XIII O člověku: Dědici všech věků

Pokud je moderní člověk skutečně dědicem všech věků, pak je začasté tím druhem dědice, který rodinnému právníkovi řekne, aby celé to ničemné panství prodal, jak leží a běží a dal mu nějaký hotový peníze, který by mohl rozházet na dostizích nebo po nočních klubech. Rozhodně to není ten druh dědice, který by se obtěžoval navštěvovat své panství. Pokud mu tedy patří všechna historická půda dávných i moderních dějin, pak je velmi nepřítomným vlastníkem. Nefárá do dolů historického vlastnictví, ať jsou to jeskyně jeskynních lidí, nebo katakomby křesťanů, ale stačí mu velmi zběžné a často zavádějící zprávy velmi povrchních a někdy i nepoctivých důlních expertů. Zahradu, dokonce i hřbitov nechává zarůst jakýmikoliv divokými theoriemi jako divokými houštinami hloží a vřesu. Vždy bude spíš věřit modernímu svědectví příruček než soudobému svědectví náhrobních kamenů. Rodinné portréty prodává mnohem nedbaleji než Charles Surface a o rodině toho ví zpravidla tak málo, že z trosek nezachrání ani oblíbeného strýčka. Přídavné jméno rychlý, které bylo ve vztahu k zhýralcům odsudkem, se totiž stalo pochvalou ve vztahu k pokrokářům. Vím, ž v moderním světě je tolik lidí, o nichž tohle vůbec neplatí, jde tu ale o to, že i tam, kde to platí zcela očividně, se to nechápe jako nějaké zvláštní provinění. Jsou tu nicméně někteří z nás, kdo si myslí, že metafora s dědictvím z lidských dějin je metafora skutečná a že každý člověk odříznutý od minulostí, který si vystačí s budoucností, je člověk nejnespravedlivěji zbavený dědictví. O to nespravedlivěji, pokud je se svým údělem spokojen a není mu dovoleno i jen se dozvědět, oč přišel. A alespoň já věřím že lidská mysl nejvíce vyroste a především, že se nejvíce rozšíří, když pociťuje bratrství lidstva pojící ji s odlehlými, primitivními a dokonce barbarskými věcmi.
Pan Christopher Dawson napsal studie o historických i prehistorických problémech obdivované lidmi vynikajícími ve všech možných oblastech a především vynikali jeden vedle druhého. Jeho dílo vřele ocenili kritici tak různorodí jako děkan Inge, pan Aldoux Huxley a Rev. C. C. Martindale. Já sám si ale jeho výzkumu vážím přede vším ostatím vážím z jednoho konkrétního důvodu. Dal mi totiž první snesitelně jasný a přesvědčivý výklad o tom, co jeho méně srozumitelní předchůdci s velkou oblibou nazývali vývoj či evoluce náboženství. Nevím, zda se mýty a mystické kulty skutečně vyvíjely v jedné spojité linii. Nijak souvisle a spojitě se ale nevyvíjely theorie o mythologii či kultech nebo mysteriích. Vzájemně se protínaly a škrtaly a téměř ihned se z nich stala změť protikladů. Nejprve nám sluneční mýtu vše osvěcoval jako slunce a biskupovi Whatelymu umožnil prokázat, že Napoleon byl mýtickou postavou. Pak tu byli Herbert Spencer a Grant Allen, kteří tvrdili, ževše pochází z duchů a hrobů, z uctívání předků a potom profesora Frasera, který (při vší své genialitě) pro zlatou ratolest neviděl posvátný strom. A ť už o těchto theoriích evoluce platí cokoliv, ony samy se nevyvinuly. Hrob nevyrůstá ze slunce, ba ani dub z hrobu ne, a není možná jakákoliv theorie, v níž by se vyvinul Frazer ze Spencera. Jsou to protikladné odhady a dohady, a pokud existují doklady pro každý z nich (a o tom není sporu), pak to jen napomáhá zvětšovat zmatek. Pan Dawson zmatek uspořádal, aniž by se dostal do rozporu s důkazy a jeho závěr je, že existovaly obecně řečeno čtyři dějství duchovního příběhu lidstva.
Zdá se, že nejnižší a nejprimitivnější divoši začali s představou, jež se velmi podobala té, o níž mnozí z našich vyšších myslitelů doufají, že u ní lidstvo skončí. Byla to široká víra v to, co se dnes označuje jako „duchovní element v životě“, v ducha téměř neosobního, ale stále nadřazeného našim materiálním myslím, v ducha jehož můžeme zahlédnout v v povzbudivých postřezích a vizích. To je dějství a fáze šamana či medicinmana, který se jako nezávislý individuální mystik dokáže dotknout a čerpat z ohromné a neurčité nadpřirozené síly, jež prostupuje celým světem. Tajemnou sílu mohl uvolnit zvláštními magickými obřady, použitím zvláštních hmotných objektů, bylin, kamenů či vším ještě. Všimněme si totiž, že tohle není pantheismus. Posvátný strom se skrývá v lese, nebo je ve stromě uvězněna dryáda. Nu, bez ohledu na to, zda by se líbila nebo nelibíla vyšším myslitelům, já bych s takovou magií spokojen nebyl. Nemám ovšem pochopení pro člověka, který nemá pochopení pro ni a žádného člověka, který si někdy nepřipadal jako medicinman, nepovažuji ani za velkomyslného nebo imaginativního. Když se procházím lesem, přijde mi docela přirozené podivovat se a představovat si, zda když zapískám v odpověď nějakému ptákovi, nebo ochutnám šťávu jistého lesního plodu, vyvolám kouzlo nebo přivolám říši vil. Tomu já říkám být dědicem všech věků.
Druhé dějství je stadiem statické archaické kultury, v níž celé národy žijí rituálním životem, založeném obyčejně na obdobích setí a sklizně. Není v nich rozdílu mezi posvátným a profánním, protože orba a rybolov mají formu posvátného, ani rozdílu mezi králem a knězem, protože celému cyklu rituálního života vládne Posvátný Vladař jako bůh. Tohoto druhu byl například Čína, Egypt či jiné kultury. I zde bych byl nespokojen s náboženstvím, jež by bylo slavnostním představením přírody, protože duši vnímám jako něco odlišného od živlů (řečeno ušlechtilou větou sira Thomase Browneho), co nemusí ničemu pod sluncem vzdávat hold. Ještě více jsem ale nespokojen s člověkem, který se tváří jako kultivovaný vzdělanec, který pouze opovrhuje rituálem. Kdykoliv vidím dožínkovou slavnost, aniž bych cítil, že je náboženská a naplňuje mě uspokojením, že mám pocity prvního čínského císaře. Tomu říkám být dědicem všech věků. Třetí popsanou fází je vzestup světových náboženství, morálních a universálních náboženství. Buddha, Konfucius, hebrejští proroci a první řečtí filosofové se objevili zhruba ve stejnou dobu. A s nimi se objevila idea vyjádřená ve větě sira Thomase Browneho, že totiž duše je větší slunce. Svědomí bude od nynějška víc než vesmír. Svědomí buď vesmír odsuzuje, nebo ho jako v buddhismu ignoruje, nebo mu dodává, jako platonismus, dodává mystický smysl, nebo v něm vidí nástroj pro tvoření vyššího dobra, jako judaismus a křesťanství. Nu, já se nestarám o buddhistický extrém, který téměř zničí svět, aby vytvořil duši. Nelíbí se mi nirvána, která vypadá k nerozeznání od smrti. Nikdo mě ovšem nenajde ležet mrtvého na poli, ne v poli jakéhokoliv ráje, negativního či positivního, s člověkem, který nemá žádný obdiv k výtečnému odřeknutí se Buddhy, nebo k jeho západnímu ekvivalentu stoického zoufalství vzdorujícího hvězdám. Člověk, nebyl skutečně naživu, pokud neměl někdy pocit, že proto, aby v mezích jeho svědomí byla naplněna spravedlnost, mohla spadnout obloha. V bohatší tapiserii křesťanství je obsažena i temnější nitka stoicismu. Tomu já říkám být dědicem všech věků.
Nebude zde čtvero fází dokončovat, protože poslední se zabývá spornější otázkou křesťanského systému. Užil jsem je zde jen jako příhodnou klasifikaci k osvětlení opomíjené pravdy: že totiž úplná lidská bytost musí mít všechny tyto věci v sobě složeny, pakliže jsou uloženy jedna na druhé ve správném pořadí důležitosti a že člověk má být knížetem hledící z vrcholu věže zbudované jeho otci a ne pohrdlivým hulvátem vždy odkopávajícím žebříky, po nichž právě vyšplhal.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s