XXIV. O melodramatu

Mnozí viděli a ještě více lidí muselo slyšet o velmi zábavném představení v Ambassadors Theatre. Ulice Londýna jsou založeny na myšlence zahrát melodrama jako burlesku. Je pravda, že staré melodrama Dion Boucicaulta není proměněno ve výstřední burlesku, ba to ani ve srovnání s některými jinými nebylo ani moc výstřední melodrama. Téměř výlučně jde o záležitost určitých scénických konvencí, které naší generaci připadají velmi strnulé a i předchozí generaci připadaly vždy dost teatrální, až na to, že tehdejší generace měla ráda na jevišti teatrálnost. Je vždy nutné mít na paměti a a je velmi snadné zapomínat na tuto poslední záležitost ohledně proměn lidského vkusu. Mladý člověk, současník a příznivec Shelleye nosící volný límec, nákrčník a dlouhé vlající vlasy považoval svého dědečka ze velmi umělého starého dandyho, pokud se pudroval a oblékal a zapínal do oblečení s nespočetnými knoflíky, krajkami a kanýry osmnáctého století. Mladík si myslel, že jeho vlastní úbor je přirozenější a starý pán si myslel, že mladíkův úbor je prostě a jednoduše šílený. Jenže starý pán si nemyslel, že jeho oblek je přirozený. Byl toho názoru, že úbor každého gentlemana tu byl od toho, aby byl umělý. Nepředstíral, že by jeho vlasy byly přirozeně bílé od pudru nebo rostly do copánků, nebo že na něm krajky vyrůstaly jako peří na kuřeti, nebo že mu z nohou vyrůstají vysoké červené podpatky. Pokud jde o přirozenost vůbec s mladíkem nesoutěžil. Patřil do doby, kdy si lidé mysleli, že oblečení mělo být na člověku vidět.
Dion Boucicault patřil do doby, kdy si lidé mysleli, že se scéně má hrát divadlo. Připouštím, že v mnohém bylo osmnácté století inteligentnější než devatenácté století. Umělou komedii jako třeba The School for Scandal není proto tak snadné proměnit v absurditu, jako umělé melodrama Ulice Londýna. Jenže The School for Scandal je umělá a v některých drobných ohledech dokonce absurdní hra, totiž nezamýšleně absurdní hra. Vždycky se najdou nějaké dobové rekvizity, které vypadají poněkud příliš teatrálně, když se na scéně objeví v pozdějším období. Nicméně, i když si tohle všechno přiznáme, musíme přesto přiznat doba viktoriánského melodramatu byla velmi děsivou dobou. Obdivuhodná inscenace a herecké výkony Ulic Londýna dávají vyniknout všemu nejpompéznějšímu a nejpatetičtějšímu s obratností o to větší, že se obejde bez přehánění. Oceňuji zejména pozoruhodný výkon psaní dopisu na jevišti, který jsem jako dítě viděl sehraný se vší vážností, kde statkář sděluje svému právníkovi, že jeho statek má být jeho mezi šest jeho synů rozdělen šesterem zcela odlišných způsobů. Ke každému je připojeno zvláštní požehnání či kletba a to vše zvládne jednou dlouhou naškrábanou řádkou zakončenou hřmotným úderem představujícím pečeť či razítko. Bylo také velmi příjemné sledovat hrdinu, jak se prochází s křeslem v rukou , které nabízel žebrákovi z ulice a kterým posouval dopředu a dozadu podle toho, jestli byl žebrák součástí konverzace, pokud se dá mluvit o konverzaci. Někdy šlo samozřejmě o monology a já si každou chvíli s pocitem hlubokého uspokojení vychutnával intensitu syčení stranou.
A třebaže se na Ulice Londýna nemůže nikdo dívat, aniž by se nerozesmál, přece jsou ve hře jak věci k zamyšlení, tak věci k smíchu. Pokud se vrátíme k byronovskému mladíkovi a jeho okrajkovanému a napudrovanému dědečkovi, máme tu jedno zjevné poučení, které si z tohoto případu můžeme vzít. Byronovský mladík věděl, že šat jeho děda byl vyumělkovaný, ale je tu jedna věc, již byronovský mladík zcela jistě nevěděl. Nevěděl, že jeho vlastní oděv, který považoval za přirozený bude za nějakých třicet let považovaný rovněž za umělý či vyumělkovaný. Nevěděl, že jeho rozvolněné vlasy budou vypadat jako směšné lokýnky, že jeho vlající plášť bude vypadat jako plášť komického pleticháře, že přejde jen jedna či dvě generace a bude považován za strojeného starého dandyho. A už vůbec nevěděl, a to mu těžko vyčítat, že bude vypadat strojeně v očích syna či vnuka, kteří sami budou nosit cylindry a bujné kotlety nebo pošetilé kalhoty ve stylu sedmdesátých let devatenáctého století. Jinými slovy, můžeme sice říct, že směšné kalhoty byly směšné a mnohem směšnější než elegantní krátké kalhoty napudrovaných předků, ale vždy to bude spojeno s dodatečnou absurditou, která je relativní a ne positivní a pochází výlučně z věcí staromódních. A třebaže můžeme říct, že směšný viktoriánská melodramata byla směšná, směšnější, než elegantní vyumělkovanost The School for Scandal, přece je část její absurdity jen v její starobylosti. A tuto absurditu my všichni zdědíme a projeví se na nás, jakmile naše vlastní módy zastarají.
Je kupříkladu docela pravděpodobné, že za osmdesát let budou drobné triky a manýrismus nového stylu komedie Noela Cowarda vypadat zcela falešně a fraškovitě. Nová škola humoru udělá z Cowardových komedií burlesku a každý pohyb po jevišti bude vypadat strojeně. Pokaždé když si hrdina či hrdinka zapálí cigaretu ozve se vlna rozverného posměchu, zejména z řad těch, kdo chodí do divadla už léta a dokáží si vzpomenout na jistý starý a ctihodný kousek z rodu maškarád. Když sluha vejde s podnosem s koktejl diváci bourají sál ohlušujícími ovacemi vyhrazenými jen pro skutečně staré až prehistorické žerty. Téměř každý postoj bude vypadat jako póza. Téměř každé slovo bude pronášeno s podivnou dikcí ranného dvacátého století. Krátce řečeno způsob přirozeného jednání sira Geralda du Mauriera bude přesně stejný, jako Shelleyův způsob, jak přirozeně vypadat, může sice zůstat krásný, ale nezůstane mladý.
Z vyčpělého a teatrálního melodramatu se lze poučit ještě o podivnější věci. Jde o to, že když je stará věc stará dostatečně a mladá věc je dostatečně mladá, nikdo si nevšimne, že jsou téměř totožné. Tím chci říct, když je mezi první a poslední módou dlouhá série jiných, pak se mrtvá věc může vrátit v jiném převleku aniž by si toho někdo všiml. Zmínil jsem zrezivělé nástroje melodramatu, monology a poznámky stranou. Užíval je Shakespeare, užíval je Dion Boucicault, byly používány pořád dál až do viktoriánských časů a byly užívány proto, že byly užitečné. Ono totiž pomáhá nejen melodramatickému triku, ale i dramatické pravdě scény, když mohou diváci slyšet něco, co neslyší herci na scéně. Výsledkem je, že se tato fikce objevila v ultramoderním dramatu ve formě zcela nové psychologické a metafysické theorie divadla. Postavy budou hovořit k sobě tak hlasitě, jak si zamanou a trousit poznámky stranou vůbec ne po straně. Stará konvence říkala, že když muž hovořil k ženě, ta si neměla všímat, že skryt dlaní cosi šeptá publiku. Nová konvence říká, že má najednou zcela ohluchnout, když říká jednu věc a zázračně zase nabýt sluchu, když říká něco jiného. To je něco mnohem melodramatičtějšího než melodrama, To je něco, co lze popsat jen jako hru o zázracích. Nic proti tomu nenamítám skutečné hry o zázracích, Miracle Plays, mám velmi rád a docela rád mám i melodramata. Je však podivné, že se cosi, co vyhnal ze scény smích, když to bylo alespoň nepatrně možné, se na jeviště může triumfálně vrátit v podobě holé a zírající nemožnosti. Zdá se, že bychom se všichni měli vrátit k hrám o zázracích a možná k zázrakům.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s