Věčné hrdinství slumů

Polemika s Blatchfordem
4. Věčné hrdinství slumů
Už jsem to řekl dříve, ale nemoho opakovat dostatečně často, že problém s panem Blatchforem a jeho školou je v tom, že nejsou dostatečně skeptičtí. Pro skutečně odvážné otázky se musíme vrátit až ke křesťanským Otcům (Otcové jsou theologové a filosofové prvních křesťanských staletí pozn. překl.).
Pan Blatchoford mi kupříkladu dopřává té cti, že mě takto cituje v Bůh a můj bližní : „Pan G. K. Chesterton říká, a hájí přitom křesťanství, že „Křesťanství napáchalo zločiny, z nichž byl se mohlo Slunci na obloze udělat zle, a toto tvrzení nemůže nikdo popřít.“ To jsem řekl a říkám to znovu, ale říkal jsem něco jiného. Řekl jsem, že takové zločiny spáchala každá velká a užitečná instituce. Tohle tvrzení nemůže nikdo popřít.
A proč byla každá velká instituce zločinná? Nestačí říct: „Křesťanství pronásledovalo, pryč s křesťanstvím!“. Nestačí to o nic víc, než volat „Konfucián mi ukradl hřeben, pryč s konfuciánstvím!“ Chceme vědět, zda mi konfucián ukradl hřeben z nějaké zcela specificky konfuciánského důvodu, nebo z nějakého obecně lidského důvodu.
Je zjevné, že křesťanovy důvody k mučení byly stejné jako pro spousty jiných lidí, šlo prostě o to, že pevně zastával své názory a bez skrupulí se je pokoušel prosazovat. Kdokoliv jiný může pevně zastávat jiné názory a pokoušet se je bez skrupulí prosadit. A když se podíváme na fakta, říkám, zjistíme, že právě tohle dělají a dělaly miliony jiných lidí od počátku světa.
Pan Blatchfor zmiňuje jedinou výjimku buddhismu, který nikdy neznamenal politický problém. To je, pokud někdy něco takového existovalo, výjimka potvrzující pravidlo. Buddhismus totiž nikdy nepronásledoval prostě proto, že nikdy nebyl vůbec politický, jelikož vždy opovrhoval materiálním zdarem a materiální civilisací. To znamená, že buddhismus neměl nikdy inkvisici jednoduše ze stejných důvodů, jako nikdy neměl tiskařské lisy, reformní zákony, nebo list Clarion.
Pokud si ale pan Blatchford opravdu myslí, že krvavá minulost instituci nevratně proklíná a odsuzuje, a pokud chce skutečně proklít a odsoudit nějakou instituci , instituci mnohem starší, mnohem větší a mnohem více zakrvavenou než křesťanství, pak mu rád vyhovím.
Instituce zvaná vláda či stát má za sebou minulost ostudnější než pirátská loď. Každý právní řád na světě byl plný hněvivé zuřivosti a chyb, jež drásaly srdce. Skřipec a popravčí hranici nevymysleli křesťané. Křesťané jen posbírali hrůzné hračky pohanství. Skřipec a popravčí hranici vynalezl zahořklý racionalismus starší než všechna náboženství. Skřipec a popravčí hranici vynalezl stát, společnost, sociální ideál – nebo řečeno stručně socialismus. A právě tenhle stát či vládu, matku všech bičů a palečnic, chce pan Blatchford a jeho socialističtí stoupenci s vaším dovolením posílit víc, než kdykoliv dříve v dějinách. Jak úžasný a obdivuhodný jemnocit. Jemnocit, který už nechce mít kdy co do činění s křesťanství, kvůli masakru Bartolomějské noci, ale raději přivolá k očištění světa cosi, co projevilo svou duši v mučení římských otroků pro získání důkazů a ve způsobech trestání povýšených v Číně na umění.
Nesouhlasím s tím, že se pan Blatchford dovolává státu. Ale nemyslím si ani, že krvavá minulost znemožňuje něčemu zachránit lidstvo. Proto nejsem v rozporu, když si myslím, že křesťanství není diskvalifikováno. Ale pan Blatchford si protiřečíl, jelikož se výslovně dovolává většího hříšníka, aby ho zachránil před menším.
Kéž by tak pan Blatchford položil tu pravou otázku. Ta nezní: „Proč je křesťanství tak zlé, když o sobě říká, jak moc je dobré?“ Pravá otázka zní: „Proč jsou všechy lidské věci ta špaté, když o sobě prohašují, jak jsou dobré? Proč není nejušlechtilejší záměr zárukou proti porušení a zkaženosti? Kdyby se Nunquam pustil odvážně do této otázky, nechal klamy skutečně za sebou a vydal se bohaprázdnou pustinou a sám, pak by nakonec došel na podivné místo. Jeho skeptická pouť by ho dovedla na místo, kde začíná křesťanství.
Křesťanství začíná se zkažeností inkvisice. Jen k ní přidává zkaženost anglických liberálů, toryů, socialistů a krajských sudích. Začíná s podivnou věcí, vinoucí se lidskými dějinami. Nazývá ji hříchem, či Pádem člověka.
Kdybych se tím někdy chtěl podrobněji zabývat, byl by páně Blatchfordův seznam křesťanských zločinů užitečnější kompilací. Ovšem stručně řečeno, pan Blatchford vidí hříchy historického křesťanství, jak se před ním tyčí jako vysoká věž. Je to hvězdám vzdorující babylonská věž, pozvedající se výlučně a sama k nebi, urážejíc Boha na nebesích. Nechte ho pár let šplhat vzhůru. Až bude blízko jejímu ohromujícím vrcholu, zjistí, že je to jeden z devíti set devětadevadesáti sloupů podepírajících základ historické křesťanské filosofie.
Ať už má pravdu nebo se mýlí, má křesťanství svou theorii a svůj lék na zla světa. Ale jaký je lék páně Blatchfordův? I před ním se rozprostírá pustina lidského šílenství a frivolity. Jaký je jeho lék? Když tvrdím, že podle pana Blatchforda je lékem na toto vše, když nikdo nebude za nic odpovědný, neříkám tu žádné nevázané žerty (jak by se mohlo zdá někomu neznalému faktů), ale popisuji střídmou pravdu o situaci.
Snad nikdy dřív v dějinách lidstva nebyl na vážnou chorobu navrhován tak ohromující a zarážející lék. Mějme totiž na paměti, že to pan Blatchford navrhuje jako lék. Lidé připouštěli, že fatalismus je melancholií metafysické pravdy. Pokud ale vím, nikdo před panem Blatchfordem si nevzal velký buben a nezačal chodit kolem a všem to nabízet jako veselý způsob morální nápravy. Problém je v tom, že lidi se ideály řidít nebudou, ani žít podle nich. Problém je v tom, že zatímco Marcus Aurelius si rve srdce pro spravedlnost, jeho vlastního syna Commoda zajímají jen krvelačné pantomimy. Lékem je říci Commodovi, že si nemůže pomoci. Problém je v tom, že čistota sv Františka nemůže předejít zkaženosti bratra Eliáše. Lékem je říci bratru Eliášovi, že jemu není co vyčítat a Františka zač obdivovat. Problém je v tom, že člověk často volí nízké potěšení či rozkoš místo tvrdé a namáhavé velkorysosti. Lékem je říci mu, že nízká rozkoš byla pro něj vybrána.
Samozřejmě dobře vím, že pan Blatchford se pokusil učinit tuto obludnou anarchii poněkud snesitelnější pro intelekt. Řekl, že i když lidem nelze vyčítat to, jak jednají, je nutné je vycvičit tak, aby jednali lépe. Řekl, že se musí vylepšit jejich podmínky dědičnosti a prostředí, potom že budou dobří, a problém bude vyřešen. První odpověď je nasnadě. Jak může někdo říct, že člověka nelze brát k odpovědnosti, ale je nutno ho dobře vycvičit? Pokud totiž „,musí“ být dobře vycvičen, pak tu „musí“ být někdo, kdo ho vycvičí. A ten člověk musí za výcvik nést odpovědnost. Návrh se sám zabil ve třech větách. Pan Blatchford neodstranil nutnost odpovědnosti tím, že pouze řekl, že s lidstvem by místo katů měli zacházet lékaři. Vzato totiž kolem a dokola a za předpokladu, že bych potřeboval službu některého z nich, raději bych ze sebou nechal zacházet neodpovědného kata, než neodpovědného lékaře.
Druhá věc, kterou je samozřejmě třeba říct, je to, že pan Blatchford nenabízí nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo argumentu prokazujícímu, že on nebo kdoliv jiný ví něco o podmínkách, které by přinesly lepší lidi. Určitě si nemůže myslet, že k vytváření lepší lidí postačí podmínky fysického pohodlí a mentální vytříbenosti a vzdělání, tak tomu totiž zjevně není. Pan Blatchford může mít nějaký tajný recept na ctnost, možná nechá lidi žít na stromech, oholit si hlavy nebo jídat z nějakých zcela zvláštních kosočtverců, ale nikomu o tom nic neřeke.
Skutečnost je velmi prostá. Je možná pravda, že dokonalé podmínky přinesou dokonalé lidi. Ještě mnohem zřejmější je, že pouze dokonalí lidé mohou vymyslet dokonalé podmínky. Když dokážeme nadělat tolik nepořádku s našimi vlastními životy, jak si můžeme být jisti, že známe nejlepší půdu pro živé bytosti? Pokud dědičnost a prostředí působí, že je pro nás nutné dopouštět se krádeží s cizoložství, proč by neměly působit k tomu, aby pro nás bylo nezbyté vytvářet podmínky, které povedou ke krádeži a cizoložství? Dokážu si představit, že na Britských ostrovech v této chvíli žijí lidé ve všech představitelných stupních bohatství a chudoby, od šíleného přepychu po šílený hlad. Je kdokoliv z těchto tříd morálně vyjímečnější nebo mimořádně nápadně lepší než ostatní? A co dává panu Blatchfordovi právo, s ohledem na tolik jiných selhávajících způsobů vzdělávání, tvrdit že ten jeho, ať už je jakýkoliv, je neomylný?
Pokud jde o značnou část řečí pana Blatchforda o hříchu povstávajícím ze zlého a špinavého prostředí. Nechci do této debaty vnášet žádné osobní emoce, jsem ale nucen říct, že takovou řeč snáším trpělivě jen s velkými obtížemi. Kdo si to, při všem na světě, dovoluje mluvit tak, jako by špatnost s hloupostí zuřily jen mezi nešťastníky a smolaři? Upadá snad pan Blatchford do staré a opovrženíhodné drzé nestoudnosti, která ctnost považuje za cosi náležejíciho k vyšším společenským třídám, podobně jao navštívenky či cylindry? Popírá snad Nunquam věčné hrdinství slumů? Je to téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Nunquam dovšil stavbu svého chrámu, korunoval ji tímto spojením neřesti s chudobou, nejhorším, nejstarším a nejšpinavějším kamenem ze všech, které kdy nestoudnost vrhala po chudácích.
Dny člověka narozeného ze ženy jsou krátké a plné strázní, ale přece je takový člověk ušlechtilejší a štastnější bytostí, než co by z něj tohle udělalo. Neuráčím se odpovědět ani panu Blatchfordovi, když se ptá „jak“ může člověk zrozený v špíně a hříchu žít ušlechtilý život. Vím o tolika lidech, kteří tak žijí, co by kamenem dohonil od mého domu, v Battersea, že mi málo záleží na tom, jak to dělají. Člověk má v sobě vždy něco, co se nenechá zdolat podmínkami. Ano, existuje svoboda, která nikdy nebyla spoutána. Existuje svoboda, která činila lidi šťastnými v podzemních kobkách, a může stejně působit ve slumech. Je to svoboda mysli, tedy nutno říci, právě ta svoboda, proti níž se pan Blatchford pustil do boje. Tu svobodu, již nechali být všichni tyrani, chce on zhasit. To, co nikdy žádný žálářník vězni neupíral, mu chce Nunquam vzít. Víc lidí, než by se dalo spočítat, hledělo při všech válkách a pronásledováních ze svých malých zamřížovaných okének a říkalo si „aspoň mé myšlenky jsou svobodné“. „Ne,ne“ odpovídá tvář pana Blatchforda objevující se znenadání před oknem, „vaše myšlenyk jsou nevyhnutelným důsledkem dědičnosti a prostředí. Vaše myšlenky jsou právě tak hmotné jako vaše vězeňské kobky. Vaše myšlenky jsou právě tak mechanické jako gilotina.“ Tak funí a tohle bez dechu hlásá tento podivný utěšitel od jedné cely k druhé.
Předpokládám, že pan Blatchford by řekl, že v jeho Utopii ve vězení nikdo nebude. Co mi sejde na tom, jestli jsem ve vězení nebo ne, když s sebou všude musím vláčet své okovy. Je možné, že v páně Blatchfordově utopii bude mít každý člověk zdarma jídlo, volný přístup na louky, své vlatní panství i vlastní palác. Co na tom sejde? když nebude mít svou duši. Každou myšlenku, která se mu objeví v hlavě musí považovat za klapnutí stroje. Uvidí ztracené dítě a v návalu soucitu se je rozhodne adpotovat. Klap! Musí si uvědomit, že ve skutečnosti vlastně nic neudělal. Má pokušení k nějakému obrovskému nepotlačitelnému hříchu, připomene si, že je člověk, a když chce, že může být hrdinou a odolá. Klap! Vzpomene si, že není člověk, není hrdina, ale stroj vyrobený k tomu, aby takhle fungoval. Prochází se širým polem pod úžasným rozbřeskem, rozhodne se k nějaké obrovské velkomyslnosti—Klap! K čemu jsou dobré rozbřesky a paláce? Bylo kdy jaké otroctví podobné tomuhle zotročení? Byl kdy dřív člověk tak moc otrokem?
Vím, že se to nikdy nestane. Tedy, vím že filosofie pana Blatchforda nikdy nepřetrvá mezi rozumnými lidmi. Pokud by se to však přece jen stalo, lehce předpovím, co nastane. Člověk, stroj, se postaví v oněch květinatých lučinách a hlasitě zvolá: „Nebylo kdysi cosi, nějaká církev, která učila, že jsme svobodní ve svých duších? Neobklopila se mučírnami a vězeňskými kobkami, aby lidi přinutila věřit, že jejich duše jsou svobodné? Pokud existovala, kéž se vrátí, s mučení, s kobkami, se vším. Uvrhněte mě do kobky, napínejte mě na mučidla, pokud bych snad tak tomu mohl znovu uvěřit.“

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s