VII. Studna a mělčiny

V nespočtu románů a novinových článků jsme všichni četli o procesu, který je sice pořád očividně považován za něco neobvyklého či nového, i když byl téměř stejnými slovy popisován po téměř sto let a v poněkud odlišných pojmech o další století dříve. Mám na mysli to, čemu se říká rostoucí pochybnosti či narušování víry. Jediné, čím je to pro nás zde zajímavé, je to, že je to vždy popisováno jako vzpoura hlubších částí mysli proti něčemu srovnatelně povrchnějšímu. Nemusíme popírat, že moderní pochybnost, stejně jako ta dávná, klade hluboké otázky. Popíráme jen tolik, že by ve srovnání s naší filosofií dávala nějaké hlubší odpovědi. Tím se dostáváme k obecnému pravidlu, jež se dotýká toho, co bývá označováno za moderní myšlení. To říká, že i zatímco otázky, které klade jsou často velmi hluboké, odpovědi bývají začasté velice mělké. A možná ještě důležitější je poznamenat, že zatímco otázky jsou svým způsobem věčné, odpovědi jsou v každém ohledu efemérní. Svět si stále klade otázky, jež klad už Jób. Svět se dlouho nespokojí s odpověďmi, které dal Joad.
Šance, že Kniha Joad bude stejně trvalá jako Kniha Jób omezují jisté zcela praktické počty. Pan Joad je velmi schopný a upřímný člověk a nikdo nepochybuje o tom, že jeho názory jsou produktem jeho vlastní mysli, zcela nepochybně však jsou produktem jeho doby. V tomto případě by bylo správnější říct jeho generace. Skeptici totiž během věků nedědí nic než negaci. Jejich positivní politika či ideály se různí a to nejen mezi dvěma staletími, ale i mezi otcem a synem. Třeba takový volnomyšlenkář jako Bradlaugh pocházející z individualistického devatenáctého století a z obchodnického ducha Middlands pečlivě vysvětloval, že je individualista. Volnomyšlenkář další generace, třeba pan Joseph McCabe, si dal záležet, aby vysvětlil, že je socialista.. Volnomyšlenkář, který bude chtít rozčeřit hladinu nyní téměř jistě bude trvat na tom, že není socialista, což mezitím začalo znamenat cosi tak mírného jako pana Ramsaye MacDonalda. Pro to, kdo dokáží věřit každý z těchto sociálních obratů, podle toho jak se postupně obrací, možná o nic nejde. Ale někteří z nás si vezmou jednoduché poučení, které rozhoduje celou tuto záležitost mezi tradicemi pravdy a pochybností. Lidé opouštějící tradici pravdy neunikají do nečeho, čemu říkáme svoboda. Unikají pouze do čehosi jiného, čemu říkáme móda.
To je skutečné jádro sporu mezi dvěma názory na dějiny a filosofii. Kdyby byla pravda, že po opuštění chrámu vejdeme do světa pravd, pak by otázka byla zodpovězena, ale pravda to není. Když opouštíme chrám vcházíme do světa model a idoly tržiště podléhají zkáze a pomíjí rychleji než bohové chrámu, ze kterého jsme odešli. Kdybychom chtěli racionálně ověřit racionalismus měli bychom následovat dráhu skeptika a ptát se ho, nakolik zůstal skeptický ohledně model či myšlenek světa, do něhož vešel. V dějinách je jen málo skeptiků o nichž nelze dokázat, že by okamžitě nebyli pohlceni nějakou přebujelou konvencí své doby nebo posledním hladovým humbukem a všechny jejich výroky o soudobých věcech proto zní takřka směšně dobově. Malá skupinka atheistů, která stále vydává na Fleet Street své noviny a často mě poctí velice upřímnými i když poněkud ukvapenými odsudky, začala se svou agitací za starých viktoriánských časů a vybrali si pro sebe hrůzně odpovídající titul. Neříkali si atheisté, ale sekularisté. Nikdy dřív nepadlo zahořklejší a ničivější doznání v podobě vychloubání. Slovo „sekulární“ totiž neznamená nic tak rozumného jako „světácký“. Neznamená to ani nic tak vášnivého jako „bezbožný“. Být sekulární prostě znamená jít s dobou, tedy s dobou, která pomíjí, nebo v jejich případě, už minula. Existuje jeden snesitelně správný překlad latinského slova, které si vzali za své motto. Existuje jeden odpovídající ekvivalent slova sekulární a to je slovo „zastaralý“.
V esejích v této sérii jsem se zabýval některými z důsledků tohoto postupujícího běhu času a změny, které působily na svět a o i poté, co už jsem si jeho změn přestal všímat jako významného vodítka. Poukázal jsem na to, že změny, které dál pokračují, poukazují víc a víc k pravdě neměnné filosofie, ktará strojí mimo ně. Mohl bych samozřejmě přidat dlouhý seznam dalších příkladů jedné a té samé pravdy. Mohl bych kupříkladu poukázat na zhroucení prohibice, ne ani v úzkém smyslu prohibice, ale v obecném smyslu prohibicionismu. Protože to, co selhalo v Americe nebyl jen konkrétní chemický pokus s údajnou chemickou látku, kterou se rozhodli nazývat alkoholem. Byl to celý postoj k ke všem složitostem používání a zneužívání lidských věcí. Prohibice, dokonce abstraktní Prohibice, byla velkým, dominujícím principem moderního materialistického světa. Tam, kde my říkáme, že nějaký sociální element je nebezpečný či pochybný, že je třeba na něj dohlížet a za náležitých okolností omezit, bytost zvaná Moderní mysl vždy hlasitě křičela hromovým hlasem, že je nutné to zakázat. Prohibicionista zakazuje víno, pacifista válku, komunista soukromé vlastnictví, sekularista náboženské obřady. Selhání prohibice v jediné zemi, kd byla favorisována, kde byla populárním ideálem, v té míře, v jaké může být cosi tak nelidského populární, bylo zhroucením celého pojetí naprostého vymazání lidských pokušení a zkoušek smrtelného života. Poté už se tiše přiznává, že tak jednoduchá cesta z morálních problémů nevede a skoro se i připouští, že je nutno je vztahovat k morálnímu smyslu. Byli jsme skutečně zahnáni zpět k zoufalé a tragické povinnosti našich otců rozhodovat sami za sebe jestli pijeme příliš mnoho, nebo jestli se bijeme ve správném sporu, nebo jestli jestli jen hájíme svůj oprávněný majetek nebo získáváme majetek jiných lidí bezprávnou lichvou. Takový požadavek byl přirozeně pro moderní mysl velkou zátěží. Moderní mysl totiž není zvyklá přemýšlet a domýšlet důsledky svých myšlenek. Je to pro ni skoro tak těžké, jako kdyby měla pracovat na vlastní farmě, věnovat se vlastnímu řemeslu nebo dělat stovku jiných věcí, které lidské bytosti dělaly od založení světa. Nemohla zkrátka přijmout katolickou nauku, že lidský život je boj, chtěla jen, aby se z času na čas v novinách ohlásilo vítězství.
Jak jsem řekl, došlo k řadě dalších obecnějších porážek útoků na víru; o každém z nich by bylo snadné napsat dlouhou esej, tím delší, čím byla základní pravda v dané věci dokonalejší a universálnější. Uzavřu ale tuto sérii příklady, které jsem už dal, protože si myslím, že dostatečně ukazují obecné směřování pravdy, jež se snažím ukázat. To, co nám na mysli nejsnáze shrnu, když se v myšlenkách vrátím ke všem věcem, které v mém mládí vypadaly jako rivalové nebo rozumné alternativy k mému náboženskému přesvědčení a zvážit, zda i dnes mohou sehrát aspoň takovou roli jako tehdy. Odpověď zní, že ani jedna z nich nemůže nyní ani zdaleka připomínat rivala nebo i jen vypadat rozumně coby alternativa. Byly doby, kdy lidé s podobným cítěním jako já měli až tragické pocity ze sváru mezi republikou a církví, z očividného nedorozumění mezi politickou rovností a mystickou autoritou. Dnes je zcela běžné a obvyklé, že svět reaguje mnohem víc proti rovnosti než proti autoritě. To by ale samo o sobě nemohlo zbavit žádného upřímného demokrata jeho ideálů. Je to sama věc zvaná demokracie, jež demokrata zklamala. Ať už sebevíc nesnáším fašisty, i když opravdu srdečně pohrdám hitlerovci, to samo o sobě nikdy neobnoví toliko abstraktní víru v republikány. Kdybych zítra přišel o svou náboženskou víru, nemohl bych znovu uvěřit, že pouhým faktem převrácení Kamčatky od monarchie k republice by mohly být napraveny všechny její sociální hříchy. Viděl jsem příliš mnoho republikánů s jejich tučnými a kluzkými volebními sliby a jejich nenasytnými tajnými společnostmi. Pamatuji doby, kdy bylo pro mladé skutečně inspirující, že byli socialisty, ale každému, kdo si myslí, že to pořád ještě může být inspirativní i pro pokročilejší stadia dospělosti, stačí když se podívá na starší socialisty. Zkrátka věc, kterou jsem zmínil v úvodu tohoto článku, je klíčem a smyslem celé záležitosti. Zatímco totiž otázky jsou nadále hluboké a dostatečně tragické, novější odpovědi nebyly věru revoluční, ale jen povrchní. Nemohu se vzdát víry, aniž bych upadl do něčeho mělčího než je víra. Nemohu přestat být katolíkem, leda bych se stal něčím omezenějším a užším než katolíkem. Aby mohl člověk ztratit universální filosofii a vše co se dosud událo, musí své myšlení sevřít a zúžit. I samotný dnešní den toto přesvědčení potvrdil a ať už se zítra přihodí cokoli, přinese to další potvrzení. Vyšli jsme z mělčin a vyschlých míst k jedné hluboké studni, a na jejím dně je Pravda.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s