Rozvod versus demokracie

Předmluva
Byl jsem požádán, abych formou brožury vydal tuto poněkud kvapně napasanou esej tak, jak se objevila v Nash’s Magazine, což zde, s laskavým dovolením vydavatele, činím. Teď už nelze změnit poněkud chaotickou povahu tohoto žurnalistického dílka. Přesvědčení, na nichž je založeno je neměnné a nezměnitelné. Vlastně, pokud je od té doby nějak ovlivnily okolnosti, pak leda tak, že je velmi posílily. Pokud jsem psal něco, co vypadalo poněkud spoře a bezvýznamně, bylo to zčásti proto, že jsem polemizoval proti zlu tak rozptýlenému a nedefinovatelnému, které je současně zkusmé i všudypřítomné. Od té doby nemoc propukla naplno, zejména na severu Evropy. Onen historický zvyk, který působí, že se nějaký konkrétní evropský národ stane vlajkonošem jisté sociální tendence a který způsobil, že se impérium stalo impériem římským a revoluce revolucí francouzskou, se přičinil o to, že se severní Němci stali obzvláštními stoupenci a šiřiteli té moderní změny, která by způsobila, že stát bude nekonečně mocnější, než rodina. Tvrdí se dokonce, že pruská politická moc nyní dokonce povzbuzuje opuštění běžné morálky ve prospěch populace, a i kdyby taková hrozná věc nebyla pravda, je velmi významné, že to lze věrohodně říkat o Prusku a jistě ne o žádném jiném křesťanském státě. A v novém světle jednání lze jasněji stopovat trend k rozvodu podobně, jako lze sledovat trend k další pohanské instituci otroctví, která by ho jistě doprovázela. Zotročující síly ovšem udeřily v Evropě příliš brzy a celé hnutí se znenadání zastavilo.
Stejné okolnosti dodaly na významu mé vlastní mé vlastní myšlence, kterou dosud považuji za poměrně důležitou. Lze ji stručně shrnout a označit jako patriotismus domácnosti. Ve zkušenosti národnosti nepřipouštíme, že by jakékoliv přebytek zoufalství mohl přejít do téhož logického světa jako deserce. Žádná míra tragedie se nemůže rovnat zradě. Křesťanský pohled na manželství chápe domov jako samosprávný způsobem analogickým k nezávislému státu, totiž tak, že k němu může patřit i vnitřní reforma, ba vnitřní vzpoura, ale vzhledem k poutu nikoli vzpoura proti němu. V tom smyslu je domácnost jakýmsi stálým a trvalým reformátorem státu, protože stát je souzen podle toho, nakolik jeho uspořádání prospívá nebo škodí lidské plnosti a plodnosti svobodné rodiny. Tak třeba Proradných Deset bylo v Římě odsouzeno a svrženo, protože jejich veřejná moc připustila zlo vůči čistotě soukromé rodiny. Proto středověká vzpoura proti dani z hlavy začala tehdy, když autorita úředního hodnostáře urazila autoritu otce rodiny. Lidé se dnes nestávají tím, že dostanou úřední postavení o nic víc bezhříšnými, než tehdy, a pokud byly domácí záležitosti chudáků jednou vloženy do rukou pouhých právníků a inspektorů, chudí se tak brzy ocitnou v situaci, kdy je nezachrání nic, než Virginiův meč nebo kladivo Wata Tylera. Pokud jde o tu část bohatých, kteří nadále usilují o otrocké řečení, stále se snaží samozřejmě i o rozšíření rozvodu. Je to jen „divide et impera“ a jejich cílem je rozdělením pohlaví docílit rozdělení pracujících. Jeden a tentýž ekonomický kalkul, který je vede k tomu, že podporují tyranii v dílně a obchodě je pobízí, aby podněcovali svévoli v rodině. Nyní však svobodné rodiny pěti velkých států povstaly proti nim a jejich spiknutí je zmařeno.

Rozvod versus demokracie

Pokud jde o záležitost rozvodu netvrdím, že jsem nestranný, protože jsem nikdy nepochopil jakýkoliv rozumný smysl onoho slova. Hlásím se jen (a ve vší skromnosti), že mám pravdu. Hlásím se i k tomu, že jsem representativní , tudíž demokratický. Nu, v demokracii jeden věřit může a druhý nemusí. Bylo by velice nefér zastírat skutečnost, že potíže tu jsou na obou stranách. Potíž s vírou v demokracii je v tom, že je těžké v ni věřit—podobně jako je těžké věřit v Boha a většinu dalších dobrých věcí. Potíž s nevírou v demokracii spočívá v tom, že v nic jiného věřit nelze. Tím chci říct, že nic jiného na zemi či v pozemské politice není. Není-li aristokracie vyvolena bohy, pak ji musí vybírat lidé. Je možné, že je negativně a pasivně snášena, ale musela ji připustit buď nebesa nebo lidstvo, jinak by neměla víc autority než kapesní zlodějíček s trochou štěstí. Mluvit o „nadlidech“, o „přirozené aristokracii“ nebo o „hrstce moudrých“ je jen dětské žvatlání, „Hrstka moudrých“ musí buď být ti, které jiní považují za moudré—a kteří jsou často jen blázni, nebo ti, kdo se považují za moudré sami—a to jsou blázni a hlupáci vždy.
A když někdo zrovna v demokracii věří, jako třeba já, jako v projev velké důvěry v aktivní a pasivní úsudek lidského svědomí, nemůže nijak váhat, či být „nestranný“ ve svém názoru na rozvodu a zejména v názoru na rozšíření rozvodu v demokracii. Demokrat jakéhokoliv druhu musí považovat toto rozšíření za poslední a nejhorší urážku, již moderní boháči uštědřili moderní chudině. Bohatí lidé v rozvod povětšinou věří, chudí v převážně většině věří ve věrnost. Jenže moderní boháči jso mocní a moderní chudina je bezmocná. Proto bohatí již léta a celá desetiletí káží své vlastní cnosti a hodnoty. Když teď začali kázat i své neřesti mám za to, že přišel čas kopnout. Proti popularisaci rozvodu stojí jedna ohromná a základní námitka, která předchází i jakékoliv úvahy o povaze manželství. Vypadá to jako abeceda napsaná písmeny tak velkými, že je nejde vidět. Ta námitka zní: I kdyby demokracie schvalovala rozvod tak silně a hluboce , jak jej demokracie (ve skutečnosti) neschvaluje, musí už dnes každý člověk se zdravým rozumem vědět, že se ta záležitost nakonec vyvine nejspíš proti demokracii, ale dozajista se o to postará plutokracie. Zdá se, že lidem nedochází, že ve společnosti, kde se moc pojí s bohatstvím a kde je bohatství rozloženo krajně nerovně znamená rozšířit moc zákona něco zcela jiného, než rozšířit moc veřejnosti. Vypadá to, že zapomínají, že je velký rozdíl mezi tím, co zákony definují a co působí. Chudou ženu zruinovala těžká pokuta, kterou dostala za to, že v levné hospodě dala dítěti hlt piva s limonádou. Nikdo nepředpokládal, že by zákon výslovně stigmatisoval takové počínání proto, že se ho dopustila chudá osoba v levné putyce. Nikdo si ovšem ani netroufne předstírat, že by boháč, který dá hochovi upít šampaňského byl ztrestán stejně tvrdě, nebo vůbec jakkoliv potrestán. Viděl jsem takové věci na venkovských sídlech mnohokrát a můj hostitel a hostitelka by byli velice překvapeni, kdybych vyšel ven a zavolal policii. Zákon theoreticky odsuzuje každého, kdo se pokouší zmařit počínání policie nebo jí i jen nepomůže. A přece si bohatí motoristé mohou udržovat organisovanou službu protipolicejních detektivů—oblečených do nápadných uniforem—s neskrývaným a otevřeným záměrem ukazovat motoristům jak se vyhnout přistižení. A opět, nikdo nepředpokládá, že by zákon nějak výslovně říkal, že právo organisovat se za účelem vyhýbání se zákonům je výsadou bohatých a ne chudých. Podrobme to ovšem téže praktické zkoušce. Co by řekla policie, co by řekl svět, kdyby po ulicích stáli lidé v zelených a žlutých uniformách a všichni věděli, že jejich úkolem je varovat kapsáře, kdyby se objevili policisté v civilu? Co by svět řekl, kdyby po nocích hlídali respektovaní činitelé ve špičatých kloboucích s cílem varovat domovního zloděje, že na něj čeká policie? Principiálně přitom není rozdílu mezi touhle policejní pastí a jinou policejní pastí, tou která brání motoristovi přejet a zabít dítě jako kuře, která přechází tomu nejfrivolnějšímu druhu vraždy, té nejžalostnější podobě náhlé smrti.
Nuže, zákon o chudinském rozvodu bude aplikován právě tak jako byly aplikovány ostatní zákony. Každý musí vědět, že v praxi budou mít nad životem rodiny více moci dobře oblečení muži: doktoři soudci a inspektoři než špatně oblékaní muži: nádeníci, klempíři a slévárenští dělníci. Nikdo nebude mít tolik drzosti, aby předstíral, že by nádeníci, klempíři a slévárníci měli (jednotlivě či společně) víc moci nad rodinnými životy doktorů, sudích a úředníků. Nikdo si netroufne tvrdit, že když je rozvod záležitostí státu měl by chudý občan mít přímou či nepřímou moc rozvést vévodkyni a vévodu či zrušit sňatek bankéře a jeho ženy. Nikdo ale neoznačí za nepředstavitelné, že by se moc bohatých rodin nad chudými, která je už tak velká, moc vévody jako majitele nájemního bydlení, moc bankéře jako věřitele, že by se tato moc mohla ještě značně zvýšit, když sudí dostanou více práv zasahovat do soukromého života. Vévodové a bankéři jsou často sami sudími a činiteli s výkonnou pravomocí a vždy jsou jejich přáteli. Nádeníci nikoliv. Nádeník bude předmětem nových pokusů , dozajista ale nikdy ne pokusníkem. Právě chudák bude tím, kdo velkou představivostí obdařenému oku vědy ukáže všechny ty hrůzy, jež podle novinových dopisovatelů, volají hlasitě po rozvodu: opilství, šílenství, krutost, neléčitelné nemoci. Bude-li předveden, jak pracuje pro svého pána, bude „vadný“. Pokud je prací pro svého pána strhaný, pak bude „degenerovaný“. Pokud se mu naskytne nějaká konkrétní příležitost a dá přednost práci pro sebe před prací pro svého pána, pak bude zjevně šílený. Pokud nikdy neměl příležitost pracovat pro žádného pána, pak bude „nezaměstnatelný“. Všechny hořké nesnáze a spletitosti krajní chudoby budou užity k tomu, aby rozbily manželské štěstí právě tak, jak jsou již užívány, aby zlomily rodičovskou autoritu. Všude tam, kde je manželství námahou a úsilím bude označeno za neúspěch a selhání právě tak, jako jsou rodiče v moderní Anglii posíláni do vězení pro zanedbávání dětí, které si nemohou dovolit živit.
Vezmu jen jeden příklad nezměrnosti a hlouposti, kterou s sebou nesou tyto návrhy na rozšíření rozvodu. Vezměme si případ často citovaný mnoha účastníky diskuse v novinách –případ toho, co se označuje za „krutost“. Nu jaký má tohle slovo význam a smysl, když se vztahuje na prosperující a když se vztahuje na zápolící třídy společnosti? Podívejme se nejprve na úspěšné třídy. Každý ví, že všichni, jež je možno označit za gentlemany se hlásí ke konkrétní tradici, zčásti rytířské, zčásti jen moderní a elegantní—k tradici zapovídající „vztáhnout ruku na ženu, leda v laskavosti“. Tím nechci říct, že gentleman nesnáší zastrašení ženy hrubou silou: to musí nesnášet každý muž. Chci říct, že má svůj rituál, jakési tabu proti tomu, aby na ženu i jen prst vztáhl. Pokud gentleman (pravý nebo napodobený) svou ženu třeba jen zlehka udeří, cítí že udělal jednu z věcí, jež rozechvívají myšlenky dojmem hranice, něco podobného odříkání Otčenáše pozpátku, sáhnutí na horkou konvici, obrácení krucifixu nebo „porušení slibu“. Manželka to muži může odpustit snáz než mnoho jiných věcí, ale manžel zjistí, že sám sobě odpustí jen stěží. Je to čistě třídní cit, podobný tomu, jak chudí nemají rádi nemocnice. Jak tento třídní sentiment působí na rozvod ve vyšších třídách?
Prvním důsledkem je přirozeně to, že velmi napomáhá oněm falešným rozvodům, jež jsou tak běžné mezi elegantními a mondénními. Chci říct, že tam kde existuje tajná dohoda si lze vzpomenout, přehnat nebo vymyslet nějaké drobné lípnutí nebo strknutí a přece to vážnému soudci připadá u lidí jeho vlastní společenské třídy jako velmi vážná věc. Vně těchto tříd ovšem tahle zkouška není tak docela nemístná, jako když se aplikuje na bohatší třídy. Navzdory tomu, že gentleman cítí nebo na něj působí tato konkrétní hrůza, to skutečně vypadá velmi zle, když ji gentleman prolomí, vypadá to jako šílenství nebo osobní nenávist a pronásledování. Může to dokonce vypadat i jako horší věci. Když je muž s blahobytnými zvyky, žijící v prostředí plném umění, krutý vůči své ženě, může to mít souvislost s nějakou zvráceností sexuální krutosti, jak se naznačovalo (nevím nakolik oprávněně) v případě milionáře Thawa. Nemusíme popírat, že takové případy jsou případy pro rozluku, když ne pro rozvod.
Ovšem tento test technické krutosti, který lze snadno a rychle aplikovat na bohaté je zcela šílený a smyslu prostý, když se aplikuje na chudé. Chudá žena nepovažuje svého muže za násilníka podle toho, jestli ji kdy uhodil. Stejně dobře bychom mohli říkat, že školák posuzuje to, zda je další školák násilník podle toho, zda někdy udeřil. Chudá žena, právě tak jako školák, posuzují násilníka podle toho, zda je násilníkem. Žena ví, že zatímco bití manželky může být skutečným zločinem, udeření manželky je někdy docela spravedlivá sebeobrana. Nikdo neví lépe než ona, že manžel toho musí někdy docela dost snést, někdy to od něj i sama požaduje, někdy spravedlivě. S tímhle chodí za sudím a říká mu to pořád dokola, u jednoho stání policejního soudu za druhým se to žena s monokly kolem očí pokouší vysvětlit sudím, kteří oči nemají. V jedné ulici za druhé se žena hněvivě pouští do pomýleného rytíře, který se připletl k chvilkovému nedorozumění. V životech těchto lidí jsou místnosti přeplněné, nátury pocuchané na hadry, přirozené úniky jsou zakázány. V takových společnostech je trestat nebo rozvádět lidi kvůli ráně stejně nesmyslné a zvrácené, jako by bylo trestat či rozvádět gentlemana za to, že za sebou praštil dveřmi. Kdo ale může pochybovat o tom, že pokud bude rozvod aplikován na populaci, bude aplikován v duchu, který každou ránu bere velmi vážně? Pokud o tom někdo pochybuje netuší, v jakém světě žije. Je dnes běžné setkávat se s lidmi, kteří mluví o tom, co oni označují za volnou lásku, jako by to bylo cosi jako stříbro zdarma—nový a prohnaný politický projekt. Vypadá to, že je stejně snadné uvážit co to bude zač, jako by bylo snadné posoudit, co bude zač zákonné manželství. „Volná láska“ fungovala v každém městě a vsi od počátku světa a první fakt, který o ní zná každý světák je sdostatek prostý. Nikdy nepřináší nic z oné divoké čistoty a dokonalé svobody, kterou jí její stoupenci připisují. Kdyby měly nějaké noviny kuráž nadepsat sloupek „Selhal konkubinát?“ místo „Selhalo manželství?“, odpověď Ano by poskytla osobní paměť všech lidí. Moderní lidé pořád dokola citují jakási divoká vyjádření mnichů z pouště (z dob, kdy byla celá civilisace sužována výčitkami) o hrozných vlastnostech Ženy, o tom, kterak byla přízrakem, hadem a sžíravým ohněm. U jeptišek usazených o pár mil dál asi Muže popisovaly jako plaza a přízrak, ale jejich díla se nám nezachovala.
Nu všechna takhle starosvětská kousavost proti ženáčovi Benedickovi je docela rozumná. Ovšem stejně dostatečně rozumné bylo staromládenectví starých mnichů, kteří ji pronášeli. Je naprostá pravda, že zaplést se s jinou duší v té nejjemnější a nejtragičtější míře znamená, ve vší racionální pravděpodobnosti, udělat ze sebe buď blázna nebo mučedníka. Většina moderních odsudků manželství by mohla být opsána přímo z nejšílenějších mnišských deníčků. Útok na manželství je argumentem pro celibát. Není to argument pro rozvod. Ono zapletení se, jemuž se celibát tak výslovně vyhýbá se totiž rozvodem jen obnovuje a opakuje. Pomyšlení, že nemá manželku mohlo být pro gentlemana v Africe jakousi vážnou útěchou. Gentlemanovi v Americe nemůže než přimést zneklidnění úvaha, kterou že to vlastně ženu má. Pokud pokrok znamená, jako v absurdní definici Herberta Spencera „postup od jednoduchého ke složitému“, pak je rozvod jistě součástí pokroku. Nelze si představit situaci složitější, než případ muže, který se rozhodl definitivně se usadit, po čtvrté či po páté za sebou. Nelze si představit nic složitějšího než postavení prostopášníka, který nejen, že má deset vztahů, ale přímo deset právních a legálních vztahů. Volná láska skutečně může lidi v jistém smyslu osvobodit. Ale volnější rozvod by je polapil do nejspletitější sítě, která byla kdy spletena v tomto proradném světě.
Tragedie lásky spočívá v lásce, ne v manželství. Neexistuje manželství, které by nemohlo být stejně nešťastným konkubinátem, nebo mnohem nešťastnějším svedením. To, zda je svazek právní a zákonný někdy hraje roli pro nevěrnou stranu, pro věrnou nic neznamená. Pathos spočívá v zcela prostém faktu, že když někdo záměrně vyvolá buď vášeň nebo náklonnost, je za ně odpovědný dokud trvají tak, jak je člověk opovědný za to, když spustí povodeň nebo zapálí město. Jeho lékem je nevyvolávat je, jako poustevník. Jeho trestem, pokud trest zaslouží, je strávit zbytek života snahou odčinit zlo, kterého se dopustil. Jeho únikem je zoufalství, jemuž se v této souvislosti říká rozvod. Každý zdravý člověk totiž ve své duši pociťuje jeden zásadní fakt. Cítí, že musí žít život, ne sérii životů. Bude raději, když lidské drama bude tragedii, než kdyby mělo být sérií čísel z music-hallu a krátkých skečů. Člověk se pokouší spasit duši všech lidí, jimiž byl: mizerného školáčka, pochybovačného a morbidního mladíka, milence, manžela. Reinkarnace mi vždy připadala jako studená víra, protože každá inkarnace musí zapomenout na ty ostatní. Ještě horší by bylo, kdyby tyto krátké lidské životy měly být rozbity do ještě kratších životů, z nichž každý by byl postupně zapomínán.
Pokud jste demokratem, který je také rád upřímným člověk, pokud (jinými slovy) chcete vědět, co lidé chtějí a ne jen to, co je nějak můžete přimět, aby chtěli, pak není vůbec žádných pochyb o tom, že chtějí právě tohle. Uvědomíte si to jen tehdy, když se po lidské přirozenosti budete dívat někde jinde než v přehledech volebních výsledků, jakmile to ale jednou uděláte, uvidíte ji a nikdy na ni nezapomenete. Miliony a miliony detailů všedního života, počínaje tím, že všichni považují za přirozené, že mladí muži a ženy budou vyrývat jména do kůry stromů a konče tím, že všichni považují za nepřirozené, aby byli staří muži a ženy odloučeni v chudobinci, dokazují, že lidé vztahy považují za normálně trvalé a to ne jako vizi, ale jako slib.
Nyní k výjimkám, pravým či falešným. Rád bych poukázal na podivné a dokonce hloupé přehlédnutí v diskusích o takových výjimkách, jež pronásleduje většinu sporů o větším rozšíření rozvodu. Běžný emancipovaný šosák nebo básník, který se bere za tuhle stránku otázky vždy mluví na ten samý způsob. „Pro většinu lidí může být manželství to nejlepší,“ říká, „existují ale výjimečné povahy, které vyžadují vlnitější zkušenost. Pro běžné stádo postačí věrnost a vytrvalost, ale existují složité povahy a složité případy, pro které by věrnost a vytrvalost nikdy nedoporučil. Nevolám (v této fázi pokroku) po zrušení manželství, chci jen, aby od něj mohlo být ustoupeno v takových jednotlivých a krajních příkladech.“
Nuže, pro mě je naprosto ohromující, aby se kdokoliv, kdo chodil po této zemi mohl dopustit takového omylu o plemeni jemuž říkáme lidstvo. Je samozřejmě nabíledni, že když si budete říkat o hrůzné výjimky dostanete je, a dostanete jich až moc. Dovolte mi ještě jednou použít přibližné podobenství. Představme si, že bych si dal do novin inzerát, že nabízím místo pro kohokoliv, kdo je příliš hloupý, než aby mohl být úředníkem. Nejspíš bych neměl dostat žádnou odpověď, možná nanejvýš jednu. Je také možné (ba spíš pravděpodobné), že ji pošle člověk, který rozhodně nebude žádný hlupák. Představme si ale, že bych inzeroval místo pro každého, kdo je příliš mazaný, než aby mohl být úředníkem. Moje kancelář by se ihned ocitla v obležení všemu největšími hlupci z celé země. Hledat na inzerát výjimky, znamená prostě jen hledat egoisty. Hledat na inzerát egoisty znamená hledat idioty. Právě ti nejnudnější lidé si myslí, že jsou zajímaví. Právě ti skutečně obyčejní mají za to, že jsou neobyčejní. Je to vždycky někdo nudný, kdo si myslí, že je pěkně divoký. Ptát se výlučně po divných zkušenostech znamená pustit si do uší všechny útulky pro choromyslné. Ať už je správná jakákoliv jiná theorie, tato theorie výjimek je zjevně mylná—či (a na tom našim moderním atheistům záleží víc) je očividně nepraktická. Pro každého s populárními politickými sympatiemi je to navíc velmi hluboká a promyšlená forma zrady. Tím, že dáme takový důraz na výjimečné hrubě podvádíme podvědomí normálního. Zdá se, že je podivně zapomenut fakt, že lhostejnost národa je stejně posvátná jako jeho různice. Dokonce i veřejná apatie je veřejným míněním svého druhu—a v řadě případů míněním velmi rozumným. Když všechny vyzvu, aby hlasovali o minerálních jídlech a nevrátí se mi jediný hlasovací lísek, mohu tvrdit, že lidé nehlasovali. Jenže oni volili.
Princip, který zastává populace, proti níž se chystá toto plutokratické spiknutí, je zkrátka prinicpem vyjádřeným v Book of Prayers slovy „v dobrém i zlém“. Je to princip, že za všechny ušlechtilé věci se platí, i kdybyste za ně měli jen zaplatit slibem. Na Anglii si nikdo žádný úrok nevezme, na rozdíl od vládních obligací. Člověk není Angličanem, pokud nedokáže přestát i úpadek a smrt Anglie. A právě tak jako je každý občan potenciálním vojákem, je každá manželka a každý manžel potenciální zdravotní sestrou v nemocnici, ba dokonce pečovatelem v ústavu pro choromyslné. I když se totiž všichni shodneme, že jisté tragedie lze zmírnit celibátní rozlukou—přece jen čím skutečnější láska a čest byla v takovém manželství, tím méně skutečného zmírnění a úlevy je v takovém rozloučení. Ale tento zdravý veřejný instinkt jak o patriotismu, tak o manželství trvá i na tom, že první slib či závazek má být zmírněn, ne pouze smazán a zapomenut. Mnohá dobrá žena milovala a odmítla pochybného muže s tím, že jiného si nevezme. Stará instituce manželství měla týž smsl pro pomanželskou tragedii. Věc zůstává skutečná, někoho k něčemu poutá. Pokud bych musel z Anglie odejít do exilu, šel bych a žil kdesi na nějakém ostrově a snažil se být tak veselý, jak by to jen šlo. Nestal bych se vlastencem žádné jiné země.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s