XXIX. O netýkavém realistovi

XXIX On the Touchy Realist
Není to tak dávno, co si lidé stěžovali na cynika, že je tvrdý a nemá lidské city. Teď se po nich chce aby cynika spíše respektovali, protože má jemné city a je vnímaný. Je to prazvláštní, leč skutečná změna a nedostává se ji náležité pozornosti. Existuje druh moderní mládeže, která je cynická ne proto, že má hroší kůži, ale proto, že ji má příliš citlivou. Má stejný sklon otřásat se nad čímkoliv konvenčním, jako měla staropanenská viktoriánská tetička nad čímkoliv nekonvenčním. Cynický mladý člověk se jí vlastně v mnohém podobá, až na sebeovládání. V jeho kulturním světě ovšem existuje tatáž základní slabost, jež skutečně oslabila nejhorší části starého světa konvencí. Mám na mysli hrůzu z jistých vět jako takových, z určitých náznaků a asociacích a to bez jakékoliv snahy je zredukovat na jakýkoliv rozumem uznaný systém. Novému druhu citlivosti se dělá zle z čehokoliv, co by označil za sentimentální, právě tak je staropanenské příbuzné dělalo nevolno ze všeho, co považovala za cynické. V obou případech jde o věc asociací a ne analýzy a víc záleží na tom, jaká slova jsou použita, než na myšlenkách, jež jsou vysloveny. Vpravdě uhlazený mladík zbledne a zezelená při zmínce o mateřské lásce a když zaslechne něco o šťastném manželství, udělá se mu opravdu vážně zle. Stejně tak by se lidem uhlazeným a vzdělaným v dnech poněkud déle minulých udělalo velmi nevolno, kdyby četli jeho básničku o mučení či tyfové horečce. Znám váženou dámu, která nemohla ani zaslechnout slova „ženy a děti“, i kdyby jen jako obyčejné třídění, aniž by ji neodnášeli omdlelou z místnosti. Lidé jsou vážně nervosní z toho, že by měli zmínit povinnost, svědomí či náboženství a to kvůli vysoce vypjaté a delikátně rozvržené příčetnosti cynika nového druhu. Není to tak docela vtip, když vám řekne,že pokud pronese taková slova, začne řvát. Často, když ho slyšíte při běžném hovoru, všímáte si, že téměř řve. To je něco víc, než zvrácenost, to je převrácení a to převrácení, které nemá daleko k jisté mentální deformaci. Pokud naše tetičky musely dokázat vyslechnout nemorální věci, aniž by omdleli, pak se jistě naši synovci dokáží ovládnout natolik, aby si vyposlechli něco o morálce, aniž by je postihl epileptický záchvat. Skutečná a rozumná otázka morálky a nemorálnosti očekává debatu a nebude ideální, když ji povedou epileptici, i kdyby to byli současně cynici.
To vše skončilo v jakési manichejském šílenství proti základním skutečnostem života. Vypadá to jako by každá lidská tělní šťáva byla chorá, každý orgán byl napaden rakovinným bujením a celé ustrojení člověka nebylo ničím, než souborem parasitických organismů. Na základě mnoha moderních románů a her by člověk předpokládal, že každý a veškerý mateřský cit byl „panovačnou“ tyranií egoistické něžnosti, že veškerá rodinná pohoda a spokojenost byla jen ochromujícím úderem ustrnulého mentálního vývoje, jako by všechna přirozená obrana soukromí a cti byly nemocí atavistické žárlivosti a podlidské segregace. Existují matky, které jsou příliš panovačné, nebo manželky, jež jsou příliš konvenční, či manželé, kteří jsou příliš sobečtí nebo asociální. To je fakt, který je tak zřejmý a očividný, že si z něj dělali legraci všichni satirici v dějinách lidstva. Moderní postoj, který mám na mysli s tím ale spojuje docela jinou implikaci. Netvrdí, že plod je někdy shnilý, ale že vždy prohnilý je kořen a čím dál tento pocit postupuje, tím dále zpět míří k prohnilosti samých kořenů stromu života. Trochu to připomíná záchvat amputační zuřivosti u šíleného chirurga, který zapomněl na rozdíl mezi nemocí a člověkem. Nic nepotřebuje takový smysl pro proporce jako amputace a tato nelidská filosofie zašla mnohem dál, než k useknuí ruky či vydloubnutí oka, jež symbolisují krajnosti asketismu. Můžeme tolerovat zubaře, který od léčení bolesti zubů postoupí k jejich všeobecnému trhání. Nepotřebujeme tolerovat psychologa, jehož jediným lékem na bolest hlavy je její useknutí. Bude ještě nějakou dobu trvat, než bude psycholog moci nabídnout umělou hlavu tak, jak zubař může nabídnout sadu umělých zubů.
Všeobecný útěk proti přírodě mezitím pokračuje a ráj v budoucnosti vypadá čím dál víc jako svět paruk, dřevěných nohou, skleněných očí a všeho, co musí být správné, protože příroda se musí mýlit. Právě tak, jako by tihle lidé zapomněli, že existuje něco jako zdravé lidské tělo, které dokážeme či nedokážeme dát do pořádku, tak zcela zapomněli i na to, že existuje jisté zdravé prostředí přirozených emocí, jež nezávisí moc na tom , zda ho dokonale dosáhli naši bezprostřední rodiče v bezprostřední minulosti. Ti, jimž se nyní říká pohané dělají ve skutečnosti právě to, co kritizovali na puritánech: opovrhují tělem a všechny city, jež jsou tělu blízké. Jejich estetika, víc než jakákoliv asketika, vytvořila odpor vůči všem reálným faktům života. Křesťané se zříkali světa, těla a ďábla; noví pohané dělají, co mohou pro přijetí ďábla, ale nemají žaludek na to, aby opravdu přijali ani tělo, ani svět.
To je nová a podivná filosofická fáze. U mnohých ještě ani není vědomá. Pro mnohé ale bude poslední fází té zuřivé zhýčkanosti, která jimi zmítá hněvem nad pouhou zmínkou o běžných náklonnostech či třeba přirozených zvycích a sklonech. Je zvláštní, že hnutí, které začínalo s tím, že slibovalo uspokojení těch nejnebezpečnějších přirozených vášní, skončí tak, že je neuspokojí ani ty nejneškodnější přirozené city. Jenže had se vždy kouše do ocasu, vír se vždy otočí proti sobě a všechny projevy zla v dějinách vždy opisovaly tu podivnou křivku a skončily tím, že protiřečily samy sobě. Extrémy osobního mínění skončily prušáctvím, extrémy prohibicionismu a puritánství skončily vládou pašeráků a gangsterů a extrémy bezohledné soutěživosti s konkurence zrozené z manchesterské školy skončily všeobecnou tyranií monopolů a trustů. Není to poprvé v dějinách, co extrémy pohanství vedly k obyčejnému pesimismu a jeho jméno dnes zní a musí zní, právě tak jako před dvěma tisíci let, manicheismus. Objevuje se tehdy, když lidé už nedokáží rozlišovat mezi leprou rozežírající život a životem, který rozežírá, když se jejich hněv nad plevelem dusícím květiny přemění v divoký pocit, že všechny květiny jsou plevel, když pšenice a koukol jsou tak beznadějně do sebe zapletené, že otupený farmář je více rozhněván na pšenici, než na koukol. Takové bylo ustrojení mysli, které například v době sv. Augustina vedlo k tomu, že od řeckého oslavování přírody přešli k orientálnímu oslavování nicoty, protože sama příroda si žádala oběti a život sám nastavoval meze. Tím, že všechny meze ignorovali ztratili veškerý smysl pro hranici mezi životem a smrtí a nakonec ve smrti našli jedinou neomezenou svobodu. Dávnou a tragickou proměna z pohana v manichejce prochází mnoho myslí a naplňuje se i dnes před našima očima a zde není místo pro rozvažování, zda pro ni existuje hlubší lék, než samo zničení.
Můžeme však protestovat proti tomu, aby byla lidská zkušenost a historie křivena těmito prchavými libůstkami a módami. Jelikož o Kornelii nevíme víc, než že milovala své děti a nazývala je drahokamy, nemusíme snášet nemyslné řeči někoho, kdo tvrdí, že to musela být „panovačná“ matka, hltající požírající životy svých dětí přehnanou náklonností. Protože o Scaevolovi nevíme nic víc, než že prý vrazil ruku do ohně ze vzdoru k nepřátelům své země, nemusíme poslouchat hloupo stem jakého nejnovějšího psychopatologa, který bude jistě tvrdit, že to udělat proto, že mu bolest poskytovala zvrácenou sexuální rozkoš. Jelikož o Absalonovi se neví nic, než to, že si dopřál velmi běžného lidkého vrtochu a postavil se svému otci, nemusíme spěchat k vybuchlým Freudovým naukám, abychom nalezli nedoloženou žárlivost vůči v záznamech nezachycené matce. Můžeme si ponechat náš zdravý rozum a vědět, že běžné věci se tak nazývají proto, že se stávají často a že nepotřebují jiné vysvětlení, než je řád věcí v němž se nacházejí.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s