XXXVI. O příštích sto letech

Každého potěší, že pan H. G. Wells se opět ujal své provokativní role proroka a v dobře známých nedělních novinách začal psát cosi, co je označováno za <em>Historii příštích sta let</em>. Dalo by se tvrdit, že je poněkud nefér takové dílo kritisovat, když ještě ani pořádně nezačalo. Takovou námitku ovšem nepřipouštím a to z toho zcela zásadního důvodu, že jediná věc, vůči níž mám námitky, je místo, kde proroctví začíná.

Nezačíná totiž tam, kde byste začali vy neb já, my chudáci, tedy od nynější krise a podmínek, v nichž se nacházíme. Začíná naopak od dokonalých společenských podmínek, o nichž očekává, že nastanou po nějakém blíže neurčeném počtu století od nynějška. Pan Wells si svůj pevný bod stav do budoucnosti a pak je pro něj snadné ukázat, že celá naše moderní politika ekonomika jsou nepevné, což je přisámbůh rozhodně pravda. Jenže na člověku, který píše jako utopista je vždy něco iritujícího, a to tehdy, pokud píše, ne jako by po utopii toužil, ale jako by již v nějaké žil.

Chová se jako by žil ve společnosti s dokonalým pohodlím, rovností a slušností a na nás, kteří zápolíme ve změti protichůdných cílů a záměrů, jež jsou právě tak často komplexem ctností jako komplexem neřestí, hledí s chladným soucitem a necitelnou sympatií. Ať je to jak je to, myslím, že tenhle trik se začátkem od imaginárního a ideálního stavu v budoucnosti. Pan Wells by považoval za neférové, kdybych napsal knihu z pozice anděla nebo z pohledu světce v nebeské blaženosti a pak ukazoval, jak ubohoučké jsou všechny naše vědecké experimenty, naše pinožení kolem politických a sociálních reforem, naše handrkování o filosofických a literárních problémech vypadají z pohledu vyšší inteligence z úrovně Ráje. Připadá mi to stejně nefér, když se jedná jen o pozemský ráj. Pan Wells kupříkladu velmi správně odsuzuje špinavé pletichy moderního finančnictví a tajnou všemocnost moderních finančníků. Nestěžuji si že tvrdí, co bych řekl i já, že by totiž ve zdravější a bdělejší společnosti byla taková spiknutí složitější. Jenže jeho šťastný muž z budoucnosti prostě tvrdí, že budou nemožné jednoduše proto, že úřad zvaný Transakční výbor je znemožní.

Nuže, to na mně působí velice podobně, jako kdyby chtěl tvrdit, že v dokonalém státě spolu on a já nebudeme moci nesouhlasit, protože vše vyřeší a rozhodne Úřad pro dosažení shody. Je to logická fikce, kterou může docela dobře hájit,třeba jako jednu z tisíce štastných fantasií z jeho raných děl, že vědění bude nakonec natolik zvládnuté a rozšířené, že pro mě a pana Wellse bude nemožné přít se o čemkoliv, tak jak se dnes přeme o vlacích v jízdním řádu, nebo plánu bludiště v Hampton Courtu. Všichni budou vědět všechno a něco takového jako věc názoru nebude existovat. Bude právě tak jasné, řekněme, zda bylo nadpřirozené náboženství pro lidi dobré nebo špatné jako bude zřejmé, že určité množství jedu člověka zabije, nebo že ho jisté množství konkrétního protijedu zachrání. Bude existovat ohromná Encyklopedie všeho, v níž bude definitivně rozhodnuta každá otázka, o niž se kdy lidé přeli a nebudou v ní žádné chyby a omyly, leda snad chyby tisku, podobně jako ve velkém telefonním seznamu. Dokážu si představit, že by pan H. G. Wells, zejména ve svých mladších letech, dokázal napsat v podobném duchu fascinující pohádku o vědě. Nemohl bych však věřit jeho pohádce o Úřadu pro dosahování shody, a nevěřím ani jeho pohádce o Transakčním výboru. Jsem ze srdce přesvědčen, že tajné a špinavé transakce, které jsou nyní dovolené ve světě financí a obchodu by měly být podrobeny mnohem víc než nyní veřejnému a odpovědnému dohledu. A když jsme u toho, jsem docela ochoten věřit, že může existovat mnohem širší shoda o faktech dějin a vědy, která by nás uchránila od řady zpozdilých sporů založených na populárně naučné podobě vědy a levné vlastenecké podobě dějin. Přineslo by to výhodu stejně tak mé, jakož i jeho straně sporu. Pro nás by bylo velkou úlevou, kdybychom věděli, že skutečně existovala všeobecně přijímaná referenční kniha, jež by všem lidem jednou provždy zakázala věřit, že Galileo byl mučen a upálen, nebo že Neposkvrněné početí je to samé, co Vtělení. Zbavilo by nás to mnoha potíží s vysvětlováním věcí. Nevěřím ovšem, že by Encyklopedie Všeho skutečně a úplně urovnala a rozhodla každý spor a nevěřím ani tomu, že by Transakční výbor definitivě a jednou provždy předešlo možnosti skandálních transakcí. A nevěřím tomu proto, že věřím svým svým očím, že věřím svým skutečným zkušenostem, které jsem získal za padesát let setkávání s mými spolutvory a postupným formováním názoru na všechny tyhle dobré kumpány a na to co s nimi je a proč.

Zkrátka prostou odpověď Nadřazené Osobě, která s opovržením shlíží ze své několik století vzdálené Utopie na naše skandály a hříchy, lze formulovat těmi nejprostšími slovy: „Co se stane, když se pokazí nebo zkorumpuje i Transakční výbor?“ Co se stane, když postupy Transakčního úřadu začnou mít své vlastní tajné transakce? Přiznat takovou ochablost či utajení může odporovat celému plánu, cíli a ideálu instituce. Právě tak je proti samému jménu a titulu justice, když je nespravedlivá. Právě tak je proti samému titulu rozdělování poct a šlechtických titulů, když neobstojí ve věci cti. Právě tak je zneužitím demokracie, když demagogové podvádějí lid, a je proti samé podstatě novin, když vlastník zamlčuje a potlačuje zprávy. Přesto jsem všichni slyšeli o tom, že se takové věci dějí. Chceme vědět, jak bude zaručeno, aby andělé, kteří budou za nějaké to století pracovat v Transakčním výboru, až bude zřízen, byli každou minutu svého smrtelného a utrápeného života dobří a nikdy nepoklesli ani o píď po nejvyšší a nejtvrdší a nejhrdinštější standardy lidské bdělosti a sebeovládání. Jak jsem už vysvětlil, ani v nejmenším netvrdím, že by Transakční výbor nebyl reformou, nebo reformou velmi potřebnou, nebo reformou, která by umožnila skutečně se vypořádat s takovými skandály jako byl Kreugerův. Netvrdím, že to nebude reforma, jen se ohrazuji proti poklidnému naznačování, že ji už nikdy nebude zapotřebí reformovat.

Jinými slovy řečeno implikace či ideál, onehdy vyjádřeny v titulu <em>Lidé jako bohové</em> skutečně stojí v pozadí i těch nejrozumnějších nároků na vylepšení lidí jako takových. Imaginární páně Wellsův autor píšící v neznámém čase v neobjevené zemi opravdu mluví tak, jako by pro ně sama idea takových nízkých vzpour či zrad společenského řádu pro něj byla nemyslitelná. Já odmítám a popírám, že by mohl existovat sociální řád v němž to bude nemyslitelné. Může existovat velmi pevný sociální řád, kde to pro nějakou dobu bude téměř zcela neproveditelné. Zdá se mi ovšem, že v dlouhodobém pohledu budou ty nejzdravější společnosti celkem spokojené, když budou moci říct, že jsou velmi vděčné, když se to děje velmi zřídka. A nevěřím tomu, že by se takového cíle dalo dosáhnout, či se mu jen přiblížit čímkoliv, co by bylo jen vylepšováním společenské mašinerie, či zřizováním Výborů pro Všechno a pro Cokoliv. Myslím, že se to děje jen tehdy, pokud je lidem vštěpován smysl por důstojnost a povinnost, a to ne vládou, ba ani školou, ale něčím, u čeho uznávají a rozeznávají tajné volání k jednotlivé osamělé duši. Nevěřím v <em>Lidi jako bohy</em>, ale věřím v <em>Lidi s bohy</em> nebo raději (jsem už zkrátka v těchto věcech takhle upjatý) s Bohem. To je jiná a mnohem větší otázka, třebaže v sobě neobsahuje víc důvěřivosti, než víra v utopii. Zde chci říct jen tolik, že je přibližně stejně libovolné či svévolné pro velkého spisovatele psát své dopisy z Utopie, jako by pro mě bylo datovat mou kritiku z Ráje.

Reklamy

XXXV. O návratu velkého úpadku

Často a různými způsoby jsem dával najevo, že nedůvěřuji celému tomu hnutí, které by se dalo zhruba označit za reakci po velké válce (rozumí se první světová pozn. překl.) a proti ní. Jelikož jsem při smyslech, a bez toho abych si dělal nějaké nároky na to, že jsem slušným křesťanem, přirozeně toužím po míru spíš než po válce a jsem natolik anglický patriot, abych se musel a dokázal vyrovnat s v mnoha ohledech nepříjemnou skutečností, že právě teď by válka mohla být horší pro Anglii, než pro Evropu. Hluboce ovšem nedůvěřuji a nevěřím všem těm odstínům negativního opovržení sahajícím od pacifismu po podporu germanismu, jež se vskutku přehnaly jako vlny nad tiskem a politickým sentimentem v této zemi během poválečného období. Myslím, že Anglie byla mnohem blíž tomu, aby ustavil mír onoho dne, kdy vyhlásila válku, než je dnes, kdy řada názorů může vyhlásit válku Anglii navzdory. Myslím, že měla blíž k znovunastolení skutečné evropské jednoty, když válčila s Prusy, než když se jen handrkovala s Francouzi. Věřím, že skutečná rada spojenců, pokud by ji vedla jasná a důsledná theorie Evropy by odvedla lepší práci pro mír než Liga národů. Nejsou to názory, které by v poslední době byly běžné, možná to nejsou názory, které by i dnes mohly být populární. Jsou to však názory, ze kterých jsem nikdy neslevil, a které se mi v poslední době silně a výrazně potvrdily. Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno, ještě před válkami na Balkáně a rusko-japonskou válkou psal v obecném smyslu, že existují dvě síly, které ohrožují světový mír a to kvůli své historii, své filosofii a tomu, že stojí vně etiky křesťanstva, těmi silami bylo Prusko a Japonsko. Vzpomínám si, že jsem vyděsil všechny své liberální přátele, když jsem v časech svého mládí napsal tohle všechno do <em>Daily News</em> o Japonsku. Nezměnil jsem ovšem svůj názor tehdy a určitě ho nebudu měnit ani teď.

Mým tématem zde ovšem je poválečná reakce Myslím, že se nikdo nepokusil analysovat onu náladu v níž velmi sálavou horečku války následovala zimnice válečné únavy. Psychologové se na všech stranách pouštěli do všech možných témat, o válečné psychologii a o psychologii válečné propagandy jsme se dozvěděli všechno možné Moc jsme toho neslyšeli o psychologii protiválečné propagandy ani o tom, proč jedni a ti samí lidé byli nejprve fanatiky jedné a posléze stejnou měrou fanatiky druhé. Začnu hned tím, že jedné i druhé náladě příliš nevěřím proto, že je to nálada. Platí nejen to, že to byly pouhé emoce, je rovněž téměř pravda, že obě byly jen fysické. Lidem bylo z války zle, v reálném smyslu, který působil, že jim byl zle. Bylo to velmi přirozené a do jistého bodu i velmi zdravé, protože fyzická nevolnost může nasvědčovat zdraví či uzdravování. Jenže nevolnost není volba, natožpak přesvědčení. Znechucení je vehementnější než nesouhlas, ale je mnohem slabší než nesouhlas. A nic není ve své podstatně méně stabilnější než znechucení toho druhu, které následuje pro přehánění. Zkrátka mírová nálada bezprostředně po válce byla onou dobře známou náladou z rána poté, jež následuje po noci předtím. Byla to bolavá hlava opilce, jemuž se nestřídmost v pití vrazila do hlavy. Právě tak jak jen zaslepený pijan vína může být z vína znechucený, tak byl obyčejný žurnalistický hurávlastenec znechucený válkou, Ona reakce byla jistě zdravá do té miry, nakolik některé z válečných horeček a zuřivých vášní byly nezdravé. Ona reakce jistě byla přinejmenším lidská, protože tíže války je ve své podstatě nelidská. Jenže na pocitech této povahy není nic daného, pevného a to ani, když jsou lidské a zdravé. Opilce nejspíš během týdne boles hlavy přejde a bude moci pokračovat ve svých vědeckých pokusech zaměřených na vyzkoušení síly jeho hlavy. Pouhá nevolnost plynoucí z toho, že se pět let dívali na jedno a to samé, zeslábne, když to lidé dvanáct let neviděli. Nová generace, která nezakusila hrůzy války tak jako v Prusku povstane a bude třímat šavle a bodáky. Vzdálená země, která nebyla do války příliš zatažena, jako Japonsko, bude brzy připravena na novou vlastní válku.

Mír musí být užitečný nejen jako dávidlo, ale jako spíše ethická dieta než lék. Musí bý založený na nějaké theorii věcí, na nějaké filosofii povahy národů a pravého internacionálního ideálu. Nu, protiválečná reakce v Anglii měla ještě jednu a hlubší vadu. Nebyla nových pohledem na věci, novou theorií o nich, nevyznačovala se bližším porozuměním jiným zemím a zbytku civilisace. Naopak znamenala opětné upadnutí do všech našich starých theorií o jiných zemích, včetně našeho starého pohrdání jinými zeměmi. Pacifističtější Anglie byla ve skutečnosti Anglií isolovanější a osamělejší. Šest let jsme bili naše nepřátele, šest dalších let jsme ubližovali našim spojencům. A teď to vypadá, že se náš populární patriotický tisk pustil do napadání obou, přičemž za důsledky odmítá nést jakoukoliv odpovědnost. Proděláváme recidivu a velký úpadek do nejizolovanější, nejnestydatější a nejvíce ignorantské epochy našich dějin: doby kdy všichni Francouzi byli žábami a všichni Němci uzenkami. Ve vlasteneckých karikaturách dnes uvidíte všechny cizince nastrojené jako veselé postavičky, které už ovšem nejsou ani zábavné, leda snad v tom smyslu,. Že vzdělaní lidé se naučili takové ignoranci smát už ve viktoriánských časech. Francouz s navoskovaným knírem a pokrčenými rameny, Němec s mrožími kníry a ohromnou dýmkou, Rus s beranicí a bujným vousem: tyhle groteskní fosilie prehistorických předsudků by byly pro dobu Tennysona a prince Alberta příliš hrubé. Kultivovaní lidé oné viktoriánské epochy by je řadili vedle staré legendy, že papež chtěl zavést dřevěné střevíc, nebo že Boney byl opravdový obr z pohádky. A přece konečným výsledkem našeho negativního či neutrálního postoje k přátelům či nepřátelům bylo jen to, že jsme upadli zpět do těchto starých pitomostí, z nichž svět po pravdě řečeno vyrostl, když Anglie a Francie a Flandry vyrazily do pole proti Prusku. Byli jsme více opravdu internacionální v oné internacionální válce, než jsme nyní s celým tímhle naparujícím se, samolibým a lidovým hurávlastenckým mírem.

A nakonec, v celém onom dlouhém údobí poválečných let, plných naléhavých a horečnatých řečí o nutnosti zachovat mír, se nikdo vůbec ani nepokusil předejít válce. Nikdo neudělal jednu velmi těžkou a nezastupitelnou věc, jedinou věc, která snad mohla odvrátit válku v brzkém stadiu sporu. Nikdo se nepokusil podívat se na stranu proti své vlastní. Když naši pacifističtí spisovatelé vyčítali komukoliv cokoliv, nikdy se ani na okamžik nezastavili, aby se zamysleli, zda pro to, nač útočí neexistuje nějaká obhajoba. Když si lidé mysleli, že Francie se mýlí ve sporu, psali zcela stejně, jako když si mysleli, že Německo na špatné straně ve válce. Nesnažili se spor urovnat, snažili se jen dokázat, že v něm měli pravdu. Pokud skutečně odvrátit válku v Evropě, pak měli hned na začátku vydat úplná stanoviska o pozicích každého z rozhádaných evropských států. Měli si dát záležet především na tom, aby formulovali postoje a argumenty zejména těch států, které měli v nejmenší oblibě. Víme, že nic takového neudělali. Pan H. G. Wells napsal tisíc stran ve prospěch míru, ale ani stránku ve prospěch Polska. Lord Russel toho namluvil hodně k tomu aby, ze svého pohledu, lidi odradil od válčení, neřekl ale nic, co by do válčení odradilo Mussolliniho, a rozhodně nic, co by odradilo komunisty od toho, aby se bili s Mussolinim. Zkoumat, potvrzovat, vyvracet či smiřovat evropské filosofie by byla práce pro filosofa, ale ne pro filosofa jakým je Bernard Russell. To je jediná cesta k míru a jen málo je těch, kdo ji naleznou.

XXXIV. O pruském pohanství

O vynikajícím pruském vojevůdci generálovi Ludendorffovi máme zprávy, že řekl tato slova: „Odmítám křesťanství, protože neodpovídá německému charakteru a není pro něj vhodné.“ Tato věta mě přiměla k zamyšlení, zejména nad obecnou absencí myšlení a rostoucím rozporu v lidstvu v této věci. Zní mi to velmi podobně jako kdybych řekl „Popírám existenci sluneční soustavy jakožto nevhodné pro chestertonovský temperament.“ Jinými slovy řečeno, nedává mi to vůbec žádný smysl.

Proti chudákovi generálovi se tu nestavím proto, že je německým generálem, třebaže Němci dokáží tyhle věci přehánět způsobem, který je skutečně zcela příznačný a výjimečný jen pro ně. Netvrdím, že všichni Prusové jsou prasata, říkám ale, že jejich zvláštní sklon vrtat se se všem s prasečí důsledností působí, že těm, kdo proti nim nyní stojí, připadají o zakulacenější a nenažranější, inu jako prasata. Když pan Bernard Shaw ve svých debatách na počátku války prohlašoval, že není žádného rozdílu mezi německou a anglickou aristokracií a že důstojník pruské Gardy není o nic lepší ani o nic horší než důstojník Horse Guards nebo Grenadier Guards, poukazoval jsme tehdy, že proti němu svědčí prostá fakta. Že britský oficír může být větší blázen než pruský důstojník, že může může být větší idiot nebo horší člověk, že ve svém nitru může být pyšnější člověk, to všechno jsou věci, které lze tvrdit a obhajovat. Ale o tom, že britští důstojníci nevytahují své šavle na číšníky, ani ostruhami neodkopávají dámy do škarp o tom diskutovat neleze, to je jisté. Pevným historickým faktem je, že obě země mají odlišnou kulturu a pravidla chování, bez ohledu na to, jaká může být duchovní a niterná pravda o kterémkoliv jedinci v jedné či druhé z nich. A tento rozdíl, jak jsem už dřív poukázal, platí obzvláště v této záležitosti volby či uznání náboženství. Myslím, že není nepravděpodobné, že existují ctihodní angličtí válečníci, vážnění v klubu i v ležení, kteří by své theologické názory, pokud nějaké mají, neformulovali se subtilní bystrostí Pascalovou či v sevřené logice sv. Tomáše Akvinského. Mám za to, že je mnoho takových starých drahoušků, kteří theologického jazyka používají povýtce emotivně a ve zvoláních a obvykle jím chtějí spíše pohnout Acherona, než naklonit si božstva. Nepochybuji ani o tom, že velká většina z nich bude dokonce zapřisáhle skeptická a nepřátelská k vyznání a víře svých otců a řekla by k tomu cosi takového jako chudák Ludendorff, jen by to vyjádřili ještě neurčitěji slovy jako „Náboženství je mi j ničemu“ nebo „Ze mně si žádnej velebníček utahovat nebude.“ Pokud ale bude někdo tvrdit, že tito ostří skeptici či hlubocí racionalisté jsou právě takoví jako generál Ludendorff, že jejich odmítání křesťanství je přesně stejné jako jeho zavržení křesťanství, pak říkám, že o nic takového nejde. Jsou dva odlišné druhy, dvě různé tradice a je snadné to ověřit.

Pokud mi budete tvrdit, že earl Haig nebo sir Henry Wilson obcházeli hned po válce Anglii s dechovkou a všem radili, aby uctívali Odina, Freyu a Thora, protože náboženství míru a pokoje neodpovídá anglickému charakteru, pak vám řeknu, že nic takového nedělali. Pokud budete tvrdit, že nejzuřivější materialisté a nejpohrdlivější skeptici mezi našimi starými drahými majory hádajícími se s jejich faráři posléze dospěli k tom, že stavěli hrubé dřevěné oltáře věnčené dubovým listím a jmelím u nichž by pravý nordický lid mohl uctívat pohanské bohy svých norských pirátských předků, pak vám odpovídám, že to nedělali. A přece Ludendroff sám, maršál, který velel obrovským pochodujícím armádám mocné říše a ve svých rukou držel životy milionů lidí, skončil tak,že dělal právě tohle. Je snadné ho označit za pomateného, ale nemohl být blázen a dokonce ani blázen, kdyby to byl běžný anglický vojenský cvok, by nikdy nepropadl zrovna takovému druhu šílenství. Musíme si uvědomit, že dokonce přes skutečnou podobnost, jež v jistých dobách existovala mezi Angličany a Němci, a přes vliv některých minulých aliancí, jistých paralelních náboženských zkušeností, jistých starých větvení královských rodin, určitých velmi moderních hypotéz o rase, jisté konsolidace i konkurence v obchodě, jisté podobnosti ambicí v kolonisaci, zůstává rozhodující to, že i tyto obdoby jsou spíše povrchní povahy a skrývají odlišnosti, jež jsou mnohem jemnější.

Na německém pohanství, je positivní cosi, co je jen negativní na pohanství anglickém. Starý anglický major v anglickém klubu s tvářemi zarudlými vztekem má v sobě cosi frivolního i ve svém hněvu. Často se mu nepodaří říct, co si myslí a proto skutečně to co říká tak nemyslí. Ovšem když generál Ludendorff vyzve mírného obrýleného saského profesora, aby padl na kolena a klaněl se Thorovi, myslí to co říká skutečně vážně. Když herr Hitler o jiných tématech říká jiné věci, skutečně myslí vážně, co říká i když nám to zní velmi zvláštně. Každou skutečnou odlišnost lze obrátit a posoudit ji z každého z obou úhlů pohledu, lze ji popsat slovy, které ji vyvýší nebo umenší. Můžeme jednu povahu označit za přítomnost upřímnosti, můžeme ji označit jen za přítomnost vážnosti, můžeme ji prostě označit za nepřítomnost příčetnosti. Zcela nesporně je v ní ale nepřítomný jistý druh lehkovážnosti, jistý bručivý smích, který hřmí ve starém majorovi v klubu a také ve většině anglických mužů a ve většině případů znamená, že je jak pes, který štěká, ale nekouše. Jak už jsem poznamenal, představuje to dosti známá skutečnost, že pro nejtriviálnější příležitosti používá ten nejkřiklavější jazyk démonologie. Major v klubu není satanista ani uctívač ďábla jen proto, že každou druhou větu začíná slovy „Co k čertu….“

Ovšem hitlerovec je mnohem více uctívačem ďábla, protože se opravdu zbožně klaní německému bohu. Myslím,že to byl Newman, kdo podotkl, že dobro obyčejně selhává proto, že se nevyrovná samo sobě, zatímco zlo tím, že se překonává. Mohli bychom to parafrázovat, a nemusíme se teď ohlížet na to, zda zcela náležitě, když řekneme,že je jistě pravda, že pruský voják může svastiku na svém praporu vzít jen příliš vážně, zatímco anglický voják kříž na své zástavě možná nebere dost vážně . Omyly a zlo, které z obou chyb plynou mohou velmi často vypadat skoro úplně stejně, a přece jde o chyby zcela opačné. Dokonce u vzpoura proti náboženstvím je vzpourou proti dvěma různým náboženstvím, nebo možná proti dvěma různým bezbožnostem. A přece, tomu všemu navzdory, je tu jedna věc, v níž jsou obě vzpoury stejné a dokonce i oba rebelové si v ní jsou podobní, protože se zrodili ve stejné epoše a ze stejných zkušeností. A tou shodou je bezedná pomatenost to, co opravdu říkají.

Nemusím se teď vracet k tomu co význačný pruský pohan opravdu řekl. Je to svým tónem přesnější a puntičkářštější verze toho, co by nám řekl neurčitěji náš pohan v naší milé zemi. Jenže co to vlastně znamená? „Odmítám křesťanství, protože neodpovídá německému charakteru a není pro něj vhodné.“ Hypoteticky, diskutujete o tom, zda je pravdivá určitá theorie o celé povaze věcí. Diskutujete o tom, co svět započal jistým způsobem, zda jistým způsobem sešel z cesty, našel pomoc k tomu, aby se jistým způsobem vrátil zpět a zda jistým způsobem skončí, ať už se nám to líbí nebo ne. A odpovědí není, že ona theorie je falešná, ale že nebyla sestavena se zvláštní zřetelem na to, aby odpovídala vkusu a povaze lidí žijících v konkrétním močále, nebo v polovině cesty na jistou horu nebo při pobřeží jistého vnitrozemského jezera, nebo v jakékoliv jiné konkrétní atmosféře, která může a nemusí napomáhat schopnostem nacházet pravdu. Nezáleží na tom, zda ono konstatování je konstatováním faktu, záleží jen na tom, zda okamžitě souzní s náladou lidí v Tibetu, či Tootingu, v Ballyhooley či v Berlíně. Lidé podávají takováhle vysvětlení, pokud jde o vysvětlení, pro zavržení křesťanství a pak se pustí do stížností, jak je to křesťanství antropocentrické!

XXXIII. O Ericu Gillovi

Měl jsem nedávno tu čest podílet se na jednom z oněch sehraných soudních procesů, které jsou organisovány na London School of Economics s cílem podpořit nějakou dobročinnou organizaci skrze velmi nedobročinné postupné zesměšňování jedné a každé třídy obce. Před tím, než jsem dorazil na scénu byli náležitě očerněni a pomluveni k uspokojení publika herci, autoři a řada jiných ctihodných cechů a mým údělem se stalo, abych zbavil charakteru několik mých přátel, kteří patří k profesi zvané umění. K zlosynům patřili v tomto kuse sir William Rothenstein a pan Eric Gilla a některé z myšlenek, které druhý zmíněný rozvinul ve své obhajobě byly velmi jasně vyloženy v knize, kterou nedávno vydal. Je to sbírka esejů nazvaná <em>Beauty Looks After Herself</em> ( Krása se stará o sebe). Nepřísluší mi, abych připomínal hrůzy onoho dne. Pokud mohu soudit umělci tehdy opustili soud bez poskvrny na svém charakteru a zástupce obžaloby odcházel zbaven jakéhokoliv zbytku charakteru, který snad ještě mohl mít. Ovšem jeho zájem o společenské ideje přežívá jakékoliv politováníhodné selhání jeho společenských mravů a ideje pana Erica Gilla jej velmi zajímaly a zajímají. Zhruba řečeno je intelektuální situace následující.

Moje obecná these říkala zhruba tolik: umělci vyvolávali obavy světa, protože byli svévolně, zbytečně a bezdůvodně pokrokoví. Politici pokrokoví být musí, tedy musí žít v budoucnosti, protože vědí, že v minulosti nenaděli nic jiného, než zlo. Ovšem umělci, kteří měli pravdu od počátku světa, kteří měli možná jako jediní pravdu na samém počátku světa, když zdobili keramiku nebo tvořili rudimentální fresky na skalních stěnách, když druzí bojovali, nebo konali lidské oběti, ti neměli žádné právo opovrhnout svou vlastní minulostí. Jejich těkavost a proměnlivost je svévolná a všechny právní systémy se zhruba shodují na tom, že za zločin spáchaný ze svévole náleží přísnější trest. Milionáři, který pečlivě vybere do poslední penny drobné z klobouku slepého žebráka, se dostane odsouzení, pokud se vůbec modernímu milionáři dostane odsouzení. Muž, který udeří do hlavy dámu, kterou vůbec nezná a jíž nebyl nikdy představen je napomenut pro lhostejnou necitelnost svého jednání, pokud nemůže před moderním soudem omlouvat závažnost svého činu tím, že šlo o jeho ženu, nebo o jeho matku či sestru již sliboval podporovat, nebo někdo jiný takový vůči němuž má být dle očekávání člověk ve stavu nutného a trvalého nepřátelství. Ovšem vyvolat scény, tak jak vrah vždy musí způsobit scénu, aby roznítil hádku nebo podnítil rvačku tam, kde není žádný srozumitelný důvod k podrážděnému vzteku, který je dosud považován za porušení společenského taktu, nebo, jak by řekli naši podivínští předkové, za hřích.

Nu, dokonce i jen během svého vlastního života jsem zaznamenal dvě nebo tři umělecké revoluce, z nichž každá se přehnala celým uměleckým světem: byli prerafaelité, impresionisté a postimpresionisté a pak celá řada dalších a já se ptám, zda je tato neutuchající pře v jednom z umění skutečně nezbytná. Tady se ale nesoustředím na svůj argument, ale na na reálnou odpověď na ni. Pan Eric Gill skutečnou odpověď dal a to jediným způsobem, jakou může skutečný revolucionář dát, totiž že jeho revoluce je správná a všechny ostatní jsou špatné. A to je obdivuhodně rozumné a příčetné. Revoluce nemají žádnou tradici, každá revoluce revoltuje proti poslední revoluci. Dokonce i v oné veselé záležitosti s obžalováváním umělců spolu umělci navzájem nesouhlasili mnohem víc, než nesouhlasili se mnou. Pan Gill to celé vzal poněkud vážněji než ostatní a ve své řeči, právě tak jako ve své knize zastával pojetí, které nijak netrpí tím, že je jeho vlastní. Nehodlám to zde ani vyvracet, ani potvrzovat, chci jen poukázat na jisté poněkud zvláštní změny, které to ukazuje v dějinách moderního myšlení a zejména v ohromném množství toho nejmodernějšího myšlení, které se v neustávajících vlnách přelévají myslemi těch, kdo nemyslí.

K velmi podivným věcem na dějinách myšlení patří to, že velmi velké věci mají sklon se tiše zhroutit v jejich středu, zatímco všichni zůstávají po generaci v nevědomosti, že ke zhroucení došlo. Nikdo kupříkladu neví, kdy si lidé ve středověku uvědomili, že už nežijí v římské říši ve starém slova smyslu. Nikdy rozhodně nenastal okamžik, kdy by něco takového jednoznačně řekli. Mniši, kteří chválili Simona de Montfort—tedy podporovali čistě lokálního feudálního pána proti osamocenému a nezávislému králi—užívali starého římského slova Republika právě tak, jak by je užívali Licinius nebo Gracchus. V moderním myšlení či jen v moderním vkusu dochází ke změnám a nikdo si nevšímá nezměrných změn, které třeba mohou v budoucnu nastat. Kdyby se mně někdo zeptal, co bylo nejmimořádnější událostí jen oblasti moderního mínění, neuvažoval bych o Einsteinovi nebo takových maličkostech jako je čas nebo prostor. Řekl bych, že celá perspektiva lidských dějin byla přinejmenším dočasně změněna zhroucením prestiže renesance. A za to mohou téměř výlučně, umělci, ti neklidní démoni.

Veškerý racionalismus devatenáctého století a většina racionalismu století dvacátého se zakládá na ideji, že šestnácté století uniklo z vězení temného středověku a spatřilo světlo. Nepřu se teď zda, je to pravda. Poukazuji jen na to, že umělci nyní tvrdí, že to pravda není. Je velmi těžké, když mají filosofové tvrdit, že filosofie začala být racionální, politikové, že politika začala být svobodná a vědci, že věda začala být poprvé možná právě v té době, o níž umělci tvrdí,že se v ní umění poprvé propadlo do vulgarity a začalo být lakované, fotografické, levně realistické a tak dále. Koneckonců umění renesance bylo mnohem očividněji a přiznaně triumfální než renesanční filosofie, či renesanční politika, nebo renesanční věda. Veřejnost byla spíš připravena přijmout Rafaela jako prvního z malířů, než Machiavelliho jako stranického předáka, či Bruna jako průvodce. Postupně byla ochotna připustit, že Botticelli byl dobrý malíř nebo dokonce i to, že Giotto byl dobrý malíř, ale vždy téměř výlučně na tom základě, že Giotto sliboval, že bude tak realistický jako Botticelli, nebo Botticelli tak realistický jako Rafael.

A nyní je tento způsob realismu odmítán a zavrhován pod hrůzným označením, že je fotografický. Lidé ze školy pana Erica Gilla naprosto odmítají považovat Giotta za prvního velkého malíře, jejich nejvyšší pochvala pro něj je, že by l poslední dobrý malíř. Velké byzantské vzory chválí ze všech důvodů, které by stoupence renesance vedly k tomu, aby pochybovali, zda to vůbec jsou obrazy. I když jsem si vzal za východisko žalostný den, kdy jsem si hrál na advokáta, má nálada při psaní je nyní zcela soudná, ba justiční. Nehodlám ani kritizovat, ani hájit novou theorii umění, která znevažuje racionalismus a realismus renesance. Říkám jen, že do té míry renesanci diskredituje a že vše, co v takové míře diskredituje renesanci diskredituje současně ve stejné míře celou stávající theorii evropských dějin. Jen si toho lidé ještě nevšimli. Ještě jim nedocházejí všechny nepřímé implikace, které může takové theorie falešného pokroku nebo skutečné reakce přinést. Možná to neví ani umělci, jakkoliv jsou zlí. A umělci jsou tak nebezpeční anarchisté, že nevím, jestli jim to vůbec mám říct.

XXXII. O volném verši

XXXII On Free Verse
Problém volného verše, podobně jako problém africké rasy a americké republice vypadá problematičtější poté, co byl osvobozen, než před tím, než byl osvobozen. Kdokoliv dnes může otisknout tolik volného verše, kolik je mu libo, aniž by musel mít dojem, že je z módy nebo dokonce proti konvencím. A přece se to nestalo normálním, a a to ani tehdy, když se to stalo universálním. Zůstává kolem něj jeden hlavolam , totiž o tom přesně nakolik byl pravidelnější rytmus harmonií nebo omezením, které činí z každého kusu verše bez rytmu či rýmu jakousi hádanku a ty (můžeme poznamenat) vždy zní mystičtější a lákavěji, když měli rytmus a rým. Hlavní argument pro volný verš byl vždy dostatečně jasný, ve svém rozsahu. Jistěže existují slovní rytmy, které se přesně neshodují s žádným klasickým metrem, které ale mají účinek jež není jen prosaický, ale je spíše jakýmsi zpěvem či zaříkáváním. Mnoho jich je v anglickém překladu Bible: „O my son Absalom; O Absalom my son“ (Můj synu Abšalóme, Abšalóme, synu můj, synu můj 2 Sam 19,5 CEP pozn. překl.); „Or ever the silver cord be loosed and the golden bowl is broken; and the pitcher is broken at the fountain and the wheel broken at the cistern“ (než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. Kaz 12,6 CEP pozn. překl) kde se slovo broken (český překlad variuje rozbij, roztříští, zláme. Pozn překl.) proplétá v neporušeném vzorci. A tentýž vybraný účinek někdy mívá moderní volný verš. Znám jednu pasáž z básně pana T. S. Eliota, který myslím začíná „Modli se za Rinalda, chtivého rychlosti a moci,“ což by mohlo uspokojit toho nejklasičtějšího kritika, který by, nu který byl chtivý rychlosti a moci. Četl jsem ale jiné básně T. S. Eliota, v nichž jsem žádný rytmus či směr nepostřehl, rozhodně tedy ne žádný, který by on, coby nesporně kultivovaný a všestranný muž nemohl vyjádřit lépe v klasickém verši či klasické próze.
Mám tu zrovna před sebou báseň zesnulého D. H. Lawrence, o němž najednou a současně mnoho lidí zdá se cítí potřebu psát knihy a články. Já ale článek o D. H. Lawrencovi psát nebudu, jen o konkrétní formě, kterou zvolil pro konkrétní báseň. Nevyvolává žádnou z oněch znepokojivých otázek o Lawrencovi, které podle všeho řadu jeho přátel i nepřátel zneklidňují. Jsou určité ethické polemiky, kde bych myslím stál na straně civilisace a on myslím docela upřímně na straně barbarství. Ty otázky zde ale nevyvstávají. Dokonce i ti, kdo by rozhořčeně konstatovali, že to, co já označuji za barbarství bylo prospěšnou revolucí nebudou předstírat, že by snad tahle báseň byla nějak revoluční. Její téma je jedno z vůbec nejstarších, dokonce i jednoho z nejstarších básníků, Je jím sláva homérského věku, který musel být oslavován v téměř každém následujícím věku. Tato neuvadající svěžest jako by ležela na třpytivých řeckých ostrovech a prvních mýtech naší kultury. Není na ní nic revolučního,leda že by psaní volným veršem bylo ještě pořád revoluční. Jen bych se rád, ve zcela přátelském duchu, zeptal, zda psaní volným veršem skutečně napomáhá psaní dobrého verše. Nezpochybňuji schopnosti básníka, jen se ptám, zda by vytvořil stejnou, lepší, nebo horší báseň, kdyby se rozhodl psát v tradičnějších básnických formách. Jinými slovy vezmu jen jeden kousek volného verše a to pouze k tomu, aby vyzkoušel jak moc verš získá či ztratí tím, že se označí za volný. Jen to jen taková hříčka, ale shodou okolností je to problém, který mě baví. Vezměme nejprve báseň ve volném verši tak, jak je napsána. Jmenuje se Argonauti:

They are not dead, they are not dead!
Now that the sun, like a lion, licks his paws
and goes slowly down the hill;
now that the moon, who remembers and only cares
that we should be lovely in the flesh, with bright, crescent feet,
pauses near the crest of the hill, climbing slowly, like a queen
looking down on the lion as he retreats.
Now the sea is the Argonauts‘ sea,
(Nejsou mrtví, oni nejsou mrtví!/ Teď když si slunce jak lev tlapu líže/ a zvolna z kopce schází/teď když měsíc, jež jediný se stará/ bychom v těle vyhlíželi mile a jasnou, srpkovitou nohou/, blízko vrchu kopce stane, stoupaje zvolna jak královna/ na lva dolů hledí, an ustupuje/teď moře, jež je Argonautů…..pozn. překl)

Nemohu zde báseň citovat celou, ale končí strohým příkazem nepřinášet kávu či pain grille, dokud kolem nepoplují Odysseovy lodi.
Nu mohu jen doufat, že nebudu špatně pochopen, když řeknu, že můj první dojem je, že i když se stylem těchto výroků stal volný verš, nestala se z nich volná poesie. Chci tím říct, že to nepřineslo žádný čistě poetický efekt, který by byl volnější, divočejší, nebo živelnější, magičtější, či snad, který by dosud nezachytil Shelley nebo Swinburne nebo jakýkoliv jiný dobrý básník ve formální poesii. Je konversačnější, ale ne primárnější nebo i jen barbarštější. Více se podobá hovoru, ale není podobnější rozpoutané bouři či oživlým vášním. Přiznám se, že mi to připadá, že skutečným výsledkem pocitu svobody je jakási zemdlenost. „an ustupuje“ slabší zakončení, než by tak zdatný autor dokázal vložit do sonetu. Jediná věta, která si dělá nárok na originalitu vypadá podivně uměle. Není to jen věc literární logiky: slunce bývá zřídka viděno, že by si lízalo tlapy. Jde o to, že se tenhle obraz ke lvu nehodí o nic víc, než by se hodil ke slunci, rozhodně ne ke lvu vzatému jako ušlechtilý obraz slunce. Není to nijak případný obraz, olizování tlap nám může jen připomenout,že se lev podobá kočičce na předložce u krbu, což je to poslední, co bychom si chtěli myslit, když představuje archaickou energii, Slunečního Boha. Zdá se mi, jako by Lawrence píšící v duchu antické básně cítil podvědomou potřebu vložit do ní něco, co by ukazovalo, že je moderní básník. Dává mu však volnější forma šanci na silnější efekty? Pochybuji. Předpokládejme, že by se rozhodl psát tutéž myšlenku ne volným veršem a tak bystrý muž jako on by to dokázal jistě mnohem lépe než já.
Předpokládejme, že by začal třeba takhle:

They are not dead! The sun like a golden lion
Goes down to that red desert where he dies;
The moon, that is bare of all but bodily beauty,
The moon, that is careless of all but bodily beauty,
Looks down on the dying lion where he lies;
Like a queen, from the steep skies.
This sea is of the Argo. Great Odysseus, etc.
(Nejsou mrtví! Slunce jak zlatý lev/do rudé poušti klesá kde zmírá;/Měsíc, prostý všeho, než těla krásy,/měsíc, jež nevšímá si, než těla krásy/ dolů na lva hledí, jak zmírá,/Jak královna ze strmých nebes. Zde moře jež patří Agru, Velký Odysseus atd. pozn překl. )

Předkládám zde, jen velmi běžný příklad starého klasického, ba rétorického verše, který dokáže napsat každý vzdělaný muž. Soustředím se jen na zjištění, není-li tento starý styl poněkud silnější než styl nový. V novém stylu psalo mnoho velkých mužů a ti věřili, že je silnější. „Akordy zlehka psané pro prsty rozběhané,“ řekl Walt Whitman. „Cítím vrchol tvého brnkání i konec.“ Jenže to je přesně to, co já necítím, nezdá se mi, že „an ustupuje“ je to nejlepší, co mohl Lawrence vymyslet pro vrchol a závěr. Silnější dojem z vlnícího se moře Argonautů mám z dlouhých vlnících se veršů Atalanty

From the Acroceraunian hills to the ford of the Fleece of Gold.
Předkládám to zde jen jako praktický problém volného verše, či otázky zda se svoboda skutečně kloní spíše k volnosti či k laxnosti. Zdá se mi, že nám tu básník ve skutečnosti propadl mezi dvěma židlemi, mezi klasickou delfskou trojnožkou a prosaickou dřevěnou židlí, kterou Puk podtrhl pod stařenou, což je vzor modernějšího ducha prudkého antiklimaxu a grotesky. Grotesky mám velmi rád, a v jistých ohledech dávám Pukovi přednost před Apollem. Ale pokud jde přísně vzato o literární kritiku, pak pochybuji o tom,zda moderní způsoby pomáhají vylepšit kreativní poesii při popisu vysokých lodí Odysseových obeplouvajících řecké ostrovy.

XXXI. O tom, jak čelit faktům

Mluvíváme o lidech žijících v minulosti a obyčejně to vztahujeme na lidi staré nebo staromódní. Ve skutečnosti však žijeme v minulosti všichni, protože jinde ani žít nemůžeme. Žít v přítomnosti je to samé, jako chtít sedět na špendlíku. Je příliš drobný, dává příliš malou podporu, je to příliš nepohodlná posice a nutně potom bezprostředně následují zcela odlišné zkušenosti analogické prudkému vyskočení s výkřikem. Žít v budoucnosti je vnitřně rozporný pojem. Budoucnost je mrtvá v tom dokonale konečném smyslu, že nežije. Nemá přirozenost, formu, vlastnosti, ani ten nejneurčitější charakter jakéhokoliv druhu, leda takového, který bychom se do ní rozhodli projektovat z minulosti. Lidé mluví o mrtvé minulosti, ale ona není mrtvá ani v nejmenším, v tom smyslu, v jakém je mrtvá budoucnost. Minulost nás může pohnout a vzrušit, minulost lze milovat a nenávidět, minulost je tvořena převážně životy, jež lze posuzovat v úplnosti, tedy doslovně v plnosti života. Nikdo ale ani netuší o žádné živé bytosti, která by žila v budoucnosti, vyjma toho, co si rozhodne vytvořit ve své představivosti z toho, čeho želí ve své minulosti či po čem touží v přítomnosti. Kterákoliv z Utopií, nebo vizí budoucnosti, jaké sepsali Wells, nebo William Morris nebo Bellamy či mnoho jiných, je jen mozaikou minulosti. Lze ji rozebrat na dílky a analysovat jednotlivé díly ve vzpomínkách lidstva. Vědecký nástroj vzatý z devatenáctého století, druh řemeslné práce ze čtrnáctého století, forma diety převzatá od Orientálců, styl závěsů odvozený Skutečnou nevýhodou tohoto druhu futurismu je, že příliš mnoho těží z vykopávek v minulosti, kope kdekoliv, stačí mu jen, že je to minulost, ale nejraději má minulost co nejvzdálenější. A tak nám komunisté říkají, že komunismus v některém prehistorickém období převládal a mnozí pacifisté jejich ideál podporují theorií, že válka byla pozdním a umělým dodatkem k ranné historii člověka. Pokud je někde skutečně zapotřebí opravy, pak je to zde. Znamená to přinést tyto potulné starožitnosti ze vzdálené do nedávné minulosti. Nejnebezpečnější mezerou v obecném vědění je mezera v mysli většiny lidí, která se týká toho, co se přihodilo jejich vlastním otcům. Často ví víc o tom, co se stalo jejich dědům a ještě víc o tom, co se stalo jejich pradědům.
Dovolte mi, abych jako dobrý vlastenec začal kritikou nedostatků své země. Nikdo neporozumí dnešní Anglii a nikdo neporozumí Anglii zítřka, a nejméně ze všech Angličan, pokud si neuvědomí, že tisíc věcí v celku jeho myšlení a ustrojení se vztahují k poměrně nové skutečnosti, totiž k tomu, že byl v devatenáctém století nejbohatším a mohli bychom dokonce říci, že jediným bohatým člověkem na světě. Nejen prosperita, ale isolovanost této prosperity způsobila, že je tak osamocený. Není to ostrov, co působí naši osamocenost a isolaci. Nikdo nikdy netvrdil, že by staré řecké ostrovy byly nějak zvlášť isolované. Materialistický pokus vysvětlit člověka na základně jeho hmotných podmínek je vždy mylný. Byla to tato konkrétní prosperita Angličana ve vyčerpané Evropě po Waterloo (nebo spíš filosofie, která onu prosperitu přivodila a usilovala o ni), která přinesla nekonečné výstřednosti, jež doposud zůstávají.
V onom velmi viktoriánském románu Paní v bílem říká onen velmi viktoriánský zlotřilec sir Percival Clyde italskému zlosynovi „ Vy cizinci jste všichni stejní.“ Řekl to hraběti Foscovi, který se, doufejme, vůbec nepodobal ostatním cizincům a v každém případě byl Ital, a tedy někdo zcela odlišný od Rusa nebo Španěla. To, co měl sir Percival na mysli v jazyce jeho doby bylo, že všechna zahraniční hrabata, byla hrabata ožebračená. Měl dojem, že hrabě Fosco by byl stejný nuzák, kdyby byl hrabětem španělským nebo ruským. Nuže žádný národ v Evropě takové výstřední a rozmáchlé generalisace nepoužívá. Ve všech evropských zemích bylo spoustu hurávlastenců, imperialistů a patriotů, kteří přeháněli. Ale žádný francouzský šovinista si nemyslel, že by Prus byl praktický ten samý druh člověka jako Portugalec. Žádný ruský imperiální státník si nemyslel, ž Poláci byli stejní jako Němci, ať už jakkoliv jedny utiskoval, a proti druhým intrikoval. Žádný Rakušan si nemyslil, že se Angličané musí podobat Turkům, když se nepodobají Rakušanům. Tenhle zvláštní názor šmahem na všechny „cizince“ byl specifický pro anglickou mysl, a dosud nevymizel z anglického podvědomí. Kořenil v náladě, jež nejdříve tolerovala a potom nábožně uctívala vypínající se jmění, nadělané velkými whigovskými šlechtici, jež převyšovalo statky samotné Koruny, jak řekla ve slavné větě sama královna Viktorie jednomu z nich: „Přišla jsem ze svého domu do vašeho paláce“. Je naprostá pravda, že ve srovnání s těmito vévody v oné době vypadal každý zahraniční hrabě jako nuzák. Jen někteří z nás shodou okolností zastávají filosofii, podle níž může být lepší, když jeden žebrákem, než kdyby byl hrabětem.
Nu totéž platí jiným způsobem o Němcích, či spíše o Prusech. Své doznání smísím jen s posledním patriotickým chlubením, protože si myslím, že ať už jsou Angličané jakkoliv velicí zmatkáři a pomatenci, mají víc zdravého rozumu. Zhruba v době velké anglické prosperity, či krátce po ní, přišla krátká a skvělá doba pruských vítězství. U Sadové vyrazila pruská šavle znenadání žezlo z rukou císaře svaté říše římské. Sotva komu dochází význam této rány, tak moc žijeme jen v naší době a tak málo v čase našich otců. Důsledek byl ohromující, víc ohromující, než francouzské zemětřesení v roce 1870. Stalo se totiž to, že žezlo starých německých císařů od Dunaje bylo spolu se vším ostatním přeneseno k novým německým císařům na Sprévě. Dokazuje to sám fakt, že když řeknem „Kaiser“ nemyslíme starého historického kaisera, že když řekneme „Německo“ nemyslíme to, lidé od dvanáctého do osmnáctého století znali jako německou říši. Pak přišlo ještě sensačnější obsazená Paříže a násilné získání dvou nesporně francouzských provincií. Nu, od té doby Němci žili výlučně v tomto krátkém období triumfu, ještě víc naplno a ještě zaslepeněji, než my v našem krátkém období prosperity. Jsou plemenem přirozeně mythologickým a žijícím v oblacích, jak velmi pravdivě řekl jeden z jejich vlastních největších básníků. Na nás dopadla rána ekonomické deprese, a začali jsme mít alespoň matné podezření, že nejsem tak bohatí jak jsme bývali. Na ně ale dopadly rány velké války a porážky a oni tomu prostě nemohli věřit. Nějakou dobu byli ochromeni, což se označovalo jako mezihra osvícené vlády. Jenže pořád jim někdo říkal, že jsou neporazitelní a dříve nebo později, když už bylo dost dlouho po porážce, se zase museli začít chlubit, že jsou neporazitelní.
To je smysl Hitlera a celé současné hysterie. Mythologie se vrátila, mračna se válí nad krajinou a odstiňují jasné denní světlo faktů a Němci se potulují a mluví o tom, že svrhnou z trůnu Krista a na jeho místo posadí Odina a Thora. Nemůžeme to ovšem pochopit, pokud se budeme dívat jen na posledních deset let míru, nebo i jen na původních pět let války. Smysl a význam tohoto, stejně jako nerušeného osamělého klidu i toho nejzmatenějšího Angličana, se skrývá v oněch předchozích letech, na která se často zapomíná, mezi koncem dějin a počátkem žurnalismu. Musíme si uvědomit, jak silně Němec věřil, slovy Lutherova hymnu, že se nachází v nedobytné pevnosti, právě tak, jako Angličan druhy věřil, že má banku, která nemůže zkrachovat. Jak jsem ale už řekl, pokud je vše férově posouzeno, a to bez ostrovních předsudků, pak myslím, že Angličané z toho vychází lépe. Postupně nám začíná docházet, a jsme z zt oho poněkud zmatení, že pokud jde o peníze nejsme v postavení, abychom byli vůči celému světu nadřazeně familiérní a že se s vlastní chudobou musíme vypořádat tak zmužile, jak jen dovedeme. Přinejmenším jsme se ale všichni nezbláznili a nerozběhli se po ulicích s řevem, že jsme všichni milionáři a na všeobecné trable nereagujeme tak, že bychom se rozkřikovali, že máme všichni kapsy nacpané perlami a diamanty a šokovanému světu neříkáme, že jsme pořád tak bohatí, jako tehdy, když byly consols (forma britských vládních obligací založená v osmnáctém století. Pozn. překl.) na vrcholu. A to by byla obchodní paralela k šílenství pana Hitlera.

XXX. O Wordsworthovi

Prohlížel jsem si nedávno knížku o Wordworthovi, kterou by bylo možné obecně označit za Wordsworthovu obranu. Na první pohled by se zdálo, že Wordsworth je sotva historickou osobností, která by potřebovala očistit. Spíš vypadá skoro jako by byl vyčištěný moc. Tím chci říct, že v některých verzích vypadá až moc vybělený, v jiných za se příliš omytý. Ba věru vydavatelská poznámka, kterou k dotyčnému titulu (je to Pozdní Wordsworth od slečny Edith C. Batho) připojil Cambridge University Press, jako by zašla do opačného extrému. Všichni víme, že Wordsworth ve svém mládí sympatisoval s demokratickými vizemi pařížských idealistů, všichni víme, že o tom, jak se v mládí ve Francii zapletl, a všichni víme nebo většina z nás si myslí, že toto mladší období bylo obdobím jeho nejtvořivější a nejplodnější poesie. Přece však většina z nás ví co má na mysli, když říká, že Wordsworth byl zkrátka Wordsworth a sotva si ho lze splést z Byronem. V tomto světle je pak cosi vyzývavého v poznámce, která říká: „Jeho bouřlivé mládí nabízí na první pohled nápadný kontrast k zjevnému poklidu jeho zralosti a stáří.“
Zmíněný kontrast vypadá nejen nápadně, ale přímo děsí. Těžko tvrdit, že jedna mladická milostná zápletka, třebaže jistě nemístná, stačila k tomu, aby udělala z Wordswortha bouřliváka. A proč vydavatel či editor použil temnou a zlověstnou větu o „zjevnému poklidu jeho zralosti a stáří“?Máme tomu rozumět tak, že Wordsworth ve svých sedmdesáti ještě potajmu utíkal na celonoční tahy po městě a sonet o Westminsterském mostě psal za svítání, když se vracel domů právě včas, aby vyzvedl mléko přivezené mlékařem? Podsouvá se nám, že dokonce ještě jako viktorián za královy Viktorie pokračoval ve svých orgiích a jen je skrýval? Spěchám podotknout že je mi docela jasné, že takový smysl ona věta mít nemůže, ale zdá se, že byla zvolena velmi nešťastně. Zmínka o „bouřlivém“ mládí se možná skutečně vztahuje spíše na jeho nadšení z velké politické bouře, tedy n jeho počáteční sympatie k francouzské revoluci. Stevenson řadil to, že Wordsworth nosil modré brýle k nejvíce matoucím nesrovnalostem génia. Symbolicky řečeno, můžeme připustit, že se jednu dobu na revoluci díval rudými brýlemi a na moderní politické theorie možná brýlemi s růžovými skly. Z této jeho biografie i ze všech dalších je velmi zřejmé, že o svůj růžový pohled přišel velmi brzy a s pomocí brýlí či bez nich se vrátil docela dostatečně pohledu modrému. Mládí, abychom citovali jeho slova z ještě ranějšího osvětlení, může být úžasnou vizí, jež ho provázela jeho cestou, ale která, jak člověk seznává, mizí a rozplývá se ve světle všedního dne. A je jen férové říci, že Wordsworth ve svých nejlepších pasážích, dokáže se světlem všedního dne víc, než většina lidí a dokonce v něm dokáže vyvolat i záblesky, jež vypadají jako světlo nikdy nespatřené na moři či na souši. Můžeme v každém případě soudit, že tohoto většího Wordswortha by bylo snazší představit jako Mladší Wordswortha než jako Pozdního Wordswortha . Třeba slečna Bacho velmi zapáleně hájí celou jeho kariéru, je nevyhnutelné, že zejména v posledních kapitolách se projevuje ona relativní plochost jeho života. Kniha je odsouzena k tomu, aby obsahovala příliš mnoho pouhých záznamů o tom, co si starý gentleman myslel o politice své doby, což bylo velmi často prakticky totéž, co si o ní mysleli všichni ostatní staří gentlemani své doby, čí spíše doby, která už nebyla tak docela jejich. Autorce se nicméně daří ukázat, že si Wordsworth zachovával až do dne své smrti jisté skutečně populární sympatie a velkorysé sociální ideje. Ve věcech jako byl například zákon o desetihodinové pracovní době byl starý tory na straně chudých, kdežto mnozí radikálové stáli na straně boháčů. Její apologie ovšem zachává především dojem z oné podivné linky úvah na rozporech a zvratech celé té podivné éry dějin rozprostřené mezi francouzskou revolucí a ruskou revolucí. William Wordsworth skutečně může být representativní postavou celého tohoto přechodu, o to víc, že byl viněn z tolika změn, a ještě víc proto, že se změnil tak málo.
Jsou věci, na které lidé vždy přijdou, když žijí dostatečně dlouho a Wordsworth žil velmi dlouho, docela dost dlouho pro to, aby ny to přišel, i když o tom mnoho neřekl. Je to něco docela odlišného od jeho reakce proti revoluci v jeho středním věku, ba věru to to není pouhá reakce proti revoluci, je to právě tak reakce proti reakci. Můžeme říct, že jde o zjištění, že se svět otáčí, na rozdíl od toho, že se svět točí dál. S přiznáním, že se svět v některých ohledech může točit dál, nebo že se točí dál, je docela v souladu. Jde tu o to, že mladí si velmi častou pletou pohyb světa, který se točí dál s tím, že se prozatím jen točí dokola. Mezi svými čtrnácti a čtyřiceti lety vidí jeden velký příliv stoupat a druhý ustupovat a první spojuje s budoucnosti a druhý s minulostí. Když je mu ale padesát začne mu celkově docházet, co se míní stoupáním a klesáním a co to znamená, když se příliv obrací. Může se mu i stát, že může dávat dnešnímu přílivu, může také vyhlížet ten, který přijde zítra, ale nemyslí si, že zítřejší pohyb bude pouhým pokračováním a rozšířením dnešního pohybu. Samozřejmě se, a s hrůzou, odříkám herese, že lidské mysli jsou ovládány jako pohyby přílivu a srdečně souhlasím s tím, že lidstvo není nuceno chodit pozpátku nebo popředu o nic víc, než je nuceno pohybovat se kupředu či zpět. Praktická zkušenost ale říká, že lidská bytost většinou míří zpět. A zpět jde z jednoho vůbec nejobvyklejších a nejpraktičtějších důvodů pro to, aby šel zpět: totiž proto, že vzadu něco zapomněl. Existuje cosi jako vrak po společenském ztroskotání, cosi jako vrak lodi Robinsona Crusoa. Ovšem to, kde se filosofové mýlí a romanopisec má pravdu a je věru velmi realistický, je to, že se Robinson Crusoe bude k vraku velmi často, aby doplnil zásoby či vybavil farmu. Když se odehrává cosi jako stavba nové civilisace, znamená to, že se velmi těžilo v troskách civilisace staré. Pokud dojde jen k neúspěšnému startu, pokud je budova statku postavená jen zpola, pokud je kultura nedovařená a bankrotuje, pak to znamená, že se reformátoři pokusili život zjednodušit až příliš a zanechali za sebou to, co jim bylo nejvíce zapotřebí. Je příslovečné, že Wordsworth přežil triumf svého prvního politického ideálu. Pozornosti více uniká, že přežil i triumf svého druhého politického ideálu. Alexanderova vize Svaté Aliance byla právě tak apokalyptická jako Robespierrova vize Jediné a nerozdílné republiky. Wordsworth si coby Angličan mohl říkat tory, ale angličtí toryové měli hodně co do činění s tím,že odrazovali od druhé, jakož i od první vize. Možná by bylo přehnané říkat, že Pitt zabil revoluci a Canning reakci. Přinejmenším se ale tehdy člověk poučil, že se revoluce s reakcí zabily střídavě. Svět, který kolem sebe Wordsworth viděl vyrůstat v letech svého stáří nebyl ani světem svobody slibovaným jakobíny, ani mírem křesťanstva zaslibovaným králi. Byl to městský a předměstský svět, který by Wordsworth nenáviděl právě tak jako Shelley. Byl plný hrubé a cockenyské filosofie konkurence a soutěživosti. Wordsworth žil dost dlouho na to, aby nakonec zavrhl a stavěl se proti nastupující módě. Kdyby žil jen o trochu déle viděl by ji, jak ustupuje a mizí. Viděl by pravý opak soutěže, viděl by socialismus a dokonce komunismus, jak nastupují, coby náboženství budoucnosti. Teď už máme jiné náboženství budoucnosti, a to pravý opak – fašismus, a žádné z nich se patrně nakonec ani nedožije toho, aby se náboženstvím budoucnosti stalo.