Vláda a práva člověka

Nikdy mi nebylo jasné, proč by člověk, který nemá svobodu otevřít ústa, aby se napil, měl být svobodný, aby je otevřel k řečnění. Řeči druhým lidem ubližují mnohem příměji. Vesnický opilec přinese obci méně přímých trampot a strádání, než jsou ty, které může způsobit vesnická klepna, nebo vesnický horlivec a řečník, či vesnický zlosyn, který svádí vesnické panny. Tyhle a dvacet dalších forem zla jsou páchány jednoduše jen řečmi, je zřejmé, že kdybychom všichni nosili roubíky, předešlo by se tím obrovskému množství zla. Odpovědí není popírat, že pomluva je sociálním jedem, nebo svedení duchovní vraždou. Odpovědí, je že dokud člověku není dovoleno promluvit může být stejně dobře šimpanzem, který dokáže jen brebentit. Jinými slovy řečeno, pokud člověk ztratí odpovědnost za tyto nejzákladnější funkce a formy svobody, přichází nejen své postavení občany, ale i své lidství.
Stále jsou nám ale přiznávány další osobní svobody, složitější a civilisovaější, než prostá lidská řeč, jež je pořád blízce příbuzná šimpanzímu brebentění. Díky jakémusi úřednímu nedopatření, které si vůbec nedokážu vysvětlit, stále ještě smíme psát soukromé dopisy, pokud je hodíme do veřejných poštovních schránek. Nejvyšší poštmistr nám všechny dopisy nepíše, dokonce ani místní pošťák zatím takovou místní pravomoc nedostal. Naprosto nechápu, jak je možné, že reformátoři nepostřehli potřebu sjednotit, reorganisovat, koordinovat, kodifikovat a popropojovat celý tento složitý, chaotický, a plýtvavý systém, či spíše nedostatek systému. Určitě je tu spoustu překrývání, třeba když šest mladých gentlemanů píše dopisy jedné mladé dámě. Určitě tu máme hrozivě nízké vzdělanostní standardy, když si kdekdo může v soukromých dopisech používat kdejakou gramatiku. Určitě se tu formuje řada špatných psychologických návyků u hloupých lidí, kteří píší svým synům do kolonií či svým matkám do chudobinců. A celá tahle anarchie a úpadek by se dala zastavit jednoduchým procesem standardizace veškeré korespondence. Vím, že když použiju slovo „standardizace“ pan H. G. Wells to uvítá a začne o tom vážně uvažovat (a věru se tu přede mnou otevírá výhled na obrovskou sociální reformu).
První a nejočividnější metodou by od podívání bylo, aby vláda rozeslala oficiální formuláře pro naši přátelskou korespondenci, které by se vyplňovaly stejně jako formuláře pojištění nebo daně z příjmu. Tu a tam by i v té nejmodelovější komunikaci byla ponechána volná místa pro některá slova, která může vyplnit sám. Mám v hlavě zpola zformulovanou představu oficiálního milostného dopisu, předtištěného stylem „________ tě“ aby mohl občas s ohledem na nový civilní sňatek a manželství dopsat slova „miluji“ „mám rád“ nebo „zbožňuji“, nebo „nechci“, „zříkám se“ nebo „zatracuji“ s ohledem na ještě novější a civilnější rozvod. Ovšem i tato volná místa pro slovní vyjádření je radno zavádět opatrně, protože cílem celé reformy je pozvednout obecnou úroveň korespondence do výšin, jež jsou zatím většině populace nedostupné.
Dalo by se naznačovat, že tuto reformu navrhuji a podporuji s čistě sobeckých důvodů, protože by mi dovolila zanedbávat mou korespondenci na úrovi theorie tak, jak ji už odbývám v praxi. Sotvakdy někomu píšu a nikdy nepíšu lidem, které mám nejraději. Kvůli nim se netrápím, protože oni to chápou. Jsou tu ale dopisy od naprosto cizích lidí, na které jsem neodepsal a nad nimi mě jímá lítost. Jednou budu muset napsat seznam lidí, jimž jsem měl odepsat, nebo si dát inzerát s tolika podrobnostmi o nich, na něž si dokážu vzpomenout. Kdybych měl nějaké peníze, rád bych jim odkázal po své smrti miliony. Dalo by se říct, že bych z toho vyklouzl velmi lehko, kdyby jim všem a každému vláda poslala místo toho mým jménem pohlednici.
Ovšem ani moje vlastní selhání a neúspěch mě o mém vlastním projektu nepřesvědčují. Nejsem opravdu přesvědčen o nezbytnosti standardizované korespondence a to ani existencí zločinných dopisů, ani mým vlastním zločinným zanedbáváním psaní dopisů. Až a jestliže, v nějakém vzdáleném dni v podivném rozpoložení, skutečně odpovím na nějaký dopis, rád bych si ho přece jen raději napsal sám. I kdybych nemohl napsat nic jiného, než omluvu za to, že jsem nenapsal, pořád bych dal přednost tomu, aby mé sebeponížení mělo povahu sebeurčení.
Je nanejvýš zvláštní, že veškeré moderní řeči o sebeurčení se vztahují na všechno možné s výjimkou vlastního já. Vztahuje se na stát, ale ne na to, co určuje znění samotného slova. Alespoň já věřím v ono mystické učení o demokracii, které předpokládá, že Anglie má duši, či že Francie má své já. Ještě zřejmější ovšem je, že Jones má své já a Robinson má své já. A otázka jíž jsme se zde v podobenství o poštovním úřadě zabýval není otázkou o tom, zda lidé zneužívají pití a špatně jí, tak jako v poštovní schránce či v pošťákově brašně ležívají pomluvy a vydírání. Otázka zní, zda stranou nároků vlády zůstanou vůbec nějaká práva člověka.

Illustrated London News, July 30, 1921

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s