XXX. O Wordsworthovi

Prohlížel jsem si nedávno knížku o Wordworthovi, kterou by bylo možné obecně označit za Wordsworthovu obranu. Na první pohled by se zdálo, že Wordsworth je sotva historickou osobností, která by potřebovala očistit. Spíš vypadá skoro jako by byl vyčištěný moc. Tím chci říct, že v některých verzích vypadá až moc vybělený, v jiných za se příliš omytý. Ba věru vydavatelská poznámka, kterou k dotyčnému titulu (je to Pozdní Wordsworth od slečny Edith C. Batho) připojil Cambridge University Press, jako by zašla do opačného extrému. Všichni víme, že Wordsworth ve svém mládí sympatisoval s demokratickými vizemi pařížských idealistů, všichni víme, že o tom, jak se v mládí ve Francii zapletl, a všichni víme nebo většina z nás si myslí, že toto mladší období bylo obdobím jeho nejtvořivější a nejplodnější poesie. Přece však většina z nás ví co má na mysli, když říká, že Wordsworth byl zkrátka Wordsworth a sotva si ho lze splést z Byronem. V tomto světle je pak cosi vyzývavého v poznámce, která říká: „Jeho bouřlivé mládí nabízí na první pohled nápadný kontrast k zjevnému poklidu jeho zralosti a stáří.“
Zmíněný kontrast vypadá nejen nápadně, ale přímo děsí. Těžko tvrdit, že jedna mladická milostná zápletka, třebaže jistě nemístná, stačila k tomu, aby udělala z Wordswortha bouřliváka. A proč vydavatel či editor použil temnou a zlověstnou větu o „zjevnému poklidu jeho zralosti a stáří“?Máme tomu rozumět tak, že Wordsworth ve svých sedmdesáti ještě potajmu utíkal na celonoční tahy po městě a sonet o Westminsterském mostě psal za svítání, když se vracel domů právě včas, aby vyzvedl mléko přivezené mlékařem? Podsouvá se nám, že dokonce ještě jako viktorián za královy Viktorie pokračoval ve svých orgiích a jen je skrýval? Spěchám podotknout že je mi docela jasné, že takový smysl ona věta mít nemůže, ale zdá se, že byla zvolena velmi nešťastně. Zmínka o „bouřlivém“ mládí se možná skutečně vztahuje spíše na jeho nadšení z velké politické bouře, tedy n jeho počáteční sympatie k francouzské revoluci. Stevenson řadil to, že Wordsworth nosil modré brýle k nejvíce matoucím nesrovnalostem génia. Symbolicky řečeno, můžeme připustit, že se jednu dobu na revoluci díval rudými brýlemi a na moderní politické theorie možná brýlemi s růžovými skly. Z této jeho biografie i ze všech dalších je velmi zřejmé, že o svůj růžový pohled přišel velmi brzy a s pomocí brýlí či bez nich se vrátil docela dostatečně pohledu modrému. Mládí, abychom citovali jeho slova z ještě ranějšího osvětlení, může být úžasnou vizí, jež ho provázela jeho cestou, ale která, jak člověk seznává, mizí a rozplývá se ve světle všedního dne. A je jen férové říci, že Wordsworth ve svých nejlepších pasážích, dokáže se světlem všedního dne víc, než většina lidí a dokonce v něm dokáže vyvolat i záblesky, jež vypadají jako světlo nikdy nespatřené na moři či na souši. Můžeme v každém případě soudit, že tohoto většího Wordswortha by bylo snazší představit jako Mladší Wordswortha než jako Pozdního Wordswortha . Třeba slečna Bacho velmi zapáleně hájí celou jeho kariéru, je nevyhnutelné, že zejména v posledních kapitolách se projevuje ona relativní plochost jeho života. Kniha je odsouzena k tomu, aby obsahovala příliš mnoho pouhých záznamů o tom, co si starý gentleman myslel o politice své doby, což bylo velmi často prakticky totéž, co si o ní mysleli všichni ostatní staří gentlemani své doby, čí spíše doby, která už nebyla tak docela jejich. Autorce se nicméně daří ukázat, že si Wordsworth zachovával až do dne své smrti jisté skutečně populární sympatie a velkorysé sociální ideje. Ve věcech jako byl například zákon o desetihodinové pracovní době byl starý tory na straně chudých, kdežto mnozí radikálové stáli na straně boháčů. Její apologie ovšem zachává především dojem z oné podivné linky úvah na rozporech a zvratech celé té podivné éry dějin rozprostřené mezi francouzskou revolucí a ruskou revolucí. William Wordsworth skutečně může být representativní postavou celého tohoto přechodu, o to víc, že byl viněn z tolika změn, a ještě víc proto, že se změnil tak málo.
Jsou věci, na které lidé vždy přijdou, když žijí dostatečně dlouho a Wordsworth žil velmi dlouho, docela dost dlouho pro to, aby ny to přišel, i když o tom mnoho neřekl. Je to něco docela odlišného od jeho reakce proti revoluci v jeho středním věku, ba věru to to není pouhá reakce proti revoluci, je to právě tak reakce proti reakci. Můžeme říct, že jde o zjištění, že se svět otáčí, na rozdíl od toho, že se svět točí dál. S přiznáním, že se svět v některých ohledech může točit dál, nebo že se točí dál, je docela v souladu. Jde tu o to, že mladí si velmi častou pletou pohyb světa, který se točí dál s tím, že se prozatím jen točí dokola. Mezi svými čtrnácti a čtyřiceti lety vidí jeden velký příliv stoupat a druhý ustupovat a první spojuje s budoucnosti a druhý s minulostí. Když je mu ale padesát začne mu celkově docházet, co se míní stoupáním a klesáním a co to znamená, když se příliv obrací. Může se mu i stát, že může dávat dnešnímu přílivu, může také vyhlížet ten, který přijde zítra, ale nemyslí si, že zítřejší pohyb bude pouhým pokračováním a rozšířením dnešního pohybu. Samozřejmě se, a s hrůzou, odříkám herese, že lidské mysli jsou ovládány jako pohyby přílivu a srdečně souhlasím s tím, že lidstvo není nuceno chodit pozpátku nebo popředu o nic víc, než je nuceno pohybovat se kupředu či zpět. Praktická zkušenost ale říká, že lidská bytost většinou míří zpět. A zpět jde z jednoho vůbec nejobvyklejších a nejpraktičtějších důvodů pro to, aby šel zpět: totiž proto, že vzadu něco zapomněl. Existuje cosi jako vrak po společenském ztroskotání, cosi jako vrak lodi Robinsona Crusoa. Ovšem to, kde se filosofové mýlí a romanopisec má pravdu a je věru velmi realistický, je to, že se Robinson Crusoe bude k vraku velmi často, aby doplnil zásoby či vybavil farmu. Když se odehrává cosi jako stavba nové civilisace, znamená to, že se velmi těžilo v troskách civilisace staré. Pokud dojde jen k neúspěšnému startu, pokud je budova statku postavená jen zpola, pokud je kultura nedovařená a bankrotuje, pak to znamená, že se reformátoři pokusili život zjednodušit až příliš a zanechali za sebou to, co jim bylo nejvíce zapotřebí. Je příslovečné, že Wordsworth přežil triumf svého prvního politického ideálu. Pozornosti více uniká, že přežil i triumf svého druhého politického ideálu. Alexanderova vize Svaté Aliance byla právě tak apokalyptická jako Robespierrova vize Jediné a nerozdílné republiky. Wordsworth si coby Angličan mohl říkat tory, ale angličtí toryové měli hodně co do činění s tím,že odrazovali od druhé, jakož i od první vize. Možná by bylo přehnané říkat, že Pitt zabil revoluci a Canning reakci. Přinejmenším se ale tehdy člověk poučil, že se revoluce s reakcí zabily střídavě. Svět, který kolem sebe Wordsworth viděl vyrůstat v letech svého stáří nebyl ani světem svobody slibovaným jakobíny, ani mírem křesťanstva zaslibovaným králi. Byl to městský a předměstský svět, který by Wordsworth nenáviděl právě tak jako Shelley. Byl plný hrubé a cockenyské filosofie konkurence a soutěživosti. Wordsworth žil dost dlouho na to, aby nakonec zavrhl a stavěl se proti nastupující módě. Kdyby žil jen o trochu déle viděl by ji, jak ustupuje a mizí. Viděl by pravý opak soutěže, viděl by socialismus a dokonce komunismus, jak nastupují, coby náboženství budoucnosti. Teď už máme jiné náboženství budoucnosti, a to pravý opak – fašismus, a žádné z nich se patrně nakonec ani nedožije toho, aby se náboženstvím budoucnosti stalo.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s