XI. O návratu k půdě

Leží tu zrovna přede mnou drobná, velmi chytrá a přesvědčivá knížečka pana G. C. Heseltina nazvaná Město venkovu. Je to vynikající text pro ten druh pravdy, který je nyní nejnaléhavěji potřeba. Kniha vyšla nedávno v nakladatelství Burns, Oates and Washbourne a nese velmi praktický a příhodný podtitul Průvodce městského člověka, který chce žít z půdy. Má též hravé motto „Přišel čas, pravil Mrož“. Možná měl autor na mysli některé implikace oněch velkých imaginativních veršů, které cituje. Stojí za připomenutí, že dvě velké viktoriánské obludy, zasažené sentimentalismem devatenáctého století a očividně i bezmocí devatenáctého století, v básni „slzely, co mohly, když viděly tolika písku“ To je ta ohromná stará romantická emoce, s níž Byron a Alfred de Musset skutečně nahlíželi nekonečné písky pouště. Bylo by ale nefér tvrdit, že v jak v písčinách pouště nebo v sentimentu básníků nebylo nic velmi plodného. Nepodceňuji hodnotu jejich vize z hlediska imaginace, ale mysli lidí devatenáctého století (nebo přinejmenším jeho básníků) obrátila příliš výlučně k poušti. Velcí romantici řekli mnoho smutných, nádherných a hlubokých věcí o písku propadávajícím sklem času, nebo rozprostírajícím se po cestách poutníků. Záblesky či tahy štětce zobrazili mnoho velkých krajin, třeba Swinburnův obraz V zemi písku, ruin a zlata. Bohužel v této chvíli opouštíme zlato a nacházíme nedostatečnou náhradu v písku a jsme velmi nepříjemně blízko ruinám.
Zkrátka to, čemu se nedávno říkalo „láska k přírodě“ se pro moderní lidi stalo příliš výlučně láskou k přírodě neplodné, přírodě strnulé v zátiší, jednoduše k pravému opaku středověké mystické pravdě Natura Naturans. Romantičtí básníci byli skuteční básníci. Nemíníme se jim vysmívat, když říkáme, že to byly osoby jedinečné citlivosti. Je však hluboce pravdivé, že se často spokojili s tím, že upírali zrak přes poušť a „slzeli, co mohli, když viděli tolika písku.“ Za starých časů, jak tomu musí být v každém čase, se na to objevila dokonale přirozená, spontánní a oduševnělá odpověď. V libovolné chvíli musí existovat velké množství básníků, kteří se „smějí, co mohou, když vidí tolika půdy“. Musí existovat normální nadšení nad pohostinností země a příležitostmi, jež skýtá. V téměř každé jiné době a společnosti se taková radost projevovala ve stovce poetických forem od hospodských písní o povozničení a žních po dlouhé didaktické básně o dojení krav či chovu včel. Problémem příznačným pro naši dobu na rozdíl od téměř jakékoliv jiné doby je to, že pouhý pohled na tyto zemědělské příležitosti nerozveseluje srdce a lidé se nesmějí, co mohou, když vidí tolika půdy. Byly doby, kdy se mohli omlouvat tím, že nebylo k vidění dost půdy. Jenže tak velká část Anglie přestala být obdělávána, že by to stejně dobře mohla být nová i jedna z nejstarších zemí, s jednou z nejstarších kultur, ve velkém římském projektu Západu. Nejsou to dnes nové, ale spíše staré země, které volají po pluhu.
Stav našich polí je ve skutečnosti takový, že by člověk mohl velmi dobře napodobit Mrože a slzet nad tím, že vidí tolika půdy, půdy skoro tak jalové a neplodné jako písek. Pokud se budeme ptát, co je příčinou této podivné a zneklidňující zpustlosti v nejcivilisovanějších zemích moderních světa, zjistíme samozřejmě, že nás to zaplétá do mnoha politických bojů a rozmíšek, které jsou obvykle jen o málo lepší než boje a rozmíšky politiků. Za tím vším však zůstává reálný historický fakt, že totiž kultura země byla uměle změněna, a to ne k lepšímu. Asi bych se dočkal neporozumění či nedorozumění, kdybych řekl, že ona kultura byla polní kulturou, jinak řečeno zemědělstvím. Předpokládalo by se z toho, že nejkulturnější lidé byli klauni a balíci. Jenže tak to nebylo. Bez ohledu na to jaké měla aristokratická Anglie v uplynulých třech staletích, byla agrární, i když byla aristokratická. Gentlemani četli Vergiliovy Zpěvy rolnické, zatímco halamové a venkovští balíci je naplňovali. bylo to neférové dělení plodů země, ale jak gentleman tak křupan měli o plody země zájem. A dokonce i pod vládou vesnických zemanů a statkářů, kteří jsou pro mne vždy nižšího a sprostšího rodu než rolnická pospolitost, existovala a rozvíjela naprosto skutečná věda a umění půdy. Běžní venkovští lidé se věnovali venkovským řemeslům. Byla to právě tak řemesla jako umění. Že to byla umění, dosvědčoval tento velmi žíravý a skutečný test všeho umění: že je totiž někteří lidé ovládají výtečně a jiní ne. Věcmi jako bylo doškování nebo ruční setí získávali lidé místní věhlas stejně, jako kdyby tkali koberce nebo vyřezávali sochy. Na řemeslníka se zkrátka zapomnělo, na venkově i ve městě. V té staré nonsensové básni z našich dětských pokojů o absurdním tvorovi plačícím nad množstvím písku je ještě jedna alegorie. Viktoriáni, kterým sešlo jen na jejich visi nonsensu, přemýšleli vlastně jenom o Mrožovi. Na Tesaře se jim podařilo zapomenout.
To je základní tragedie naší doby, již lze napravit jen návratem k praktickým řemeslům jako je tesařství, doškařství, orba a dobývání živobytí z půdy. Text t vynikajícího spisku pana Heseltina jsem ale vybral proto, že se sám přímo věnuje otázcel, jak lze něco tak těžkého udělat. Už samotný název Město venkovu vyjadřuje celý problém, protože konfrontuje mnoho lidí na venkově a prakticky všechny ve městech. Nebudu se pokoušet věnovat se zde věnovat podrobnostem jeho velmi rozumných rad, zmíním jen jednu obecnou pochybnost či obtíž, o které si myslím, že má velký vliv na lidské naděje v této oblasti.
Stručně řečeno, námitka, která se skoro pokaždé objeví, zní: „Jak si vůbec mohou lidé vychovaní ve městech zvyknout na venkov.“ Nikdo zdá se nepokládá prostou historickou otázku „Jak si vůbec kdy lidé vyrostlí na venkově mohli zvyknout na město?“ Pokud byla lidská přirozenost beznadějně a nevratně změněna méně než stoletím industriálního života, proč už nebyla beznadějně a nevratně upevněna stovkami a tisíci let zemědělského života? Pokud k pozdvižení člověka z nízkého a opovrhovaného stavu oráče do vysokého a nadřazeného stavu šupáckého kšeftaře na burze stačila jedna či dvě generace, proč je psychologicky nemožné, aby syn řečeného makléře měl dost rozumu k tomu, aby si uvědomil, že bude lepší zábava stát se poctivým oráčem, vůbec, když z obchodu s akciemi už žádné peníze nekoukají. Abychom to řekli s opravdu hroznou jednoduchostí, pokud tedy lidé po milionech zamířili do měst, aby tam vydělali víc peněz, neměli by mít tolik světla rozumu, aby z města odešli, když už v něm žádné peníze nejsou. Není mi ani trochu jasné, na základě které z možných theorií lidské přirozenosti je jedna sociální transformace víc nemožná než jiná. Vím všechno o podružných sporech ohledně městských potěšení a zábav a pan Heseltine se s touto poněkud zlověstnou paralelou či spíše zlým znamením nezbytnosti chleba a her. Já se zde ale nevěnuji žádné takové konkrétní diskusi, jen poukazuji na elementární fakt, že příval lidí do měst byl hnán jakýmsi lidským hladem a je to lidský hlad, co města již nemohou sytit. A je prostou skutečností, že lidský hlad lze nasytit jen jedním jediným způsobem. Dokonce i triumf měst a obchodu spočívá jen v tom, že městům poskytl výsady, jež jim dovolovaly žít z venkova. Nikdo ale nikdy nežil a ani nebude žít z ničeho, než z venkova. Zdá se nyní možné, že bychom mohli zjistit, že je lepší to dělat přímo a zpříma než oklikou a křivácky.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s