XXII. O Blakeovi a jeho kritikovi

Nová kniha o Blakeovi od pana Middletona Murryho má tolik aspektů a přitažlivých podnětů, že se nebudu omlouvat za to, že se jí budu věnovat zde, i když jsem o ní psal už jinde, s nevyhnutelnou stručností. Jelikož pana ?Middletona Murryho mnohem víc zajímá současnost a budoucnost, bylo by jeho knihu označit Blakeovými vlastními slovy za za prorockou knihu. To nutně neznamená, že věřím v proroctví pana Murry, nebo když na to přijde, v Blakeova proroctví. Znamená to však, že se musíme vypořádat s mystickými idejemi, které jsou v pravém slova smyslu idejemi moderními. Je vždy obtížné analyzovat pochybný či dvojznačný smysl v němž Blake použil jisté náboženské pojmy. Není však pochyb o tom, že Blake řekl, že jeho knihy jsou inspirované. A není pochyb o tom, že někteří z nás klidně řekli, že jeho knihy jsou inspirující.
V tomto širším smyslu, i když v nižším stupni, je inspirující i tato kniha o Blakeovi, i když zejména v tom smyslu, že je to kniha vyzývavá a místy protivná. Je napsaná upřímně a dokonce s jistou prostotou a nejpodivnější na ní je to, s jakou přímočarostí autor předpokládá, že má co do činění s prorockými knihami, skoro jako by Blake žádné jiné nepsal. Připouští, že prorocké knihy jsou ve srovnání s s jinými knihami „obtížné“. Co podle mě ale nepřipouští dostatečně, nebo přinejmenším náležitě nezdůrazňuje je běžná skutečnost ať kritiky či literatury, že ve srovnání s jinými knihami jsou prorocké knihy snesitelně špatné. Nejde jen o to, že je obtížné jim porozumět. V nejsilnějších Blaekových lyrických verších jsou obraty a posloupnosti, jimž je rozhodně těžko porozumět. Ale běžný vzdělaný kritik ví, že je to silná lyrika, kdežto může být v pokušení domnívat se, že prorocká kniha je chabá. V jedné je skutečný příval slov, podobný rozkvetlému stromu či letu hejna divokých husí či vlaštovek. V druhém to, když si všechno přiznáme, často vypadá jak v pustině slov. Nejlepší Blakeovu imaginativní práci můžeme ve skutečnosti najít v některých z těch velmi sevřených dvouverší, které tvořivý tlak tiskne k sobě tak, až je to málem drtí. Každý kdo skutečně rozumí imaginaci a tomu jak blízko se zdá mít k inspiraci shůry bez váhání vymění stránky upovídané epiky o Albionu a Urizenovi, pro čtyři verše, jako třeba tyhle, jež cituji z paměti a nejspíš špatně:
As the chimney-sweeper‘s sigh
Every blackened church appals;
Or the slaughtered soldier‘s cry-
Runs in blood down palace walls. (Jak kominíkův povzdech/zčernalý každý kostel zděsí/neb výkřik ubitého vojáka/v proudu krve stéká palácovou zdí)
To jsou dvě zablýsknutí blesku osvětlující dvě vize soudu. Všimněte si zemětřesného zatmění, jímž jsou saze z komína přeneseny na kostel, jako by do něj udeřily a začernily jej černé ruce obra. A povšimněte si, že v druhém obraze průhledně planou jistá zlověstná znamení nad Postupimí či Versailles, stejně pamětihodná jako hostina Belšasarova. Mám koneckonců za to, že Blake byl nejpádnější a nejpodivuhodnější právě při těchto oslepujících záblescích. Možná by stálo za to zjistit, co zamýšlel svým velkým eposem o Americe, který nebyl o Americe, nebo svým velkým dílem o Miltonovi, v němž toho o Miltonovi není skoro nic. Ovšem po tom, co myslel začerněnými kostely a krví na palácové zdi, na to se ptát nemusíme.
Myslel přesně to, co říkal, a řekl přesně to, co měl na mysli a v tom je možná rozdíl, či literární test. Patřím totiž k těm, kdo si myslí, že básník má mezi lidmi zvláštní a svrchované postavená na základě té prosté skutečnosti, že básník může říct přesně to, co má na mysli, a že většina lidí totéž udělat nemůže. Jinými slovy řečeno myslím,že jiným jménem pro básníka je Pontifex: Stavitel mostu. A pakliže není skutečného mostu mezi jeho mozkem a naším, pak je zbytečné se přít o to, zda se propadl na našem konci či na jeho. Nemá s námi spojení. Řekl bych, že Blake spojení navázal ve svých knihách básnických, ale ne ve svých knihách prorockých. Vezmu další příklad, opět popaměti. Pan Middleton Mury s velkým vhledem a pochopením popisuje jak se Blake sice s odporem odtahoval od většiny tehdejšího náboženství ve smyslu theologie, ale se stejným silným odporem se držel zpět od racionalismu deistů a od všeho, čemu se dnes říká vědecké vzdělávání. To je popsáno, vysvětluje nám pan Middleton Murry v jedné z prorockých knih v pasáži, kde různí ohromní a nerozeznatelní obři uchvátí a zmocní se všelijakých věcí a jeden z nich se poté chopí knihy. Jmenuje se očividně Newton, což není pro obra zrovna běžné jméno. To nepochybně znamená totéž, co pan W: B. Yeats (velmi bystrý a citlivý badatel Blakeova díla) sám bystřeji a s větší jasností vyjádřil v jedné ze svých her: „Říkám vám, že hřích smrti vešel do světa tehdy, když Newton snědl své jablko. Och, já vím, že je jen viděl padat, ale princip je tentýž.“ Blake se vší upřímností věřil, že nový vědecký skepticismus je zcela prázdný a beznadějný. O tom, zda měl pravdu nebo se dál povedou spory, což znamená, že tu pořád ještě jsou nějací diskutéři, kteří stojí na Blakeově straně. Jde tu ale v první řadě o to, že odkazy v prorocké knize jsou zastřené a matoucí, dokonce i obraz je zastřený a matoucí. Zde je čtyřverší, které Blake napsal přesně ve stejném smyslu, když jeho styl skutečně smysl dával:

Mock on, mock on, Voltaire, Rousseau,
Mock on, mock on; ‚tis all in vain:
You throw the sand against the wind
And the wind blows it back again. (Smějte se, posmívejte, Voltaire, Rousseau/smějte se posmívejte, toť vše marnost:/hážete písek do větru/a vítr vane zase zpět)
To je poesie, to je jasný a přímý obraz, který dokonale ukazuje, co je jeho smyslem, marnost boje čehosi tupého a těžkého proti něčemu, co je plné světla a živoucí energie. Je to vlastně plný a dokonce konečný příklad Obrazu a tedy i funkce obrazivosti.
Nu je zvláštní, že pan Middleton Murry svou knihu začíná právě nejkrásnější a nejilustrativnější pasáží o této záležitosti Obrazu a obrazivosti. Popisuje nepopsatelné a téměř se mu to daří. Tvrdí, že skutečná obrazivost dodává objektu jakési extatické vytržení a posvěcení, větší realitu, než je ta, jíž říkáme reálný svět. Poněkud mně mate, že člověk, který tohle vidí tak jasně nevidí totéž jasněji v Blakeocvých skutečných básních, než v jeho namáhavých metafysických zápisnících. Intelektuální nevýhody těch druhých totiž nezastírá. Přiznává, že prorok Blake byly někdy nejen matoucí, ale i zmatený. Má theorii, že celá kontinuita prorockých knih se přerušila, protože prorok Blake se pohádal se svou ženou či spíše (kupodivu) se přerušila proto, že se svou ženou částečně usmířil. Přerušila se zkrátka proto, že prorok zjistil, že je nejen prorok, ale i člověk a ubohý hříšník. Já mám za to že pravda je taková, že Blake byl ostatním lidem a ubohým hříšníkům podobný v jistých ohledech, včetně toho, že ve svém mládí vyšel z prostých a dalekosáhlých generalisací, o nichž si myslel, že jsou zjevně pravdivé, protože jsou očividně prosté. Jiným lidem mimo proroků nějaký čas trvá, než zjistí, že člověk a manželství a další skutečnosti nejsou očividně prosté. Je jednoduché začít volat hlasem polnice „Člověk nemá jiného těla, než svou duši.“Je si ale člověk docela jistý tím, co říká? A pokud ví, je to tak pravdivé, jak si myslí? V praktičtějším smyslu než měl na mysli Blake člověk přechází od Písní Nevinnosti k Písním Zkušenosti. Ale i z vlastních příkladů pana Middletona Murryho se mi zdá, že velmi mnoho v prorockých knihách byly skutečné Písně Nevinnosti. A doznávám, že dávám Písním nevinnosti opravdu přednost, pokud to jsou opravdu písně.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s