jakousi nespoutanou melodii a vůbec projevoval divou a osvěžující lhostejnost. Melodie se nedochovala, ale je to věčný chorus lidstva, který proměňuje všechno umění a vysmívá se všemu individualismu jako smích a hřmění jakéhosi vzdáleného moře.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s