XXIII. O nestabilitě státu

Zprávy ze zahraničí, které se k nám dostávají nejnovějšími a nejvědečtějšími způsoby komunikace jsou mnohem více matoucí, než když to ještě bývaly pouhé drby. Dobrá komunikace kazí dobré způsoby. Kdyby nic jiného, kazí dobré metody a určitě kazí dobré zprávy. Například různorodá tvrzení o Hitlerově politice by pověrčivé mohla téměř přivést k domněnce, že existují dva Hitlerové, podobně jako kdysi legenda tvrdila, že byli dva Neronové. Aniž bychom rozhodovali mezi dvě protikladnými koncepcemi a aniž bychom se teď pouštěli do otázky jejich hodnoty, stojí možná za to připomenout, že jeden těchto rozporů se týkal stěžejního problému rodiny. Na jednu stranu se skutečně zdálo, že německému diktátorovi skutečně záleží na obnově zdravého a pevného statutu rodiny. Důrazně prohlašoval i když někdy poněkud přezdobeným a bláznivým jazykem, že žena může najít naplnění v osobním vztahu a že svou jedinou svobodu nemusí hledat ve finančním nebo oficiálním vztahu. Řekl slovo ve prospěch velké rodiny a pro obnovu patriarchální důstojnosti, která patřilo tak význačné místo od počátku dějin. Současně ovšem čteme v novinách sdělení o plánech na podporu všech výmyslů a libůstek, které nyní na rodinu útočí. Čteme o všech vyčpělých eugenických theoriích, o řečech o tom, že je třeba vynutit takové postupy, které by uchovaly plození na jisté úrovni zvířecké výtečnosti, o vyšťourání každé tajnosti pohlaví či původu, aby nesměl přežít nikdo, kdo by nebyl nordického původu, o vyslání stovky šarlatánů, kteří by se měli postarat, aby fiktivní rasa byla zachována ve své fiktivní čistotě. Nu, eugenika tohoto druhu vždy byla a vždy musí být, pouze a jen násilným útokem na rodinu. Z definice to není nic jiného, než odebrání rodině práva rozhodovat v tom, co musí být jejím rozhodnutím. Když jsou tato rozhodnutí činěna v rodině, tedy tak jak to má být, nikdo příčetný nebude ani ve snu mluvit v této souvislosti o eugenice. Soukromé osoby, jichž se to týká o výsledcích svých soukromých záležitostí nemluví jako o eugenice, ale o lásce, o narození dítěte, o bezdětnosti, nebo jak se jinak zachce. Hlavním smyslem těchto pseudovědeckých theorií vždy bylo, že mají být aplikovány všeobecně, na základě rozsáhlejší a všeobecnější moci, než je ta, jež náleží konkrétnímu manželovi, manželce či domácnosti. Způsob jakým o nich v případě Nového Německa noviny informují nedodává klidu. Ovšem na druhé straně novinové zprávy mohou i lhát. Nebo ještě také další a protikladné novinové zprávy mohou lhát. Nezajdu zde dál, než k poznámce, že obojí pravdivé být nemůže.
Jedna věc spojená s tímto konkrétním problémem rodi se ale pojí odlišným způsobem s nynějšími revolucemi a kontrarevolucemi v Evropě. Existují rčení, která nebyla posledních asi tak sto let považovaná tak docela za hodná úcty, protože byla náboženská, nebo možná nějak spojená s tím druhem náboženství, které nebylo bráno zrovna za ctihodné. K těm úslovím či tvrzením patří i tohle: „Rodina je prvotní, má přednost před státem, její autorita a nutnost předchází autoritě nutnosti státu.“ Tohle vždy znělo zcela děsivě řadám a řadám nadšených mladých lidí, kteří se na London School of Economics učili statistice fabiánského socialismu. Tomuto druhu lidí, této generaci byl stát vším, ona velká úřední a oficiální mašinerie, která řídila dopravu a převzala telefonní síť byla samotným vesmírem v tihle lidé němž žili. Rodina pro ně byla jen jakousi zatuchlou záležitostí, která se vyskytovala kdesi na předměstích a to jen proto, aby byla předmětem problémových či tematických her a románů. Jedinou otázkou ohledně ní bylo, zda by její temnota měla být projasněna sebevraždou nebo její sobectví vyvýšeno pohodlností. Jenže celý tenhle názor, i když je téměř universální ve velkých moderních městech, existuje jen proto, že velká moderní města jsou zcela umělou společností. Ti, kdo v nich žijí nevědí o normálním životě lidstva o nic víc, než stejně vybraná společnost v blázinci Colney hatch nebo ve věznici v Portlandu. Ústav pro choromyslné či trestanecká kolonie jsou v jistých ohledech mnohem lépe organisovány a jistě jsou organisovány mnohem propracovanějším způsobem než mišmaš lidských bytostí, které si venku dělají co chtějí. Ale právě lidské bytosti, které jsou venku, jsou lidské, a je to jejich život, který je životem lidstva.
Nuže, prudké sociální revoluce, jež se v poslední době přehnaly tam a zpět Evropou, úder bolševiků, protiúder fašistů, jeho napodobení v hitlerovském Německu, obnova tajných společností ve Španělsku, vznik nového Irska, tyto všechny velké změny vlád mohou posloužit k tomu, aby přivedly myšlení lidí zpět k velkému základnímu faktu, o kterém se velká města domnívala, že je to paradox. Velká města ten dojem měla z naprosto jednoduchého důvodu, totiž proto, že v onom moderním okamžiku v němž žily a zejména v takové průmyslové zemi, jako je ta naše, vypadal rámec státu skutečně silnější, než rámec rodiny. Moderní průmyslový dav byl uvyklý nekonečnému a tragickému řetězci rozbitých rodin, nájemníků neschopných platit nájem, slumů, které by byly odsouzeny k zániku a jejich obyvatelstvo rozptýleno, manželek a manželů, kteří se vydali na toulky při hledání práce, nebo je od sebe odtrhlo odloučení či rozvod. Za těchto podmínek vypadala rodina jako ta nejkřehčí věc na světě. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Není tomu tak, když se podíváme na život člověka přes velká území či časová údobí. Není tomu tak, když přejdeme ze statického devatenáctého století do kymácejícího se dvacátého století. Není tomu tak, když opustíme pokojnou Anglii a vydáme se do neklidného Německa či zbraněmi ovládané Ameriky. Stát prochází po celém světě ohromujícími proměnami: člověk může jít večer spát v jednom státě a probudit se ráno v jiném. Samotné jméno jeho národa, sama povaha jeho právního řádu, sama definice jeho občanství, uniforma a význam policisty na rohu jeho ulice, to vše může být zítra, jako v pohádce, úplně jiné. Své každodenní rodinné a domácí problémy svého života nemůže opravdu vztahovat ke státu, který se může co čtyřiadvacet hodin převracet naruby. Musí se ve skutečnosti spolehnout na onu prvotní a prehistorickou instituci, na fakt, že má partnera a že mají dítě a že tihle tři to musí nějak společně zvládnou, ať už mají žit pod jakýmkoliv právem či bezprávím.
Vezměte si velmi vlivnou a kreativní kulturu, v níž měla rodina vždy základní místo, vezměte si Čínu. Je tu dnes nějaký lidský smysl v němž můžeme v této chvíli říct Čínanovi, že musí přestat patřit k rodině a spokojit se s tím, že patří ke státu? Nikoli nepřirozeně by se mohl optat: „Kterému státu?“ Japonské armády mohly dnes postoupit přes území ovládané včera jedním z pěti znesvářenými čínských generály. Zítra mohou obě strany zmizet z praktické politiky, národní reakce může znovu nastolit Syna Nebes na jeho posvátný trůn v Pekingu, nebo se přes Čínu mohou přehnat ruští komunisté a jejich komisaři mohou nachystat pro „stát“ další pětiletý plán. Pro lidi je prostě nemožné brát tyhle ohromné a bouřlivé změny v tom, co by Číňané mohli nazvat Horní Ovzduší tak, jako by měli vůči nim měly stejné reálný vztah jako matka, která je porodila, nebo dítě, jež se jim narodilo. V rozpadu moderního světa bude rodina stát pevná a silná tak, jako před počátkem dějin, jako jediná věc, jež skutečně může zůstat loyalitou, protože je též svobodou.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s