Zázraky a moderní civilisace

Polemika s Blatchfordem
3. Zázraky a moderní civilisace
Pan Blatchford shrnul vše, co je na jeho posici skutečně důležité do tří vět. Jsou naprosto upřímné a jasné. Méně upřínnými a jasnými je nečiní ani to, že první dvě jsou nepravdy a třetí blud. Blatchord říká: „Křesťan odmítá mohamedánovy zázraky. Mohamedán odmítá křesťanovy zázraky. Racionalista popírá všechny zázraky stejně.“
K historickým omylům v prvních dvou větách se brzy vrátím. Nyní se omezím na statečné doznání pana Blatchforda, že racionalista popírá všechny zázraky stejně. Nezpochybňuje je. Nepředstírá, že by byl ohledně zázraků agnostikem. Nezdržuje se soudu, dokud nebudou prokázány. Popírá je.
Tváří v tvář tak ohromujícímu dogmatu jsem se pana Blatchoforda zeptal, proč si myslí, že se zázraky nedějí. Odpověděl, že Vesmír řídí a vládnou mu zákony. To je očividně odpověď naprosto k ničemu. Nemůžeme totiž něco označit za nemožnost, protože je svět řízen zákony, dokud nevíme, jaké zákony to jsou. Ví pan Blatchford vše o zákonech Vesmíru? A pokud nezná zákony, co pak může vědět o výjimkách?
Je přece zřejmé, že pouhý fakt, že se něco děje zřídka, za podivných okolností a bez vysvětlení v rámci našeho vědění, není důkazem, že je to něco proti zákonu přírody. To by muselo platit pro siamská dvojčata, novou kometu či před třemi lety pro radium.
S filosofickou argumentací proti zázrakům se lze vypořádat poněkud snadněji. Žádná filosofická argumentace proti zázrakům neexistuje. Rozumně řečeno, existuje cosi jako zákony Přírody. Tohle jediné vědí všichni. Vědí, že v přírodě existuje opakování. Všichni vědí, že z dýní se rodí zase dýně. Nikdo ale neví, proč se z nich nerodí sloni a žirafy.
Ohledně zázraků existuje jedna a jen jedna filosofická otázka. Mnoha zdatným moderním racionalistům to ale zjevně vůbec nejde do hlavy. Nejubožejší kluk ve středověkém Oxfordu by tomu rozuměl (Poznámka: Jelikož poslední věta bude v našem „osvíceném“ věku znít divně mohu vysvětlit, že za „krutovlády středověkých pověr“ byli chudí hoši vzděláváni v Oxfordu v tom nejvelkorysejším měřítku. Díky Bohu žijeme v lepším čase. )
Otázka zázraků je jen tato. Víte, proč je dýně pořád dál a dál dýní? Pokud ne, pak mi určitě nemůžete říct, jestli se může dýně proměnit v kočár nebo ne. Toť vše.
Všechny ostatní vědecké výrazy, které máte ve zvyku používat doma u snídaně jsou jen slova do větru. Říkáte: „Je přírodním zákonem, že dýně má zůstat dýní.“ To značí jen tolik, že dýně obvykle dýněmi zůstávají, což je zřejmé, neříká to proč. Říkáte: „Zkušenost stojí proti tomu.“ To znamená jen toto „Důvěrně znám mnoho dýní a žádná z nich se neproměnila v kočár.“
Jeden velký irský racionalista náležející k této škole (možná příbuzný s panem Leckym) reagoval na to, když mu bylo řečeno, že ho svědek viděl spáchat vraždu, slovy, že může přivést stovku svědků, kteří ho neviděli spáchat vraždu.
Říkáte: „Moderní svět je proti tomu.“ To znamená, že dav lidí v Londýně, Birminghamu a v Chicagu v naprosto dýňovém stavu mysli nedokáže konat zázraky svou vírou.
Říkáte: „Věda je proti tomu. “ To znamená, že dokud jsou dýně dýněmi, chovají se jako dýně a ničím se neblíží chování kočáru. To je vcelku zřejmé.
Křesťanství říká asi jen tolik, že opakování v Přírodě má svůj původ nikoli v něčem podobném zákonu, ale v čemsi podobném vůli. Jeho pojem Nebeského Otce samozřejmě čerpá z pozemského otce. Právě tak je páně Blatchfordův pojem univesálního, vesmírného zákona metaforou založenou na sbírce zákonů schválených parlamentem. Jenže křesťanství zastává učení, že svět a jeho opakování vzešly z vůle či Lásky tak, jak jsou děti zplozeny otcem a proto, že z nich tedy může vzejít něco jiného a odlišného. Velmi stručně řečeno věří, že Bůh, který může způsobit něco tak neobčejného jako jsou z dýní vzešlé dýně , je jako prorok, Habakuk, Capable de tout (schopen všeho pozn. překl.) Pokud vám nepřijde zvláštní, že je dýně vždy dýní, zamyslete se ještě jednou. Ještě jste ani nezačali s filosofií. Ještě jste dýni ani neviděli.
Historický argument proti zázrakům je rovněž poměrně prostý. Spočívá v tom, že se zázraky nejprve označují za nemožnost a pak se tvrdí, že v nemožné nesmysly věří leda blázni. A potom se prohlásí, že není žádných moudrých dokladů ve prospěch něčeho zázračného. Celý trik spočívá v tom, že se střídavě kloníte k filosofickým a historickým námitkám. Pokud řekneme, že zázraky jsou theoreticky možné, oni odpoví: „Ano, ale nemáme o nich důkazy.“ Když vezmeme všechny záznamy lidského pokolení a řekneme: „Zde máte vaše důkazy,“oni odpoví: „Ale ti lidé byli pověrčiví, věřili nemožným věcem.“
Skutečná otázka zní, zda si je naše malá civilisace z Oxford Street jistá, že má pravdu a zda se celý zbytek světa určitě mýlí. Pan Blatchford soudí, že materialismus lidí ze Západu devatenáctého století je jedním z jejich ušlechtilých objevů. Podle mě je stejně nudný a mdlý jako jejich kabáty, stejně špinavý jako jejich ulice, ošklivý jako jejich kalhoty a tupý jako jejich průmyslový systém.
Sám pan Blatchford ovšem dokonale shrnul svou směšně vznešenou víru v moderní civilisaci. Velmi zábavně popsal, jak obtížné by bylo anglického soudce u moderního soudu přesvědčit o pravdivosti Vzkříšení. Má jistě docela pravdu, bylo by to nemožné. Jen se zdá, že mu nedochází, že my křesťané nemusíme mít k anglickým sudím tak mimořádnou úctu, jakou k nim cítí pan Blatchford sám.
Zkušenosti Zakladatele křesťanství v nás možná zanechaly jakousi neurčitou pochybnost o neomylnosti soudních dvorů. Vím docela dobře, že britského sudího nepřiměje nic k tomu, aby věřil, že člověk vstal z mrtvých. Jenže stejně dobře vím, že ještě velmi nedávno by britského soudce nic nedonutilo uvěřit, že socialista může být dobrý člověk. Soudce odmítne věřit v nové duchovní divy. To však nebude kvůli tomu, že je soudcem, ale proto, že mimoto, že je soudcem, je i anglickým gentlemanem, moderním racionalistou a jakýmsi starým bláznem.
A pan Blatchford se hodně mýlí, když předpokládá, že křesťan a muslim vzájemně popírají své zázraky. Žádné náboženství, které se považuje za pravé, se vůbec nestará o zázraky jiných náboženství. Popírá jejich nauky, jejich morálku, ale nikdy nepovažuje za důležité popírat jejich znamení a divy.
A proč to? Protože takové věci považovali někteří lidé vždy za možné. Protože každý potulný cikán může mít okultní schopnosti. Protože obecná existence světa duchů a zvláštních mentálních sil je součástí zdravého a sdíleného rozumu všeho lidstva. Farizeové nepochybovali o Kristových zázracích, tvrdili, že jsou to čáry a ďábelské kousky. Křesťané se nepřeli o Mohamedovy zázraky. Tvrdili, že to byly čáry a ďábelské kousky. Římský svět nepopíral možnost, že Kristus byl nějaký bůh. Na to byl příliš osvícený.
Pokud církev kladla (především ve zkaženém a skeptickém osmnáctém století) důraz na zázraky jako na důvod k víře, je její chyba zřejmá: ale nespočívá v tom, co by se domníval pan Blatchford. Nejde o to, že by po lidech chtěla, aby věřili čemusi tak neuvěřitelnému. Jde o to, že po lidech žádala, aby se obraceli kvůli něčemu tak všednímu a obyčejnému.
U náboženství nezáleží na tom, jestli může provozovat stejné divy jako kdejaký otrhaný indický zaklínač, ale zda má pravou filosofii Vesmíru. Římané byli docela ochotni uznat, že Kristus byl jakýsi bůh. Co popírali bylo, to že byl Bůh – nejvyšší pravda vesmíru. A to je to jediné, o čem stojí za to na křesťanství diskutovat.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s