I. Náboženství zkamenělin

MY SIX CONVERSIONS
I. THE RELIGION OF FOSSILS
Nejméně šestkrát jsem se v několika posledních letech ocitl v situacích, kdy bych se jistě stal katolíkem, nebýt toho, že mě od tak ukvapeného kroku uchránila šťastná náhoda, že jsem jím už byl. Není to čistě osobní záležitost, ale má i jistý representativní význam, protože naši kritici neustále očekávají, že konvertity postihne nějaká reakce, která skončí zklamáním a možná nakonec i odchodem. Zpravidla nám nanejvýš přiznají, že jsme došli pokoje resignací na rozum, což obyčejně v praxi znamená, že zbytek našeho života strávíme v nekonečných debatách a dovolávání se logiky. Ve skutečnosti je to ve zcela zvláštním smyslu právě naopak. Nejsilnějších potvrzení se konvertita zpravidla dočká poté, co přijal dost na to, aby došel k přesvědčení. V následujících článcích chci probrat některé příklady těchto zvláštních konversí po konversi. Tím chci říct, že poté, co jsem byl přijat do církve, se staly věci, které by v každém případě znemožnily jakoukoliv intelektuální posici vně církve a zejména posici v níž jsem se původně nacházel já. Jednou z nich bylo parlamentní rozhodnutí o knize modliteb, či knihách modliteb. Další bylo lambethské (Lambeth Palace, ústředí anglikánské církve v Londýně pozn. překl.) rozhodnutí, či spíše nerozhodnost ohledně kontroly porodnosti. Nejprve ale použiju příklad posledního politického vývoje v Evropě. Začnu jím, protože je jak typický, tak tematický, chci říct, že nám dává asi nejčistší a nejjednodušší příklad toho, co mám na mysli a jde o záležitost jejíž podrobnosti jsou každému dobře a čerstvě známé, dokonce i těm, kdo žijí s pomocí denního tisku, oné velmi syntetické náhražky denního chleba. Abych ale mohl vysvětlil co si myslím, že se opravdu stalo a to snad jasněji než noviny, je nezbytné, abych nejprve řekl pár slov úvodem o protestantské reformaci a smyslu v němž její důsledky, spíš než ona sama dál matou a zavádí křesťanstvo.
Jak dobře víme, lidé ze školy či typu biskupa Barnese nebo děkana Ingeho, se velmi rádi dovolávají objevů vědy, zpravidla ne právě nejnovějších objevů vědy devatenáctého století. S potěšením se zabývají tím, co by můj děda nazval svědectvím kamení, tedy geologickými doklady vývoje přírody. S fosiliemi a dalšími stopami zpravidla zacházejí tak, jako by to byly posvátné hieroglyfy, jimiž nějací kněží symbolicky zaznamenali tajemství vesmíru. A přece jen pochybné, ba víc než pochybné, že by některý z těchto představitelů široké církve byl uklidněn a polichocen, kdybych ho osobně nazval starou fosilií. A mě by se jistěže samozřejmě ani nesnilo o tom, že bych to si s takovým hravým druhem společenského oslovení zkoušel. Jsou totiž pravdy, či polopravdy, jež nelze hrubě vyslovit, aniž by z toho nevzešla nedorozumění i o jejich pravém smyslu.
Tito liberální theologové mají o fosilie zájem v jednom smyslu. Dál dokazují darwinovskou theorii z geologického záznamu pomocí každé fosilie, která by tam měla být k nalezení. Velmi jasně dokážou vysvětlovat proč geologické důkazy zjevně neexistují a podle všeho si myslí, že je to právě tak přesvědčivé, jako kdyby existovaly. Pochybuji ale o tom, že by hluboce a do detailu přemýšleli o tom, co fosilie je, protože jinak by nehrozilo nebezpečí, že se budou tak nevinných a neurážlivým přirovnáním pohoršovat. Fosilie je totiž velmi podivuhodná věc. Není to mrtvé zvíře, ani rozložený organismus, v podstatně to ani není starožitnost. Fosilie je zkrátka jen podobou, formou živočicha či organismu, z níž už zmizela všechna jeho živočišná či organická látka, která si ale zachovala tvar, protože byla zaplněna zcela jinou látkou jakýmsi procesem destilace či vyměšování, až bychom jako středověcí metafysikové mohli říct, že zmizela substance a zbyly jen případky. A to je možná vůbec nejpravdivější řečnický obrat, který můžeme najít pro pravdu o nových náboženstvích, která začala teprve někdy před třemi či čtyřmi staletími. Jsou to fosilie.
Je snadné poznat, v jakém smyslu nyní umírají. Jenže v mnohem hlubším smyslu už jsou dávno mrtvá. Mimořádné na nich je to, že skutečně zemřely téměř hned poté, co se zrodily. A to kvůli skutečnosti, která se sice ne vždy zdůrazňuje, mně ale připadá jako ten nejvýraznější fakt z celé té tajemné záležitosti, totiž neuvěřitelná neohrabanost reformátorů. Praví protestantští theologové byli tak velmi špatní theologové. Měli úžasnou příležitost: stará církev, spolu s mnoha skutečně nepopulárními věcmi i některými zcela zaslouženě nepopulárními, jim byla smetena z cesty. Člověk by předpokládal, že by mělo být docela snadné založit něco, co by mohlo aspoň vypadat o něco populárněji. Když se o to pokusili, udělali přitom každý omyl, který jen mohli. Rozpoutali válku proti všemu, co bylo ve staré víře nejnormálnější a nejvíc v souladu s lidskou přirozeností, například proti modlitbám za mrtvé a milostným obrazům Matky lidí. Zatvrdili se a pevně se chopili výstřelků, které pominuly jako každá móda, jak ostatně mohl každý vidět a předpokládat. Sám Luther vzplanul jakýmsi všeobecným hněvem, o kterém bylo zřejmé, že nemůže vytrvat. Kalvín byl logický, ale logiku použil pro vytvoření systému, o kterém bylo zjevné a zřejmé, že ho lidstvo nemůže shledat snesitelným. Možná nejúspěšnější byli ti, kteří vlastně neměli žádné ideje, jež by mohli nabídnout, jako třeba zakladatelé anglikánské církve. Ti aspoň nepopuzovali lidskou přirozenost, ale i oni projevili tutéž zaslepenost, když se ihned svázali s božským právem králů, které se mělo téměř bezprostředně zhroutit.
Proto není historických pochybností o tom, co se stalo s protestantismem, zemřel. Nezemřel proto, že by se protestanté mýlili, Muhamed kupříkladu byl člověk mnohem prohnanější a jeho herese nezemřela. Vyznání protestantů zemřelo, ale ne proto, že by se mýlili, ale protože byli zarputilí. Oni vlastně ani nepřemýšleli o tom, co dělají a to především proto, že je poháněla především netrpělivá nestoudnost a hrabivost nové šlechty a vzpurných knížat. V každém případě ale theoretická a theologická část jejich díla velmi rychle povadla a prázdno po ní prakticky stejně rychle zaplnily jiné věci. Co to bylo za věci je v některých případech, včetně případů velmi očividně neškodných, dostatečně zřejmé, ale nejjasnější je to v tom, čemu dnes čelíme, tedy německému náboženství rasy.
Není třeba ani připomínat, že v Lutherově době se o žádném takovém nesmyslu nemluvilo, ani dlouho po něm ne a abychom byli k Lutherovi spravedliví, přinejmenším on o tom nemluvil. Němci byli bouřliví a nepokojní a poněkud barbarští, s ním to bylo podobné. Je však jen spravedlivé říci, že Luther byl křesťan v tom smyslu, že věřil, že nelze vykonat nic než v síle Kristově. Dolehla ke mně výtečně typická příhoda z Německa, že nějací nacisté začali zpívat proslulý hymnus velkého reformátora Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, který zní docela slibně militaristicky, ale nedokázali vyslovit hned následující verš, který zní „Sami nezmůžeme nic.“ Luther, svým vlastním způsobem věřil v pokoru, kdežto moderní Německo věří, prostě, výlučně a zcela, v pýchu. To je jen příklad toho, co míním prázdnem naplněným ne toliko jinou látkou, ale ve skutečnou látkou protikladnou.
Lutherem zmítávaly záchvaty iracionální zuřivosti, při jednom z nich z Bible vytrhl list sv. Jakuba, protože sv. Jakub vyzdvihoval důležitost dobrých skutků. Mrazí mě ale při pomyšlení, do jakého epileptického záchvatu by ale musel upadnout, kdyby mu kdokoliv řekl, že má vytrhnout listy sv. Pavla, kvůli tomu, že sv. Pavel nebyl árijec. Luther, pokud vůbec lze, poněkud přeháněl lidskou slabost, ale aspoň to byla slabost všeho lidstva a každého člověka. John Knox dosáhl onoho výstředního puritánského paradoxu spojující stejné soustředěné vzývání Krista nelidskou hrůzou a opovržením pro všechna znamení, formy a tradice obecně charakteristické pro křesťany. Způsobem, který nás tak mate spojil uctívání Kříže se zhnusením a opovržením vůči krucifixu. John Knox by ale přinejmenším vybuchl jako dynamit, kdyby po něm někdo chtěl, aby uctíval svastiku. Zdálo by se že všechny tyto nové nordické nesmysly nemají s protestantskou theologií co do činění, nebo spíš, že s ní jsou v naprostém rozporu. Nikdo není víc a upřímněji než my potěšen nad tím, když se dozvídáme, že někteří němečtí protestanté jsou nadále těmi nejdůslednějšími a nejudatnějšími křesťany a že významné množství luteránů má stále jakési vzdálené spojení s Lutherem. Pokud se ale na běh událostí díváme čistě jako na historický vývoj, jako na část vědy a filosofie dějin, pak je nyní už zřejmé, že dutá místa, jež kdysi kypěla pěnivým fanatismem prvních reformátorů je nyní naplněna pěnivým fanatismem zcela jiného druhu. Ti, kdo se bouří jako Luther se bouří proti Lutherovi.
Hlavní poučení, které z toho plyne je tak velké a prosté a zarážející, že je brzy bude nemožné skrýt před světem. Je to prostá skutečnost, že jakmile lidé začali církvi odporovat svými vlastními osobními názory a úsudky, vše co podnikali bylo neuvěřitelně špatně promyšlené a posouzené. Ti, kdo se odrhli od základu církve se na svém vlastním základě brzy zhroutili, ti kdo se pokusili obstát sami o sobě se vlastně nedokázali a nesvedli ani postavit. Islám zůstal, protože se zastavil a je stojatý, nebude nefér říct, že obstál tak, že si lehl. Ale protestantismus v ohromném spěchu západu nemohl zůstat stát, mohl se udržet jen tak, že přestal být sám sebou a oznámil svou připravenost stát se čímkoliv jiným.

Reklamy

One comment on “I. Náboženství zkamenělin

  1. jan napsal:

    Hledáš-li pěkné zkameněliny, tak na stránkách http://www.nefertitis.cz/zkameneliny/ jich máš celý výběr

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s