XV. O psech se špatnou pověstí

K téměř každému člověku, který má positivní charakter či positivní přesvědčení, které se s ním obyčejně pojí a ještě důležitější, patří jistá negativní nevýhoda. Literát, který se vyznačuje silnými a jednoznačnými zálibami a nelibostmi ve stylu dr. Johnsona, Cobbetta nebo Coventry Patmore, se stává natolik příslovečným nebo směšným jménem, že už nikdo nevěří, že by se o něm mohl dozvědět něco nového. Cokoliv řekne nového je přibarveno, či spíš odbarveno buď tím, co lidé vědí , že řekl, nebo co si myslí, že by řekl. A dokonce i to, co vědí, vědí často špatně a když začnou hádat, téměř vždy hádají špatně. Ještě podivnější ale je, že i tehdy, když vědí, pokračují přesto v hádání. Když je nové stanovisku skutečně napsáno, nikdo je opravdu nečte. Včítá místo toho do něj cosi jiného, uznanou a rozšířenou fámu o tom, co se od příslušného excentrika očekává, že řekne. Většina kritiků totiž po pravdě řečeno o autorovi nezjistila nic jiného, než je to excentrik, a i v tom se mýlí. Získal si onu pověst v zásadě tím, že se zaměřil na jistá základní nebo kosmická přesvědčení. Pokud je velmi zbožný nebo velmi bezbožný, budou ho nejspíš označovat za výstředníka. Přitom by mu měli zjevně říkat dostředník, protože střed jeho mysli se správně soustředí na ústřední problémy existence. Jenže tito lidé označovaní za výstředníky, jako třeba svým způsobem Johnson nebo Patmore či jinak Shelley a Shaw, vždy trpí tou zvláštní nevýhodou, že i když lidé téměř pokaždé připustí, že to jsou velcí řečníci, současně málokdy poslouchají, co ve skutečnosti říkají. Lidé nikdy neposlouchají, co ti druzí řeknou, aby opravili či přehodnotili, cokoliv z toho co řekli, nebo se domnívali, že řekli. Co řekli, to řekli, nebo co řekli, že řekli, to řekli a tím to končí. Jejich místo je v populárním smýšlení velmi pevné a kupodivu obvykle začínají tím, že jsou velice nepopulární a končí tím, že jsou mimořádně populární. Nejsou však dost populární na to, aby směli poukázat na smysl vlastních slov.
Viděl jsme proto velmi mnoho kritiků, kteří trousili kolem dokola obecná tvrzení o tom, co „příznačně“ řekl pan Bernard Shaw, zatímco jsem přesně věděl, že to zcela odporuje všemu co říkal. Tak kupříkladu proto, že by Ir a to Ir, o kterém se předpokládalo, že je zábavný a protože si často dělal legraci z různých rysů Angličana, předpokládala řada lidí, že musí být jakási stoupenec fenniánského hnutí a zuřivý irský nacionalista bouřící se proti britskému impériu. Ovšemže Bernard Shaw nejen nikdy ani na chvíli nepředstíral víru v jakýkoliv nacionalismus, ale za politické krise byl k irskému nacionalismu obzvláště chladný. Ba co víc, pokud vůbec něčemu dával přednost, pak britskému imperialismu. Byl kupříkladu na straně britského impéria proti Búrům, když všichni národní Irové byli na straně Búrů proti britskému impériu. Předpokládám ale, že anglický lid se bude držet roztomilé legendy o Shawovi, který jím opovrhuje a vysmívá se mu, třebaže ten ho hájil, když jím celá Evropa opovrhovala. Nemůže dodat onen poslední fakt k populární legendě o Bernardu Shawovi ani po dobrém ani po zlém a ani kdybyste vytiskli jeho skutečná slova literami osm stop vysokými. Veřejnost měla svou představu a obraz o Bernardu Shawovi už dávno před oním konkrétním incidentem a bude dál věřit legendě proti faktu, obrazu proti tváři.
Vzpomínám si, že jsem se jednou ocitl v jednom takovém malém komickém zmatku, v němž se dva či tři výteční mužové dočkali takového zacházení, skoro bych mohl říct, kdy spolu tak navzájem zacházeli. Pan H. G. Wellls v jedné ze svých fází napsal kapitolku odsuzující vzývání nadčlověka jako jakéhosi odděleného typu obra či boha, podobného kolosálním bohům egyptského umění. Mám ten dojem, že v tom bylo cosi z pana Wellse samotného, v jiné z jeho fází, když hájil obry v Pokrmu bohů. Mohu se ale mýlit a upadat sám do omylu, jehož se při této příležitosti dopouští téměř každý. V každém případě pan Wells nejen odmítl nadčlověka coby osamoceného krále, ale ještě k tomu obvinil pana Bernarda Shawa, že pomáhal monstrózního monarchu korunovat. Není pochyb o tom, že pan Shaw o nadčlověku občas mluvil, ale neměl by žádný problém ukázat, že nikdy nevěřil v jednoho nadčlověka vládnoucího nad všemi lidmi, ale že, podobně jako pan Wells věřil jen v naději, že všechny lidi lze pozdvihnout k jisté úrovni nadlidství. Pan Shaw ovšem při té příležitosti kupodivu citoval pana Belloca a řekl, že theorie otrockého státu je jen starým útokem Herberta Spencera na Socialismus. Z toho bylo zřejmé, že pan Shaw nikdy nečetl knihu pana Belloca o otrockém státu, protože jina by věděl, že to není útok na socialismus a že se ani v nejmenším nepodobá Herbertu Spencerovi. Jenže právě tak, jako pan Wells měl za hotovou věc, že pan Shaw napsal jisté věci o nadčlověku, tak měl pan Shaw za hotovou věc, že pan Belloc napsal jisté věci o otrockém státu. A odvetou jim je, jak jsem již řekl, že všichni berou za hotovou věc, že pan Shaw napíše jisté věci o čemkoliv nebo všem možném. To co ve skutečnosti napsal nebo píše jako by nehrálo roli.
Tento prazvláštní úděl silných povah se silnými přesvědčeními pronásledoval pana Belloca i později a to v souvislosti s historickými biografiemi. Všiml jsem si recenzí jeho knihy o Napoleonovi, které mi zněly, jakoby recenzent nikdy jeho knihu o Napoleonovi nečetl a jen směle hádal, jak by asi mohla vypadat knížka o Napoleonovi, když by ji psal pan Belloc. Pan Belloc ani v nejmenším nedělá z Napoleona nadčlověka, dokonce tvrdí, že některé z jeho uznávaných vítězství byly v podstatě porážkami. Ještě podivnější je záležitost s jeho knížkou o Cramnerovi. Páně Bellocovo přesvědčení ohledně Cramnerova náboženství zná každý, ale v jeho knize o Cramnerovi se příliš neprojevuje. Je to velmi svižný a prostý osobní příběh, který mohou číst jak protestanti, tak katolíci. Ješte zvláštnější je, že je to mnohem příznivější příběh, než obvykle píší protestanti. Nepředpokládám, že by mi někdo věřil, když tento fakt konstatuji a to kvůli oné podivné přednosti, jíž se dostává utkvělé smyšlence nad skutečností. Je však skutečností, že ke Cramnerovi byl mnohem nepřátelštější protestant Macaulay než papeženec Belloc. V Macaulayově verzi cítíme strohé pohrdání nad mizerným padouchem, u Belloca cítíme značný soucit k bázlivému učenci, který byl zčásti chycen do lstí a triků, jež nebyly tak docela jeho. Přece jsem ale viděl spoustu recensí, které na knihu o Cramnerovi reagovaly tak, jako by to byl pamflet proti všem reformovaným církvím. Pravda je přitom tak prostá, jak jsem už řekl: když se člověk stane veřejnou postavou slavnou pro jisté své názory, kdekdo z kritků odmítne kritisovat cokoliv jiného, než tyto názory. Je mu k ničemu, že má i jiné názory, nebo nové názory, dokonce i na nová témata. Bernard Shaw si musí tropit šašky z Johna Bulla, třebaže Bullův Other Island je vůči němu spíše příznivý a Belloc musí pomlouvat Cramnera, když ho vlastně téměř omlouvá.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s