XX. O snech

Vždy se připouštělo, že téma snů je spojeno s mysticismem a nemá daleko k pověře. Výklad snů patřil k dobře známým funkcím mnoha starých proroků a je zvolna odumřel pod tím, co bylo považováno za pochod osvícení. Bohužel v tomto, podobně jako v řadě jiných věcí, zamířil pochod k osvícení velmi zpříma mezi veškerou dávnou temnotu a tajemství. Člověk, který mluvíval o svých snech a už s tím u snídaně poněkud nudil najednou zjistil, že může nudit širším, chytřejším a universálnějším způsobem v přednáškové síni nebo z tribuny vědecké či náboženské debaty. Psychoanalýza vzkřísila archaického vykladače snů stejně, jako paranormální bádání vzkřísilo archaického nekromanta, neboli profesionálního vyvolavače duchů. Často čteme o tom jak se moderní svět vysmívá pověrám minulosti, dokonce minulosti bezprostřední, ale téměř pravý opak je pravdou. V současnosti se berou vážně věci, které by byly před sto lety, v některých případech pře dvěma sty lety, vysmívané. Voltaire by vědcům nevěřil, ani kdyby našli fosilii ryby. Můžeme se jen domnívat, kdyby mu takový vědec jako třeba sir Oliver Lodge nabídl, že mu představí přízrak člověka. Celé moderní hnutí, od Huma po Huxleye mělo lidi probudit z každého snu a dokonce přiřadilo jejich duchovní vize a zjevní k jejich snům.
Přesto je právě tohle obecný dojem, který přineslo symposium o snech s příspěvky mnoha vynikajících a předních osobností, zejména těch nejmodernějších: Jistěže svou důvěřivost neformulují do nějakého vyznání víry, ale značná část moderní liberálnosti spočívá prostě v tom, že nechává být vyznání víry a drží se důvěřivosti. To, co někteří z nich říkají jak na tomto symposiu, tak mimo ně je velmi poutavé a mimořádné. Pan Algernon Blackowood je jistě uznávaný badatel ba autorita v oblasti mysticism a možná, že právě proto, je jeho příběh ten nejuměřenější a jeho komentáře nejobezřelejší. Jednoznačně dosvědčuje věc, kterou sám ztratil, sice sám nevěděl kde, ani jak přesně mu bylo místo jejího úkrytu sděleno ve snu a posléze ověřeno jako skutečnost. Bere to však zlehka a téměř vesele, jak se patří na zkušeného mystika a je ochoten to vše připsat nějakému běžnému procesu podvědomí. Slečna Storm Jameson zaznamenala případ v němž byla zcela zmatena praktickým problémem všedního života. Měla rovněž dojem, že přezkoumala všechny možnosti, jak mu uniknout a poté se jí zdál sen, sice očividně naprosto bez souvislosti, ale velmi krásný a útěšný, plný podivných zahrad a krásných bílých květů. Když se ráno z toho snu probudila v hlavně jí zářil zcela nový a naprosto jasný a praktický způsob, jak se s s problémem vypořádat. Neměla podle všeho vůbec žádnou pochybnost, že to bylo jediné správné řešení a že jí ho ve spánku zjevila jakási neznámá dobročinná moc. Nepokouším se tyto zkušenosti hodnotit ve vztahu k nějaké theorii: poukazuji jen na způsob, jímž i ti nejmodernější lidé dokáží přijímat vedení sny a přijímat něco tak mystického zcela praktickým způsobem. Nejpozoruhodnější je prohlášení pana C. R. Nevinsona, horlivého umělce a kritika. Začíná tvrdým popřením jakékoliv víry v nadpřirozeno a zejména v posmrtný život. Není mi tak docela jasná, co měl na mysli, když napsal: „Poté co jsem byl blízko smrti častěji než mnoho smrtelníků, má důvod věřit, že je to jeden dlouhý věčný spánek.“ Nechápu co s tím má tak či onak do činění skutečnost, že byl blízko smrti. Rozdíl mezi smrtí a životem nemá obdoby, ale k tomu, aby šlo o falešný argument stačí i jen se dotknout rozdílů mezi živými lidmi. Mnohému milionáři se může přihodit, že když se ohlédne za svými největšími finančnickými triumfy a podařenými výsledky, uvědomí si, že neměl několikrát daleko do Dartmooru (pověstné anglické vězení pozn. překl.) Nebudu však kvůli tomu souhlasit, že by snad takový milionář pohodlně rozvažující v hotelu Carl-Ritz byl nutně autoritou ohledně projektu a vnitřního uspořádání, nebo že by ho to kvalifikovalo k tomu, aby vězňům radil, jak z Dartmooru uniknout. A jak jsem už řekl nelze srovnávat tajnosti Dartmooru s tajemstvím smrti. Myslím, že kdyby do stejného omylu upadla druhá strana, všiml by si toho hned, kdyby nějaký vojenský kaplan řekl, že poté, co ho o pouhý palec minul granát či poté, co si nad ním zoufali lékaři v nemocnici, už ví všechno o očistci a ráji. Toto předběžné vyjádření naprosté skepse je nicméně cenné v souvislosti s tím, co následuje. Ještě cennější, že si uvědomuje historický fakt, který pozornosti často uniká. „Na křesťanství je mi nejsympatičtější, že původně či na svém počátku očistila temné mysli Řecka Říma od věštebných a výstražných znamení a od vší hrůzy pověrečnosti.“
Poté velmi klidně, jasně a zajímavě líčí, že mnohé z jeho vlastních obrazů byly docela jistě prorocké a že jeho prorocká moc k němu obyčejně přichází ve snu. Říká dokonce, že namaloval a vystavil i obrazy, jež se mu ani nelíbily a to z poslušnosti vůči pokynům ze sna a proto, že zjišťuje, že v nich je jakási nadlidská a nadnormální schopnost přitahovat či odpuzovat, jež může pocházet jen od moci ovládající jeho sny. Lze dodat, že takový výrok zachází mnohem dál, než slova, která bylo možné slyšet od mystiků považovaných za nejmystičtější, ba nejšílenější. William Blakem kreslil obrazy podle, mohli bychom říct, neviditelných modelů, ale nikdy neříkal, že je kreslil nerad, nebo, že by se mu kresby nelíbily, když byly hotové. Psal básně, o kterých říkal že „jejich autoři jsou na věčnosti“, nikdy ale neměl pocit, že by to byli špatní autoři nebo špatné básně. Slovo „špatné“ zde samozřejmě používám v ryze populárním smyslu nevyhovění normálnímu vkusu ne jen veřejnosti, ale dokonce i samotného básníka či malíře. Stav věcí popsaný tímto přísným skeptikem je ve skutečnosti ještě mimořádnější, než jakýkoliv stav věcí popsaný náboženskými horlivci či extatickými věřícími. O něm lze mnohem spíše než o nic říct, že věří, aniž by rozuměl, nebo možná, že poslouchá, aniž by věřil. Nakonec ho to dohání k možná jen slovní nedůslednosti, začíná totiž prohlášením, že zcela rozhodně nevěří v nadpřirozeno a končí tvrzením, že věří v cosi „coo je budď podvědomé či nadpřirozené“, přechází tedy od negativního k přinejmenším agnostickému názoru. Plně si však uvědomuji, že se slovy jen těžko zvládá popis tak krajního transcendentalismu. Nikdo¨rozhodně nemůže říct, že by to byl stav nudného a netečného materialismu. Zdá se mi, že pokud tu něco hrozí, pak spíše nebezpečí, že člověka, který poslouchá hlas bezejmenného osudu promlouvajícího pouze ve snech, bude podobně jako Řeky a Římany nutno vysvobodit od od „věštebných a výstražných znamení a od vší hrůzy pověrečnosti“.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s