III. Kapitulace před sexem

III. THE SURRENDER UPON SEX
Už jsem vysvětlil, že zde předkládám náčrtky šesti různých příležitostí, kdy bych se stal katolíkem, pokud bych nebyl jedním jediným druhem člověka, který se jím už stát nemůže. Vzrušení z konverse je stále připraveno pro atheistu i satanistu a kohokoliv jiného, kdo může konvertovat, vyjma konvertity. Ve své první črtě jsem zmínil, že jednou z krisí, které by mě pohnuly vydat na cestu, kterou jsem se již vydal, byla rozkolísaná a falešná liberálnost slavné lambethské zprávy o tom, čemu se bizarně říká kontrola porodnosti. Ve skutečnosti jde samozřejmě o systém předcházení zrození, jímž se má uniknout kontrole. Tento konkrétní případ byl ale jen vyvrcholením dlouhého procesu kompromisů a zbabělosti kolem problémů pohlaví a sexu. Byla to jen závěrečná kapitulace po dlouhotrvajícím ústupu.
Existuje jistý historický fakt o člověku, který mi nyní už připadá tak prostý a pevný, že mám dojem, že bych jej neztratil ze zřetele, i kdybych ztratil víru. Svou povahou se podobá spíše faktům chemickým či biologickým i když z druhé strany je jako řada jiných zjevných a nesporných faktů dostatečně tajemný. Jde o tohle: že jakmile náboženství ztratilo kontakt s Římem v okamžiku a vnitřně se proměnilo odshora dolů v samotné své podstatě a látce z níž bylo složeno. Změnilo podstatu, nemuselo nutně změnit svou formu, rysy a vnějšek. Mohlo dělat stejné věci jako dosud, ale samo nebylo stejné jako předtím. Dál mohlo říkat stejné věci, ale už ne neříkala tatáž věc. Zpočátku to jistěže také tak vypadalo. Jindřich VIII. byl katolík ve všem, až na to, že nebyl katolíkem. Dodržoval vše do posledního zrnka růžence a do poslední svíčky, přijímal vše do posledního odvození z poslední definice, přijímal vše mimo Říma. A v okamžiku onoho odmítnutí se jeho náboženství stalo jiným náboženstvím, náboženstvím jiného druhu, čímsi odlišným. V oné chvíli se začalo měnit a dosud ta proměna neskončila. Poněkud unaveně bereme na vědomí, že někteří moderní církevní představitelé označují takovou trvalou změnu za pokrok, stejně tak bychom o mrtvole, jíž hýbou červi, mohli říct, že je živější nebo o sněhulákovi, který se pomalu mění v louži, že se očišťuje od všech historických nánosů. O tu mi tua ale teď nejde. Jde mi o to, že mrtvý člověk může těsně po smrti vypadat, jako by spal, ale jeho rozklad již započal. Jde o o to, že teoreticky lze sněhuláka udělat podle lidské podoby a k jeho skutečnému obrazu. Michalangelo udělal sochu ze sněhu a velmi dobře to mohla být přesná replika některé z jeho mramorových soch, ale mramor to nebyl. Sněhulák se nejspíš začal rozpouštět v tu chvíli, kdy byl hotov. Ale i kdyby mráz vydržel, pořád je to materiál, který se může rozpustit, jakmile zima poleví. Mnohým se zdálo, že protestantismus ještě dlouho bude dokonalou jinovatkou, řečeno slovy oblíbeného sloganu. To však nic nemění na rozdílu mezi ledem a mramorem. Mramor netaje.
Titíž pokrokáři nám vždycky tvrdí, že doufají v Budoucnost. Pravda je přitom taková, že jediné v co nemůže příznivec pokroku skládat naději je Budoucnost. Nemůže důvěřovat ve svou vlastní Budoucnost, natož pak ve svůj vlastní Futurismus. Pokud nedá změnám nějaká omezení, mohou proměnit jak jeho pokrokové, tak jeho konservativní názory. Bylo tomu tak s církví založenou původně Jindřichem VIII. Ten byl téměř ve všem obecně proklínán jako papeženec, jako člověk poněkud papežštější než papež. Myslel si, že se může spolehnout na to, že jeho církev bude dál pravověrná, dál bude vysluhovat svátosti a trvat na jejich nezbytnosti pro spásu, dál bude považovat kněze za prostředníky mezi člověkem a Bohem, dál bude dbát na zachovování církevního obřadu a ta dál. Mělo to jen jednu malou slabinu. Nemohl se spolehnout, že jeho církev zůstane sama sebou. Nic než víra nemůže spoléhat na to, že zůstane samo sebou.
Nu, když už se této pravdy dotýkám v souvislosti se sexem a pohlavími, snad si mohu dovolit uvést jednu triviální novinářskou anekdotku. Pár let před válkou se mě několik mých novinářských kolegů, byli mezi nimi jak socialisté, tak toryové, ptalo, co si skutečně představuji pod pojmem demokracie a zejména zda si skutečně myslím, že by na Rousseauově ideji Obecné vůle něco bylo. Řekl jsem, že mám za to (a mám dojem, že si to myslím dosud), že něco takového může opravdu existovat, ale že to musí být něco mnohem pevnějšího a jednomyslnějšího než pouhá většina podle pravidel stranické politiky. Použil jsem staré rčení o člověku z ulice a řekl jsem, že když vyhlédnu z okna na nějakého neznámého člověka procházejícího kolem mého domu, mohu vsadit docela dost na to, co si myslí o jistých věcech, ale ne na to, co si myslí o předmětech běžných sporů. Liberálové mohou mít velkou většinu, ale on nemusí být liberál. Statistiky mohou dokazovat, že Anglie je převážně konservativní, ale nevsadil bych ani knoflík na to, že zrovna on je konservativec. Ale vsadil bych se (řekl jsem), že věří v oblékání šatů. Moji socialističtí tazatelé to nezpochybnili, i oni přijímají šaty jako tak jistou všeobecnou shodu o zdravém rozumu a civilisaci, že tuto tradici můžeme připsat naprostému cizinci, leda snad že by to byl nějaký blázen. Jak nedávno to bylo! Když bych dnes uviděl někoho neznámého kráčet po ulici nevsadil bych ani to, že věří v nošení šatů. Celá země je poseta nudistickými koloniemi, stánky s knihami jsou plné nudistických magazínů, noviny se hemží malými zdvořilými odstavečky velebícími onu zvláštní sortu anarchistických pitomců, o níž se tu bavíme, pro jejich udatnost a snědost.V jakémkoliv okamžiku může existovat Obecná vůle, ale pokud nemá víru, o niž by se mohla opřít, je to vůle neobyčejně slabá a kolísavá.
A stejně tak jako ve věci cudnosti, či pouhých vnějších projevů pohlavnosti, tak i ve všech hlubším problémech sexu byli moderní lidé úžasně slabí a nestálí. A myslím, že církev byla v některých věcech ohledně sexu velmi rozhodná a dogmatická, až si mnoho dobrých lidí upřímně myslelo, že je rozhodná a dogmatická příliš, právě proto, že od počátku dobře znala onu slabost, již jsme všichni nakonec objevili. Nu katolík je člověk, který sebral odvahu postavit se neuvěřitelné a nepředstavitelné myšlence, že je tu něco,co může být moudřejší než on sám. Nejpůsobivějším a nejvíce vynikajícím příkladem je asi katolický pohled na manželství, když ho srovnáme s moderní theorií rozvodu. Tedy, dlužno dodat, že ne s velmi moderní theorií rozvodu, jež je pouhou negací manželství, ale i jen s poněkud méně moderní a o něco uměřenější theorií rozvodu, který byla vcelku obecně přijata už když jsem byl ještě chlapec. V tom spočívá celý smysl či zkouška této otázky, protože vysvětluje, proč církev odmítá jak umírněnou, tak přehnanou theorii. Ilustruje právě to, co nač poukazuji, totiž fakt, že rozvod se již změnil v něco zcela jiného, než byl původně zamýšlen i těmi, kdo s ním přišli jako první. Už se musíme v myšlenkách vracet do zcela jiného myšlenkového světa, abychom pochopili, jak si vůbec někdo mohl myslet, jak si myslelo si to mnoho velmi počestných viktoriánů, že je rozvod slučitelný s viktoriánskými ctnostmi. Jenže oni toliko tolerovali tuto sociální instituci jako výjimku, a mnohá moderní sociální řešení by vůbec tolerovat nedokázali. Ani moji rodiče nebyli žádní pravověrní puritáni či příslušníci High Church, byli to universalisté blízcí či podobní unitářům. Kontrolu porodnosti by však hodnotili stejně jako infanticidu. Přesto ale ohledně rozvodu tito liberální protestanté zastávali jakousi střední pozici, která se dala shrnout asi následujícím způsobem. Pro všechny lidi žijící v manželství platila podle nich normální povinnost a nutnost zachovat svému manželství věrnost, to od nich bylo možné požadovat právě tak, jako běžnou poctivost a upřímnost či jakoukoliv další ctnost. Soudili však, že v jistým velmi mimořádných a krajních případech je rozvod přípustný. Nu, když dáme stranou naši mystickou a svátostnou nauku, nebyla to od podívání nerozumná pozice. Rozhodně to neměla být pozice anarchická. Ale katolická církev prohlásila, a byla v tom téměř osamělá, že takový postoj ve skutečnosti k anarchické pozici vede. Katolická církev měla pravdu.
Kdokoliv má v hlavě vidoucí oči a bez ohledu na to jaké nosí v hlavě myšlenky, pozoruje, jak vypadá současný svět, musí vědět, že celá společenská podstata manželství se změnila právě tak, jako se změnila celá sociální podstata křesťanství po rozvodu Jindřicha VIII. Podobně jako v předchozím případě vnější věci zůstaly zachovány, některé na čas, některé dosud. Některé rozvedené osoby, které mohou uzavřít docela legálně uzavřít manželství na matrice, si poměrně hořce stěžují, že nemohou být sezdány knězem. Kostel považují za zcela jedinečně příhodné místo k tomu, aby současně porušily a složily jeden a týž slib. A biskup města Londýna, o němž se soudilo,že sympatisuje se svátostnější stranou, nedávno takovému požadavku vyhověl a to proto, že šlo o velmi zvláštní případ. Jako kdyby každá lidská bytost nebyla zcela zvláštním případem. Ono rozhodnutí bylo jedou z oněch příležitostí, kdy bych se musel rozhodnout a jít, pokud bych ještě do té doby otálel. Ale obecná společenská atmosféra je záležitostí mnohem zásadnějšího významu. Mnozí normální lidé uzavírají manželství už s myšlenkou, že se mohou rozvést. V okamžiku, kdy se taková myšlenka objeví, starý protestantský kompromis se vytrácí. Upřímný a nevinný viktorián by se nikdy neženil s pomyšlením, že se se svou chotí může rozvést. To už by si svou ženu mohl brát s tím, že by zvažoval, zda ji nezavraždí. Nepředpokládalo se, že by o takových věcech fantazíroval při líbánkách. Psychologický základ celé věci se změnil, mramor se změnil v led a led se rozpustil, podivuhodně rychle. Církev měla pravdu, když odmítla i jen výjimku. Svět výjimku připustil a výjimka se stala pravidlem.
Jak jsem již řekl, slabé a nerozhodné vyjádření o předcházení zrození bylo jen vyvrcholením tohoto dlouhého intelektuálního rozkladu. Není třeba, abych zde tento konkrétní problém znovu rozebíral, postačí říct, že platí tatáž pravda jako v případě rozvodu. Lidé navrhují jakousi snadnou cestu, jak se dostat z jistých lidských odpovědností a potíží a to včetně vyhýbání se odpovědnosti a potížím s naplňováním ekonomické spravedlnosti a dosahování lepších mezd pro chudé. Ale tito lidé prosazují tuto snadnou metodu v naději, že ji někteří lidé využijí jen v uměřeném rozsahu, třebaže je mnohem pravděpodobnější, že ji blíže neomezené množství lidí využije v blíže neomezeném rozsahu. Je zvláštní, že jim to nedohází, protože myslitelé a spisovatelé mezi nimi už rozhodně nejsou takovými optimisty ohledně lidské přirozenosti, jakým býval ještě Rousseau, ale jsou naopak, pokud jde o lidskou přirozenost, mnohem většími pesimisty, než jsme my. Když se například zamyslíme nad lidstvem podle toho, jak je popisuje například pan Aldoux Huxley, je těžké představit si jeho odpověď na takto položenou otázku: „Na jedné straně tu máme snadný způsob, jak se zbavit potíží tím, že se vyhneme narození dítěte: na druhé straně tu máme velmi obtížnou cestu z potíží skrze rekonstrukci celého sociálního systému a vynaložení dřiny a možná i zápasu za lepší systém. Kterou cestu si asi spíše vyberou lidé, které popisujete?“ Já však nemám na mysli přímé a otevřené protivníky, jako je třeba právě pan Huxley, ale všechny ty, na něž jsem se kdysi mohl obracet a doufat při obraně země křesťanských oltářů. O ty mám starost. Oni jistě msí vědět, že nepřítel, který nyní stojí na hraních nenabízí žádnou možnost kompromisní dohody, ale hrozí naprostou zkázou. A oni se nechali koupit a otevřeli jim cestu.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s