VIII. O ženě, která volila

VIII On Women Who Vote

Dopis jisté dámy v korespondečním sloupku News Chronicle si vzal na paškál autora těchto řádků a připoutal k němu pozornost způsobem, který bylv vypočítán a připraven tak, aby ho zostudil. Slečna Florence Underwood, tajemnice Ligy pro svobodu žen si stěžovala na současné poměry, v nichž „čím dál víc žen musí těžce zápasit o ekonomickou nezávislost a jsou víc a víc rozhořčené kvůli pobuřující diskriminaci proti pracujícím ženám.“ Zdá se, že navzdory tomu muži, včetně autorů úvodníků v liberálních novinách, dál mluví bezcitně srdečným tónem. To slečně Underwood připomnělo temnější chvílé mé minulosti a proto je takto vzpomíná:

„V dobách před uznáním ženského volebního práva se pan G. K. Chesterton ptal své ženy, své matky a své posluhovačky, zda si některá z nich přeje mít hlasovací právo. „ Ne!“, řekla každá z nich a pana Chestertona to víc než kdy dřív utvrdilo v názoru, že prakticky všechny ženy nechtějí volit.“

To je trochu zjednodušování toho, co pan Chesterton ve skutečnosti řekl, ale je pravda, že princip toho, co řekl je velmi jednoduchý. Co ho ovšem zajímá právě teď je to, že zcela jednoduché musí být i pokračování či důsledek jeho politováníhodných obstrukcí. Navdory jeho zoufalým spiknutím s posluchovačkami, matkami a podobnou chátrou ženy volební právo získaly a mají ho už déle než jedno desetiletí. Pokud by bylo dostatečně hodnotné na to, aby stálo za všechno frenetické úsilí v letech, které jeho získání předcházely, pak bychom mohli předpokládat, že se projevilo jako stejně cenné v dlouhé řadě let poté, co ho ženy nabyly. Celá posice zastánců ženského volebního práva a Ligy za ženskou svobodu spočívala v tom, že volební právo je určující a rozhodující politickou silou, bez níž jsou ženy bezmocné a s níž budou silné. Nu a jelikož žena hlasu nabyla je už po všem, az na křik, na vítězný křik šťastné a vítězné Amazonky, jež nyní dle práva vládne světu. A všechno je jak má být. Všechno to jsou jen kecy a kamaše, jak řekl jeden reportér po setkání biskupů Broad Church na podporu hnutí oxfordské skupiny (Broad Church jeden z proudů anglikánské církve široce rozprostřený mezi High Church blízké, po stránce obřadu, katolické církvi a Low church ostřeji puritánského a protestantského ražení. Oxford Group Movement bylo hnutí usilující o prokázání a oživení kontinuity anglikánské církv s apoštolskou tradicí. Členové hnutí tíhli spíše k High Church, jeden z nejvýznamnějších představitelů, John Henry Newman, posléze konvertoval ke katolické víře. Pozn. překl.).Konec dobrý všechno dobré, jak řekla jedna hostitelka salonní společnosti, když se brilatní a vtipný vypravěč stal trapistickým mnichem (trapisté jsou přísně kontemplativním řádem velmi prostého života, k jejich řeholi patří i přísné mlčení pozn. překl.) „Všecko jasný“, jak zvolal nádražní portýr poté, co dočetl knihu slečny Gertrude Stein. Žena získal moc vládnout a vládne.
Co to ale znamená a co je tohle za divná slova? „… čím dál víc žen musí těžce zápasit o ekonomickou nezávislost a jsou víc a víc rozhořčené kvůli pobuřující diskriminaci proti pracujícím ženám…“ Jak je ale možné, že je čím dál více žen rozhořčených a přece nemají sílu odstranit příčinu svého rozhořčení? Jak to, že nevyužijí všechny své roztomilé volební hlasy a nesmetou ji? Jak může pouhý úvodníkář em>News Chronicle, příslušník ubožácké mužské menšiny, stát slečně Underwood jakýmkoliv způsobem v cestě? Proč nezdvihne svůj děsivý volební lístek a nesrazí ho k zemi? Něco je tady očividně hrozně špatně a alespoň já začínám, svým zvráceným způsobem, rozvažovat nad tím, zdalipak má posluhovačka a má matka neměly náhodou ohledně faktů v této věci hodně zdravé ženské intuice. Nikdy jsem neřekl, že posluhovačka neměla žádné skutečné důvody ke stížnostem. Rozhodně jsem v žádném případě nikdy neřekl, že pracující ženy netrpěly různými formami ekonomického útisku. Právě naopak, bez ustání jsem tvrdil a zdůrazňoval, že pod ekomickým útiskem žijí všichni pracující lidé a tvrdil jsem to v dobách, kdy to byla mnohem méně oblíbená a módní doktrína než dnes. Nemyslím, a nemyslím, že by ony myslely, že ekonomické zlo lze napravit tím, že žena jako žena dostane volební právo jako takové. Povrchní čtení temných a tajemných stesků slečny Underwood by mohlo koholiv svést k domění, že jsem měl pravdu.
Abychom mluvili přímo a prostě, může mi dáma sufražetka nyní povědět, jak přesně své volební právo používá k tomu 1) aby se vyhnula odírání ze strany zaměstnavatele nebo 2) vyloučení ze strany odborů? Bez ohledu na to, co je dobrého či špatného na diskriminaci podle pohlaví v ekonomických organizacích, ať už kapitalistických nebo proletářských, jak přesně dnes může dnes někdo změnit tlak ekonomických organizací v parlamentním hlasování či volbách do parlamentu? Dělá se to výsměšným pokřikováním po jednom isolovaném poslani, který je nejspíš dokonale bezmocným řadovým členem Sněmovny, a vynucováním si od něj slibů, které mu samotná jeho strana nedovolí splnit? Myslí si někdo,že stačí volit oficiální Labour Party vedenou nejspíš tak zuřivým a militantním socialistou odhodlaným k rychlé akci jako je pan Ramsay MacDonald? (první britský labouristická předseda vlády, labouristé ho nakonec ze strany vyloučili, když v reakci na velkou hospodářskou krisi sestavil „národní vládu“ složenou většinově z konservativců. Za první světové války zastával pacifistické postoje, měl pověst málo efektivního vůdce. Pozn. překl.) Nebo ji člověk musí v zoufalství opustit a volit komunisty? Není přitom nutné souhlasit s komunisty, aby byl člověk stejně jako slečna Underwood starost o rovnost pohlaví či mou vlastní starost o větší ekonomickou rovnost. V každém případě přispělo hlasovací právo jen nepatrně k tomu, aby jednomu či druhém z nás pomohlo k jakékoliv ekonomické rovnosti. Myslím, že to byla Generál Flora Drummond (přední britská sufražetka, přezdívaná generál pro svůj zvyk a styl organizovat pochody a další akce za volební právo žen v uniformě vojenského střihu a v sedle bělouše. Pozn. překl. ) nejmilitantnější ze všech militaristů, kdo se hlasitě rozkřikla hněvem nad tím, že v ekonomické sféře propukly velké stávky v uhelných dolech či na železnici, které naprosto ignorovaly prosazení ženského volebního práva v oblasti politiky. Dokonce to myslím označila za urážku moci parlamentu, kterou nesla stejně hrdě jako některou ze svých vojenských medailí. Je přitom prostou skutečností, že na příkladu stávky právě jen zjistila, hlasovací právo, které zrovna získala je právě tak marné, jak by jí mohla vysvětlit posluhovačka nebo já. Jinak řečeno, posluhovačka měla pravdu a já měl pravdu ohledně posluhovačky.
Těžko se nechám oklamat nějakou bláznivou nadějí, že by slečna Underwood kdy mohla souhlasit s tím, že posluhovačka měla pravdu, a ještě méně, že jsem měl pravdu já. Přesto jsem v pokušení dodat pár dalších poznámek pro užitek všem, kdo by se mohli donutit k víře, že jsem mohl mít pravdu tehdy a že možná mám pravdu i teď. Mohl bych poukázat na to, že dokonce i nynější stížnosti slečny Underwood, třebaže jsou praktičtější a realističtější než mlhavá romantika volebního práva, kazí to, že spořívají na jistých mylných předpokladech. Lze velmi dobře hájit názor, že s muži a ženami má být stejně zacházeno, když jsou v témže smyslu proletáři na průmyslovém trhu. Není ale samo sobě zřejmé, že jsou muži i ženy stejně a rovným dílem způsbilí být proletáři na průmyslovém trhu. A především není samo o sobě zřejmé, že vůbec proletáři na průmyslovém trhu mají a musí být. Slečna Underwood a její přátelé vždy mluví tak, jako by být za mzdu najatým otrokem v upadajícím a zkaženém kapitalistickém systému bylo jakýmsi blaženým výdobytkem, který byl nejprve v duchu favoritismu nejprve udělen mužům a pak upřen v duchu žárlivosti či útisku upřen ženám. Dokonce ani šťastné a zářivé poměry v dnešním obchodě a podnikání mě nemohou přesvědčit, že má takový názor být přijat jako primární princip.
Jinými slovy řečeno máme se slečnou Underwood jedinou drobnou nesnáz a vádu. Totiž to, co ona nazývá ekonomickou nezávislostí já označuji za ekonomickou závislost. Postavení zaměstnané osoby e s sebou nese závislost, zejména při extrémně moderní hrozbě nezaměstnanosti. Není to urážka směřovaná speciálně ženám, je to nejistota a nespravedlnost náležející k celé současné fázi vlády mužů. Založit zdravější společnost, kde budou muži a ženy pracovat na svém vlastním majetku a ne jen na majetku boháčů je velmi obtížný a náročný projekt. Nikdy jsem však nelitoval toho, že jsem řekl, že více hlasů přispěje jen málo k jeho uskutečnění, nemyslím ani, že by se jeho naplnění sebeméně přiblížili propagátoři ženského volebního práva i kdyby se jim povedlo všechy manželky a matky proměnit v dobře placené služebníky velkých koncernů.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s