I. O příšerách a logice

V době, kdy tohle píšu všechen tisk vře a bublá zprávami o vynoření a objevení nebo ponoření a zmizení Příšery, která prý žije, z důvodů nejlépe známých jí samé, ma dně Loch Ness. Nemusím ani říkat, že ona Příšera, ať už žije na Loch Ness nebo ne, je velmi populárním obyvatelem Fleet Street. Je to nepochybně Příšera dobromyslná a mnoha novinářům pomohla tu a onde umístit nějaký ten odstaveček. V mohutné obraznosti knihy Job působí, aby vřelo v hlubině jako v kotli a byla též příležitostí k hojnému vaření z vody. Ale to vše je nahodilá a dokonce šťastná náhoda, která nijak neovlivňuje otázku samotnou ani jedním, ani druhým směrem. Věru ani já nemám v první řadě v úmyslu rozhodnout tuto věc tak či onak. Víc mě zajímá samotný spor jako takový. Ten se téměř přesně ubíral hadovitou stoupou zanechanou Velkým mořským hadem. Tahle údajná zvířata mě nijak zvlášť nevzrušují a nerozumím tomu, proč by měl být kvůli nim někdo obzvláště rozrušen. Nevím a nestarám se, jestli je v jezeře příšera nebo v moři mořský had. Velmi mne ale zajímá jiná příšera, příšera mnohem příšernější, příšera natolik fantastická, až by to mohl být pohádkový netvor. Ta příšera se jmenuje Člověk a namísto hrbů a rohů a kroutících se ocasů, jimiž jsou takové obludy obdařovány, má na sobě abnormální výrůstek zvaný Hlava. Dle dohadů v něm přebývá jakýsi tajuplný princip zvaný Mysl či Myšlení, ale po pravdě řečeno, v poslední doně se schovává a uniká téměř stejně jako Lochnesská Příšera.
Způsob jímž většina kritiků, zejména skpetických kritiků, píše o něčem, jako je jezerní příšera se totiž velmi podobá tomu, jak psali o mořském hadu. Chci říct, že píší stejně tajemně a mysticky jako iracionálně. Především je tu neurčitý předpoklad mlčky učiněný na samém počátku a matoucí tak celou polemiku. Tento předpoklad je pravým opakem pravdy a spočívá v tom, že se pojedává o jakémsi zpola mystickém předmětu. Jeden článek od velmi schopného novináře opravdu začal větou, který zněla zhruba „Zacházet s těmito příběhy o duších a příšerách.“Kdybyste mně zabili, tak nepochopím, proč by měl být mořský had o něco mystičtější než mořský šnek. V jistém smyslu jsou mystičtí všichni, protože tajemství Stvořitele je v celém Jeho díle, jenže tajemství tohoto druhu se pojí stejnou měrou i s nejmenší krevetou, na které si pochutnává výletník v Margate. Ovšem ani největší had v moři není o nic víc nadpřirozený než nejmenší had v moři. O možné velikosti těchto tvorů mohou vést vědci debatu, ale to je věc, která musí být předmětem čistě vědecké debaty. Není nic obzvlášť transcendentního na stanovisku, že v moři žijí větší ryby, než se kdy podařilo vylovit. Právě tak na názoru, že na dně skotského jezerea, či kdekoliv, přebývá velmi velké živé zvíře nepadá ani stín Keltského soumraku ani ho neosvěcuje zář gaelického čarodějnicví a vize. Zda tam je či není zůstává výlučně věcí lidských zjištění a dokonce i váhavci připouští,že důkazy proto jsou docela silné.
Nu a právě zde poukážu na zvláštní vlastnost Mysli, poté, co stala čímsi zvaným Moderní Mysl. Neříkám to s pošklebkem, protože v tomto případě některé moderní mysli skutečně myslí a patří ve své vlastní linii mezi naše nejlepší mysli. Pravda je myslím taková, že od dob triumfu toho, čemu se tehdy říkalo racionalismus, se nám podařilo kultivovat vše vyjma rozumu. Mnoho moderně myslících lidí, nejen vynikajících, ale i normálních moderně myslících lidí bylo vycvičeno k velmi vytříbenému posuzování a oceňování umění, hudby či krajiny. Dokáží v nich najít a dokonce i popsat jemné odstíny, které by nejspíš zcela unikly Aristotelovi nebo dr. Johnosnovi. Pokud by ale došlo na argumentaci, jasnou a souvislou argumentaci, měl by jak Aristoteles, tak dr. Johnson dojem, že přišli do mateřské školy. Dr. Johnson by asi řekl, že do školy pro blbce. Já to ale neřeknu, protože když si nemůžu nárokovat zdatnost rovnou Johnsonovým talentům a ctnostem neměl bych ho zbytečně napodobovat v jeho chybách a přeháněních. Lidé s touto mentální disproporcí nejsou hlupáci, mnozí z nich jsou brilantními a vybranými spisovateli takového literárního směrování, o kterém ani nemohu doufat, že bych je kdy následoval. Zdá se však, že jaksi zapomněli, jak dospět k rozumnému závěru o čemkoliv. Jsou mistry v umění v oceňování, popisu a analýze dojmů, ale vypadá to, že vůbec neumí dedukovat. Tak, jak impresionistický malíř dovede namalovat dokonalý dojem z Loch Ness, tak dokáže impresionistický kritik zachytit dokonalý dojem z Lochnesské Příšery. Když je ale vyzván, aby prozkomal vztah této imprese k pravdě, vypadá, jako by nevěděl, jak na to. Není kupříkladu preciznějšího a pronikavějšího literárního kritika, než je pan Robert Lynd, zejména tehdy, když se literární kritik skutečně věnuje kritice literatury. Nehcte pana Roberta Lynda psát o panu W. B. Yeatsovi a on posoudí styl a povahu velkého básníka, jak to jen lze a rozhodně lépe, než bych to svedl já. Pověřete ho ale aby prozkoumal, zda jsou příběhy pana Yatese o východních čarodějích či irských vílách pravdivé a při vší úctě pochybuji o tom, že by dokázal být zpola tak vědecký, jak bych musel být já.
V nedávném vydání Daily News napsal článek, který přesně ukazuje onu prchavou věc již mám na mysli. Byl to velmi dobrý článek, jenže byl plný váhání a (pokud smím užít žargonu) zábran. Se zřejmým zdravým rozumem nejprve řekl, že je velmi těžké zpochybňovat svědectví mnoha zjevně normálních, slušných a nezávislých lidí. Totéž by se dalo říct o velkém mořském hadovi, počet lidí, kteří by mohli odpřisáhnout, že ho viděli se už musí blížit stovce. Zatím tedy všechno v pořádku. Je na druhé straně, aby tato svědectví definitivně a podrobně vyvrátila, provedla křížové výslechy svědků, dokázala poněkud nepravděpodobné spiknutí nebo zkonstruovala theorii vysvětlující oklamání tolika lidí. Jenže kritik, maje dojem, že musí kvůli poctivosti formulovat i druhou stranu sporu, ji formuluje způsobem zcela příznačným pro moderní iracionalismus. Říká něco v tomto smyslu: „Pokud se ovšem rozhodnu věřit v Lochnesskou Příšeru, kde se to zastaví? Je přece tolik dalších historek o různých obludách,“ pak pokračuje dál, rozlévá šíři své sečtělosti a seznamuje nás s nejúžasnějšími a nejpříjemnějšími netvory keltské či norské mythologie. Pokračuje s poněkud chmurnou rozhodností, očividně hotov polykat jednu obludu za druhou až k velrybě, která pohltila Jonáše a drakovi, který měl sežrat Andromedu. Kdokoliv navyklý, ba závislý na zastaralém tajemství Logiky, tolik studovaném pověrečnými středověkými učenci, bude na onu formulaci potíží nejspíš poněkud zírat. Přirozeně odpoví: „Nu, předpokládám, že se zastavíte, jakmile dojdou důkazy. Přijímáte tuto Příšeru proto, že o ní podává důkaz dvacet lidí. Přirozeně budete věřit méně, když bude méně důkazů a nebudete věřit vůbec, když nebudou důkazy či svědectví žádné. Opravdu není zapotřebí, abyste předem vytvářel apriorní abstraktní rozdíly mezi sedmihlavým drakem v Persii a devítihlavým drakem v Japonsku. “ Pravda je taková, že kritika hned na počátku svedla z cesty neurčitá myšlenka, že jakmile nějakou takovou historiku přijme, překračuje hranici do země víl a říše pohádek, kde se může stát cokoliv fantastického. To je mýlka i pokud jde o nepřirozené věci. Člověk může věřit v jeden zázrak a v jiný ne, pokud ví, že existují zázraky pravé a falešné, právě tak jako jsou pravé a falešné bankovky. Příšera však není zázrak. Něco podobného se může spolu s magií objevit v magických příbězích. Člověk však může stejně dobře tvrdit, že mlynáři a kočky a princezny jsou pohádková zvířata, protože se objevují bok po boku s gobliny a mořskými pannami v pohádkách, které slýchal v dětském pokoji.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s