XVI. O jazzovém vězení

XVI On the Prison of Jazz
Už jsem, se vší zdrženlivostí, jíž jsem schopen, poznamenal, že ze všech moderních fenoménů je nejobludnější nejzlověstnější, nejviditelněji znetvořený chorobou, nejchmurněji věští zkázu, nejzřejměji a nejnesporněji je podnícen zlými duchy, nejrychleji a nejděsivěji překrývá hněv nebes, nejblíže šílenství a morálnímu chaosu, nejvíce čpí peklem a zoufalstvím zvyk naslouchat hlasité hudbě při jídle v restauraci. Má v sobě cosi z rozptýlení, které je horší než plýtvání. I když totiž lehko hovoříme o tom ,že děláme to či ono proto, abychom rozptýlili svou mysl, ve skutečnosti stejně jako jazykově dál platí, že být rozptýlený znamená být rozrušený. Původní latinské slovo neznamená být uvolněný, ale být rozpolcený, jako roztržený ve dví divokými koni. Původní řecké slovo, jež tomu latinskému odpovídá je použito v textu, který mluví o Jidášovi, jehož tělo se roztrhlo. Nejlepší způsob myšlení, je myslet v jednu chvíli na jednu věc, je však možné svým způsobem myslet na dvě věci, pokud je jedna z nich skutečně podvědomá a tedy opravdu podřízená. Ovšem zabývat se druhou věci, která se svou samotnou povahou pořád tlačí před první věc znamená ocitnout se v samém středu psychologického ukřižování. Mnohokrát jsem zjistil, anglické osoby vytříbeného vkusu, které považují za modlářství rozjímat o obraze se příště objeví celé nadšené a plné obdivu k nějakém jogínovi nebo esoterickému hinduistovi, který své rozjímání soustředí toliko na palec své nohy. Přinejmenším ale něco rozjímá a nepotřebuje deset tisíc břeskných bubnů, aby ho k tomu povzbuzovaly. Navzdory své filosofii je prozatím skutečným filosofem. Nepokouší se dělat dvě neslučitelné věci najednou.
Některá společenská gesta byla shledána slučitelnými se společenským stykem na základě oné velmi praktické psychologie, která je stará jako svět. Pití podněcuje hovor, jídla si lze dopřát s náležitou střídmostí a uměřeností. Ovšem mluvit na lidi, kteří naslouchají něčemu jinému, co není hovor, je jaksi složité či až marné. Naslouchat hluku, který je dost hlasitý na to, aby nebylo slyšet řeč a není dost hlasitý na to, aby učinil ticho příhodným, je rdousící křížení protikladů. A je to též, jak jsem mnohokrát říkal, velmi hrubé ke všem zúčastněným. Je to jako bych si šel poslechnout na koncert Paderewského nebo Kreislera a začal si tam prostírat elegantní večeři s ústřicemi, holubičím koláčem, šampaňským, kávou a likéry. Jedno je urážkou pro kuchaře a to druhé pro hudebníka, obojí by ale bylo urážkou společníkovi, který přišel v domnění, že se bude bavit za normálních a tradičních podmínek pozornosti při koncertu nebo hovoru při večeři. Někdy je host opravdu pozván na „klidný oběd“. Když se nad tím zamyslíme je to hodně zvláštní věta. Jako by naznačovala, že sama večeře může být hlučná, že polévka burácí jako moře, nebo že se najednou chřest dá do řeči, či že hovězí na talíři začne pronikavě křičet jako mandragora. Svědčí ale o normálním chápání pohodlí, v němž klidný oběd znamená klidný hovor. Proč by tedy měli dva lidé vejít do ohromného hluku, aby si mohli v klidu pohovořit?
Nicméně jsem v rozporu se všemi svými dosavadními slovy a proti všem svým principům onehdy věnoval jakousi pozornost kapele, která hrála v jedné restauraci. Všiml jsem si, že strašidelný hluk, připomínající spíš pekelné trouby než trubky říše vil, je zpravidla doprovázen spodním proudem bušící jednotvárnosti, která patrně má patřit ke kouzlu jazzu. Bez toho, že bych tvrdil, že toho o hudbě nějak moc vím, jsem si o jazzu vytvořil docela silný dojem. Jazz cosi vyjadřuje a to co vyjadřuje je otroctví. To je důvod proč lze dosáhnout stejného vzrušení duněním divošských bubnů v hudbě nebo v dramatu spojeném s velkou africkou zemí otroků. Jazz je pravým opakem projevu svobody, ba i přehnaného projevu svobody, či dokonce i přehnaného projevu svévole. Je projevem pesimismu, že příroda nikdy nepřesáhne přírodu, že život nikdy nevzedme nad život, že se člověk vždy znovu ocitne na začátku, že nebude žádné revolty, žádného vykoupení, žádného úniku pro otroky země ani od tužeb země. Je mnoho pesimistické poesie, která je svým vlastním způsobem vzrušující, a vzrušující může být jistě i hudba na toto téma. Nemůže ovšem osvobodit, ba ani uvolnit, nemůže uniknout v tom smyslu, jak muže uniknout běžná či vulgární melodie. Je to píseň šlapacího mlýna. Zvykl jsem si už na to tupé dunění na oněch místech natolik, že mi nebrání myslet, i kdyby mi bránilo v hovoru. A pak znenadání začali muzikanti hrát melodie z jistého předválečného období, což byla víceméně též doba mého vlastního raného mládí. Byly to vesměs velmi levné melodie k velmi hloupým písničkám. Byly to ale melodie a písničky. A proto vyjadřovaly, co bylo dosud tajemstvím člověka a celým smyslem jeho postavení v přírodě. Ty písničky byly projevem svobody.
Právě tohle je totiž paradox proměny, která nastala. Stará populární melodie či nápěv byly banální, ale byly svobodné. Jejich rytmus nebyl jen samé opakování. Rozbíhal se jen proto, aby vyskočil a jeho poslední kolo bylo velkým skokem, zvaným chorus. Komíhání v něm nebylo houpáním kyvadla, ale máchnutím kladiva, když je konečně s mrštěním vypuštěno z ruky ve starém sportu horalů ze skotské Vysočiny. Jinými slovy unikl, kdesi v něm byl obsažený, jakkoliv hrubý či očividný, pohyb směřující k úniku. Jediným smyslem jazzu na druhé straně je, že úniku není. Jak to bylo s hudbou (k čertu s tím!), tak tomu bylo i s literaturou (Pámbu pomáhej!). Ta stará hloupá písnička sice byla sentimentální, ale byla taky romantická. To znamená, že věřila v sebe a svou vlastní šanci na individuální štěstí, a štěstí je třeba brát vážně. Jenže moderní svět svede věřit jen v neštěstí, a proto je odmítá brát vážně. Výsledkem však je velká ztráta čistě lyrické kvality a instinktu. Pro refrén z mých mladých let „Pivo, pivo, skvělé pivo, pořád musím tebe pít“ nepožaduji vznešené postavení v anglické literatuře ani přední místo v Golden Treasury. Tvrdím, ale že ještě nikdo, kdo vypil velké množství ještě nebyl inspirován k zvolání tak vášnivému, spontánnímu a přímému. Poesie inspirovaná koktejly ke krotká, mučivá, plná básníkových rozpaků a nepřímá. Netvrdím, že písničku začínající slovy „Daisy, Daisy“ lze počítat mezi nejlepší plody anglické múzy, tvrdím ale že je to písnička, která se dá zpívat. Ve věku jazzu a koktejlů lidé buď píší písničky, které se prostě nedají zpívat nebo je už netvoří vůbec a místo toho píší zlomky zpitomělých deníků.
Právě ztrátu tohoto velkého gusta považuji za nejpodivnější výsledek uvolnění viktoriánských konvencí. Pořád se nám totiž říká, jak jsme byli vždy omezováni, že naše otce a matky drtily konvence a naše dětství, že by zmražené samou slušností a ctihodností. A přece je pravda, že i pokud byly ony staré písničky špatné a banální, byly pořád mnohem odvážnější a bouřlivější než cokoliv z toho, co je vystřídalo. Mám za to, že naši otcové skutečně tvrdě pracovali a měli skutečné dovolené. Jejich dovolené sice byly často orgiemi otřelosti, ale měli opravdu volno. Ovšem moderní básník se musí vždy chovat co nejlépe, tím samozřejmě myslím, že jeho způsoby musí být pořád co nejhorší. Nikdy nesmí být spatřen jinak než v uniformě, tedy v šaškovských pohřebních šatech cynika. Nikdy se nemůže stát součástí zástupu, i kdyby jen kvůli sborovému zpěvu. Smutně jsem se rozhlížel kolem sebe ve své restauraci. Byla plná vybraně oblečených lidí, ale nikdo se nepokusil sborem zazpívat „Pivo, pivo, skvělé pivo.“ Proto jsem, jak se píše v povídkách, zaplatil svůj účet a smutně vyšel do noci.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s