XXXIII. O Ericu Gillovi

Měl jsem nedávno tu čest podílet se na jednom z oněch sehraných soudních procesů, které jsou organisovány na London School of Economics s cílem podpořit nějakou dobročinnou organizaci skrze velmi nedobročinné postupné zesměšňování jedné a každé třídy obce. Před tím, než jsem dorazil na scénu byli náležitě očerněni a pomluveni k uspokojení publika herci, autoři a řada jiných ctihodných cechů a mým údělem se stalo, abych zbavil charakteru několik mých přátel, kteří patří k profesi zvané umění. K zlosynům patřili v tomto kuse sir William Rothenstein a pan Eric Gilla a některé z myšlenek, které druhý zmíněný rozvinul ve své obhajobě byly velmi jasně vyloženy v knize, kterou nedávno vydal. Je to sbírka esejů nazvaná <em>Beauty Looks After Herself</em> ( Krása se stará o sebe). Nepřísluší mi, abych připomínal hrůzy onoho dne. Pokud mohu soudit umělci tehdy opustili soud bez poskvrny na svém charakteru a zástupce obžaloby odcházel zbaven jakéhokoliv zbytku charakteru, který snad ještě mohl mít. Ovšem jeho zájem o společenské ideje přežívá jakékoliv politováníhodné selhání jeho společenských mravů a ideje pana Erica Gilla jej velmi zajímaly a zajímají. Zhruba řečeno je intelektuální situace následující.

Moje obecná these říkala zhruba tolik: umělci vyvolávali obavy světa, protože byli svévolně, zbytečně a bezdůvodně pokrokoví. Politici pokrokoví být musí, tedy musí žít v budoucnosti, protože vědí, že v minulosti nenaděli nic jiného, než zlo. Ovšem umělci, kteří měli pravdu od počátku světa, kteří měli možná jako jediní pravdu na samém počátku světa, když zdobili keramiku nebo tvořili rudimentální fresky na skalních stěnách, když druzí bojovali, nebo konali lidské oběti, ti neměli žádné právo opovrhnout svou vlastní minulostí. Jejich těkavost a proměnlivost je svévolná a všechny právní systémy se zhruba shodují na tom, že za zločin spáchaný ze svévole náleží přísnější trest. Milionáři, který pečlivě vybere do poslední penny drobné z klobouku slepého žebráka, se dostane odsouzení, pokud se vůbec modernímu milionáři dostane odsouzení. Muž, který udeří do hlavy dámu, kterou vůbec nezná a jíž nebyl nikdy představen je napomenut pro lhostejnou necitelnost svého jednání, pokud nemůže před moderním soudem omlouvat závažnost svého činu tím, že šlo o jeho ženu, nebo o jeho matku či sestru již sliboval podporovat, nebo někdo jiný takový vůči němuž má být dle očekávání člověk ve stavu nutného a trvalého nepřátelství. Ovšem vyvolat scény, tak jak vrah vždy musí způsobit scénu, aby roznítil hádku nebo podnítil rvačku tam, kde není žádný srozumitelný důvod k podrážděnému vzteku, který je dosud považován za porušení společenského taktu, nebo, jak by řekli naši podivínští předkové, za hřích.

Nu, dokonce i jen během svého vlastního života jsem zaznamenal dvě nebo tři umělecké revoluce, z nichž každá se přehnala celým uměleckým světem: byli prerafaelité, impresionisté a postimpresionisté a pak celá řada dalších a já se ptám, zda je tato neutuchající pře v jednom z umění skutečně nezbytná. Tady se ale nesoustředím na svůj argument, ale na na reálnou odpověď na ni. Pan Eric Gill skutečnou odpověď dal a to jediným způsobem, jakou může skutečný revolucionář dát, totiž že jeho revoluce je správná a všechny ostatní jsou špatné. A to je obdivuhodně rozumné a příčetné. Revoluce nemají žádnou tradici, každá revoluce revoltuje proti poslední revoluci. Dokonce i v oné veselé záležitosti s obžalováváním umělců spolu umělci navzájem nesouhlasili mnohem víc, než nesouhlasili se mnou. Pan Gill to celé vzal poněkud vážněji než ostatní a ve své řeči, právě tak jako ve své knize zastával pojetí, které nijak netrpí tím, že je jeho vlastní. Nehodlám to zde ani vyvracet, ani potvrzovat, chci jen poukázat na jisté poněkud zvláštní změny, které to ukazuje v dějinách moderního myšlení a zejména v ohromném množství toho nejmodernějšího myšlení, které se v neustávajících vlnách přelévají myslemi těch, kdo nemyslí.

K velmi podivným věcem na dějinách myšlení patří to, že velmi velké věci mají sklon se tiše zhroutit v jejich středu, zatímco všichni zůstávají po generaci v nevědomosti, že ke zhroucení došlo. Nikdo kupříkladu neví, kdy si lidé ve středověku uvědomili, že už nežijí v římské říši ve starém slova smyslu. Nikdy rozhodně nenastal okamžik, kdy by něco takového jednoznačně řekli. Mniši, kteří chválili Simona de Montfort—tedy podporovali čistě lokálního feudálního pána proti osamocenému a nezávislému králi—užívali starého římského slova Republika právě tak, jak by je užívali Licinius nebo Gracchus. V moderním myšlení či jen v moderním vkusu dochází ke změnám a nikdo si nevšímá nezměrných změn, které třeba mohou v budoucnu nastat. Kdyby se mně někdo zeptal, co bylo nejmimořádnější událostí jen oblasti moderního mínění, neuvažoval bych o Einsteinovi nebo takových maličkostech jako je čas nebo prostor. Řekl bych, že celá perspektiva lidských dějin byla přinejmenším dočasně změněna zhroucením prestiže renesance. A za to mohou téměř výlučně, umělci, ti neklidní démoni.

Veškerý racionalismus devatenáctého století a většina racionalismu století dvacátého se zakládá na ideji, že šestnácté století uniklo z vězení temného středověku a spatřilo světlo. Nepřu se teď zda, je to pravda. Poukazuji jen na to, že umělci nyní tvrdí, že to pravda není. Je velmi těžké, když mají filosofové tvrdit, že filosofie začala být racionální, politikové, že politika začala být svobodná a vědci, že věda začala být poprvé možná právě v té době, o níž umělci tvrdí,že se v ní umění poprvé propadlo do vulgarity a začalo být lakované, fotografické, levně realistické a tak dále. Koneckonců umění renesance bylo mnohem očividněji a přiznaně triumfální než renesanční filosofie, či renesanční politika, nebo renesanční věda. Veřejnost byla spíš připravena přijmout Rafaela jako prvního z malířů, než Machiavelliho jako stranického předáka, či Bruna jako průvodce. Postupně byla ochotna připustit, že Botticelli byl dobrý malíř nebo dokonce i to, že Giotto byl dobrý malíř, ale vždy téměř výlučně na tom základě, že Giotto sliboval, že bude tak realistický jako Botticelli, nebo Botticelli tak realistický jako Rafael.

A nyní je tento způsob realismu odmítán a zavrhován pod hrůzným označením, že je fotografický. Lidé ze školy pana Erica Gilla naprosto odmítají považovat Giotta za prvního velkého malíře, jejich nejvyšší pochvala pro něj je, že by l poslední dobrý malíř. Velké byzantské vzory chválí ze všech důvodů, které by stoupence renesance vedly k tomu, aby pochybovali, zda to vůbec jsou obrazy. I když jsem si vzal za východisko žalostný den, kdy jsem si hrál na advokáta, má nálada při psaní je nyní zcela soudná, ba justiční. Nehodlám ani kritizovat, ani hájit novou theorii umění, která znevažuje racionalismus a realismus renesance. Říkám jen, že do té míry renesanci diskredituje a že vše, co v takové míře diskredituje renesanci diskredituje současně ve stejné míře celou stávající theorii evropských dějin. Jen si toho lidé ještě nevšimli. Ještě jim nedocházejí všechny nepřímé implikace, které může takové theorie falešného pokroku nebo skutečné reakce přinést. Možná to neví ani umělci, jakkoliv jsou zlí. A umělci jsou tak nebezpeční anarchisté, že nevím, jestli jim to vůbec mám říct.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s