Křesťanství a racionalismus

Polemika s Blatchfordem
1. Křesťanství a racionalismus
První z mých mnoha potíží, které mi působí polemika s panem Blatchfordem je, že se do značné míry budu pohybovat na jeho půdě. Mojí oblíbenou theologickou příručkou je jím sepsaná kniha Bůh a můj bližní, ale zde ji nemohu dopodrobna opakovat. Kdybych měl vypočítat své důvody, proč jsem křesťanem, velmi často půjde o páně Blatchfordovy důvody, proč křesťanem není.
Pan Blatchford a jeho škola kupříkladu poukazují na to, že je mnoho mýtů paraleleních s křesťanským příběhem, že tu byli (pokud vím, nebo nakolik se starám) pohanští Kristové, indiánská Vtělení a patagonská Ukřižování. Což ale pan Blatchford nevidí druhou stanu věci? Pokud křesťanský Bůh skutečně stvořil lidské pokolení, nebude snad mít lidské plémě sklony šířit o křesťanském Bohu všelijaké drby a všelijak ho převracet? Je-li střed našeho života jasným a konkrétním faktem, nebudou mít lidé od středu vzdáleni mít o tom faktu zmatený pojem a představu? Jestliže jsme stvořeni tak, že nás musí zachránit Boží Syn, je něco divného na tom, že Patagonci sní o Božím Synu?
Tak skutečně vyhlíží blatchofordovská posice: jelikož jisté věci zapůsobily na miliony rozmanitých lidí a různých národů jako něco pravděpodobného či nezbytného, pak ty věci nesmí a nemohou být pravdivé. Poté tato stydlivá bytost, skrývajíce své vlastní talenty, usvědčuje ubohého G. K. C. z paradoxu. Mám paradox rád, ale nejsem připraven tančit a oslňovat po vzoru Nunquama, který ukazuje na lidstvo, že po čemsi volá a volá po tom už nesčetné věky, na důkaz toho, že to neexistuje. Kristův příběh je v literatuře a legendách velmi běžný. Totéž platí o příběhu dvou milenců rozdělených Osudem. Totéž platí o dvou přátelích, kteří se navzájem zabijí kvůli ženě. Bude ale někdo vážně tvrdit, že vzhledem k tomu, že jsou tyto příběhy rozšířené a běžné jako legendy, nikdy nebyli ve skutečnosti dva přátelé rozděleni kvůli lásce ani dva milence nikdy nerozloučily okolnosti? Je jistě snesitelně prosté, že tyto dva příběhy jsou tak silně pravděpodobné a lidské proto, že naše přirozenost je ustrojena tak, že je činí takřka nevyhnutelnými.
A proč by nemělo platit, že je naše přirozenost tak ustrojena, že činí nevyhnutelnými jisté duchovní události? V každém případě je očividně směšné pokoušet se křesťanství vyvrátit množstvím a rozmanitostí pohanských Kristů. To už byste mohli stejně dobře vzít množství a rozmanitost představ ideální společnosti od Platonovy Ústavy po Morrisovy Zprávy odnikud od Morovy Utopie po Blatchordovu Dobrou Anglii a pak se pokoušet dokazovat, že se lidstvo nikdy nemůže dobrat lepších sociálních podmínek. Pokud vůbec něco, pak to samozřejmě prokazuje opak, lidské sklony a směřování k lepším podmínkám. Když tedy ke mně učený skeptik přijde poprvé a řekne: „Uvědomujete si, že jakési Vtělení najdeme i u Kafírů? (starší označení pro domorodé obyvatele jižní Afriky, užíváno i jako znevažující označení pozn. překl.) “ musím odpovědět: „Pokud mluvín jako osoba málo učená, pak nevím. Ale jako křesťan musím říct, že by mě mimořádně překvapilo, kdyby neměli. “
Vezměme si druhý příklad. Sekularista říká, že křesťanství je cosi chmurného a asketického a poukazuje přitom na zástup přísných nebo zuřivých světců, kteří se vzdali domova, štěstí, louhovaného zdraví a sexu. Vypadá to ale tak, že ho nikdy ani nenapadne, že už sama velká zvláštnost a úplnost odevzdanosti těchto lidí působí, že to vypadá, jako by na tom, čemu se svěřili bylo něco skutečného a pevného. Vzdali se všech potěšení pro jednu rozkoš z duchovního vytržení. Mohou to být blázni, ale vypadá to, že taková rozkoš existuje. Vzdali se všech lidských zkušeností ve prospěch jedné zkušenosti nadlidské. Lze naprosto obhajitelně tvrdit, že je taková zkušenost stejně sobecká a nebezpečná záležitost jako pití. Člověk, který rozedraný a bez domova usiluje o spatření vizí může být stejně odpudivý a nemorální jako člověk, který rozedraný a bez domova hledá, kde by si dal brandy. To je vcelku rozumný pohled. Co ale zjevně rozumný názor není a co by ve skutečnosti nemělo daleko k šílenému pohledu, je tvrzení, že odranost a otupená degenerace člověka dokazují, že žádná brandy neexistuje. A právě to se pokouší sekularista říct. To, že neexistuje žádná nadpřirozená zkušenost, se snaží prokázat tím, že ukazuje na lidi, kteří se kvůli ní všeho vzdali. To, že cosi neexistuje se snaží prokázat tím, že dokáže existenci lidí, kteří z žijí jen z toho.
Mohu se tedy znovu pokorně zeptat: „Čí je paradox?“ Fanatická strohost a přísnost těch lidí může jistě prokazovat, že to byli výstředníci milující neštěstí pro ně samotné. Zdá se však, že zdravému rozumu více odpovídá předpoklad, že skutečně našli tajemství nějaké realné síly či zkušenosti, která byla, podobně jako víno, hrozivou útěchou a osamělou radostí.
Proto tedy když mi učený skeptik podruhé řekne: „Křesťanští svatí se vzdali lásky a svobody jen pro to jedno vytržení křesťanství.“ Odpovím: „To udělali velkou chybu. Protože ale o onom jednom vytržení něco vím, docela by mě překvapilo, kdyby to neudělali.“
Vezměme si třetí příklad. Sekularista říká, že křesťanství přineslo nepokoj, zmatky a krutost. Předpokládá podle všeho, že tím prokáže, jak je špatné. Může to ale být doklad toho, jak je dobré. Lidé totiž nepáchají zločiny jen kvůli špatným věcem, ale mnohem častěji kvůli dobrým věcem. Po ničem špatném a zlém totiž nelze prahnout s takovou vášní a vytrvalostí jako věcech dobrých, a po velmi špatných a nepřirozených věcech touží jen velmi výjimeční lidé.
Nejvíce zločinů je pácháno proto, že kůli nějaké jedinečné komplikaci jsou nějaké velmi krásné či nezbytné věci ve velkém nebezpečí.
Pokud se kdy v dějinách dopouštěly masy obyčejných a laskavých lidí krutostí, téměř určitě to neznamená, že sloužili něčemu, co by samo o sobě bylo tyranské (proč by to přece dělali?). Téměř jistě to znamená, že něco, čeho si po právu cení je ohroženo, například jídlo pro jejich děti, počestnost jejich žen a nezávislost jejich země. A když je před lidstvo postavena věc, která je nejen nesmírně cenná, ale také vcelku nová, pak ono náhlé vidění a možnost tu věc získat či o ni přijít přivádí lidi k šílenství. Ve světě morálky to má týž účinek, jaký mělo objevení zlata ve světě ekonomiky. Zpřevrací hodnoty a vyvolá jakousi krutou horečku.
Nemusíme chodit moc daleko, abychom našli příklady docela jiné než náboženské. Když byly ve Francii v osmnáctém století hlásány moderní nauky bratství a svobody, čas pro ně byl zralý, vzdělané třídy všude rostly směrem k nim a svět je do značné míry vítal. A přece všechy tyto přípravy a otevřenost nemohly předejít výbuchu hněvu a bolesti, který vítá cokoliv dobrého. A pokud pomalé a zdvořilé kázání racionální komunity skončilo zářijovými masakry, jaké a fortiori máme zde! Jaký asi pravděpodobně mohl být důsledek toho, když do strašlivě zlého století dopadla strašlivě dokonalá pravda? Co by se mohlo stát, kdyby byl svět nižší a podlejší než svět markýze de Sade konfrontován s evangeliem čistším, než je poselství Rousseauovo?
Už jen vhození nablýskaného oblázku republikánského idealismu do umělého jezera Evropy osmnáctého století vyvolalo šplíchnutí, které se zdálo dolétat až k nebesům a bouři v níž utonulo deset tisíc lidí. Co by se mohlo udát, kdyby hvězda z nebe skutečně dopadla do do slizkého a krvavého jezera beznadějného a rozkládajícího se lidstva? Lidé smetli gilotinou město, šavlí kontinent, protože Volnost, Rovnost a Bratrství byly příliš drahocené na to, aby o ně mohli přijít. Co když bylo křesťanství ještě víc podněcující k šílenství, protože bylo ještě drahocenější?
Ale proč bychom se měli vlastně namáhat s dalším vysvětlováním, když Ten, který znal lidskou přirozenost tak, jak je ji jen možné poznat a obeznámit se s ní od rybářů a žen a prostých lidí, viděl cestu této pravdy dějinami ze své tiché vesnice? A tím, když řekl, že nepřinesl pokoj, ale meč jednou provždy postavil svůj kolosální realismus proti sekularistovu věčnému sentimentalismu.
Když tedy, do třetice, učený skeptik říká: „Křesťanství přineslo války a pronásledování,“ musíme odpovědět: „Přirozeně.“
Dovolte mi nakonec uvést příklad, který mně dovede přímo k obecnější věci, jíž se chci věnovat ve zbytku článků, který mám k disposici. Sekularista pořád poukazuje na to, že hebrejské i křesťanské náboženství začalo jako cosi lokálního, že jejich bůh byl bohem kmenovým, že dostal hmotnou podobu a byl spojen s konkrétními místy.
Je to vynikající příklad věci, kterou bych, kdybych vedl dlouhou a podrobnou kampaň, používal jako argument pro pravdivost biblické zkušenosti. Pokud totiž skutečně existují nějaké jiné bytosti vyšší než my a pokud se nějakým prazvláštním způsobem a v jakési emotivní krisi daly spatřit hrubým básníkům či snílkům z velmi prostých dob, pak to, že tito hrubí lidé museli taková zjevení chápat jako místní a spojitá s s konkrétním kopcem či řekou, kde se odehrála, se mi jeví jako přesně to, co by očekávala každá rozumná lidská bytost. Vypadá to mnohem věrohodněji, než kdyby od počátku mluvili v pojmench kosmické filosofie. V tom druhém případě bych měl podezření na „kněžorství“, padělky a gnosticismus třetího století.
Pokud existuje taková bytost jako Bůh, může promlouvat k dítěti a pokud by Bůh mluvil k dítěti v zahradě, dítě by samozřejmě řeklo, že Bůh žije v zahradě. Nepovažoval bych to kvůli tomu za o nic méně pravděpodobné. Kdyby dítě pravilo: „Bůh je všude, je to neuchopitelná esence pronikající a udržující všechny součásti Kosmu.“, kdyby mě dítko oslovilo tímhle způsobem, pak bych si musel myslet, že bylo mnohem spíše s guvernantkou než s Bohem.
Kdyby tedy Mojžíš řekl,ž že Bůh je Nekonečná Energie, byl bych si jist, že neviděl nic mimořádného. Protože řekl, že Bůh byl v Hořícím keři, pak si myslím, že velmi pravděpodobně viděl něco mimořádného. Bez ohledu totiž na to, co je Božské Tajemství a bez ohledu na to, zda někdy prolomilo (jak věřili všichni lidé) hranice a proniklo do našeho světa, leží v každém případě na nejvzdálenější straně od pedantů a jejich definic a nejblíže stříbrným duším tichých lidí, kráse keřů a lásce každého k místu, kde se narodil.
Náš poslední příklad (ze stovek, které bychom mohli probírat), proto uzavřeme stejně. Když učený skeptik praví: „Vize Starého zákona byly lokální, venkovské a groteskní,“ odpovíme: „Jistě. Byly autentické.“ Jak jsem tedy již řekl úvodem, stojím hned na začátku před problémem, že když začnu vypočítávat důvody, které mám k víře v křesťanství, budu jen ve velmi mnoha případech opakovat argumenty, které podle pana Blatchfora patrně jakýmsi prazvláštním způsobem svědčí proti této víře. Jeho kniha je skutečně bohatá a působivá. Nepochybně postavil ona čtyři velká děla o nichž jsem mluvil. Proti jejich velikosti ani ráži munice nemám žádných výhrad. Podotýkám jen, že jakýmsi pozoruhodným nedopatřením při rozmisťování postavil a namířil tyto čtyři kusy artilerie přímo proti sobě. Kdybych nebyl tak humánní, měl bych velet: „Pánové ze Sekularistické gardy, palte první.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s