VI. Případ Španělska

Předmět a smysl nedávného politického příběhu ve Španělsku nebyl nikdy anglických novinách jasně vyložen, docela jasně asi ne ani v katolických listech. Je to velmi pozoruhodný příklad toho, jak se svět skutečně pohnul poté, co nastala i nejdůležitější změna i v mém přesvědčení. Každý příběh konverse obsahuje paradox, možná i to je důvod proč záznamy o ní nikdy nejsou ideálně uspokojivé. Už svou samotnou povahou je to vyhasnutí egoismu: a přece každá záznam o ní musí znít egoisticky. Znamená to, přinejmenším v případě náboženství o kterém se bavíme, uznání reality, která nemá nic společného s relativitou. Je to, jako by člověk řekl: „Tenhle hostinec existuje, i kdybych ho sám nikdy nenašel,“ nebo „Můj dům je skutečně v této vsi, a bude tu, i kdybych k němu nikdy nedorazil.“ Je to uznání, že pravda je pravá, nezávisle na osobě toho, kdo ji hledá, a přece musí být popis jejího hledání autobiografií hledajícího, což je obvykle osoba poněkud depresivního druhu. Proto bude znít egoisticky, když tyto své poznámky uvedu slovy, že jsem byl dlouhou dobu liberálem v tom smyslu, že jsem byl členem liberální strany. Liberálem jsem pořád, jen liberální strana zmizela. Jako její ideály jsem chápal občanskou rovnost a osobní svobodu a to jsou moje vlastní politické ideály dosud. Jde tu ale o to, že jsem dlouho spolupracoval s praktickou organisací liberalismu, značnou část svého života jsem psal pro staré Daily News a samozřejmě jsem věděl, že politickou svobodu správně či mylně identifikuje se zastupitelskou vládou. Pak došlo k roztržce, o níž se nemusím příliš šířit, jen podotknu, že jsem se silně přesvědčil o dvou faktech.
První byl že zastupitelská moc, přestala být representativní. Druhý byl, že Parlament byl velmi vážně ohrožován politickou korupcí. Politici zastupují populaci, ba ani tu nejhlučnější a nejvulgárnější ne. Politici si nezaslouží důstojné jméno demagogů (Chesterton patrně naráží na prapůvodní význam slova, které znamenalo: ten, který vede či učí lid pozn. překl.). Politici si nezaslouží žádné jméno, leda snad jméno pocestných kšeftmanů, protože jezdí po obchodech pro soukromé firmy. Pokud něco zastupovali pak leda čísi obchodní zájmy, zájmy sice vulgární, ale dokonce ani ne populární.
Když se objevila fašistická vzpoura v Itálii nemohl jsem k ní z tohoto důvodu být zcela nepřátelský, protože jsem znal pokryteckou plutokracii,proto níž se fašisté vzbouřili. Nemohl jsem být ale ani zcela přátelský, protože jsem věřil v občanskou rovnost, v niž politici svou víru předstírali. Pro přítomný účel mohu celou věc shrnout velmi stručně. Skutečný argument pro fašismus lze shrnout do dvou slov v našich novinách nikdy neotištěných: tajné společnosti. Celý argument proti fašismu lze říci jedním slovem, dnes vůbec neužívaným, a téměř zapomenutým: legitimita. Pokud jde o první, byli fašisté ospravedlněni v tom, že rozbili politiky , protože jejich smlouvě s lidem tajně odporovaly jejich tajné smlouvy s gangy a spiknutími. Pokud je o to druhé, fašismus nemohl být nikdy docela uspokojivý, protože nespočíval na autoritě, ale jen na síle, což je nejslabší věc na světě. Fašisté vlastně říkali: „Možná nemáme většinu, ale jsme ta nejaktivnější a nejinteligentnější menšina.“ Což je prostě jen výzva jakékoliv jiné inteligentní menšině, aby ukázala, že je aktivnější. Doceal dobře to může skončit právě v té anarchii, jíž se snažili vyhnout. Ve srovnání s tím jsou despocie a demokracie legitimní. Tím chci říct, že není pochyb o tom, kdo je králův nejstarší syn, či kdo získal nejvíce hlasů v nejmechaničtějších volbách. Zatímco pouhá soutěž inteligentních menšin představuje poněkud chmurnou vyhlídku. To je, řekl bych, férové shrnutí argumentů pro a proti fašistickému hnutí. A nyní bych je rád aplikoval na zajímavý a zvláštní případ Španělska a všimnout si jak se s problémem vypořádal liberalismus.
Můj starý list Daily News (nyní News-Chronicle) týdny a nakonec měsíce varoval veřejnost přede všemi pochybnými a nebezpečnými důsledky fašismu. Spílal fašismu pro jeho neřesti, a poněkud zuřivěji, pro jeho ctnosti. V každém případě zuřivě odsuzoval představu menšiny vnucující svou vůli pouhým násilím, zbraněmi či vojenským výcvikem, v pohrdání ústavní demokracii, v níž lid projevuje svoji vůli skrze Parlament. Pro takový názor myslím mluví mnohé, zejména v Anglii, kde je skutečně normální a národní Parlament, jaký nikdy nebyl v Itálii či Německu. Mohl bych napsat mnohé ve prospěch i proti liberální theorii tak, jak ji zvěstuje News-Chronicle, když tu náhle byla celá věc zahozena a převrácena vzhůru nohama tváří v tvář prosté situaci ve Španělsku.
Nejprve si musíme připomenout, že církev má vždy náskok před světem. Proto se o ní říká, že je pozadu za svou dobou. Prodiskutovala všechno před tak dávnou dobou, že na tu debatu lidi dávno zapomněli. Sv. Tomáš byl internacionalistou dávno před tím, než se první internacionalista narodil, sv. Jana z Arku byla první nacionalistkou, dávno před tím, než se narodil první nacionalista, blahoslavený Robert Bellarmine, řekl všechno, co o demokracii a v její prospěch dá říct dávno předtím, než si první běžný světák troufl být demokratem a (o což nám zde půjde) křesťanská sociální reforma byla v plném běhu dávno před tím, než se objevily tyhle rozmíšky a střety mezi fašisty a bolševiky. Lidová strana rozpracovávala ideály Lva XIII. dřív, než e v Itálii objevila první černá košile. Tytéž lidové ideje se hýbaly ve Španělsku s tím výsledkem, že získaly skutečnou popularitu. Samozřejmě tu byly i jiné komplikace, královský dvůr zrovna populární nebyl, diktatura myslím neprojevila obzvláštní představivost ohledně zvláštního problému s Katalánskem, to vše ale nemělo vliv na hlubokou a populární katolickou změnu. Papež trval zejména na tom, že nemá námitek vůči republice jako takové, neexistoval odpor vůči ničemu až na jisté nelidské ideály, na jejich základě by lidé pozbyli svého lidství ztrátou osobní svobody a majetku. Nu, v naprosto férové a otevřené intelektuální výměně názorů, o níž se předpokládá, že v ni všichni liberálové věří, katolické ideály vyhrály. Při naprosto pokojných a legálních volbách, naprosto podobných volbám v Anglii, hlasovala naprostá většina v různé míře pro tradiční pravdy, což bylo pro tento stát a národ normální po víc než tisíc let. Pokud volby promlouvají, pak se Španělsko ústavně vyslovilo proti komunismu, proti atheismu, proti negaci, jež v naší době vyhladověla normálnost. Nikdo netvrdil, že tato většina byla dosažena vojenskou silou či násilím. Nikdo nepředstíral, že ji státu vnutila ozbrojená menšina. Pokud byla spravedlivá liberální theorie parlamentních většin, pak tohle bylo spravedlivé vítězství. Pokud byl parlamentní systém systémem lidovým, pak tohle bylo lidové vítězství. A tu náhle socialisté vyskočili a udělali přesně všechno to, co bylo vyčítáno socialistům. Použili bomby a děla a nástroje násilí, aby zabránili naplnění vůle lidu, či přinejmenším vůle parlamentu. Když hru prohráli podle pravidel demokracie, pokusili se ji vyhrát nakonec zcela podle pravidel války, v tomto případě občanské války. Pokusili se mírový parlament svrhnout vojenským státním převratem. Zkrátka jednali přesně jako Mussolini, nebo spíš dělali to nejhorší, co se kdy Mussolinimu připisovalo, a bez ubohé zástěrky jeho theoretické výmluvy.
A co řekli liberálové? Co řekli moji drazí staří přátelé svobody a pokojného občanství? Když jsem otevíral noviny přirozeně jsem předpokládal, že budou svolávat k obraně parlamentu a pokojné zastupitelské vlády a odsoudí pokusy menšiny o nadvládu pouhou vojenskou silou. Považte mé zděšení, když jsem zjistil, že liberálové hlasitě lamentují nad nešťastným neúspěch těchto socialistických fašistů zvrátit výsledky všeobecných voleb. Byl jsem za starých liberálních časů liberálem, tehdy jsme nebyli prosti zkušeností s volebními výhrami toryů a unionistů, často jsme smířeně odcházeli do oposice. Nikdo nikdy nenavrhoval, aby poté, co se Balfour nebo Baldwin stali ústavně předsedy vlád, vyrazili všichni nonkonformisté a s puškami a bodáky zvrátit výsledky lidového hlasování, ani nezačal vůdce oposice po předákovi vládní strany v parlamentu házet dynamit. Dalo se z toho dovodit jedině to, že liberalismus se staví proti militarismu jen tehdy, když jde o fašisty, a fašisty naprosto podporuje a schvaluje, pokud a dokud to jsou socialisté.
Nu, to je malá a čistě politická záležitost. Pro mě to ovšem bylo velké probuzení. Ukázalo mi to docela jasně základní pravdu moderního světa. A ta zní: nejsou žádní fašisté, nejsou žádní socialisté, nejsou žádní parlamentaristé. Je tu na světě jedna svrchovaně inspirující a iritující organisace jsou tu její nepřátelé. Její nepřátelé jsou připraveni být pro nebo proti násilí, pro svobodu nebo proti svobodě, pro zastoupení nebo proti zastoupení, ba i pro mír nebo proti míru. Dalo mi to zcela novou jistotu, dokonce i v praktickém a politickém smyslu, že jsem si vybral dobře.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s