Romance z močálů

V knihách jsou obvykle blata popisována jako opuštěná a bezbarvá, rozlehlá pole jílu či ostřice, jako širé jednotvárné či šedé obzory. Je to však, podobně jako řada jiných literárních asociací, jen kus poetické nespravedlnosti. Monotónnost nemá nic společného s místem, ani s tím jak působí, ani s tím jak je postiženo, jen to jen vlastnost člověka. Neexistují žádné neutěšené výhledy, jen neútěšní pozorovatelé. Zda jsou mokřady monotónní je věc vkusu a ta je věcí osobnosti, ale je prostým faktem a vědeckou skutečností, že nejsou jednobarevné. Vrcholky vysokých hor (tak jsem aspoň slyšel) jsou celé bílé, hlubiny nejprvotnějších jeskyní jsou (tak jsem aspoň slyšel) celé temné. Moře může být celé týdny šedé nebo modré a podle toho, k čemu jsem byl přiveden věřit má poušť barvu písku. Severní pól (pokud bychom ho našli)  bude bílý s modrými puklinami a nekonečný vesmír (vydáme-li se tam) byl byl předpokládám nejspíš černý s bílými tečkami. Jestliže by kterákoliv z těchto scén byla považována za barevně jednotvárnou, dokázal bych to pochopit. Jenže, naopak, každá z nich je popisována jako vždy s tím, že se vyznačuje nádhernými a chaotickými barvami kosmického kaleidoskopu. Nuže, barvy podobné barvám tulipánových zahrad či malovaných chrámových oken můžete nalézt právě v oněch utopených a promočených krajích, které označujeme pořád za chmurné a bezútěšné. Ohromné tulipánové zahrady samozřejmě pochází z Holandska, což je prostě jeden ohromný mokřad. V Evropě není nic tak opravdu tropického jako mokřady. A když teď nad tím přemýšlím, není mnoho tak příhodně mokřadních míst jako právě tropy. V každém případě jsou anglické bažiny a močálové kraje vždy velmi bohaté na bujné trávy a nádherné houby a někdy vypadají stejně slavnostně jako scéna proměnění, a přitom jsou stejně málo pevné. Je vždy velmi snadné tyto úžasné scenerie doslova prošlápnout. Možná se potopíte po ramena, ale budete po ramena vězet v květinách. Nepopírám, že jsem z těch, kteří klesají a tonou, s výjimkou věcí ducha. Nedávno jsem v západních hrabstvích zahlédl velmi bohaté a slibné bažinaté pole. Nemám nejmenších pochyb, že kdybych na ně vešel, zmizel bych a o celé věky později by byla v stlačeném jílu nalezena kompletní zkamenělina tlustého novináře z Fleet Street. Tvrdím jen, že by byla nalezena v jakémsi postoji energie, ba radosti. Nejdůležitější je ale poslední věc. Když jsem si totiž představoval, jak se propadám po krk do zdánlivě pevného zeleného pole, vzpomněl jsem si, že totéž se muselo stát jistým zvláštním pirátům někdy před tisícem let.
Rovná pole močálů totiž, v nichž jsem téměř utonul, byla totiž močálisky kolem ostrova Athelney, který je nyní ostrovem v polích, už ne ve vodě. Dodnes ale na onom prudkém kopečku stojí kámen, který říká, že tohle byl opevněný a obklíčený ostrůvek, kde měl král Alfréd svou poslední pevnost proti cizím nájezdníkům ve válce, která nás málem smetla a odnesla od civilisace stejně daleko jako Šalamounovy ostrovy. Zde Alfréd bránil ostrov zvaný Athelney právě tak, jak později hájil jak nejlépe dovedl ostrov zvaný Anglie. Hrdina totiž vždy brání ostrov, něco obleženého a obklíčeného, jako Hectorova Troja. A nejvyšší a nejobecněji smýšlející humanitarián se může povznést jen k tomu, aby hájil maličký ostrůvek zvaný země.
K ostrovu Athelney se člověk dostane po dlouhé silnici podobné nekonečnému bílému provázku nataženému přes pláně, již lemují  takové ty trpasličí stromečky, které jsou tak nudné, až je na nich něco elfího.  V jednu chvíli člověka (proč nemám ponětí) zastaví mýtná brána, kde je nutno zaplatit tři pence. Možná je to nějaká pokřivená tradice z oněch temných věků. Možná Alfréd s vysoce nadřazenou vědeckou odborností komparativního studia civilisací dokázal spočítat dánskou ekonomiku do poslední půlpenny. Možná někdy přišel nějaký Dán s dvoupencí, možná někdy i s dvěma a půl pencemi, když vyplenil pár měst možná měl i dvě pence a tři čtvrťáky, ale tři pence nedal dohromady nikdy. Ale ať už to byla stálá hráz proti barbarům nebo ne, pro mně to byla jen překážka dočasná. Našel jsem kdesi u sebe tři velké a celé měďáky a pokračoval jsem dál onou podivně jednotvárnou a podivně fascinující cestou. Není to jen pouhá smyšlenka a fantasie, když má člověk pocit, že se ono místo projevuje náležitě jako místo, kde se křesťanský král skryl před pohany. Bažinatý kraj sice může být otevřený, ale vždy se ponechá svou určitou tajemnost. Močály, podobně jako pouště, jsou velké věci, které je velmi snadné zašantročit. Tyhle pláně se obávaly přehlédnutí ve dvojím smyslu. Malé stromy se krčily a celá planina vypadala, že leží tváří k zemi, tak jak lehávají lidé, když vybuchují granáty. Malá cesta ubíhala nebojácně vpřed, ale zdálo se, že uhání na všech čtyřech. Všechno v tom zvláštním kraji vypadalo, jako by leželo přikrčené ve snaze vyhnout se neustálému a rachotícímu dešti dánských šípů. Jistěže tu na dohled byly kopce nikoli nevýznamné velikosti, ale vypadalo to, jakoby se jezírka a pláně starého Parrettu navzájem oddělovala jako ústřední, skryté moře a kámen připomínající Athelney stál v jejich středu stejně osamoceně, jako musel připadat onen kopec Alfrédovi. A všude po této odpočívající a málem se plazící krajině se rozestírala sláva vlahé nížiny: tráva blyštící se a živá jak opeření nějakého universálního ptáka, květiny stejně nádherné jak hořící vatra a býlí ještě krásnější než kvítka. Člověk se zastavil, aby trávu pohladil, jako by celá země byla jedním tvorem schopným cítit to. 
Proč nenapíše někdo slušný historický román o Alfrédovi a jeho pevnosti v Athenley, v parrettských močálech? Ne příliš historický román. Ne o to jak mluvil pravdu (ne prosím, to vážně ne), ne o tom jak založil britské impérium, nebo britské námořnictvo, nebo námořní ligu, nebo co všechno ještě založil. Ne o Wedmorské smlouvě a o tom, jestli by se jí (jak tvrdí výtečný historik) nemělo říkat Chippenhamský pakt. Nic takového, ale domorodou romanci pro kluky o holém, nahém, blaženém faktu, že velký hrdina hájil svou pevnost na ostrově a v řece. Jakýkoliv ostrov je dobrý pro každé svědomí i pirátskou nesvědomitost, ale ostrov v řece, to už zní jako začátek největšího dobrodružného příběhu na světě.  Robinson Crusoe je opravdu výborný příběh, ale pomyslete jen to, jak by se asi Robinson Crusoe cítil, kdyby mohl skutečně vidět ze svého nedostupného ostrova Anglii a Španělsko! Ostrov pokladů má geniálního ducha: ale jaký by musel obsahovat poklad, aby se mohl měřit s Alfrédem? A pomyslete teď na další prvky mladistvé romance na ostrově, který by byl ostrovem víc, než by se zdálo. Altheney byl skryt v močálech, mnohý těžce ozbrojený Viking se mohl rozběhnout po louce jen proto, aby zjistil, že se potápí v moři. Všude kolem sebe cítím šířící se fiktivní nádheru, vidím záblesky velké romance, jež nebude nikdy napsána. Vidím náhle přiletivší šíp chvějící se v jednom z malých stromů. Vidím rusovlasého muže divoce se brodícího mezi vysokými zlatými květy močálu jak skáče vpřed a klesá hloub. Vidím další šíp chvějící se a zaražený v jeho hrdle. Víc vidět nemohu, protože, jak jsem jemně naznačil, jsem člověk poněkud těžký. Tajemná země močálu mne neudrží a já tonu v jejích hlubinách s bublavým zaúpěním.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s