XXXV. O návratu velkého úpadku

Často a různými způsoby jsem dával najevo, že nedůvěřuji celému tomu hnutí, které by se dalo zhruba označit za reakci po velké válce (rozumí se první světová pozn. překl.) a proti ní. Jelikož jsem při smyslech, a bez toho abych si dělal nějaké nároky na to, že jsem slušným křesťanem, přirozeně toužím po míru spíš než po válce a jsem natolik anglický patriot, abych se musel a dokázal vyrovnat s v mnoha ohledech nepříjemnou skutečností, že právě teď by válka mohla být horší pro Anglii, než pro Evropu. Hluboce ovšem nedůvěřuji a nevěřím všem těm odstínům negativního opovržení sahajícím od pacifismu po podporu germanismu, jež se vskutku přehnaly jako vlny nad tiskem a politickým sentimentem v této zemi během poválečného období. Myslím, že Anglie byla mnohem blíž tomu, aby ustavil mír onoho dne, kdy vyhlásila válku, než je dnes, kdy řada názorů může vyhlásit válku Anglii navzdory. Myslím, že měla blíž k znovunastolení skutečné evropské jednoty, když válčila s Prusy, než když se jen handrkovala s Francouzi. Věřím, že skutečná rada spojenců, pokud by ji vedla jasná a důsledná theorie Evropy by odvedla lepší práci pro mír než Liga národů. Nejsou to názory, které by v poslední době byly běžné, možná to nejsou názory, které by i dnes mohly být populární. Jsou to však názory, ze kterých jsem nikdy neslevil, a které se mi v poslední době silně a výrazně potvrdily. Vzpomínám si, že jsem kdysi dávno, ještě před válkami na Balkáně a rusko-japonskou válkou psal v obecném smyslu, že existují dvě síly, které ohrožují světový mír a to kvůli své historii, své filosofii a tomu, že stojí vně etiky křesťanstva, těmi silami bylo Prusko a Japonsko. Vzpomínám si, že jsem vyděsil všechny své liberální přátele, když jsem v časech svého mládí napsal tohle všechno do <em>Daily News</em> o Japonsku. Nezměnil jsem ovšem svůj názor tehdy a určitě ho nebudu měnit ani teď.

Mým tématem zde ovšem je poválečná reakce Myslím, že se nikdo nepokusil analysovat onu náladu v níž velmi sálavou horečku války následovala zimnice válečné únavy. Psychologové se na všech stranách pouštěli do všech možných témat, o válečné psychologii a o psychologii válečné propagandy jsme se dozvěděli všechno možné Moc jsme toho neslyšeli o psychologii protiválečné propagandy ani o tom, proč jedni a ti samí lidé byli nejprve fanatiky jedné a posléze stejnou měrou fanatiky druhé. Začnu hned tím, že jedné i druhé náladě příliš nevěřím proto, že je to nálada. Platí nejen to, že to byly pouhé emoce, je rovněž téměř pravda, že obě byly jen fysické. Lidem bylo z války zle, v reálném smyslu, který působil, že jim byl zle. Bylo to velmi přirozené a do jistého bodu i velmi zdravé, protože fyzická nevolnost může nasvědčovat zdraví či uzdravování. Jenže nevolnost není volba, natožpak přesvědčení. Znechucení je vehementnější než nesouhlas, ale je mnohem slabší než nesouhlas. A nic není ve své podstatně méně stabilnější než znechucení toho druhu, které následuje pro přehánění. Zkrátka mírová nálada bezprostředně po válce byla onou dobře známou náladou z rána poté, jež následuje po noci předtím. Byla to bolavá hlava opilce, jemuž se nestřídmost v pití vrazila do hlavy. Právě tak jak jen zaslepený pijan vína může být z vína znechucený, tak byl obyčejný žurnalistický hurávlastenec znechucený válkou, Ona reakce byla jistě zdravá do té miry, nakolik některé z válečných horeček a zuřivých vášní byly nezdravé. Ona reakce jistě byla přinejmenším lidská, protože tíže války je ve své podstatě nelidská. Jenže na pocitech této povahy není nic daného, pevného a to ani, když jsou lidské a zdravé. Opilce nejspíš během týdne boles hlavy přejde a bude moci pokračovat ve svých vědeckých pokusech zaměřených na vyzkoušení síly jeho hlavy. Pouhá nevolnost plynoucí z toho, že se pět let dívali na jedno a to samé, zeslábne, když to lidé dvanáct let neviděli. Nová generace, která nezakusila hrůzy války tak jako v Prusku povstane a bude třímat šavle a bodáky. Vzdálená země, která nebyla do války příliš zatažena, jako Japonsko, bude brzy připravena na novou vlastní válku.

Mír musí být užitečný nejen jako dávidlo, ale jako spíše ethická dieta než lék. Musí bý založený na nějaké theorii věcí, na nějaké filosofii povahy národů a pravého internacionálního ideálu. Nu, protiválečná reakce v Anglii měla ještě jednu a hlubší vadu. Nebyla nových pohledem na věci, novou theorií o nich, nevyznačovala se bližším porozuměním jiným zemím a zbytku civilisace. Naopak znamenala opětné upadnutí do všech našich starých theorií o jiných zemích, včetně našeho starého pohrdání jinými zeměmi. Pacifističtější Anglie byla ve skutečnosti Anglií isolovanější a osamělejší. Šest let jsme bili naše nepřátele, šest dalších let jsme ubližovali našim spojencům. A teď to vypadá, že se náš populární patriotický tisk pustil do napadání obou, přičemž za důsledky odmítá nést jakoukoliv odpovědnost. Proděláváme recidivu a velký úpadek do nejizolovanější, nejnestydatější a nejvíce ignorantské epochy našich dějin: doby kdy všichni Francouzi byli žábami a všichni Němci uzenkami. Ve vlasteneckých karikaturách dnes uvidíte všechny cizince nastrojené jako veselé postavičky, které už ovšem nejsou ani zábavné, leda snad v tom smyslu,. Že vzdělaní lidé se naučili takové ignoranci smát už ve viktoriánských časech. Francouz s navoskovaným knírem a pokrčenými rameny, Němec s mrožími kníry a ohromnou dýmkou, Rus s beranicí a bujným vousem: tyhle groteskní fosilie prehistorických předsudků by byly pro dobu Tennysona a prince Alberta příliš hrubé. Kultivovaní lidé oné viktoriánské epochy by je řadili vedle staré legendy, že papež chtěl zavést dřevěné střevíc, nebo že Boney byl opravdový obr z pohádky. A přece konečným výsledkem našeho negativního či neutrálního postoje k přátelům či nepřátelům bylo jen to, že jsme upadli zpět do těchto starých pitomostí, z nichž svět po pravdě řečeno vyrostl, když Anglie a Francie a Flandry vyrazily do pole proti Prusku. Byli jsme více opravdu internacionální v oné internacionální válce, než jsme nyní s celým tímhle naparujícím se, samolibým a lidovým hurávlastenckým mírem.

A nakonec, v celém onom dlouhém údobí poválečných let, plných naléhavých a horečnatých řečí o nutnosti zachovat mír, se nikdo vůbec ani nepokusil předejít válce. Nikdo neudělal jednu velmi těžkou a nezastupitelnou věc, jedinou věc, která snad mohla odvrátit válku v brzkém stadiu sporu. Nikdo se nepokusil podívat se na stranu proti své vlastní. Když naši pacifističtí spisovatelé vyčítali komukoliv cokoliv, nikdy se ani na okamžik nezastavili, aby se zamysleli, zda pro to, nač útočí neexistuje nějaká obhajoba. Když si lidé mysleli, že Francie se mýlí ve sporu, psali zcela stejně, jako když si mysleli, že Německo na špatné straně ve válce. Nesnažili se spor urovnat, snažili se jen dokázat, že v něm měli pravdu. Pokud skutečně odvrátit válku v Evropě, pak měli hned na začátku vydat úplná stanoviska o pozicích každého z rozhádaných evropských států. Měli si dát záležet především na tom, aby formulovali postoje a argumenty zejména těch států, které měli v nejmenší oblibě. Víme, že nic takového neudělali. Pan H. G. Wells napsal tisíc stran ve prospěch míru, ale ani stránku ve prospěch Polska. Lord Russel toho namluvil hodně k tomu aby, ze svého pohledu, lidi odradil od válčení, neřekl ale nic, co by do válčení odradilo Mussolliniho, a rozhodně nic, co by odradilo komunisty od toho, aby se bili s Mussolinim. Zkoumat, potvrzovat, vyvracet či smiřovat evropské filosofie by byla práce pro filosofa, ale ne pro filosofa jakým je Bernard Russell. To je jediná cesta k míru a jen málo je těch, kdo ji naleznou.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s