IV. Problém s knihou modliteb

K událostem, které by ze mne udělaly katolíka, kdybych jím už nebyl patřila i podivná záležitost s Novou knihou modliteb. Odhalila mi skutečnost, již jsem si do té doby neuvědomoval. Skutečně existovala anglikánská církev, nebo spíš skutečně existovala Anglie, která si převážně představovala, že vlastní a ovládá církev. Jenže ona církev nebyla tou církví, k níž jsem si myslel že patřím, totiž k horlivé, kultivované a upřímné skupině lidí, která se považuje za katolickou. Byla to mnohem ohromnější a neurčitější skupina lidí, která nevěřila v nic zvláštního, ale považovala se za protestantskou. Zásadní tu ovšem je to, že bez ohledu na to zda se prohlašovali za protestanty nebo se hlučně chlubili svým atheismem, vypadali, že jsou zcela přesvědčení o tom, že jim anglikánská církev patří a že z ní můžou udělat mormonský templ, pokud se jim zamane. Já bych se v žádném případě takhle vlastnit dlouho nenechal.
Abychom porozuměli všemu oč tu běží musíme si říct pár slov o anglikánské Knize modliteb jako takové. Book of Common Prayer je vrcholným dílem protestantismu. A to ještě víc než dílo básníka Miltona. Je tím hlavním vlastnictvím a lákadlem, magnetem a talismanem přitažlivým a zajímavým dokonce i pro lidi vně anglikánské církve, podobně jako gotické katedrály lákají a přitahují i lidi vně katolické církve. Myslím, že budu mluvit za mnoho konvertitů, když řeknu, že to jediné, co může vyvolat jakoukoliv nostalgii či romantickou lítost, jakýkoliv stín stesku po domově v člověku, který vpravdě dospěl domů, je právě rytmus Cranmerovy prózy.
Všechny ostatní údajné projevy nadřazenosti kterékoliv formy protestantismu jsou zcela fiktivní. Řekněte katolickému konvertitovi, že ztratil svou svobodu a rozesmějete ho. Jedna významná literátka nedávno napsala, že jsem vstoupil do nejrestriktivnějšího ze všech křesťanských společenství a mě to přímo obludně pobavilo. Katolík se cítí padesáteronásobně svobodněji než člověk lapený do sítě anglikánských nervosních kompromisů, právě tak, jako se člověk, který rozvažuje o celé Anglii cítí svobodněji než ten, kdo poslouchá whipy jedné konkrétní strany. Má před sebou celé dva tisíce let plné dvanácti set tisíc sporů sváděných navzájem mezi mysliteli, školami, cechy a národy. Neomezovalo je nic než základní logický fakt, že stálo za to se o věci přít, protože je nakonec bylo možné vyřešit a rozhodnout. A pokud jde o rozumu: náš monopol moderní svět prakticky připouští. Když odhlédneme od jednoho či dvou starých omšelých atheistů z Fleet Street (mají moje velké sympatie), nehájí dnes spolehlivost rozumu nikdo, než Řím. Lákání nerozumu je mnohem silnější, či snad to je lákání krásy, jež je asi rozumu nepřístupné. Hudba a kouzlo vznešeného stylu šestnáctého století v Anglické litanii volají člověka zpět jako zpěv Sirén, podobně jako mohl Vergilius a další básníci lákat zpět pohana, který vstoupil do prvotní církve. Jenže jelikož je stoupenec Říma a tedy racionalista, nebude se vracet kvůli tomu, že jeho oponenti měli před čtyřmi staletími stylistický fortel, o který od té doby přišli, a nezapomene kvůli tomu na vše ostatní.
Anglikáni , ani nikdo jiný, už to dnes nesvede. Moderní modlitby, jak se zdá, a pro anglikány to platí asi nejvíc, se naprosto nedokáží obejít bez novinářských frází. A vypadá to, že próza knihy modliteb v tom bude pokračovat jako posměšná ozvěna. Lambeth nebo Convocation vydají modlitbu, která bude znít třeba: „Veď nás, Ó Pane, k řešení našich sociálních problémů,“ a v pozadí se ozve zaúpění starých varhan….„všichni, kdo jste opuštění a utiskovaní“. První anglikáni prosili o pokoj a štěstí, pravdu a spravedlnost, poslední anglikány, a mnoho dalších, však nemůže nic odvrátit od děsivého zvyku prosit o zlepšení mezinárodních vztahů.
Proč ale měla stará protestantská kniha modliteb moc nad duchem a srdcem podobnou velké poesii? Mělo to mnohem hlubší důvod, než jen vyhýbání se novinovým frázím. Lze to říct i jednou větou: měla styl, měla tradici, měla náboženství, napsali ji odpadlí katolíci. Její síla je spíš než v tom, že šlo o první protestantskou knihu v tom, že to byla poslední katolická kniha. Jak už to bývá, můžeme to dokázat tím nejpraktičtějším způsobem na skutečných ukázkách z textu. Nejpůsobivější pasáže v anglikánské knize modliteb jsou právě ty, které se nejméně podobají anglikánské atmosféře. Jsou dojemné, ba vzrušující právě proto, že říkají věci, které protestanti už dávno říkat přestali, a které dnes říkají už jen katolíci. Každý, kdo se aspoň trochu vyzná v literatuře pozná, když se styl vzepne ke svému nejlepšímu úsilí a v takových případech vždy hlasitě říká to, co se nadále pokoušíme říkat my, třebaže i jen slabounce a co se jinak nepokouší říkat už vůbec nikdo. Každý, kdo si připomene nejlepší pasáže Book of Common Prayer si hned všimne, že se zabývají obzvláště duchovními myšlenkami a tématy, která dnes vypadají podivně a hrozně a v každém případě se jeví jako pravý opak běžného. „….v hodinu smrti naší a v den Soudu.“ Kdo dnes mluví o hodině smrti? Kdo o Dni Soudu? Jen hrstka malých nuzných kněží z Italské mise. Rozhodně ne populární a výmluvný děkan z Dutoslova, který je tak široký, až je vysoký. Jistě ne ten okouzlující a oblíbený vikář od sv. Ethelbalda, který je tak vysoký až je široký. A ještě méně pomocný duchovní z téže farnosti, který je upřímně nízký. (hříčky s High, Broad a Low Church, různými tábory v anglikánské církvi. pozn. překl.). Tak je tomu na každé stránce, kde je styl inspirován duchem. „nedopusť Bože, bychom pro všeliká muka smrtelná od Tebe odpadli“…. „Ach, tak tohle člověka dostane“ (nebo něco v tom smyslu), řekl správně lord Peter Wimsey o této větě v detektivním příběhu slečny Dorothy Sayers, která podobně jako lord Peter, zná vedle jedů i mnoho jiných věcí a historické tradici svého hrdiny rozumí velmi dobře. Ale slyšeli jste někdy pátera, který zrovna přišel z kriketu, nebo vikáře usmívajícího se pod Union Jackem na schůzi konservativní strany, promluvit o oné nejzazší hrozbě, o nebezpečí odpadnutí od Boha ve strázních smrti? Jak morbidní. Zrovna jak ty talináské modlitební knížky. Jak římské.
Myslím, že staří anglo-katolíci, kteří bývali mými přáteli, nebo mnozí, kteří dosud jsou mými přáteli, by nepopřeli, že došlo k moderní vulgarisaci náboženství a to převážně kvůli šíření tohoto oficiálního optimismu. A třebaže oni sami jsou docela prostí jeho vulgární podoby, mohou jen stěží popřít, že je převážně oficiální a velmi rozšířený. Přesto mě velmi šokovalo, když jsem zjistil, jak oficiální a rozšířený je. Přeháněl jsem význam inteligentní menšiny, protože je pro mne důležitá. Ale veřejnost a svět venku byli ponecháni napospas ariánským a pelagiánským demagogům typu děkana Ingeho a dr. Barnese a volně se stále ještě může prohánět jakýsi druh negativního protestantismu. Zcela volně se pohyboval a všechno smetl, když přišlo na knihu modliteb, O návrhu na úpravy knihy modliteb či spíše na dvě alternativní knihy nerozhodla církev sama či její členové a sbory. Otázku rozhodl dav politiků, atheistů, agnostiků, disidentů, paršíů, zapřisáhlých nepřátel této církve či jakékoliv církve, kteří všichni shodou okolností byli poslanci Dolní sněmovny. Kdyby si snad taková záležitost měla dát historické motto, nebo si zasloužila cokoliv vznešenějšího než titulek v novinách, pak by nad celým anglikánským příběhem nebylo napsáno Ecclesia Anglicana, Via Media nebo cokoliv takového, ale Cujus Regio Ejus Religio (koho země, toho víra, heslo náboženského kompromisu po třicetileté válce pozn. překl.), nebo ponechejte císaři, co patří Bohu.
Kvůli kontrastu stylů přidám ještě jednu příhodu, která se udála mezi lidmi, kteří byli katolíky po čtrnáct set let a jednu, která se přihodila lidem, kteří byli čtyři sta let protestanty. Protestantská organizace věnovala všem atheistů atd. kdo hlasovali po protestantsku velkou černou bibli nebo knihu modliteb, případně obojí, ozdobené na obálce obrázkem budovy Parlamentu. In hoc signo vinces (V tomto znamení zvítězíš. Zde velmi ironicky. Původně tahle slova podle legendy před rozhodující bitvou slyšel císař Konstantin, když měl vidění Kříže. Poté, co v bitvě zvítězil, milánským ediktem ukončil éru pronásledování křesťanů v římské říši pozn. překl). Dát na obálku knihy kříž či krucifix by bylo velké modlářství, kdežto obrázek parlamentu, kde jsou uchovávány stranické fondy a kde se prodávají šlechtické tituly—Hle chrám, kde přebývají bohové Israele…Víme, že se svět jistě vyvíjí, vzdělanost se určitě šíří, ubývá negramotných, a mám za to, že to vše je v pořádku. Ale ona čtyři silná staletí protestantské Anglie začínají Book of Common-Prayer, v níž, dokonce i vprostřed Cranmerovy zrady a zděšení, a přímo v okamžiku, kdy se lidé odtrhávali od Říma a křesťanstva, pořád ještě dokázali povznést hlas v jazyce tak vznešeném k skutečně autentickému křesťanskému zvolání: „Tvou drahou smrtí a pohřbením, Tvým slavným vzkříšením a nanebevstoupením a příchodem Ducha Svatého“. Ona staletí začala touto řečí lidí, kteří byli svými instinkty a způsoby myšlení katolíci. Protestantská civilisace se vyvíjí, vzdělanost se šíří a rozmnožuje v bohatství a moci měst a škol. Až nakonec uzraje a vydává poslední plod své kultury v podobě tlusté černé knihy poněkud polštářového typu s opravdovým fotografickým obrázkem, pohledem na jednu z pamětihodností, pěkně vloženými do její černé naducané vazby či rámu… Pěkný podrav z Ramsgate (přímořské letovisko na jihu Anglie pozn. překl.)….v každém případě, čtyři sta let pochodu od Říma.

Reklamy

2 comments on “IV. Problém s knihou modliteb

  1. Anna Šafránková napsal:

    Překladatel by byl prokázal autorovi laskavost, kdyby o něj byl zavadil pouze jako čtenář. Takhle zprznit text tak vysoké jazykové kultury může jen blbec, nebo prase.

  2. gkch napsal:

    Překladatel se může a musí omluvit za jednu věc, totiž za hrst překlepů a několik pochroumaných vazeb. Ty jsem nyní opravil.

    Překlady, které tu skládám do svého elektronického šuflátka povystrčeného na okraj internetových stezek a cest, jsou povětšinou texty první ruky. Názor paní Šafránkové přirozeně respektuji, nicméně prozatím si budu dělat ostudu dál. A trochu doufám, že alespoň někteří z těch, které spletité cesty internetu k mému šuflátku a knihovničce velmi pracovních překladů, zde najdou myšlenky, které je potěší, zaujmou, či přimějí k zamyšlení.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s