X. O teroru klasiky

Tu a tam si někdo všimne, že v dějinách existují jakési kapsy, jistá období, která nezkoumáme, nebo episody, které ani neodhalíme, třebaže mohou ležet velmi blízko nám samým. Vyšplhal jsem na vrchol něčeho, co se dalo označit buď malou horu nebo mimořádně vysoký kopec, stojícího proti obloze v podobě tak dokonalého jehlanu, že při pohledu zdola bych mohl přísahat, že jeho strany jsou tak rovné a přímé jako stěny Velké pyramidy. Když jsem pak na začal šplhat nahoru, sotva jsem dokázal uvěřit svým očím a zjistil jsem, že jdu z údolí do údolí přes řadu velkých prohlubní či sníženin, které nebylo zdola vidět. V dějinách jsou stejné kapsy jako v kopcích a jak jsem poznamenal v jednom nedávném článku, jsou nám mnohdy časově docela blízko, třebaže zastřené jako jiné záhyby prostoru určitou optickou ilusí. Mohl bych uvést mnoho příkladů toho, co mám na mysli. Vezmu ten, který mi první přišel na mysl a nejjasněji jsem ho našel formulovný v knize pana Rogera Fry o historii francouzského umění. Velmi málo lidí má důvod si vzpomenout na zvláštní a krátkou episodu, již lze v poněkud úzkém a zvláštním smyslu navat francouzským klasickým uměním.Nemám teď na mysli široký kulturní smysl, ve kterém je téměř všechno francouzské umění uměním klasickým. Nemám na mysli obecný výsledek, který sto způsby převážil po renesanci. Mám na mysli konkrétní výsledek, který převážil velmi přesným způsobem bezprostředně po revoluci.
Shodou okolností jsem na francouzskou revoluci vždy pohlížel s větší přízní než většina Angličanů, nebo když na to přijde, než většina současných Francouzů. Myslím, že při vší své násilnosti a při určité pedanterii, jež byla horší než násilí, byla nezbytným vysvobozením veřejného života od úpadkového feudalismu, který byl tím tyranštější, čím méně byl autentický. Myslím, že jí vděčíme za humanisaci moderních institucí, což je dílo, jež si docela falešně nárokovala řada dalších moderních hnutí. Stojí však za zmínku, že v tomto konkrétním případě není skutečným nebezpečím revoluce anarchie, nýbrž strnulost. To zdůraznily, ba přeháněly, řeči o tyranovi dosazeném k moci lůzou. Zajímavější je všimnout si toho v tak odtažité a dokonce abstraktní formě, jakou je umění. Revoluční pramen, který vytékal či tryskal tak volně, zamrzl příliš brzy. Zamrzl do jakéhosi formálního ledovce podobného mramorovému sloupu. V namáhavém úsilí dostat se ven z feudálních lesů, nebo ze sítí starých despotických diplomacií se vzbouřenci vždy dovolávali bohů a hrdinů pohanského starověku, všechny jejich kulturní ideje jsou modelovány z mramoru přísnosti starých republik. Když tedy revoluce zvítězila, tento chladný klasicismus zvítězil s ní a žádnou kontrarevoluci proti sobě nesnesl. Nastala tedy jakási tyranie Davida, která trvala déle než tyranie Roberspierrova. Akademie umění naprosto zakazovaly umělcům kreslit kohokoliv jinak néž v tóze nebo tunice. Veškeré stěny uměleckých galerií a soukromých domů byly pokryty vzorci řeckého nosu, stejně monotónními jako řecký klíč. Někdy bylo dokonce očividně považováno za jakousi zradu Revoluce a Práv člověka i jen vzpomenout si na jakákoliv jiná historické období, než ta representovaná Harmodiem, Timoleonem či Brutem. Dokonce i z knihy pana Frye, která se nezabývá politikou je zřejmé, že první romantičtí malíři nuseli docela zápasit s tímto novým formalismem, tak zcela zthulým mrazem, a přece tak čerstvým. Romantici se cítili v řeckém chrámu uvězněni právě tak, jako se revolucionáři cítili uvězněni v gotické kryptě.
Romantici, sami často revolučnější než revolucionáři, byli nuceni najít nějaké útočiště i kdyby to mělo být útočiště v místech a obdobích považovaných za barbarská a pověrečná. Na francouzských obrazech devatenáctého století se začaly objevovat scény připomínající tmavé zlato a purpur Byzance, mosaiky a basiliky. Historické obrazy se plnily diadémy Karla Velkého či divokými, temnými koni Attily. Přinejmenším ve světě umění byl paradox dovršen. Světlo našli v temných staletích středověku a svobodu v přízracích králů, ba tyranů. Jestliže se obrazy těchto malířů devatenáctého století, například Delacroixe, jeví téměř nesnesitelně melodramaticky a celým generacím impresionistů a postimpresionistů z nich běhal noblesní mráz po zádech, pak je třeba mít na paměti, že to byli také revolucionáři. Bouřili se proti zastydlému a přimraženému umění nastolenému a uvalenému revolucí. Delacroixův slavný obraz Svobody bojující na barikádách je považován za symboliku svržení královské tyranie v ulicích, ale ve skutečnosti symbolisuje svržení republikánské tyranie v uměleckých školách. Tentýž prazvláštní rozpor lze, spolu s toutéž skutečnou výmluvou či omluvou, samozřejmě najít u literárních romantiků. Victor Hugo pozdvihl samoté chrliče z Notre Dame vysoko nad klasické banality Pantheonu. Svým intelektem medievalismus proklínal, svou představivostí mu žehnal.
Tato malá a přehížená episoda dějin francouzské kultury stojí za připomenutí z mnoha důvodů právě nyní. Má mnoho společného s prvními šátráním imaginace oné intelektuální obrody, již ve Francii představovali Lacordaire a Monatalmbert a v Anglii poněkud souběžným směřováním Oxfordského hnutí. Zdála se mi ale hodná připomenutí i v souvislosti s čímsi mnohem současnějším, mnohem revolučnějším a podle všeho zdání dokonce i přímo fanaticky protikladným. Ba věru, je to cosi, co svede být současně pravým opakem veškerého romantismu i všeho klasicismu. Je to přitom něco, co všichni známe velmi důvěrně jako fakt, zatímco máme sklon až příliš všechny tyto historické náznaky podobných věcí z minulosti brát tak jako by to byly jen smyšleny či pohádky.
Právě tak, jako si francouzská revoluce dělala nárok, že má své nové a zcela zvláštní revoluční umění, tak si ruská revoluce stále nárokuje, že má nové a zcela zvláštní revoluční umění. V obou případeh je to umění stejně nové jako uzoučké, nebo ještě mnohem užší než nové. To je možná také jedna jediná charakteristika, která je spojuje. Vypadá to, jako by bolševický umělec neměl jinou možnost, leda kreslit hrůzné utiskující stroje, které jsou jen nepatrně příliš tupé, než aby byly nástroji mučení. Právě tako to onehdy vypadalo, že mladý francouzský umělec nemá žádnou jinou šanci, než kreslit draperie Catona probodávajícího se s výrazem stoika, nebo profil Scaevoly natahujícího krajně svalnatou paži přes oheň etruského krále Lars Porsenna. Zdá se mi, že umělecká výhoda je spíš na straně jakobínů, než bolševiků. Scaevolovy svaly jsou sice únavné, ale pořád zajímavější něž Stalinovy stroje, když nic jiného, jsou totiž aspoň živé.Na vybledlých Catových závěsech ještě zůstává trocha světla dávných a věčných zákonů poměru a komposice a něco, co nám vždy připomene možnosti milosti a důstojnosti. Klasicismus, který se bezprostředně po fracouzské revoluci stal tak upjatým a křehkým,byl aspoň odvozen z velké a slavné minulosti a vzdáleně odkazoval k čemusi, co bylo někdy nejen starobylé, ale i ušlechtilé. To bylo lepší, než umění, které se pyšní nejen tím, že je moderní, ale i tím, že mrzké a nešlechetné. Bylo to lepší, než estetika komunismu, jež si k pobožnému klanění vybírá ty nanejvýš mrzké a brutální vynálezy kapitalismu. Poučení, jež z toho všeho plyne, však spočívá v tom, že vzpoura jako by s sebou náhle přinášela šokující intelektuální nesnášenlivost a že to, co zpočátku tak zprudka hořelo v politice se v umění mění v cosi konservativního a chladného.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s