Proč věřím v křesťanství

Polemika s Blatchfordem
2. Proč věřím v křesťanství
Vůbec nemíním znevažovat pana Blatchforda, když říkám,že náš problém spočívá do značné míry v tom, že podobně jako velké množství současných chytrých lidí ani on nechápe, co je to theologie. Jedna věc je dopouštět se chyb ve vědě, mýlit se o její povaze je věc druhá. A když čtu jeho knihu Bůh a můj bližní dochází mi postupně, že se domnívá, že theologie je bádání nad tím, zda lze historicky doložit spoustu příběhů, které se o Bohu vypráví v Bibli. To je něco podobného, jako kdyby se snažil někomu dokázat, že socialismus je politická ekonomie a v polovině výkladu mu začalo docházet, že si jeho protějšek myslí, že pod politickou ekonomií se rozumí hospodárné jednání politiků.
Vysvětlit ve stručnosti povahu celého živého oboru je velmi těžké, stejně těžké by bylo vysvětlovat politiku či etiku. Čím je totiž něco většího a zřejmějšího a čím víc to člověku zírá do tváře, tím hůře se to definuje. Nauku o mušlích a lasturách svede definovat kdekdo. Mravy nedokáže definovat nikdo.
Je nicméně na nás alespoň se pokusit vysvětlit tuto náboženskou filosofii, která byla a znovu bude zájmem nejvyšších intelektů a základem nesilnějších národů, na niž však naše malá civilisace nakrátko zapomněla, právě tak, jako zapomněla tančit a slušně se oblékat. Pokusím se vysvětlit, proč si myslím, že je náboženská filosfie potřebná a proč si myslím, že křesťanství je nejlepší náboženskou filosofií. Než však začnu, rád bych, abyste měli na paměti dva historické fakty. Nežádám vás, abyste z nich vyvozovali mé závěry, nebo jakékoliv závěry. Žádám jen, abyste je měli běhen výkladu na mysli právě jako fakta.
1) Křesťansví vzniklo a šířilo se ve velmi kultivovaném a velmi cynickém světe—ve velmi moderním světě. Lucretius byl zrovna tak velký materialista jako Haeckel a přitom mnohem přesvědčivější spisovatel. Římský svět četl Boha a mého bližního a jistým velmi znaveným způsobem jej shledával docela pravdivým. Stojí za zmínku, že z těchto skeptických civilisací téměř vždy vyrůstají náboženství. Nedávná kniha o předislámské arabské literatuře popisuje naprosto kultivovaný a blahobytný život. Stejné tomu bylo s Buddhou, narozeným v purpuru starobylé civilisace. A totéž platilo pro puritanismus v Anglii a katolickou obnovu ve Francii a Itálii. Obojí se zrodilo z renesačního racionalismu. Je tomu tak i dnes a bylo tomu tak vždy. Vypravte se do dvou nejmodernějších a nejvíce volnomyšlenkářských center, Paříže a Ameriky a zjistíte, že jsou plná ďáblů a andělů, starých mystérií a nových proroků. Racionalismus bojuje o přežití proti mladých a velmi vitálním pověrám.
2) Křesťanství je náboženstvím velmi mystickým,bylo však nicméně náboženstvím té nejpraktičtější části lidstva. Má mnohem víc paradoxů než východní filosofie, ale vybudovalo též mnohem lepší silnice.
Muslim má čisté a logické pojetí Boha, monistického Alláha. V Evropě však zůstává barbarem a kde šlápne, tráva neroste. Křesťan má Trojjediného Boha „spletitou trojici“, jež vypadá jen jako rozmarný a svévolný rozpor v pojmech. Když se ale dá do pohybu, rozklene se nad celou zemí a i ten nejprohanější Východňan se mu může postavit jen tak, že jej nejprve napodobí. Východ má logiku a žije z rýže. Křesťanstvo má tajemství—a motorové vozy. Jak říkám, na dedukce a dovození nehleďte, všímejme si faktů.
Nu a při paměti na tyto dvě věci mi dovolte, abych se pokusil vysvětlit, co je to křesťanská theologie.
Naprostý agnosticismus je pro člověka zcela běžný postoj. Všichni jsme agnostiky, dokud nezjistíme, že agnosticismus nefunguje. Pak přijmeme nějakou filosofi, třeba tu páně Blatchordovu, či moji nebo nějakou jinou, protože pan Blatchford není o nic větší agnostik než já. Agnostik řekne, že neví, jestli je člověk odpovědný za své hříchy. Pan Blatchford řekne že ví, že není.
Zde máme semeno celého velkého stromu dogmatu. Proč zachází pan Blatchford dál než agnostik a tvrdí, že zcela jistě neexistuje svobodná vůle? Protože jeho projekt morálky by bez tvrzení, že není svobodné vůle, nemohl fungovat. Chce, aby se žádnému člověku nevyčítal hřích. Proto musí své učedníky důrazně přesvědčit, že je Bůh nestvořil svobodné a proto jim nelze nic vyčítat. Žádná nezkrotná křesťanská pochybnost nesmí ani blesknout deterministovou myslí. Žádný démon mu v jakési hodině hněvu nesmí našeptávat, že to možná byl jakýsi prohnaný prostředník, kdo ho povedl tak, že skončil až v chudobinci. Žádný náhlý záchvat skepse mu nesmí naznačovat, že by možná bylo možné činit učitele odpovědným za to, že umlátil k smrti malého školáka. Determinista musí svou víru zastávat velmi pevně, jinak by jistě slabost lidské přirozenosti dovedla člověka ke hněvu, když je pomlouván a tomu, aby oplácel kopanec kopancem. Krátce řečeno: svobodná vůle vypadá na první pohled jako součást Nepoznatelného.A přece by pan Blatchford nemohl kázat to, co považuje za obecnou laskavost, aniž by o ní nejprve stanovil jedno dogma. Sám nemohu hlásat to, co považuji za obecnou poctivost a slušnost bez toho, aniž bych definoval jiné:
Zde je chyba a selhání agnosticismu. Totiž v tom, že náš obyčejný všednodenní pohled na věci, které (v běžném smyslu) známe, ve skutečnosti závisí na našem pohledu na věci, které (v běžném smyslu) neznáme. Je jistě zcela v pořádku říci někomu, jak to dělají agnostici, aby „vzdělával svou zahradu“ . Představme si ale, že by takový člověk nedbal na nic, než na svou zahradu, a nedbal tak tak ani slunce ani deště.
To je realný fakt. Bez dogmat o těchto věcech nemůžete žít. Nemůžete jednat ani čtyřiadvacet hodin bez toho, že byste se rohodli, že buď budete lidi považovat za odpovědné, nebo je za odpovědné považovat nebudete. Theologie je produkt mnohem praktičtější než chemie.
Některým deterministům se zdá, že si křesťanství dogmata jako je svobodná vůle vymyslelo pro zábavu, jen jako pouhý rozpor. To je absurdní. Na rozpory narážíte, ať jste kdokoliv. Deterministé mi říkají, a mají trochu pravdy, že v běžném životě nepůsobí determinismus žádné rozdíly. To znamená, že i když determinista ví, že lidé nemají svobodnou vůli, chová se k nim, jako by ji měli.
Rozdíl je to velmi jednoduchý. Křesťan vkládá rozpor do své filosofie. Determinista jej řadí mezi své běžné denní zvyky. To, co křesťan prohlašuje za zřejmé tajemství, determinista označuje za nesmysl. Determinista má stejný nesmysl k snídani, obědu, odpolednímu čaji a večeři každý den.
Křesťan, opakuji, vkládá tajemství do své filosofie. Ono tajemství svou temnotou prosvěcuje všechny věci. Dopřejte mu to a život je životem, chleba chlebem a sýr sýrem: může se smát, může se bít. Determinisita postaví věc vůle jasně a logicky a ve světle onoho jasu všechny věci potemní, slova nemají smyslu a činy cíl. Udělal ze své filosofie sylogismus a ze sebe blábolícího šílence.
Nejde o otázku volby mezi mysticismem a racionalitou. Jde o volbu mezi mysticismem a šílenstvím. Byl to totiž právě mysticismus a jen mysticismus, co drželo lidi při smyslech od počátku světa. Všechny přímé cesty logiky vedou do nějakého Bedlamu (příslovečný špitál pro duševně choré na okraji Londýna pozn. překl.), k anarchismu či pasivní poslušnosti, k chápání vesmíru jako hodinového strojku hmoty či jako šálení mysli. Jen mystik je člověk, který přijímá rozpory, který se dokáže smát a kráčet světem zlehka.
Překvapuje váš, že tatáž civilisace, jež věřila v Nejsvětější Trojici vynalezla parní stroj?
Všechny velké křesťanské nauky jsou tohoto druhu. Jen se na ně sami podívejte, pečlivě a férově. Mám tu místo jen na dva příklady. Prvním je křesťanská idea Boha. Právě tak, jak jsme všichni byli agnostiky, byli jsme i pantheisty. V božství našeho mládí se zdálo snadné říci: „Proč by člověk nemohl vidět Boha v letícím ptáku a být spokojen?“ Jenže pak přijde čas, kdy zajdeme dál a řekneme: „Je-li Bůh v ptácích, pak buďme nejen tak krásní jako ptáci, ale buďme i tak krutí jako ptáci, žijme šílený, rudý život přírody.“ A cosi zdravého v nás zavzdoruje a řekne: „Příteli, začínáš bláznit.“
Pak přijde druhá strana a my řekneme: „Ptáci jsou odporní, květiny ostudné. Tak ubohému vesmíru nevzdám žádnou chválu ani čest.“ A to cosi zdravé v nás řekne: „Příteli, začínáš bláznit.“
Pak přijde cosi fantastického a řekne nám: „Dobře děláš, když se z ptáků těšíš, ale zle činíš, když je napodobuješ. Za všemi těmi dobrými věcmi je něco dobrého, ale ty věci jsou nižší než ty. Vesmír je v pořádku, jen svět je zkažený. To, co je za vším není kruté, jako pták, ale dobré, jako člověk.“ A to zdravé v nás odpoví: „Našel jsem hlavní silnici.“
Nuže, když přišlo křesťanství, antický svět zrovna dospěl k tomuto dilematu. Slyšel hlas zbožňující přírodu, klanějící se jí se slovy: „Vše přirozené je dobré. Válka je stejně zdravá jako květiny. Vášeň je stejně čistá jako hvězdy.“ Slyšel také pláč beznadějných stoiků a idealistů: „Květy válčí, hvězdy jsou nečisté, nic než svědomí člověka není správné a to je zcela poraženo.“
Oba ty názory byly konsistentní, filosofické a vzepjaté: jejich jedinou nevýhodou bylo, že první vedl logicky k vraždě, druhý k sebevraždě. Po bolestném přemýšlení uviděl svět cestu rozumu a příčetnosti mezi nimi. Bylo to křesťanský Bůh. Stvořil Přírodu, ale Sám byl Člověkem.
Závěrem je třeba říci nějaké to slovo o Pádu (prvotním a dědičném hříchu pozn. překl. ). Může to být jen slovo a to následující. Bez nauky o Pádu nedává idea pokroku smysl. Pan Blatchford tvrdí, že žádný Pád nebyl, že existuje jen postupný vzestup. Ale už slovo „vzestup“ samotné implikuje, že víte, k čemu stoupáte. Pokud nemáme nějaký standard, nemůžeme vědět ani říct, jestli stupáme nebo padáme. Rozhodující a hlavní věc je ale to, že Pád stejně jako všechny ostatní široké cesty křesťanství je vtělen v běžné řeči, kterou můžeme slyšet mezi lidmi v autobuse. Kdokoliv může říct: „Jen pár lidí jsou opravdoví chlapi“. Nikdo neřekne: „To už musí být, aby byla velrbya pořádný kus ryby.“
Když chcete chlapíka přesvědčit, aby tu desátou whisky už nepil, praštíte ho do zad a řeknete „Hele, buď chlap.“ Nikdo by se nepokusil přesvědčit krokodála, aby nesežral svého desátého cestovatele, tak, že by ho praštil po zádech a řekl „Hele, buď krokodýl.“ Nic totiž nevíme o krokodýlí dokonalosti, nemáme žádnou alegorii velryby vyhnané z velrybího Edenu. Kdyby k nám nějaká velryba přišla a řekla: „Jsem velryba nového druhu, zbavila jsem se kostic,“ nemusíme si s tím lámat hlavu. Ale pokud k nám přijde člověk (a že jich brzy přijdou spousty) a řekne: „Jsem člověk nového druhu. Jsem nad-člověk. Opustil jsem milosrdenství a spravedlnost,“ pak musíme odpovědět. „Bezpochyby jsi nový, ale nemáš o nic blíž k dokonalému člověku, protože ten již byl v mysli Boží. My jsme s Adamem padli a s Kristem vstanem, ale raději bychom padli se Satanem, než bychom se s tebou povznesli.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s