Případ Claudel

Slyšel jsem příběh, který jsem si neověřoval ani historicky, ani dějepisně, což je jinak známo jako místní šetření, v tom smyslu, že Francouzská akademie přijala nahodilost s absencí Moliéra ve svých záznamech velkomyslným gestem. Možná je to jen tradice o něčem, co někdo plánoval udělat, možná je to i jen čísí povídačka o tom, co by se udělat mělo, ale je to přesně ten typ tradice, která může representovat národ. A je to právě jedna z věcí, kterou by Francouzi mohli nebo chtěli udělat. Francouzská Akademie, založená Richeliem pro ustavení a povznesení klasické literatury v zemi, přirozeně pominula nějakého takového potulného herce a autora her jménem Moliere, právě tak, jako by Oxford či Cambridge pominuly nějakého potulného herce a autora her jménem Shakespeare. Jenže tady příběh, i kdyby to byl jen příběh, zahraje na strunu, kterou může rozezvučet jen Francouz. Říká se totiž, že Francouzská Akademie někde ve svých vnitřních nádvořích postavila Moliérovi zvláštní sochu s nápisem: „Rien ne manque à sa gloire; il manque à la notre“…a pokud chcete vědět, jaký je rozdíl mezi francouzskou a anglickou atmosférou, z nichž je každá po svém velmi povznesená, stačí si jen představit, že by někdo vykonal takovou omluvu, nebo to i jen navrhl, Shakespearovi. Dokážete si představit obrovskou sochu Shakespeara v Balliol Qoud s nápisem „Shakespeare nikdy na Balliol nestudoval“. Dokážete si představit, že by třeba i Cambridge postavila obrovský pomník Dickensovi, aby oslavila skutečnost, že nikdy nedosáhl universitního vzdělání—nebo vlastně žádného jiného vzdělání? Pokud je ten příběh o Moliérovi pravdivý, nebo i pokud je to pravé podobenství či bajka, plyne z bajky zjevné poučení. Angličané porážky spíše ignorují, Francouzi porážky poněkud přehání. Jenže Francouzi mají talent, díky němuž někdy z porážky vydobytou vítězství.
Nedávno utrpěla Francouzská Akademie, k mému velkému zármutku, těžkou porážku. Stalo se to tehdy, když dala přednost chytrému autorovi poněkud dekadentních veršů před Paulem Claudelem. Nikdo ale doufám nepředpokládá, že by poraženým byl pan Claudel. Pokud už bychom měli mluvit o tom, že někdo velký utrpěl porážku, pak tedy řekněme, že poražen byl Richelieu. Prvotřídní autor francouzské literatury, již velký kardinál miloval,a katolické kultury, již miloval rovněž při všem svém diplomatickém, ba bezskrupulózním, povzbuzování těch, kdo ji nenáviděli, narazil na jakýsi mlčenlivý vzdor, patrně od těch, kteří nenáviděli víc, než by kdy dokázal dokonce i nejbezohlednější kardinál. Aniž bychom si nárokovali hodnocení literárního srovnání, stačí podotknout, že i kdyby měla Akademie pravdu projevila by se tím ryze akademicky. Dokazoval by to fakt, že v literárním světě neslyšel o Claudelově rivalovi nikdo, o Claudelovi slyšeli všichni. To, že cosi představuje je vcelku do slova a do písmene uznáváno od Číny po Peru, v každém případě od Japonska po Washington (asi zčásti narážka na místa, kde Claudel působil během své dlouhé kariéry diplomata). Vypadá to, jako by se Akademie dopustila jednoho ze svých dosti vzácných omylů a tentokrát bez zjevných omluv, jež platily pro Moliérův případ. A vypadá to, že jednoho dne možná bude vztyčena další socha, s dalším nápisem „Jemu na slávě neschází nic, on schází slávě naší“ (Claudel byl nakonec mezi Nesmrtelné, členy Francouzské Akademie, zvolen v roce 1946, toho se ale GKC nedožil. Pozn. překl.)
Nemám dost místa na to, abych i jen načrtl překypující bohatství obrazů a idejí v díle Paula Claudela. Je důležité toliko zaznamenat fakt a to jako fakt spíše historický než literární, že bohatství idejí lze nyní najít u něj a ne na druhé straně. Může se velmi dobře stát a nejspíš se to i jednou stalo, že se historická kultura, již representuje, stáhne do úzkých kanálků a ojedinělých a isolovaných poznámek. Bude znít podobně jako poslední pastýřská píšťala na kterou hráli v osmnáctém století klerici napodobující nevinnost Vergilovy Georgici, nebo jako ona irská harfa, jíž praskla, pokaždé když puklo nějaké srdce touhou po svobodě. Dnes je tomu ale přesně naopak. Je to racionalistická tradice devatenáctého století, z níž zbyla jen jednotvárnost a opakování. Je to umělec, který je atheistou, kdo hledá útočiště v zahradě, aby unikl od volání vší dávné křesťanské civilisace po pluzích k orbě pro všechna pole celé země. Je to modernistův hudební nástroj, kterému popraskaly všechny struny vyjma jedné, jako na loutně v agnostickém obraze naděje, a dál drnká pořád těch pár akordů pravdy, které mu zbyly, ale všechny žalostně a na jednu notu. Nikdo nepopírá, já tedy rozhodně ne, že pravdy emancipované éry jsou dál pravdivé, třebaže takto isolované a irelevantní, právě tak jako duchovní pravdy zůstávaly pravdivé i když je mechanicky opakovali dvorští kaplani nebo vyčpělí kazatelé osmnáctého století. Ale pokud jde o plnost, bohatost a rozmanitost, výhoda je nyní zcela na straně naší starodávné věci. Myšlenky, jež se hemží a tlačí v jakémsi zmatku v dílech jako je Saténový střevíček se podobají davu živých lidí prorážejích opevnění opuštěné pevnosti. Je to Claudel nebo člověk téhož druhu, kdo dnes ztéká Bastillu, vězení se vší hrubostí a nelidskostí vězení, vyjma toho, že je v něm čím dál méně vězňů. Prázdné vězení může být téměř depresivnější než plné a takovým vězením je tradice současného akademického skepticismu. Předsudek, samotný duch vězení, sám zavírá a brání celé nové generaci plně rozpoznat větší přínos, užitek a prospěch, které zaslibuje oživení křesťanstva. V jednom smyslu bychom mohli i souhlasit se starými a unavenými žurnalisty, kteří tvrdí, že tahle doba musí být dobou mládí, ale jejím nejmladistvějším projevem je cosi, co obnovuje své mládí jak mládí orla.

Vytržený nerv

Panuje dnes všeobecný souhlas, s velkým veselím a dobrým rozpoložením, že k hlavním rysům období míru, jemuž se nyní těšíme patří to, že je zabíjeno značné množství nevinných lidských bytostí. Nejsme v těchto věcech tak divocí, nedbalí ani bojechtiví, dokonce ani ne jako latinské národy. Relativně vzato se zdá, že jsme téměř smíření s obecnou myšlenkou zabíjení, pokud a dokud přitom můžeme cítit ujištění, že je bezcílné, bezúčelné a bezvýsledné.
Pokud je stará žena sražena a zabita ve vsi, kde si hrála jako malé dítě, pokud kluk čistící stoku z ní včas neunikne a za jeho nedbalost ho stihne trest smrti shodneme se všichni, že je to velmi politováníhodné. Pozornost některých z nás to ale neodtáhne od celkem výlučného soustředění na hrůzy války. Nikdo si totiž nemůže poplést babičku přecházející přes cestu s nějakou starosvětskou romancí jakkoliv spojenou s dobrodružstvím odvahy a ten chlapec se (díky Bohu) nevydal na cestu veden jakýmkoliv pomatením, že se obětuje pro svou rodnou zemi. Jestliže smrt náhle skolí někoho, kdo nečekává, že zemře a nemate ho žádný nesmysl o věrnosti až do smrti: Smrti, kde je tvůj osten? Jestliže tulák skončí v chudinském hrobě neposkvrněný jakýmikoliv nadějemi a sny o válce a revoluci: Hrobe, kde je tvé vítězství? (GKC ironicky parafrázuje slavná slova sv. Pavla z listu Korinťanům pozn. překl.) Je zjevné, že smrt je něco zcela odlišného, když je výsledkem tak pokojného prostředí a okolí. Moderní versí Killing no Murder (Zabití, nikoli vražda ve smyslu „vražda na tyranu není zločinem“ je název pamfletu, který v době puritánské republiky poa anglické občanské válce v sedmnáctém století obhajoval zabití Olivera Cromwella pozn. překl.) je, že vraždou je jen militarismus, a že na zabíjení, které není vojenské, není nic špatného.
Slovo zabíjet zde ale užívám lehčeji, dokonce ještě lehčeji, než někteří stoupenci a hlasatelé pokroku berou zabíjení na ulicích. Na ulicích jsou totiž zabíjeny i jiné věci, i když jsou méně nápadné a méně posvátné. I tak používáme slovo „zabít“ v metaforičtějším smyslu. Říkáme například, že se vzájemně bijí barvy. A můžeme předvést, jako jeden příklad z mnoha, že náš sociální život je tak rozvržen, že se v něm barvy bijí a zabíjejí. Žijeme totiž ve světě, který nám předestírá ohromně rozlehlé pohledy tepající životem symbolisovaným barvou, který ale zcela postrádá onu sladěnou jednotu vlády tradice, která je symbolisována harmonií barev. Světelné reklamy velkého městě, třeba Londýn je v tomto ohledu téměř nerozlišitelný od New Yorku, přesně ukazují tento rozpor barvy a designu. Design, dokonce i ve smylu účelu, je slátaný a osobní a nejen vulgární, ale i podstatně prodejný. Barvy často dávají lidským smyslům ty nejlepší a nejkrásnější zážitky, pokud jen má člověk možnost si je nejlépe užít. Psychologický efekt vyvolaný nahodilým reklamním osvětlením je cosi, co se ke skutečným možnostem barev má asi tak, jako opilecké klimbání k božskému daru vína. Spíše by se měl poměřovat se zvykem, který se tak často objevuje v prohibicionistických nebo zpola prohibicionistických zemích, pokoušet se z božského daru vína dostat co nejvíce tím, že se před ním požívají přehnaná množství whisky, následovaná stejně nemírným množstvím piva, nebo možná začít celou hostinu likéry a skončit ji koktejly. Prohibicionisté se zkrátka opíjí proto,že se nikdy nenaučili pít a komerční reklama plýtvá a zahazuje i ten umělecký materiál, který je jí vlastní, protože se nikdy nenaučila barvy ani používat ani se z nich těšit. Barvy jsou zabity a jsou zabity tím, že se udřou k smrti. Ničí se nervy a to tím, že jsou přehnaně stimulovány až zakrní a otupí.
Když jsem byl dítě, měl jsem loutkové divadlo, tehdy osvětlované svíčkami (sem by patrně psychoanalytik vystopoval můj pozdější pád do církevních klášterů a krypt) s běžným způsobem jsem s tímto osvětlením byl docela spokojen. Svíčky mé barbarské mysli připadaly jako les stromů pohádkových víl s plameny místo květů. Našla se i ještě vzácnější a bohatší potěšení, jež byla dostatečně vzácná pro ty, kdo nebyli dostatečně bohatí. Občas se dal koupit jakýsi temně rudý prach, který po zapálení vybuchl v silné rudé světlo. Oheň byla sám o sobě úžasný, ale rudý oheň! Byl jsem však tehdy jen nudné viktoriánské dítko pět nebo sedm let staré a červený oheň jsem užíval jen vzácně, když to bylo účelné a účinné. Protože jsem žil v takových omezeních, můj nezralý mozek chápal, že se planoucí prášek hodí pro některé věci více než pro jiné, například pro goblina vystupujícího z padacích dveří v jeskyni krále měděných dolů nebo pro závěrečné vzplanutí, které obklopilo nachovou aureolou kolem temného mlýna a hradu zlořečeného Šíleného Mlynáře. Ani tehdy bych rudý oheň nepoužil ve scéně, kde pasáček (nepochybně přestrojený princ) hraje svým ovečkám na píšťalu na bledě zelené jarní louce, ani ve scéně, kdy se zelená a modrá skelná vata komíhala jako vlny kolem studeného býlí a ryb u vstupu do Davy Jonesovy komory. K tomu, aby lidé dělali takové hlouposti je zapotřebí nejprve vědy, pokroku, praktické výchovy a znalosti světa. Proto onen rudý oheň z dětského pokoje stále žhne v mé paměti jako niterné imaginativní zjevení, navzdory letům, navzdory času, dokonce i navzdory četným pochůzkám ulicemi moderního Londýna.
V ulicích dnešního Londýna, jež pan Cuthbert Baines tak výstižně nazval „světlem zalitými, krví skropenými“, je vzácný účinek rudého ohně zcela promrhán a zmarněn tím, že pře přišel o svou vzácnost a pozbyl své příhodnosti. Dítě až příliš důvěrně obeznámené s rudě žhoucími nápisy patrně nikdy nezažije romantiku, kterou si ze svého dětství pamatuji já a je možná přísně vzato pravda, že ve svém životě nikdy rudý oheň nespatří. V první řadě samozřejmě proto, že ho vidělo příliš mnoho. Tohle totiž není použití červené pro dekoraci v nějakém barevném schematu, je to prostě nudný proces natření celého města na červeno (paint the town red – být na tahu, flámovat pozn. překl.). Druhý důvod ovšem je také ten, že mu loutkové divadlo ukazovalo malé obrázky velkých věcí a město velké obrazy malých věcí. Velmi brzy přijde na to, že ideje spojené s těmito znameními, motivy lidí, kteří je zřídili, nálada lidí, kteří je přijali jsou věci spojené zcela s bezútěšnou hrabivostí či levným a mizerným přepychem. Letmý pohled na ně mu nenabídne žádné velké výhledy ani vize, nebude znát nic, než křiklavou a oslepující pustinu proklamací, které hýří důrazy, ale postrádají význam a bude vyrůstat bez jakýchkoliv poetických asociací s barvou, kterou poznal jen v souvislosti s prodejem kosmetiky nebo nějakého šarlatánského léku.

Obhajoba poustevníka

The Case for Hermits
Každý, kdo někdy chránil malého kluka před školní šikanou, nebo malé děvče před nějakým dětinským utiskování na domácí slavnosti, nebo i jakéhokoliv člověka před drobnou nepříjemností ví, že takhle obtěžovaná bytost obvykle křičí jednoduchá, ale jedinečná anglická slova „Nechte mě na pokoji!“ Dítě přírody se jen zřídka dá do křiku: „Dopřejte mi potěšení z bratrské solidarity sociálně organisovanějšího skupinového života.“ Jen velmi vzácně se někomu vydere na rty protest ve slovech: „nechte mě potloukat se kolem s partou, která má dost peněz, aby to pěkně roztočila.“ Ona neškolená mysli nepřipadne na žádnou z těchto positivních moderních idejí, jen na ideu „být v klidu, zůstat sama“. Je docela zajímavé, že tak spontánní, instinktivní a téměř zvířecí vyjeknutí obsahuje slovo poukazující na pokoj a samotu.
V současnosti žije velmi mnoho chlapců a děvčat, starých i mladých, skutečně právě v tomto stavu mysli, nejen proto, že jsou drážděni, ale i proto, že jsou hýčkáni. Většina z nich bych to zuřivě popřela, protože se to protiví konvencím jejich nové generace, právě tak jako dítě ponechané příliš dlouho do noci vzhůru bude čím dál hněvivěji odmítat, že by už mělo jít do postele. Pokaždé i čekám, že se dozvím,že začala vědecká kampaň proti spánku. Ke staré kmenové tradiční pověře spánku obrátí svou pozornost dříve nebo později prohibicionisté, kteří prohlásí, že lenocha v jen povzbuzuje uměřeného spáče. Předloží statistické tabulky s daty o tom, kolik hodin výkonu ztrácí horníci, hutníci, klempíři, štukatéři a vůbec lidé všech řemesel,  v nichž (bude poznamenáno) lidé získali návyk spát, další tabulky ukáží nedostatek oměje, kamence, jablek, hovězího, červené řepy, tkaniček do bot atd. a ještě další statistiky pečlivě doloží, že takovou práci je velmi zřídka mohou dělat náměsíčníci. Předloží všechna vědecká fakta, až na jediný. Totiž fakt, že když se lidi nevyspí, zešílí. Faktem je i skutečnost, že pokud lidé nemají svou samotu, zblázní se rovněž. Toho si můžete všimnout, podle způsobu jednání, když chudáci mizerní nebožáci mají jen svou společnost. Případ slečny Fitzpatrick, která skutečně byla ráda o samotě se staví proti všem vymyšlenostem poslední doby, které jsou všechny samá společnost a žádná samota. Musíme držet při sobě, jak řekl ten kulometčík když spustil svůj kulomet na dva další kulomety a zabil všechny děti chycené mezi nimi.  Víme také, že tato družnost a uspořádání společnosti již v uhlazené společnosti všechnu tu líbeznost a lehkost, všechnu tu zdvořilost a laskavost, všechno to pravé křesťanské chování odpuštění a trpělivosti, které všichni můžeme vidět u moderních organisátorů gangů či „skupinového života“. V kontrastu s tímto spokojeným rozpoložením, které nyní proniká naši literaturu i konversaci je zvykem ukazovat na poustevníky a samotáře, jako by to byli primitivní divoši a záštiplní nepřátelé lidí. To ale není pravda. Není pravda ani historická, ani to neodpovídá praktickému lidskému životu. Blíž skutečné tradici o skutečných poustevnících byl verš, který zněl: „Otoč se, jemný poustevníče z Doliny“. Z moderního hlediska to byli nepochybně šílenci, ale byli to milí blázni. To, co mám na mysli může ilustrovat dvacatero odstínů, kupříkladu fakt, že si dokázali ochočit divoká zvířata, která k nim přirozeně přicházela. Nesporně existovali pouzí osamělí morousi, bezesporu existovali klamní cynici a herci jako byl třeba Diogenes. Jenže on a jemu podobní si dávají hodně záležet na tom, aby nebyli skutečně osamělí, a dávají si pozor, aby se jako každý jiný demagog vždycky potloukali někde poblíž tržiště. Diogenes byl právě tak obyvatel sudu i hlučný řečník. Jisté profesionální mrzoutství mu zůstává, ale je to mrznoutství bez samoty. Víme všichni, že existují géniové, kteří se musí vydat do vybrané společnosti, aby se chovali nevybraně. Všichni vím, že existují hostitelky, které sbírají lvy a zjistí, že dostaly medvědy. Obávám se, že se něco z toho projevilo ve společenské  pověsti, spíše legendě o Thomasu Carlylovi a možná i Tennysonovi. Jenže tito mužové potřebovali společnost, aby se mohli chovat nespolečensky. Poustevníci, zejména světci, měli samotu, v níž byli družní. 
Svatý Jeroným žil se skutečným lvem, což byl dobrý způsob, jak se nestat lvem salonů. Velmi se ale se lvem přátelil, V jeho době, právě tak jako v naší, se běžný společenský život stal společenským zadušením. V dobách úpadku římské říše se lidé setkával v amfiteátrech a na veřejných slavnostech, právě tak, jak se dnes potkávají v tramvajích a v metru. Mezi dvěma lidmi, kteří se snažili obsadit místo k sezení v Koloseu bylo právě tolik vzájemné lásky a něžnosti, jak je dnes mezi dvěma lidmi, kteří se snaží obsadit poslední volnou sedačku v tramvaji do Tootingu. Proto na samém sklonku římských časů ti nejpřátelštější lidé rychle utíkali do pouště, aby si udělali něco, čemu se říká poustevna, ale co by se klidně mohlo označit za dovolenou. Člověk se poustevníkem stával, protože byl více lidskou bytostí, ne méně. Nešlo jen o to, že dospěl k závěru, že líp vyjde se lvem, než s lidmi, kteří by ho hodili lvům. Šlo i o to, že měl lidi raději, když ho nechali být o samotě. Nu nikdo nemůže od nikoho, leda snad velmi výjimečnou osoby, očekávat, že bude naprosto osamělý. Existuje však silný argument ve prospěch větší samoty, zejména nyní, když žádná samota neexistuje.
Důvodem k tomu, aby každá normální lidská osoba byla napůl poustevníkem je v tom, že jedině tak si může jeho mysl udělat napůl volno. Je to jediný způsob, jak si užít trochu legrace i s životních skutečností, ano a to i tehdy, když ony skutečnosti jsou hry, tance a opera. Skoro se to podobá vybalování zavazadla. Říká se, že žijeme na vlakovém nádraží, mnozí z nás žijí v zavazadlovém voze, nebo se potloukáme světem se zavazadly, která jsme nikdy nevybalili. To nejlepší, co se nám může přihodit jsou totiž věci, které si vezmeme z toho, co už se nám stalo. Kdyby k sobě byli lidé upřímní, souhlasili by, že skutečná společenská setkání, dokonce i s lidmi, které milujeme, vypadají často podivně krátká, bezdechá, zmařená či bezvýsledná. Pouhá společnost je způsob jak změnit přátele ve známé, skutečný zisk neplyne z toho, že se s našimi přáteli potkáváme, ale z toho že jsme se potkali. Nu, když se lidé jen vrhají, od srážky ke srážce, od davu k davu, nikdy neodhalí positivní radost ze života. Jsou jako věčně hladovějící lidé, protože jejich pokrm se nikdy nestráví a právě tak jako takoví lidé jsou i oni podráždění. S moderním životem se jistě cosi děje, když je veškerá literatura mladých tak podrážděná. To je cosi z tajemství světce, který se vydal do pouště. Se svými přáteli se lidé hádají ve společnosti, odpouští jim v samotě. A než se společenská člověk pustí do kritiky světce, ať si vzpomene, že muž v poušti měl častokrát duši, která se podobali hrnci plnému medu lidské laskavosti, i když nidko nepřišel blíž, aby jí okusil a ať si též vzpomene, že muž v moderním salonu ve své intelektuální pohostinosti nabízí coby víno pelyněk.
Závěrem použiju jeden velmi moderní a dokonce i aktuální případ. Nevěřím v komunismus a určitě ne v komunismus z donucení. A je typické pro tento trpký a žlučovitý věk, že se všichni bavíme o komunismu vynuceném či povinném. Poměrně často sympatisuji s komunisty, což je něco docela jiného, ale i je respektuji spíš pro jejich odvahu, upřímnost či logiku než pro nějakou obzvláštní bodrost či laskavost. Nikdo nebude tvrdit, že moderní komunismus je nějaká obzvlášť mile laděná či přívětivá záležitost. Když si ale najdete legendy o nejstarších poustevnících, najdete i velmi roztomilé povídání o dvou mniších, kteří byli doopravdy komunisty. A jeden z nich se pokoušel druhému vysvětlit, proč se lidi začali hádat o soukromý majetek. Praštil tedy rukou o kámen a teatrálně zvolal: „Tenhle kámen je můj!“ Druhého jeho vkus poněkud překvapil jeho vkus, ale řekl: „Dobrá, vezmi si ho“. To učitele ekonomie poněkud namíchlo a řekl: „Ne, ne, tohle nesmíš říkat. Musíš říct, že je tvůj a pak se můžeme prát.“ Druhý poustevník tedy řekl, že kámen je jeho, načež mu ho první automaticky poda a tím, jak se zdálo, celá lekce obchodním metod neslavně skončila. Nu, můžete souhlasit s komunistickým ideálem nebo nemusíte, můžete schvalovat odříznutí se od světa obchodu a podnikání, pro které se rozhodli naši dva asketové. Není tu ale cosi, co by naznačovalo, že to byli poněkud příjemnější lidé než komunisté, které nyní potkáváme ve společnosti? Cosi takového, že samota vylepšuje náladu?

Povznesenost neboli o levitaci

Nevím, proč by si občas člověk nemohl vzít volno a i když pracuje, nepsat o něčem jen proto, že ho to baví. Vím, že bych měl konat svou povinnost jako distributista, konat ji zoufale perem, zatímco jiní ji již ušlechtileji pluhem. Pro jednou se ale pouštím do psaní jen pro zábavu a jen proto, že to o čem píšu je legrační. A to nejlegračnější co jsem na míle daleko našel byl obrázek v listu zvaném Psychic News. Jedno z jeho minulých vydání zdobil můj portrét, který doprovázel mimořádný a poněkud tajuplný popisek: „G. K: C., katolík, který se vznáší vzduchem“. I když v zázraky věřím, nikdy jsem netvrdil, že by snad levitace měla být mocí, jež by se nějak zvlášť pravděpodobně mohla projevit v mém případě. Ale i když nejsem zrovna teď neodolatelně přitahován k levitaci, velice mě pokouší lehkovážnost. Obvinění jsou poněkud neurčitá, až na to, že se zdá, že všechny jsou jaksi nešťastně spojena s fakty případu. Autor, zdálo se, bere za hotovou věc, že článek, podepsaný zcela očividně někým jiným, jsem musel napsat ve skutečnosti já a to výlučně z podnětu mého fanatického katolicismu, třebaže skutečný autor vůbec katolík není a neřekl ani nic, co by to jakýmkoliv způsobem mohlo naznačovat. Je ovšem naprosto způsobilý se postarat sám o sebe a s pouhými fakty celého absurdního zmatku jsem se už vypořádal jinde. Teď bych se rád jen chvíli bezostyšně kochal čirým potěšením nad způsobem, jímž Psychic News napadá katolickou církev a útočí na mne. Připouštím,že z mé strany jde o pouhé požitkářství. Vím, že mi mnoho mých rozvážných přátel řeknu, že si takových článků nesmím vůbec všímat. Jenže nic, co lze označit za lidské není nezajímavé a tady je, pro začátek, přinejmenším jedna hádanka, která mi vždycky vrtala hlavou. Jde o to, proč lidé, kteří se roznítí hněvem vůči katolické církvi používají vždy zcela mimořádnou dikci, či styl projevu, v němž popletou dohromady všechny možné nesouměrné věci až i je legrační i samotný slovosled. „Spiritismus závisí toliko na důkazech, jež lidé získávají ve svých domovech. Nevyžaduje kněží. Ti, kdo se o něj zajímají si rovněž nemusí kupovat takové či onaké růžence, ani krucifixy, ani platit za svíčky nebo mše. “Musí to být pro zvídavé ukrutný okamžik nerozhodnosti, když si mají vybrat jestli si koupí růženec takový či onaký. Nejlepší je ale poslední pojem a pořadí slov je zde mimořádně důležité. Prvním úkolem katolíka je očividně přijít k nejaké svíčce. Pokud se mu nějaká dostane do ruky a on všude chodí s rukama sepjatýma kolem svíčky, pak je všechno v pořádku. Pokud ale nemůže svíčky sehnat, může si koupit mši, instrument, který je jakousi náhražkou svíčky.
Nu, shodou okolností jsem nerozpoutal žádný velký persekuční osobní duchovní útok vůči spiritismu, který autor tak imaginativně vylíčil. Kdybych se do toho ovšem pustil, a to bych mohl, myslím, že bych dokázal na spiritismus zaútočit lépe, než on útočí na katolicismus. Nemluvil bych tak, jako by spiritista visel spuštěný mezi dvě božská dogmata, totiž posvátnosti tamburíny a návratu mrtvých. Nemluvil bych o tom, že si lidé mají vybrat mezi planšetou a deskou Ouija. Nemluvil bych o „stolech či nábytku“, ani bych nenaznačoval, že trubka je skoro to samé jako seance. Nikdy jsem ale nečetl útok na katolicismus, aniž bych se nesetkal s tímhle drmolením zpopřehazovaných pojmů. Vždycky přijde na nějakou směsku popletených slov v nichž přes sebe klopýtají a padají mitry, milenky, nóny, alby, hole, panny a viatika, bez sebemenší naděje, že by kdokoliv mohl i jen tušit, co které z nich znamená. To je první zajímavá věc na tomto druhu psaní. A teď se můžeme vrátit k jediné větě v onom odstavci, v níž se jeví cosi přibližně podobného smyslu. Je to pasáž, kde se nám tvrdí, že se spiritismus obejde bez kněží.
Nepotřebuje kněze. Potřebuje je duchovní aristokracii, která je ve skutečnosti mnohem výlučnější a privilegovanější než kněží. Jde o to, že mají přístup k novým zjevením a že jejich nadřazenost se zakládá na jejich osobní duchovní struktuře, jsou abnormální tak, jak kněží abnormální být nemusí. Ale ať už je to jakkoliv, odkrývá zmíněný list jisté pozoruhodné představy a dojmy o duchovních funkcích a stupních. Najdeme tam šokující popisek pod obrázkem sv. Jany z Arku, který tvrdí, že se nestarala jestli je světice nebo čarodějnice, protože „měla svou práci a tu odvedla“. Jak svěží a občerstvující jazyk. Jak plný patnáctého století! Janě prostě šlo jen o to, aby dostala zrovna tuhle práci. Si Spočítala,že by jí mohla sednout. Jémine! Jana nebyla žádná taková sukně, co by se koukala, jestli to je to od Boha nebo od čerta, když se naskytal práce, která by jí mohla sednout. List nám sděluje, že jeho náboženství se zakládá výlučně na faktech, zdá se však, že i bez jejich použití se dá vyprodukovat velké množství abstraktní vulgarity. Předpokládám, že by bylo zbytečné poukazovat na historický fakt, že Jana celé dlouhé dny zoufale debatovala s cílem prokázat, že není čarodějnice, dlouho potom, co je její práce, pokud to byla práce coby zaměstnání, je buď hotová nebo naprosto vyřízená. Ale není na tvrzení, že nezáleží na tom, jestli je kdosi čarodějnice nebo světice něco, co by mohlo poněkud vysvětlovat nedůvěru, již někteří z nás ke spiritismu pociťují?
Protože tohle píšu pro zábavu, nebudu příliš mluvit o ústředním tajemství mého náboženství nebo o pracně urážlivých podmínkách s nimiž mě autor vyzývá, abych „prokázat“ Transubstanciaci tak, jak on očividně tvrdí, že může „prokázat“ spiritismus. Spokojím se s tím, že mu řeknu jediné. Předpokládejme, že by se církev pokusila takové důkazy a s takovýmto výsledkem. Předpokládejme, že by se jeden papež za druhým, jeden kněz po druhém, stavěli před oltářní mřížku a slibovali, že na místě prokáží a dokáží transubstanciaci. A předpokládejme, že by jeden papež a jeden kněz za druhým byli odhaleni, že ji prokazují a dokazují podvodným mechanismem v obětním stole, pomocí drátů skrytých v kříži a svíčkách, pomocí celé podvodné mašinerie. Předpokládejme, že i když by mnozí kněží byli poctiví a upřímní muži a někteří z nich byli poctivými hlupáky, bylo by jasným, hmatatelným historickým faktem, že celý zázrak byl jen pořád dokola opakovaným kejklířským trikem a že při jeho provádění byli přistiženi a odhaleni nejslavnější katoličtí světci. Troufnu si říct, že kdy se to stalo, nebyl by Eucharistický kongres událostí, jež se těší respektu celého civilisovaného světa, nebo celého s výjimkou chuligánů z Portadownu a novinářů z Psychic News.

Reakce intelektuálů

The Reaction of the Intellectuals
Byl jsem dotazován, zda si myslím, že existuje nějaká reakce proti tendencím označovaným za ultramoderní a ve prospěch mnohého, co je šmahem odsuzováno jako „viktoriánské“, „počestné“ a „velevážené“ a jinými divokými a zlými slovy. Odpovídám, že reakce existuje a že mně to těší, je to však reakce velice zvláštní, ba jedinečná. Není taková, jakou bych čekal. Není ani taková, jakou bych si nějak zvlášť přál. Ale cokoliv je úlevou proti bezútěšné tuposti Naší Skvělé Mládeže.
Lidskou mysl vyjasní (a pokročilé mysli ušetří mnohá zklamání), když si uvědomíme, že reakce budou existovat vždy, dobré či špatné, proti čemukoliv, dobrému či špatnému. Život je příliš složitý na to, aby za ním pokaždé, když se pohne, nezůstaly dobré či hajitelné věci. Máme reakce ve prospěch věcí mnohem vzdálenějších než viktoriánství. Vždy si vzpomenu na sebevědomou a opovržlivou Macaulayovu větu z jeho řeči ve prospěch reformního zákona který zrušil rotten boroughs (formálně existující volební obvody, kde postupem doby zbylo minimum voličů, ale stále posílaly do Dolní sněmovny poslance, kteří byli voleni prakticky bez volební soutěže a na základě zájmů např. velkého pozemkového vlastníka v oblasti.  Patřil k nim např. níže zmíněný Old Sarum, opuštěné místo, odkud se prakticky všechno osídlení před staletími přesunulo do Salisbury. pozn. překl.) „Žádná reakce nebyla ani nebude. Reakcí ve prospěch Gattonu a Old Sarum bychom se mohli dočkat asi tak, jako reakcí ve prospěch Thora a Odina.“ Nebudu se tu přít, zda byla nějaká reakce ve prospěch Gattonu a Old Sarum, je však nesporné, že existuje odpor proti reformním zákonu a zastupitelské vládě. Nejvíc mě ovšem baví to, že už když Macaulay pronášel svá slova počínala zcela nesporná reakce ve prospěch Odina a Thora. Carlyle již držel v ruce pero a jeho severní génius se zvolna měnil v nordické šílenství. Už nás vyzýval,  abychom se vrátili k našich strohým skandinávským počátkům. Krátce nato udělal Nietzsche další krok a odvrhl křesťanskou ethiku, jakož i theologii a začal vzývat staré bohy násilí a války. A nakonec velký německý generál Německo (který provedl zemi Velkou válkou /první světovou pozn. překl./ a možná si toho užil dostatečně) skutečně naplnil pohanskou propagandou a kampaní ve prospěch Odina a Thora. Tolik k reakcím obecně. Nejmodernější umění shledává antické Řeky příliš moderními a vrací se ke starým Egypťanům. Oživujeme primitivní umění a vrátíme se možná až k umění prehistorickému. Myslím, že docela dobře může stát,že budeme malovat po skalách rumělkou nebo objevíme obzvláštní kvality kamenných sekyr a pazourkových šípů.
Reakce existuje, ale to samo nestačí k prokázání její správnosti. Já mám za to, že správná je, protože reaguje ve prospěch civilisace a proti její zkáze. Jakmile se ale zmíníme o civilisaci dostáváme s k dosti zvláštní vlastnosti, již tato konkrétní reakce projevuje. Není to, jak jsem mohl doufat či očekávat, vzpoura prostých, staromódních lidí proti lidem sofistikovaným. Je to vzpoura sofistikovaných. V každém případě je to revolta lidí velmi, možná až příliš, civilisovaných. Ale pokud byli příliš civilisovaní, pak byli stále velmi inteligentní. A to je důvod proč prohání Úžasné Chytré Mládí ulicemi a pěkně mu při tom dávají zabrat.
Vezmu jeden konkrétní příklad, který je spíše podobenstvím. Před nějakým časem kypěli všichni staří správní angličtí kritikové, Constant Readers a konservativní lidé vůbec kvasem hněvu a posměchu proti nestoudným novotám „Sitwellů“, tedy tří básníků z oné rodiny. Byli důkazem toho, že být moderní znamená bláznit. Byli to ti nejnovější a nejhlučnější anarchisté, kteří ničili i rýmy i rozum. Jejich význam a váhu zde probírat nebudu. Když slečna Sitwell obvinila rozbřesk, že „skřípá“, byly z toho debaty, co tím myslela. Její nepřátelé říkali,že to byl nahodilý nesmysl, jako by o slunci řekla, že kýchlo nebo o trávě, že smrkala. Její přátelé tvrdili, že to byl nový a odvážný způsob, jak přiblížit, že chladném ranním světle je cosi hrubého a váhavého. Všichni se ale shodli, že to byl poslední a nejnovější experiment, ať už to měl být pokus svobody či šílenství. Sitewellovi byli viněni z bubnování, a poutání pozornosti na sebe hlučným vytrubováním, ale panovala shoda, že jejich bubny a trumpety byly nejnovějšími hudebními nástroji nejpodivnějších tvarů a že pro dosažení svých cílů užívali nejnovějších metod vřískotu a jekotu. Ale co chtěli?
Nu Sitwellovi chtějí viktoriánství. To, po čem se vší rozhodností prahnout, co požadují a bez ustání popisují je rakce na viktoriánské zvyky, na viktoriánské způsoby, ba i na viktoriánské mravy. Právě tak jistě, jak chtěl Shelley spoustu větru a světla a vzestup čisté pohanské republiky, právě tak jistě, jak Walt Whitman chtěl demokratickou šíři a jakési tělesné bratrství lidí venku pod nebem, tak právě tak jistě to, co chtěli Sitwellovi byl viktoriánské záhonky a skleníky, viktoriánské malované talíře a zvláštní podšálky a v nemalé míře také i viktoriánskou etiketu, odtažitost a důstojnost. Možná je to výstřelek, ale v každém případě je to fakt a je to fakt, který živě ilustruje skutečnou revoltu proti nedávným morálním či nemorálním tendencím. Viktoriánská revolta není revoltou viktoriánů. Je to revolta postviktoriánů, čí spíše post-postviktoriánů. Vracejí se k čemusi vzdálenému, až tak jak se prerafaelité vraceli do středověku. Důvod je v obou případech stejný, vrací se proto, že moderní doba začala být pro inteligentní lidi nesnesitelně hloupá. Modernější případ je však akutnějším případem této revolty proti modernitě mezi moderními lidmi. Abychom mu porozuměli musíme se rozhlédnout po obecnějším pohledu na unikátní situaci dnešního světa.
Lidé zvlášť a konkrétně označovaná za moderní, z nichž většina jsou nyní pradávní starci, si lidské dějiny představovali jako pokrok ve smylu postupu. Tvrdili totiž, že někteří pomalejší lidé se sice potáhnou vzadu, všichni ale míří kupředu. Předpokládali také, že jistí udatní duchové, říkali jim Průkopníci Pokroku, šli vepředu a otevírali lidstvu cestu. Chovám velký obdiv k Waltu Whitmanovi, ale nelze zapřít, že v jedné slabé chvíli zvolal : „Průkopníci, ó Průkopníci“. Pro celý ten svět bylo příznačné, že za prvé spočíval na metafoře a za druhé,že si tu metaforu docela popletl. Whtiman si své intelektuální průkopníky podle všeho spojoval s praktickými průkopníky americké občanské války. Jenže průkopník není člověk, který by vedl armádu, ani nerozhoduje, kudy potáhne. Průkopníci v předním sledu musí poslouchat rozkazy právě tak jako vzadu se táhnoucí doprovod. Kdyby je Sherman vrhnul vpřed, aby mu vyčistili cestu do Atlanty a průkopníci spatřili futuristické vidění a vydali se založit budoucí město Oklahomu Shermana by to velmi překvapilo, ba co dím rozčílilo. Plyne z toho poučení, že pochodující kolona lidstva musí mít jakousi představu, kam hodlá jít dřív, než může rozhodnout, zda je průkopník užitečný nebo ne.
Nu, právě nyní je pochodující kolona lidstva v mimořádném postavení. Jedna věc je, že nepochoduje. Přešlapuje ale na místě, protože má pořád jakousi obecnou představu, že pochodovat musí. Je možná podivné vracet se jak k Macaulayovi, tak ke Whitmanovi, jenže Macaulay to lépe popisuje ve své poemě o Horatiovi, než vge Whitmanově poemě o průkopnících, i když se obávám že pro mnohé je dnes Whitman stejně vzdálený jako Macaulay. Skutečně tomu však je tak, že přesnou a mimořádnou situaci procesí v současné chvíli přesně vystihují důvěrně známé verše:
„A ti vzadu křičeli „Vpřed“
a to napřed volali „Zpět“
Souputníci možná útočí, ale průkopníci ustupují. Jinými slovy právě ti udatní a bádaví duchové o nichž se vždy tvrdilo, že předbíhají svou dobu nyní nejvíc pochybují o tom, zda je žádoucí postupovat vpřed. A právě ti, kdo se spokojují s následováním tradic, konvencí či dobře známých zavedených zvyklostí se dosud drží (nebo mají ten dojem) tradice pokroku, konvence pohybu a stovek zavedených zvyků, dobře známých devatenáctému století, dovolávat se naděje ve změnu. Lidé jsou pokrokoví, protože mají malé zpoždění za svou dobou. Jsou reakcionáři, protože před ní mají malý náskok. Zní to jako paradox, za určitých podmínek je to ale velmi praktický a vlastně nevyhnutelný stav věcí. Ti vzadu budou pořád křičet Vpřed! a jen ti velmi daleko vpředu zvolají Zpět!, když čelo armády náhle dojde k hraně srázu.
Tvrdím zkrátka, že jsou to intelektuálové (z nedostatku inteligentnějších označení) kdo právě nyní náhle objevili nebezpečí, pouhé novoty, pouhé anarchie, pouhé negace. Nejsou to samozřejmě všichni intelektuálové a jistě ne ti, kdo si tak skromně sami dali toto označení v polovině devatenáctého století. Ti jsou totiž dnes, díky ironickému fungování jejich vlastního oblíbeného argumentu, sami staří, ctihodní, uznaní a respektovaní a tedy zcela bez jakéhokoliv významu. Muže jako Bertrand Russel a H. G. Wells nechal vývoj za sebou a oni proto mají mylný dojem, že se stále vyvíjí směrem vpřed. Konkrétní stav mysi o kterém mluvím (a v současné době to není vždy moc pěkný stav mysli) je vlastní části mladších intelektuálů. A ať už je to cokoliv, nejde o positivní víru v přísliby budoucnosti nebo současných tendencí. Pokud si vezmem jakoukoliv soudobou poesii, která je vnímavá a kritická, řekněme básně pana Osberta Sitwella, je vcelku zřejmé, že se nebouří jen proti devatenáctému století, třebaže theorie pokroku byla s devatenáctým stoletím spojena. Bouří se proti dvacátému století a potenciálně ještě víc proti století jedenadvacátému.
Jde tu ovšem o to, že se bouří proto, že jsou tak velice moderní, že se vzepřeli modernismu. Je to proto, že sami viděli všechny nové triky, v mnoha případech je sami všechny předváděli a proto si dřív, než kdo jiný uvědomili, že se jim všechny ty triky mohou velmi brzy obehrát. Pan Humbert Wolfe může být ospravedlněn v tom, že každou větu začíná malým písmenem, ba věru je v tom spíš klasický než revoluční, protože právě tak byly vždy tisknuty staré latinské testy. Je však příliš inteligentní na to, aby nevěděl, že ti kdo dokazují, jak jsou pokrokoví tím, že úplně přestávají psát velká písmena se mohou projevit jako ještě pokrokovější jen tím, že naprosto zanechají psaní malých písmen a tak destruktivní reforma nemůže skončit jinak než prázdnou stránkou. A tak tento druhu destruktivního pokroku končí prázdnou zdí. Pan Sitwell může myslet, že dělá dobře, když tu a onde spojuje musikální přídavné jméno s naprosto visuálním či obrazovým podstatným jménem. On i kdokoliv jiný si ale uvědomuje, že kdyby přišla stovka vyjících imitátorů a vyhlašovala právo připojovat jakékoliv přídavné jméo k jakémukoliv podstatnému jménu, nešlo by ani tak o to, že by se literatura stávala bezuzdnou prostou zákonů, jako spíš o to, že by vůbec zanikala. Den co den si můžeme všímat, jak se tento nový druh poplachu šíří uvnitř té nejinteligentnější z nových škol, jež je pro mnohé ze starých škol téměř nesrozumitelná a to zejména té velmi staré škole, jež se domnívá, že mladí neumí nic, než být bezstarostní a chystat revoluce.
Za příklad si vezmu dva z nejnápadnějších a nejpronikavějších mezi soudobými spisovateli. Jeden z nich je patrně, co do stylu a známosti, mladší než druhý, jeden je Američan, druhý Angličan a dědic jména již proslulého pro velmi anglický styl. Použiji případů pana T. S. Eliota a pana Aldouse Huxleye. Každý z nich je samozřejmě dostatečně jiný, vyjadřují však přesně dva různé způsoby odstupu či odtažení od posledních rozruchů a vulgarity toliko „moderního“ světa. Pan Eliot začínal jako dítě své doby s uznávanými strohými a hrubými experimenty s volným veršem, dospěl pak k tomu, že nabyl podezření vůči všem formám svobody. Stal se synonymem pro téměř mnišskou vytříbenost, plnou panenských tradic starého náboženství a zavržení nejen dnešní demagogie, ale i včerejší demokracie. V dílech pana Aldouxe Huxleye jsou pasáže, jež by málokdo označil za mnišské a asi sotvakdo za panenské. Zůstává však nicméně představitelem téže reakce proti neřesti a vulgaritě poslední doby. Reaguje spíše ve Swiftově stylu tím, že ukazuje ošklivcům jejich ošklivost, ba metá po špinavcích vzorky jejich špíny. O kdyby ale nebyl na jedné straně s anděly, v každém případě ho příšerně otravují ďáblové. Kdokoliv si přečte jeho vynikající pojednání o Holywoodu, které nazval Město děsivé radosti zjistí, že je spíše děsivé, než radostné. Vede boj se současným požitkářstvím, ale vede jej jakási zuřivá vybíravost. Nepředstavuji si takou reakci proto, že bych ji chtěl, protože věru tohle není reakce, která by se mi dvakrát zamlouvala. Svoji naději musím skládat do lidové vzpoury proti zvrácenostem a pedantismu neřesti, jež ve skutečnosti nikdy populární nebyly. Byl bych rád, kdyby obyčejní, staromódní, tvrdohlaví lidé, kteří si pořád myslí, že existuje jakési spojení mezi nimi a jejich dětmi, povstali a začali tlouct do hlav nelidských nafoukaných mravokárců, jejich ideálem je jakási prorocká infanticida (zabíjení dětí pozn. překl.). Líbilo by se mi, kdyby kvílející horda skutečně počestných lidí (a horda je dosud skutečně počestná) a vypálila domy, kde luxus nabývá podoby původního latinského významu slova pro rozmařilý přepych. Byl bych rád, kdyby se normálně lidé žijící z hovězího a z piva pustili do boje s pokryteckými cvoky, kteří si užívají svého vegetariánství v podobě zeleninových koktejlů, jež jsou méně zdravé než plod révy. Byl bych raději, kdyby byli intelektuálové pobiti tím, co se označuje za mravy, dav je totiž dosud velmi mravn. Vůbec nejdůležitější ale je, že by měli být pobiti, když ne klacky lůzy, pak tedy rapíry intelektuálnějších intelektuálů. Bůh používá roztodivných způsobů a chodí po zvláštních cestách a nepohrdne nejpodivnějšími či nejskromnějšími nástroji a my se nesmíme stydět, když  se, nebude-li zbytí ocitneme na straně chytrých a kultivovaných.
Mohl by také nastat pitoreskní paradox, vzpoura starých proti mladým. Mohla by to být vzpoura utištěných rodičům svrhávajících břímě otrocké poslušnosti, které na ně uvalili jejich tyranští synové a dcery. Mohl by to být tlustý otec, který se dostal ze sklepa na uhlí s prvotním velkým klackem, nebo staropanenská tetička vybíhající z ložnice ozbrojena pohrabáčem, kteřé by rozpoutali veselé představení s rozbíjením gramofonů, saxofonů, ukulelí, vyhazováním koktejlů, ničením závodních aut a vůbec předvádění, že i starý pes ještě lecos dovede. Zdá se ovšem, že k tomu nevede ani tak hněv otce či děda, ale pomalu nazrávající znechucení prapravnuka nad očividným idiotismem vnukovým.
Nepřináší to velké klacky a kyje obyvatelstva, ale cosi, co jsem přirovnal k rapíru a mohl bych srovávat s břitvou. Na některých mladících páně Huxleovy školy je opravdu cosi z pesimismu, který až příliš vyvolává představu břitvy, jež je stejně tak symbolem elegance i sebevraždy. A přece je tu širší smysl, v němž to je všechno až příliš pravda. Když viktoriáni malým hochům láli za to, že si hrají s rapíry a břitvami či jinými podobně ostrými nástroji, používali přitom dospělí tehdy jedno přísloví, které je zde velmi na místě: „Až se jednou takhle nabrousíš, pořežeš se.“ Nejinteligentnější menšina mladší generace se skutečně velice nabrousila a stejně tak skutečně zakusila, jak to bolí, když se někdo pořeže. Muži jako pan Huxley nebo pan Eliot dokáží postřehnout, že skeptikovy polopravdy jsou nejen naostřenými nástroji, a ale i nástroji dvousečnými. Podřezávají větev jak po pod racionalismem, tak pod náboženstvím, stejně lehko je lze užít k ublížení demokracii i despotismu a přinejhorším mohou naočkovat i mysl k tomu, aby pochybovala o samotných pochybách. Chytrý a bystrý mladý člověk si čím dál víc uvědomuje, že myslí tak  ostře, že by se mohl pořezat, a pokud nevyzkouší něco víc než skepticismus, vzroste jeho skepse do té míry, že si podřeže krk.
Závěrem: proč si myslím, že tato malá menšina poněkud zhýčkaných a přespříliš vytříbených lidí bude mít nakonec nějaký vliv a účinek? S hlubokým povzdechnutím odpovídám, že za to může veliká společenská instituce zvaná snobství. Jakmile celkem nemyslící houfec Naší Skvělé Mládeže, že je jím skutečně opovrhováno tlupou starých tupců (i kdyby t byli jen dva slušně vzdělaní menší básníci) nastane panika. Masa amoralistů nikdy nevěřila v amorálnost ani v nic jiného. Nikdy si opravdu nemysleli, že zlo je dobré, protože oni nikdy nemysleli opravdově. Jen věřili tomu, co se jim řeklo, že protiprávnost je poslední móda. Pokud se doslechnou, že je něco ještě poslednějšího, ještě pozdějšího, než posledního, rozběhnou se tím směrem a začnou se před tí válet v blátě i kdyby to měl být nějaký poustevník z pouště, třeba sv. Antonín. Jestliže je to dobře naložený, ale poněkud nadřazený mladý muž, který bude všechny jejich sprosté a ukřičené zábavy považovat za vieux jeu a sníží se jen k tomu, že s nimi bude mluvit o humanismu a sv. Tomáši Akvinském, budou se před ním plazit. Znám je. Hrají si sice na kozly, ale chovají se jako ovce. Jsou to totiž ovce bez pastýře a pastýř jménem Pan je mrtev.

Návrat náboženství

Za časů kdy Huxley, Herbert Spencer a viktoriánští agnostici hlučně rozhlašovali jako poslední a konečnou pravdu Darwinovy hypothesy, se tisícům prostých lidí zdálo téměř nemožné, že by náboženství mohlo přežít. O to ironičtější je, že nejen přežilo je všechny, ale že je to také dokonalý (a možná jediný skutečný příklad) přežití nejsilnějších. Přihodilo se také, že skutečně a opravdově zapadá do Darwinem předložených theorií, což je něco naprosto odlišného od většiny theorií přijímaných darwinisty. Tato skutečná původní theorie se od té doby sice v obecných oblastech biologie a botaniky převážně rozpadla, ale pro konkrétní argument z oboru nábožených dějin platí. Nedávné znovuobjevení se našeho náboženství je přežitím nejzdatnějších v tom smyslu, jak tomu rozuměl Darwin, a ne jak tomu rozuměl populární darwinismus, nakolik ten vůbec něčemu rozuměl a cokoliv pochopil. Mezi nespočetnými zmatky, které pouhá materialistická módní záliba ze slavné theorie nadělala, byla mnohými sdílená prapodivná představa, že boj o život nutně musel být skutečným soubojem kandidátů přežití, doslova soubojem na nože. Existovala matná představa, že nejsilnější stvoření silou zašlapává ostatní. Pomyšlení, že právě tohle je ta jediná metoda zdokonalení, se všude doneslo jako dobrá zpráva ke zlým lidem, špatným vladařům, špatným zaměstnavatelům, podvodníkům, vyděračům a všem ostatmím. Hbitý vlastník podvodné makléřské kanceláře se cudně přirovnal k mamutovi zašlapávajícímu jiné mamuty v prvotní džungli. Podnikatel zničil podniky druhých veden mimořádným přeludem, že eohipičtí koně požírali jiní eohipické koně. Boháči se najednou rozbřesklo, že obrat nebo vyhladovět chudáky bylo nejen praktické a příhodné, ale i kosmické, protože pterodaktylové své malé ručičky museli používat k tomu, aby si mohl vzájemně vydrápat oči. Věda, ona bytost beze jména, prohlásila, že nejslabší musí ke zdi, zejména na Wall Street. Mezi toliko racionalistickým osmnáctým stoletím a čistě vědeckým devatenáctým stoletím došlo u bohatých k prudkému úpadku a rozkladu smyslu pro odpovědnost. Když velký Jefferson váhavě legalisoval otroctví prohlásil, že se, při pomyšlení na Boží spravedlnost, chvěje o svou zemi. Když pozdější šmelinář a zbohatlík legalisoval lichvu či finančnické triky, byl sám se sebou spokojený, protože věděl, že příroda je nespravedlivá.
Ale bez ohledu to, jak to tehdy bylo (morální choroba samozřejmě přežila vědecký omyl) lidé, kteří mluvili o kanibalských koních a soupeřících ústřicích Darwinovu thesi nepochopili. Pokud ji pozdější biologové odsoudí, neměli by ji odsoudit bez toho, aby jí rozuměli, třebaže byla široce přijímána, aniž by byla pochopena. V darwinismu nešlo o to, že pták s delším zobákem (řekněme) ho vrážel do jiných ptáků a měl výhodu delšího meče jako šermíř při souboji. Smyslem darwinismu bylo, že pták s delším zobákem mohl (řekněme) dosáhnout na červy na dně hlubší díry a když tohle dokázal neuhynul, a jako jediný přežil, aby založil pokolení dlouhozobých ptáků. Darwinismus tvrdil, že pokud se to stalo v ohromném množství případů a po ohromnou řadu věků, pak to mohlo být příčinou rozdílu mezi zobáky vrabce a čápa. Vtip byl ale v tom, že nejzdatnější nemuseli se slabšími bojovat. Ten, kdo přežil, nemusel dělat nic jiného než přežít, když ostatní přežít nemohli. Jako jediný přežil proto, že měl jako jediný vlastnosti a orgány k přežití nutné. A nehledě na to, jaká je přesná pravda o mamutech a opicích, je tohle přesná pravda o nynějším přežití náboženství. Přežívá, protože nic jiného přežít nemůže.
Náboženství se vrátilo, protože všechny rozmanité formy skepticismu, které se pokoušely zaujmout jeho místo a dělat jeho práci se už stihly tak zamotat do sebe, že nedokážou dělat vůbec nic. Řetězec příčinných souvislostí, o kterém s takovou zálibou mluvily jim, zdá se, posloužil jako příslovečný provaz a když jim ho moderní diskuse poskytla dostatek, velmi rychle se na něm oběsily. Není totiž jediné formy módně oblíbeného vědeckého skepticismu či determinismu, která by neskončila čirou paralýzou zasahující praktické lidské jednání a chování . Vězměte si libovolné tři z normálních a nutných idejí, na nichž závisí civilisace, ba společnost. Nejprve poznamená, řekněme, vědec normálního starého druhu devatenáctého století: „Můžeme přinejmenším mít zdravý rozum, v jeho náležitém chápání smyslu pro realitu společném všem lidem, můžeme mít sdílenou morálku, bez ní totiž nemůžeme ani mít společenství. Člověk musí v běžném smyslu poslouchat zákony a zejména zákon mravní.“ Bezprostředně poté řekne novější skeptik, který je pokrokový a hůř se mu vedlo: „Proč byste měli uctívat tabu svého konkrétního kmene? Proč byste měli přijímat předsudky, jež jsou produktem slepého stádního instinktu? Proč by měla mít nějakou autoritu jednomyslnost stáda vystrašených ovcí?“ Předpokládejme, že by se pak normální člověk vrátil k hlubšímu argumentu: „Žádný kmen mě neterorisuje, ponechávám si svůj nezávislý úsudek, mám svědomí a světo vnitřní spravedlnosti, jež soudí svět.“ Na to silnější skeptik odpoví: „Je-li světlo ve tvém těle—a ona je to temnota, protože je jen ve tvém těle—pak čím jsou tvé soudy, než nenapravitelným překroucením a předsudkem plynoucím z tvé konkrétní dědičnosti a nahodilosti prostředí? Co víme o úsudcích, než to, že všechny musí být stejně rovným dílem nespravedlivé? Všechny jsou totiž podmíněny vadami a individuálními nevědomostmi, každá je jiná a žádnou nelze odlišit, protože není jediného člověka tak zdravé mysli a tak odděleného, aby je dokázal odlišit spravedlivě. Proč by mělo být tvoje svědomí nějak spolehlivější než tvoje zkažené zuby nebo tvoje hodně zvláštní vada zraku? Pámbu vám všem požehnej, člověk by až řekl, že věříte v Boha!“ To normální osobu možná rozčílí a řekne poněkud zprudka: „Předpokládám alespoň, že jsme mužové vědy, můžeme se odvolat k vědě a ta vždy odpoví; průkazné a experimentální objevování skutečných věcí.“ Starý skeptik, pokud má aspoň trochu smyslu pro humor, odpoví: „No to jistě. Sir Arthur Eddington je věda a ten vám poví, že věda nemůže zničit náboženství, ba ani obhájit tabulku s násobilkou. Sir Bertram Windle byl věda a ten by vám řekl, že vědecká mysl je s římskokatolicku církví naprosto spokojena. Když na to vlastně přijde, Sir Oliver Lodge byl věda, a čistě experimentálními a průkaznými metodami dospěl k pevné víře v duchy. Připouštím ale, ž jsou mužové vědy, kteří nejsou s to dojít pevé víry v cokoliv dokonce ani ve vědu ne, ba ani v sebe samé ne. Třeba krystalograf z Cambridge napsal ve Spectacoru průzračnou a jasně srozumitelnou větu „Víme, že většina z toho, co víme je pravděpodobně nepravdivá.“ Pomůže vám to trochu při zakládání té vaší rozumné a zdravé společnosti? “
Viděli jsme samozřejmě zrovna nedávno nanejvýš dramatický odchod velkých materiálních vědců z tábora materialismu. Myslím, že to byl Eddington, kdo použil slova, že vesmír se spíše podobá velké myšlence než velkému stroji. Objevily se zprávy, že dr. Whitney prohlásil, že není jiného racionálního popisu nejzazšího a konečného kosmického pohybu vyjma Boží vůle. Je to však pomíjivost a zanikání všech dalších věcí, které nás, přinejmenším právě tak jako vytrvalost té zbývající, zanechává tváří v tvář starodávnému náboženství našich otců. To, čemu se druhdy říkalo volná myšlenka dospělo nakonec k tomu, že ohrožuje vše svobodné a volné. Popíráním svobodné vůle popírá osobní svobodu a lidskou schopnost volit a rozhodovat. Morovou ranou hygienických a psychologických šejdířství a mastičkářství ohrožuje občanskou svobodu a šíří zemí takovou síť pseudovědeckých nesmyslů, jaké svobodní občané nemuseli snášet dosud nikdy v dějinách. Ve jménu toho či onoho úžasného a zázračného barbarského všeléku, jako je třeba ten, který tvoří hrubé a grobiánské krédo nynějšího Ruska, nejspíš zvrátí a převrátí náboženskou svobodu. Je zcela schopné vnutit zvenčí mlčení a bezmoc. Není však nejmenší pochyby o tom, že uvaluje a nastoluje mlčení a bezmoc zevnitř. Celé směřování volné myšlenky, jež začínalo jako tah a skončilo jako splývání, cílí k nějaké formě theorie, že člověk si nemůže pomoci, že se člověk nemůže spravit, a především, že se nemůže osvobodit. Ve všech svých románech a především ve všech svých novinových článcích bere jako hotovou věc, že lidé jsou označeni a uvězněni v určitých typech abnormálnosti anarchické slabosti, že jsou na hřebíčku přibiti a onálepkováni v museu morálky či nemorálnosti nebo vězí v onomu druhu amorálnosti, který je ješitnější než jeden, a hulvátštější než druhý. Prakticky se nám říká, že to už bychom mohli vyzývat zkameněliny, aby se sebou něco dělaly a napravily se. Tvrdí se nám, že voláme k pokání vycpané ptáky. Všichni jsme mrtví a naší jedinou útěchou je, že jsme náležitě roztříděni. Podle této filosofie, jež je shodná s tou nejčernější ze všech puritánských heresí, jsme totiž všichni zemřeli dříve, než jsme se narodili. Je to ale právě tak Kismet bez Alláha, jako je to kalvinismus bez Boha.
Agnostiky potěší, až se dozví, že to bylo výlučně díky jejich energii a podnikavosti, jejich vlastní činorodosti při provádění jejich šaškáren, že svět nakonec jejich šaškárny unavily a řekl jim to. My jsme proti nim udělali jen velmi málo, non nobis Domine (Non nobis Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam: Ne nám, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu Pane. – začátek Žalmu 115 a oblíbený hymnus pozn. překl.). Sláva jejich konečného pádu je celá jejich vlastní. Udělali jsme mnohem méně než jsme udělat měli pro to, abychom vysvětlili všechnu tu rovnováhu důvtipu, delikátnosti a zdravého rozumu, který představuje křesťanská civilisace. Naše díky patří těm, kdo nám dali i jen letmo zahlédnout, co by mohla představovat pohanská civilisace. Taková civilisace nepřijde ani tak o náboženství jako spíše o rozum, běžné všední denní světlo itelektuálního instinktu, který byl průvodcem dětí člověka. Svět, v němž lidé vědí, že většina z toho co ví, nejspíš není pravda si nezaslouží důstojné jméno skeptického světa, je to prostě svět bezmocnýa nanejvýš zubožený. Na nic neútočí, vše přijímá, aniž by čemukoliv důvěřoval, přijímá dokonce i svou neschopnost zaútočit, přijímá to, že sám postrádá autoritu něco přijímat, pochybuje i o samém svém právu na pochybnost. Jsme vděčni za tento veřejný experiment a ukázku, hodně nás naučila. Nevěřili jsme, že jsou racionalisté tak zcela a naprosto šílení, dokud nám to takhle jasně nepředvedli. Sami jsme si nemysleli, že pouhé popření našich dogmat může skončit tak odlidštěnou a zpitomělou anarchií. Světu by mohlo trvat velmi dlouho než by pochopil, že to, co ho učili přehlížet a opomíjet jako středověkou theologii byl začasté jen zdravý rozum, třebaže sám pojem common sense čilicommunis sententia byl středověkého původu. Světu stačila velmi krátká doba k tomu, aby pochopil, že to, co říkala druhá strana je ten nejneobyčenější nesmysl. Byl to nesmysl, který se nemohl stát základem jakéholiv natožpak rozumného systém, jako byl ten postavený na zdravém rozumu.
Abychom vzali jen jeden případ z mnoha, z celé otázky manželství se stala otázka nálady. Nepřátelé manželství neměli dost trpělivosti na to, aby vytrvali ve své relativně silné posici, že nelze prokázat svátostnou povahu manželství a že s jistými výjimkami je třeba zacházet jako s výjimkami, pokud a dokud zůstanou toliko sociální. Nemohli se spokojit s tím, že by tvrdili, že nejde o svátost, ale o smlouvu a že smlouvu lze výjimečným právním postupem zrušit. Přišli s námitkami, které by byly stejně plytké a stejně plané, kdyby je vznesli proti jakékoliv jiné smlouvě. Řekli,že člověk nevydrží nikdy ani deset minut v jedné náladě, že po něm nikdo nesmí chtít, aby v rudém rozbřesku žasl nad tím, co obdivoval za žlutého soumraku, že žádný člověk nemůže říct, že bude ten samý člověk příští měsíc nebo v příští minutě, že ho mohou sevřít nová a bezjemenná muka, pokud si jeho žena vezme jiný klobouk, nebo že ji on uvrhne do pekla, když si vezme ponožky, které nebudou ladit s kobercem kdesi na návštěvě. Je vcelku zřejmé, že tento druh citlivého šílenství se vztahuje právě tak na jakýkoliv jiný lidský vztah jako na tento. Člověk si nemůže vybrat profesi, protože dávno předtím, než získá kvalifikaci jako architekt může být mysticky proměněn v letce, případně jím mohou rychle po sobě zmítat emoce průvodčího, hráče na trombon a profesionálního lovce velryb harpunou. Jeden člověk si netroufne koupit dům z obav, že do něj vejde osudový cizinec ve špatném druhu ponožek, či ve strachu, že zcela zásadně změní své postoje a pocity ohledně koberců a říms. Jiný člověk může najednou odmítnout pokračovat v podnikání se svým ochodním společníkem, protože i on, stejně jako krutý manžel, nosí špatnou vázanku. A já viděl vážně míněnou výzvu k porozumění a sympatii pro ženu, která opustila svou rodinu, protože jeji psychologie se nesnesla s oranžovou vázankou. Jak jsem řekl, je to jen jedna aplikace a příklad, přesně však ilustruje dnešní používání skeptického principu a to, jak se skepticismus v poslední době změnil z něčeho zjevně rozumného v cosi zcela očividně nesmyslného. Herese se nejen rozpadají, ale samy se ničí, v každém případě zanikají nehlučně.
Odpověď a to nejen odpověď náboženství, ale i rozumu a zakořeněného zdravého smyslu lidstva je dostatečně zjevná. „Pokud se cítíte takhle, pak jistě nezaložíte rodiny, ani nezaložíte nic jiného. Nepostavíte domy, nenajdete společníky pro podnikání, ani se vůbec nijak nezapojíte do záležitostí světa. Nikdy nezasadíte strom, co kdyby jste ho přece chtěli zasadit příští týden někde jinde, nikdy nehodíte bramboru do hrnce nebo do polévky, protože by ji pak bylo pozdě tahat zpět, celá vaše nálada je stižena a prolezlá zbabělstvím a sterilitou, s každým problémem se vypořádáváte tak, že přemýšlíte jen o tom, jak se s ním nevypořádat. Nuž dobrá, budiž, Pán Bůh svámi. Můžete být respektováni pro vaši upřímnost, můžete být politováni pro vaši citlivost, můžete si ponechat některé ze svých nápravných vlastností, které příležitostně působí, že je užitečné být skeptický. Pokud jste ale příliš skeptičtí, než abyste mohli udělat tyto věci, pak musíte ustoupit z cesty těm, kdo mohou, musíte svět předat těm, kdo věří, že si se světem lze měco počít, těm, kdo věří, že lidé svedou stavět domy, najít si společníky pro podnikání, sjednat si schůzky, dávat sliby—a dodržet je. A je-li k tomu, aby člověk mohl dodržet slib, uvařit brambory, nebo se choval jako lidský bytost,
nezbytné věřit v Boha, který stvořitel člověka, v Boha, který se stal člověkem či v Boha, který se stal člověkem přicházejícího v oblacích slávy—nu, pak musíte přinejmenším dát šanci těm důvěřivým fanatikům, kterří v jedno věří a druhé dovedou.“ To je to, co mám na mysli, když mluvím o duchvním přežití nejsilnějších. To je důvod, proč je věta, která je nespíš omylem, pokud jde o přírodu, pravdou v dějinách nadpřirozených. Organická záležitost zvaná náboženství má ve skutečnosti orgány, které se zmocňují života. Dokáže se živit tam, kde vybíravý pochybovač nenajde žádnou potravu a umí se množit tam, kde se osamělý skeptik hrdě chlubí neplodností. Věřit ve svobodnou vůli možná znamená přijímat zázrak, ale nevěřit v ni znamená, dříve či později, přijmout šílenství. Složit slib může to být nevázaný a divoký risk, ale odmítat ho dát znamená tichou, plíživou a nevyhnutelnou zkázu. To, že jedno náboženské vyznání je pravdivé a pravé a další jsou relativně nepravá a falešná může být neuvěřitelné, ale je nejen neuvěřitelné, ale i nesnesitelné, že by nebylo v těchto vyznáních či mimo ně pravdy, a že by byla všecha stejným dílem falešná. Nikdo nikdy totiž nemůže dát nic do pořádku, pokud je vše stejným dílem špatně. Právě teď je nesmírně zajímavé, že muž vědy, hrdina moderního světa a poslední z velkých služebníků lidstva náhle a drasticky odmítl mít cokoliv dalšího společného s touto bezútěšnou záležitostí hlodavého popírání a slepého odškrabávní a odrývání samotných základů panství člověka. Dílo skeptika posledních sta let se totiž opravdu velmi podobalo slepé zuřivosti nějaké prastaré nevidoucí nemyslící obludy schopné jen ničit a požírat, obřího červa mařícího svět, který ani nemůže vidět, zaostalého a zvířeckého života nevědomého svého vlastního původu ani důsledků. Ale člověk se znovu chopil svých zbraní, vůle, zbožnosti, rozumu a vize záměru ve věcech. A my znovu stojíme v jitru světa.

VII. Studna a mělčiny

V nespočtu románů a novinových článků jsme všichni četli o procesu, který je sice pořád očividně považován za něco neobvyklého či nového, i když byl téměř stejnými slovy popisován po téměř sto let a v poněkud odlišných pojmech o další století dříve. Mám na mysli to, čemu se říká rostoucí pochybnosti či narušování víry. Jediné, čím je to pro nás zde zajímavé, je to, že je to vždy popisováno jako vzpoura hlubších částí mysli proti něčemu srovnatelně povrchnějšímu. Nemusíme popírat, že moderní pochybnost, stejně jako ta dávná, klade hluboké otázky. Popíráme jen tolik, že by ve srovnání s naší filosofií dávala nějaké hlubší odpovědi. Tím se dostáváme k obecnému pravidlu, jež se dotýká toho, co bývá označováno za moderní myšlení. To říká, že i zatímco otázky, které klade jsou často velmi hluboké, odpovědi bývají začasté velice mělké. A možná ještě důležitější je poznamenat, že zatímco otázky jsou svým způsobem věčné, odpovědi jsou v každém ohledu efemérní. Svět si stále klade otázky, jež klad už Jób. Svět se dlouho nespokojí s odpověďmi, které dal Joad.
Šance, že Kniha Joad bude stejně trvalá jako Kniha Jób omezují jisté zcela praktické počty. Pan Joad je velmi schopný a upřímný člověk a nikdo nepochybuje o tom, že jeho názory jsou produktem jeho vlastní mysli, zcela nepochybně však jsou produktem jeho doby. V tomto případě by bylo správnější říct jeho generace. Skeptici totiž během věků nedědí nic než negaci. Jejich positivní politika či ideály se různí a to nejen mezi dvěma staletími, ale i mezi otcem a synem. Třeba takový volnomyšlenkář jako Bradlaugh pocházející z individualistického devatenáctého století a z obchodnického ducha Middlands pečlivě vysvětloval, že je individualista. Volnomyšlenkář další generace, třeba pan Joseph McCabe, si dal záležet, aby vysvětlil, že je socialista.. Volnomyšlenkář, který bude chtít rozčeřit hladinu nyní téměř jistě bude trvat na tom, že není socialista, což mezitím začalo znamenat cosi tak mírného jako pana Ramsaye MacDonalda. Pro to, kdo dokáží věřit každý z těchto sociálních obratů, podle toho jak se postupně obrací, možná o nic nejde. Ale někteří z nás si vezmou jednoduché poučení, které rozhoduje celou tuto záležitost mezi tradicemi pravdy a pochybností. Lidé opouštějící tradici pravdy neunikají do nečeho, čemu říkáme svoboda. Unikají pouze do čehosi jiného, čemu říkáme móda.
To je skutečné jádro sporu mezi dvěma názory na dějiny a filosofii. Kdyby byla pravda, že po opuštění chrámu vejdeme do světa pravd, pak by otázka byla zodpovězena, ale pravda to není. Když opouštíme chrám vcházíme do světa model a idoly tržiště podléhají zkáze a pomíjí rychleji než bohové chrámu, ze kterého jsme odešli. Kdybychom chtěli racionálně ověřit racionalismus měli bychom následovat dráhu skeptika a ptát se ho, nakolik zůstal skeptický ohledně model či myšlenek světa, do něhož vešel. V dějinách je jen málo skeptiků o nichž nelze dokázat, že by okamžitě nebyli pohlceni nějakou přebujelou konvencí své doby nebo posledním hladovým humbukem a všechny jejich výroky o soudobých věcech proto zní takřka směšně dobově. Malá skupinka atheistů, která stále vydává na Fleet Street své noviny a často mě poctí velice upřímnými i když poněkud ukvapenými odsudky, začala se svou agitací za starých viktoriánských časů a vybrali si pro sebe hrůzně odpovídající titul. Neříkali si atheisté, ale sekularisté. Nikdy dřív nepadlo zahořklejší a ničivější doznání v podobě vychloubání. Slovo „sekulární“ totiž neznamená nic tak rozumného jako „světácký“. Neznamená to ani nic tak vášnivého jako „bezbožný“. Být sekulární prostě znamená jít s dobou, tedy s dobou, která pomíjí, nebo v jejich případě, už minula. Existuje jeden snesitelně správný překlad latinského slova, které si vzali za své motto. Existuje jeden odpovídající ekvivalent slova sekulární a to je slovo „zastaralý“.
V esejích v této sérii jsem se zabýval některými z důsledků tohoto postupujícího běhu času a změny, které působily na svět a o i poté, co už jsem si jeho změn přestal všímat jako významného vodítka. Poukázal jsem na to, že změny, které dál pokračují, poukazují víc a víc k pravdě neměnné filosofie, ktará strojí mimo ně. Mohl bych samozřejmě přidat dlouhý seznam dalších příkladů jedné a té samé pravdy. Mohl bych kupříkladu poukázat na zhroucení prohibice, ne ani v úzkém smyslu prohibice, ale v obecném smyslu prohibicionismu. Protože to, co selhalo v Americe nebyl jen konkrétní chemický pokus s údajnou chemickou látku, kterou se rozhodli nazývat alkoholem. Byl to celý postoj k ke všem složitostem používání a zneužívání lidských věcí. Prohibice, dokonce abstraktní Prohibice, byla velkým, dominujícím principem moderního materialistického světa. Tam, kde my říkáme, že nějaký sociální element je nebezpečný či pochybný, že je třeba na něj dohlížet a za náležitých okolností omezit, bytost zvaná Moderní mysl vždy hlasitě křičela hromovým hlasem, že je nutné to zakázat. Prohibicionista zakazuje víno, pacifista válku, komunista soukromé vlastnictví, sekularista náboženské obřady. Selhání prohibice v jediné zemi, kd byla favorisována, kde byla populárním ideálem, v té míře, v jaké může být cosi tak nelidského populární, bylo zhroucením celého pojetí naprostého vymazání lidských pokušení a zkoušek smrtelného života. Poté už se tiše přiznává, že tak jednoduchá cesta z morálních problémů nevede a skoro se i připouští, že je nutno je vztahovat k morálnímu smyslu. Byli jsme skutečně zahnáni zpět k zoufalé a tragické povinnosti našich otců rozhodovat sami za sebe jestli pijeme příliš mnoho, nebo jestli se bijeme ve správném sporu, nebo jestli jestli jen hájíme svůj oprávněný majetek nebo získáváme majetek jiných lidí bezprávnou lichvou. Takový požadavek byl přirozeně pro moderní mysl velkou zátěží. Moderní mysl totiž není zvyklá přemýšlet a domýšlet důsledky svých myšlenek. Je to pro ni skoro tak těžké, jako kdyby měla pracovat na vlastní farmě, věnovat se vlastnímu řemeslu nebo dělat stovku jiných věcí, které lidské bytosti dělaly od založení světa. Nemohla zkrátka přijmout katolickou nauku, že lidský život je boj, chtěla jen, aby se z času na čas v novinách ohlásilo vítězství.
Jak jsem řekl, došlo k řadě dalších obecnějších porážek útoků na víru; o každém z nich by bylo snadné napsat dlouhou esej, tím delší, čím byla základní pravda v dané věci dokonalejší a universálnější. Uzavřu ale tuto sérii příklady, které jsem už dal, protože si myslím, že dostatečně ukazují obecné směřování pravdy, jež se snažím ukázat. To, co nám na mysli nejsnáze shrnu, když se v myšlenkách vrátím ke všem věcem, které v mém mládí vypadaly jako rivalové nebo rozumné alternativy k mému náboženskému přesvědčení a zvážit, zda i dnes mohou sehrát aspoň takovou roli jako tehdy. Odpověď zní, že ani jedna z nich nemůže nyní ani zdaleka připomínat rivala nebo i jen vypadat rozumně coby alternativa. Byly doby, kdy lidé s podobným cítěním jako já měli až tragické pocity ze sváru mezi republikou a církví, z očividného nedorozumění mezi politickou rovností a mystickou autoritou. Dnes je zcela běžné a obvyklé, že svět reaguje mnohem víc proti rovnosti než proti autoritě. To by ale samo o sobě nemohlo zbavit žádného upřímného demokrata jeho ideálů. Je to sama věc zvaná demokracie, jež demokrata zklamala. Ať už sebevíc nesnáším fašisty, i když opravdu srdečně pohrdám hitlerovci, to samo o sobě nikdy neobnoví toliko abstraktní víru v republikány. Kdybych zítra přišel o svou náboženskou víru, nemohl bych znovu uvěřit, že pouhým faktem převrácení Kamčatky od monarchie k republice by mohly být napraveny všechny její sociální hříchy. Viděl jsem příliš mnoho republikánů s jejich tučnými a kluzkými volebními sliby a jejich nenasytnými tajnými společnostmi. Pamatuji doby, kdy bylo pro mladé skutečně inspirující, že byli socialisty, ale každému, kdo si myslí, že to pořád ještě může být inspirativní i pro pokročilejší stadia dospělosti, stačí když se podívá na starší socialisty. Zkrátka věc, kterou jsem zmínil v úvodu tohoto článku, je klíčem a smyslem celé záležitosti. Zatímco totiž otázky jsou nadále hluboké a dostatečně tragické, novější odpovědi nebyly věru revoluční, ale jen povrchní. Nemohu se vzdát víry, aniž bych upadl do něčeho mělčího než je víra. Nemohu přestat být katolíkem, leda bych se stal něčím omezenějším a užším než katolíkem. Aby mohl člověk ztratit universální filosofii a vše co se dosud událo, musí své myšlení sevřít a zúžit. I samotný dnešní den toto přesvědčení potvrdil a ať už se zítra přihodí cokoli, přinese to další potvrzení. Vyšli jsme z mělčin a vyschlých míst k jedné hluboké studni, a na jejím dně je Pravda.