IV. O Shawovi a jeho Černém děvčeti

IV On Shaw and his Black Girl
Všiml jsem si, že pan Bernard Shaw ve svém novém podobenství o černé holčičce hledající Boha opakuje představu, kterou on i jiní často doporučují. Je to představa nejen neúplného člověka, ale též představa uctívání neúplného Boha. Trochu mě to pobavilo. Ihned mě totiž praštilo do očí, že když progresivní futurista a fabián mluví o tom, kterak se jeho božství “ještě zcela náležitě nevytvořilo“, dělá ve skutečnosti přesně totéž, z čeho je osočováná černá holčička a všichni nejbědnější afričtí divoši. Hebrejší proroci, jež pan Shaw téměř obdivuje a moderní misionáři, k nimž je dokonce i téměř zdvořilý, vždy zasypávali modloslužebníky a uctvívače fetišů odsudky nejnelogičtějšího a nejvíce groteskního faktu na jejich víře, totiž toho, že „se klaní dílu vlastních rukou“. Černý africký divoch vezme hrst bláta, uhněte a uplácá ji do podoby, která je zcela dílem jeho fantasie a pak před ní, třebaže ví, že tu věc právě sám vytvořil, dokáže padnout k zemi a klanět se jí, jakoby to byl všech věcí stvořitel. A mě se zdá, že evoluční theisté typu pana Bernarda Shawa či profesora Juliana Huxleye dělají zcela a naprosto to samé. Nejdřív se jim podaří zhotovit boha a pak se jim nějak přihodí, že se mu klaní, jako by on stvořil je. Prosté mysli to připadá hloupé, stejně jako to připadalo prosté mysli hebrejských proroků, muslimských zákonodárců a moderních misionářů v Africe. Je to výroba umělé víry, od níž se pak očekává, že bude stejně přirozená jako příroda a stejně nadpřirozená jako Bůh. Zkrátka toto mimořádné uctívání se z racionálního hlediska tak moc podobá běžnému uctívání fetišů, že se vůbec nedivím, když černé děvče přechází tak rychle od jednoho k druhému. Jako staromódní člověk, který pořád ještě věří, že Rozum je Božím darem a průvodceme k pravdě, se musím omezit na to, že nechci Boha, kterého jsem si vyrobil, ale Boha, který mne stvořil. To však není otázka, lehčí a méně důležitá otázka, kterou jsem chtěl položit v souvislosti se záležitostí završené, úplné lidskosti. Páně Shawova idea je s ní spojena jen tenounkou a fantastickou nitkou jeho theorie trvale nedokončeného a neúplného pokroku.
Možná bychom mohli dvě protikladné filosofie označit jako filosofie Stromu a Oblaku. Tím chci říct, že strom pořád roste a proto se mění, ale vždy po okrajích, které obklopují něco neproměnného. Nejvnitřnější kruhy stromu jsou pořád tytéž, jako když byl ještě semenáček, už nejsou vidět, ale pořád jsou ústřední. Když nahoře na stromě vyroste větev netrhá se od kořenů dole, naopak čím výše se vypíná svými větévkami, tím pevněji ji musí kořeny držet. To je pravý obraz energického a zdravého pokroku člověka, města či celých druhů. Když nám ale začnou evolucionisté o nichž mluvím, povídat o změně, nemají na mysli tohle. Nemyslí něco, co vyvolává vnější změny z trvalého a organického centra, třeba strom. Mají na mysli cosi, co se mění zcela a v každé své části a v každé minutě, například oblak. Oblak nemá jádro, nemá hlavu ani patu, které by se nemohly proměnit v nic jiného. Nejenže se mění, on není nic než prodloužená změna. Mohli bychom i vzpomenout, že během pár minut, co stáli Hamlet a Polonius před mračnem, dokázal princ dvořana přesvědčit, že mrak má hrb jako velbloud, že to je lasička a že to jevelryba. Takový je vesmír dle chápání těchto kosmických filosofů, vesmír je mračno. V každé své části je měnlivý a žádná z jeho částí není o nic trvalejší či důležitější, než ty ostatní. Ostatně kosmičtí filosofové se mění právě tolik, jako kosmický oblak. Když jsem byl malý kluk, byl vesmír zpodobňován obrazem Schopenhauerova nemocného velblouda, byl to vesmír dozajista hrbatý, Vůle k životu, Schopenhauerem kormoutlivě přijímaná, byla posléze převzata s mnohem větší svižností praktickými mysliteli, třeba panem H. G. Wellsem, kteří v jistých ohledech nebyli tak docela nepodobni lasičkám a nyní opět nabývá ohromnějších a temnějších tvarů. Jsou obludnější a tajemnější, jak nastiňoval pan Shaw a jeho hebrejští proroci: velmi se podobají velrybě.. Z pana Shawa totiž mám skutečně ten dojem, že pořád ještě poněkud dumá nad tím, jak mohla velryba spolknout Jonáše či jak někdo může spolknout velrybu.
Nuže, pokud má být tento oblačný a kostí prostý vývoj přijat coby filosofie, pak nebude místa pro historii a nebude možná ani úplná kultura. Cokoliv tu dnes může být a zítra zmizet, dokonce i zítřek. Tuto věčnou a nekončící evoluci, která znamená jen nekončící chaos, ovšem nepřijímám. Jelikož přijímám jen organický a spořádány vývoj věci podle jejího vlastního záměru a přirozenosti, pak pro mne existuje cosi jako lidská a relativně úplná kultura. Nerozumně neúplná je jen moderní pokročilá a pokroková vědecká kultura. Jak už říkal Stevenson: „je to mrzká záležitost nehodná gentlemana, tolik toho z člověka opomíjí“. Nu, z člověka to vynechává téměř přesně právě ty věci,
které by mu nejspíš dalo náležité chápání Vánoc a starých náboženských slavností jeho plemene. Existuje správná idea důstojnosti, existuje skutečné filosofické porozumění motivům maskovaných němoher a frašek (mummeries and masquerades pozn. překl). Existuje duch, nyní už téměř ztracený, který naše předky vedl k tomu, aby i své radovánky a veselí označovali za „veliké slavnosti“ u příležitosti svátku. Ve slově mummery, němohra, spočívá hluboký smysl spojený s představou němoty. Ještě ještě hlubší význam leží ve slově mysterium, jež také v řečtině skutečně znamená němotu. Zkrátka existuje idea, že dokonce i při svátečních příležitostech, přirozeně plných povídání a zpěvu je nejsensančnější věcí ticho. To vše překypuje dnes zanedbávanou a opomíjenou myšlenkou, že některé věci je lepší nechat v zásobě, že na hře na schovávanou je nejlepší, když něco zůstane skryto a že na slavnostním a nábožném obřadu hledání střevíčku je nejpůsobivější, když střevíček nelze najít. Všechny tyto staré ideje ticha, oběti a tajemství, jež stojí za to uchovat, se zachovaly ve starém druh slavení, jež mělo náboženský původ a moderní slavnosti odpovídající dobovému vkusu jsou porovnatelně jalové, nestoudné a uvřískané, protože mají bezbožný původ. Je významné, že se v poslední době každé veřejné zábavě říká show s porozuměním, že je nutno ukázat tolik, kolik jen lze. Někdy se s tím pojí naděje, že show skončí vyložením karet, ale mně se zdá pravděpodobnější, že moderní pojetí show skončí spíše jeho odhalením. Podle posvátné filosofie stromu totiž jeho slabina spočívá v tom, že nemá kořeny, nebo koření velmi mělce, že je příliš nový na to, aby mohl zakořenit v podvědomí, nebo měl jakýkoliv rozměr hloubky pokud jde o paměť a toho, co se označuje jako „druhá přirozenost“. Nemá za sebou dostatek hybné síly lidstva, kolísá a unavuje se přímo před našima očima.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s