Návrat náboženství

Za časů kdy Huxley, Herbert Spencer a viktoriánští agnostici hlučně rozhlašovali jako poslední a konečnou pravdu Darwinovy hypothesy, se tisícům prostých lidí zdálo téměř nemožné, že by náboženství mohlo přežít. O to ironičtější je, že nejen přežilo je všechny, ale že je to také dokonalý (a možná jediný skutečný příklad) přežití nejsilnějších. Přihodilo se také, že skutečně a opravdově zapadá do Darwinem předložených theorií, což je něco naprosto odlišného od většiny theorií přijímaných darwinisty. Tato skutečná původní theorie se od té doby sice v obecných oblastech biologie a botaniky převážně rozpadla, ale pro konkrétní argument z oboru nábožených dějin platí. Nedávné znovuobjevení se našeho náboženství je přežitím nejzdatnějších v tom smyslu, jak tomu rozuměl Darwin, a ne jak tomu rozuměl populární darwinismus, nakolik ten vůbec něčemu rozuměl a cokoliv pochopil. Mezi nespočetnými zmatky, které pouhá materialistická módní záliba ze slavné theorie nadělala, byla mnohými sdílená prapodivná představa, že boj o život nutně musel být skutečným soubojem kandidátů přežití, doslova soubojem na nože. Existovala matná představa, že nejsilnější stvoření silou zašlapává ostatní. Pomyšlení, že právě tohle je ta jediná metoda zdokonalení, se všude doneslo jako dobrá zpráva ke zlým lidem, špatným vladařům, špatným zaměstnavatelům, podvodníkům, vyděračům a všem ostatmím. Hbitý vlastník podvodné makléřské kanceláře se cudně přirovnal k mamutovi zašlapávajícímu jiné mamuty v prvotní džungli. Podnikatel zničil podniky druhých veden mimořádným přeludem, že eohipičtí koně požírali jiní eohipické koně. Boháči se najednou rozbřesklo, že obrat nebo vyhladovět chudáky bylo nejen praktické a příhodné, ale i kosmické, protože pterodaktylové své malé ručičky museli používat k tomu, aby si mohl vzájemně vydrápat oči. Věda, ona bytost beze jména, prohlásila, že nejslabší musí ke zdi, zejména na Wall Street. Mezi toliko racionalistickým osmnáctým stoletím a čistě vědeckým devatenáctým stoletím došlo u bohatých k prudkému úpadku a rozkladu smyslu pro odpovědnost. Když velký Jefferson váhavě legalisoval otroctví prohlásil, že se, při pomyšlení na Boží spravedlnost, chvěje o svou zemi. Když pozdější šmelinář a zbohatlík legalisoval lichvu či finančnické triky, byl sám se sebou spokojený, protože věděl, že příroda je nespravedlivá.
Ale bez ohledu to, jak to tehdy bylo (morální choroba samozřejmě přežila vědecký omyl) lidé, kteří mluvili o kanibalských koních a soupeřících ústřicích Darwinovu thesi nepochopili. Pokud ji pozdější biologové odsoudí, neměli by ji odsoudit bez toho, aby jí rozuměli, třebaže byla široce přijímána, aniž by byla pochopena. V darwinismu nešlo o to, že pták s delším zobákem (řekněme) ho vrážel do jiných ptáků a měl výhodu delšího meče jako šermíř při souboji. Smyslem darwinismu bylo, že pták s delším zobákem mohl (řekněme) dosáhnout na červy na dně hlubší díry a když tohle dokázal neuhynul, a jako jediný přežil, aby založil pokolení dlouhozobých ptáků. Darwinismus tvrdil, že pokud se to stalo v ohromném množství případů a po ohromnou řadu věků, pak to mohlo být příčinou rozdílu mezi zobáky vrabce a čápa. Vtip byl ale v tom, že nejzdatnější nemuseli se slabšími bojovat. Ten, kdo přežil, nemusel dělat nic jiného než přežít, když ostatní přežít nemohli. Jako jediný přežil proto, že měl jako jediný vlastnosti a orgány k přežití nutné. A nehledě na to, jaká je přesná pravda o mamutech a opicích, je tohle přesná pravda o nynějším přežití náboženství. Přežívá, protože nic jiného přežít nemůže.
Náboženství se vrátilo, protože všechny rozmanité formy skepticismu, které se pokoušely zaujmout jeho místo a dělat jeho práci se už stihly tak zamotat do sebe, že nedokážou dělat vůbec nic. Řetězec příčinných souvislostí, o kterém s takovou zálibou mluvily jim, zdá se, posloužil jako příslovečný provaz a když jim ho moderní diskuse poskytla dostatek, velmi rychle se na něm oběsily. Není totiž jediné formy módně oblíbeného vědeckého skepticismu či determinismu, která by neskončila čirou paralýzou zasahující praktické lidské jednání a chování . Vězměte si libovolné tři z normálních a nutných idejí, na nichž závisí civilisace, ba společnost. Nejprve poznamená, řekněme, vědec normálního starého druhu devatenáctého století: „Můžeme přinejmenším mít zdravý rozum, v jeho náležitém chápání smyslu pro realitu společném všem lidem, můžeme mít sdílenou morálku, bez ní totiž nemůžeme ani mít společenství. Člověk musí v běžném smyslu poslouchat zákony a zejména zákon mravní.“ Bezprostředně poté řekne novější skeptik, který je pokrokový a hůř se mu vedlo: „Proč byste měli uctívat tabu svého konkrétního kmene? Proč byste měli přijímat předsudky, jež jsou produktem slepého stádního instinktu? Proč by měla mít nějakou autoritu jednomyslnost stáda vystrašených ovcí?“ Předpokládejme, že by se pak normální člověk vrátil k hlubšímu argumentu: „Žádný kmen mě neterorisuje, ponechávám si svůj nezávislý úsudek, mám svědomí a světo vnitřní spravedlnosti, jež soudí svět.“ Na to silnější skeptik odpoví: „Je-li světlo ve tvém těle—a ona je to temnota, protože je jen ve tvém těle—pak čím jsou tvé soudy, než nenapravitelným překroucením a předsudkem plynoucím z tvé konkrétní dědičnosti a nahodilosti prostředí? Co víme o úsudcích, než to, že všechny musí být stejně rovným dílem nespravedlivé? Všechny jsou totiž podmíněny vadami a individuálními nevědomostmi, každá je jiná a žádnou nelze odlišit, protože není jediného člověka tak zdravé mysli a tak odděleného, aby je dokázal odlišit spravedlivě. Proč by mělo být tvoje svědomí nějak spolehlivější než tvoje zkažené zuby nebo tvoje hodně zvláštní vada zraku? Pámbu vám všem požehnej, člověk by až řekl, že věříte v Boha!“ To normální osobu možná rozčílí a řekne poněkud zprudka: „Předpokládám alespoň, že jsme mužové vědy, můžeme se odvolat k vědě a ta vždy odpoví; průkazné a experimentální objevování skutečných věcí.“ Starý skeptik, pokud má aspoň trochu smyslu pro humor, odpoví: „No to jistě. Sir Arthur Eddington je věda a ten vám poví, že věda nemůže zničit náboženství, ba ani obhájit tabulku s násobilkou. Sir Bertram Windle byl věda a ten by vám řekl, že vědecká mysl je s římskokatolicku církví naprosto spokojena. Když na to vlastně přijde, Sir Oliver Lodge byl věda, a čistě experimentálními a průkaznými metodami dospěl k pevné víře v duchy. Připouštím ale, ž jsou mužové vědy, kteří nejsou s to dojít pevé víry v cokoliv dokonce ani ve vědu ne, ba ani v sebe samé ne. Třeba krystalograf z Cambridge napsal ve Spectacoru průzračnou a jasně srozumitelnou větu „Víme, že většina z toho, co víme je pravděpodobně nepravdivá.“ Pomůže vám to trochu při zakládání té vaší rozumné a zdravé společnosti? “
Viděli jsme samozřejmě zrovna nedávno nanejvýš dramatický odchod velkých materiálních vědců z tábora materialismu. Myslím, že to byl Eddington, kdo použil slova, že vesmír se spíše podobá velké myšlence než velkému stroji. Objevily se zprávy, že dr. Whitney prohlásil, že není jiného racionálního popisu nejzazšího a konečného kosmického pohybu vyjma Boží vůle. Je to však pomíjivost a zanikání všech dalších věcí, které nás, přinejmenším právě tak jako vytrvalost té zbývající, zanechává tváří v tvář starodávnému náboženství našich otců. To, čemu se druhdy říkalo volná myšlenka dospělo nakonec k tomu, že ohrožuje vše svobodné a volné. Popíráním svobodné vůle popírá osobní svobodu a lidskou schopnost volit a rozhodovat. Morovou ranou hygienických a psychologických šejdířství a mastičkářství ohrožuje občanskou svobodu a šíří zemí takovou síť pseudovědeckých nesmyslů, jaké svobodní občané nemuseli snášet dosud nikdy v dějinách. Ve jménu toho či onoho úžasného a zázračného barbarského všeléku, jako je třeba ten, který tvoří hrubé a grobiánské krédo nynějšího Ruska, nejspíš zvrátí a převrátí náboženskou svobodu. Je zcela schopné vnutit zvenčí mlčení a bezmoc. Není však nejmenší pochyby o tom, že uvaluje a nastoluje mlčení a bezmoc zevnitř. Celé směřování volné myšlenky, jež začínalo jako tah a skončilo jako splývání, cílí k nějaké formě theorie, že člověk si nemůže pomoci, že se člověk nemůže spravit, a především, že se nemůže osvobodit. Ve všech svých románech a především ve všech svých novinových článcích bere jako hotovou věc, že lidé jsou označeni a uvězněni v určitých typech abnormálnosti anarchické slabosti, že jsou na hřebíčku přibiti a onálepkováni v museu morálky či nemorálnosti nebo vězí v onomu druhu amorálnosti, který je ješitnější než jeden, a hulvátštější než druhý. Prakticky se nám říká, že to už bychom mohli vyzývat zkameněliny, aby se sebou něco dělaly a napravily se. Tvrdí se nám, že voláme k pokání vycpané ptáky. Všichni jsme mrtví a naší jedinou útěchou je, že jsme náležitě roztříděni. Podle této filosofie, jež je shodná s tou nejčernější ze všech puritánských heresí, jsme totiž všichni zemřeli dříve, než jsme se narodili. Je to ale právě tak Kismet bez Alláha, jako je to kalvinismus bez Boha.
Agnostiky potěší, až se dozví, že to bylo výlučně díky jejich energii a podnikavosti, jejich vlastní činorodosti při provádění jejich šaškáren, že svět nakonec jejich šaškárny unavily a řekl jim to. My jsme proti nim udělali jen velmi málo, non nobis Domine (Non nobis Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam: Ne nám, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu Pane. – začátek Žalmu 115 a oblíbený hymnus pozn. překl.). Sláva jejich konečného pádu je celá jejich vlastní. Udělali jsme mnohem méně než jsme udělat měli pro to, abychom vysvětlili všechnu tu rovnováhu důvtipu, delikátnosti a zdravého rozumu, který představuje křesťanská civilisace. Naše díky patří těm, kdo nám dali i jen letmo zahlédnout, co by mohla představovat pohanská civilisace. Taková civilisace nepřijde ani tak o náboženství jako spíše o rozum, běžné všední denní světlo itelektuálního instinktu, který byl průvodcem dětí člověka. Svět, v němž lidé vědí, že většina z toho co ví, nejspíš není pravda si nezaslouží důstojné jméno skeptického světa, je to prostě svět bezmocnýa nanejvýš zubožený. Na nic neútočí, vše přijímá, aniž by čemukoliv důvěřoval, přijímá dokonce i svou neschopnost zaútočit, přijímá to, že sám postrádá autoritu něco přijímat, pochybuje i o samém svém právu na pochybnost. Jsme vděčni za tento veřejný experiment a ukázku, hodně nás naučila. Nevěřili jsme, že jsou racionalisté tak zcela a naprosto šílení, dokud nám to takhle jasně nepředvedli. Sami jsme si nemysleli, že pouhé popření našich dogmat může skončit tak odlidštěnou a zpitomělou anarchií. Světu by mohlo trvat velmi dlouho než by pochopil, že to, co ho učili přehlížet a opomíjet jako středověkou theologii byl začasté jen zdravý rozum, třebaže sám pojem common sense čilicommunis sententia byl středověkého původu. Světu stačila velmi krátká doba k tomu, aby pochopil, že to, co říkala druhá strana je ten nejneobyčenější nesmysl. Byl to nesmysl, který se nemohl stát základem jakéholiv natožpak rozumného systém, jako byl ten postavený na zdravém rozumu.
Abychom vzali jen jeden případ z mnoha, z celé otázky manželství se stala otázka nálady. Nepřátelé manželství neměli dost trpělivosti na to, aby vytrvali ve své relativně silné posici, že nelze prokázat svátostnou povahu manželství a že s jistými výjimkami je třeba zacházet jako s výjimkami, pokud a dokud zůstanou toliko sociální. Nemohli se spokojit s tím, že by tvrdili, že nejde o svátost, ale o smlouvu a že smlouvu lze výjimečným právním postupem zrušit. Přišli s námitkami, které by byly stejně plytké a stejně plané, kdyby je vznesli proti jakékoliv jiné smlouvě. Řekli,že člověk nevydrží nikdy ani deset minut v jedné náladě, že po něm nikdo nesmí chtít, aby v rudém rozbřesku žasl nad tím, co obdivoval za žlutého soumraku, že žádný člověk nemůže říct, že bude ten samý člověk příští měsíc nebo v příští minutě, že ho mohou sevřít nová a bezjemenná muka, pokud si jeho žena vezme jiný klobouk, nebo že ji on uvrhne do pekla, když si vezme ponožky, které nebudou ladit s kobercem kdesi na návštěvě. Je vcelku zřejmé, že tento druh citlivého šílenství se vztahuje právě tak na jakýkoliv jiný lidský vztah jako na tento. Člověk si nemůže vybrat profesi, protože dávno předtím, než získá kvalifikaci jako architekt může být mysticky proměněn v letce, případně jím mohou rychle po sobě zmítat emoce průvodčího, hráče na trombon a profesionálního lovce velryb harpunou. Jeden člověk si netroufne koupit dům z obav, že do něj vejde osudový cizinec ve špatném druhu ponožek, či ve strachu, že zcela zásadně změní své postoje a pocity ohledně koberců a říms. Jiný člověk může najednou odmítnout pokračovat v podnikání se svým ochodním společníkem, protože i on, stejně jako krutý manžel, nosí špatnou vázanku. A já viděl vážně míněnou výzvu k porozumění a sympatii pro ženu, která opustila svou rodinu, protože jeji psychologie se nesnesla s oranžovou vázankou. Jak jsem řekl, je to jen jedna aplikace a příklad, přesně však ilustruje dnešní používání skeptického principu a to, jak se skepticismus v poslední době změnil z něčeho zjevně rozumného v cosi zcela očividně nesmyslného. Herese se nejen rozpadají, ale samy se ničí, v každém případě zanikají nehlučně.
Odpověď a to nejen odpověď náboženství, ale i rozumu a zakořeněného zdravého smyslu lidstva je dostatečně zjevná. „Pokud se cítíte takhle, pak jistě nezaložíte rodiny, ani nezaložíte nic jiného. Nepostavíte domy, nenajdete společníky pro podnikání, ani se vůbec nijak nezapojíte do záležitostí světa. Nikdy nezasadíte strom, co kdyby jste ho přece chtěli zasadit příští týden někde jinde, nikdy nehodíte bramboru do hrnce nebo do polévky, protože by ji pak bylo pozdě tahat zpět, celá vaše nálada je stižena a prolezlá zbabělstvím a sterilitou, s každým problémem se vypořádáváte tak, že přemýšlíte jen o tom, jak se s ním nevypořádat. Nuž dobrá, budiž, Pán Bůh svámi. Můžete být respektováni pro vaši upřímnost, můžete být politováni pro vaši citlivost, můžete si ponechat některé ze svých nápravných vlastností, které příležitostně působí, že je užitečné být skeptický. Pokud jste ale příliš skeptičtí, než abyste mohli udělat tyto věci, pak musíte ustoupit z cesty těm, kdo mohou, musíte svět předat těm, kdo věří, že si se světem lze měco počít, těm, kdo věří, že lidé svedou stavět domy, najít si společníky pro podnikání, sjednat si schůzky, dávat sliby—a dodržet je. A je-li k tomu, aby člověk mohl dodržet slib, uvařit brambory, nebo se choval jako lidský bytost,
nezbytné věřit v Boha, který stvořitel člověka, v Boha, který se stal člověkem či v Boha, který se stal člověkem přicházejícího v oblacích slávy—nu, pak musíte přinejmenším dát šanci těm důvěřivým fanatikům, kterří v jedno věří a druhé dovedou.“ To je to, co mám na mysli, když mluvím o duchvním přežití nejsilnějších. To je důvod, proč je věta, která je nespíš omylem, pokud jde o přírodu, pravdou v dějinách nadpřirozených. Organická záležitost zvaná náboženství má ve skutečnosti orgány, které se zmocňují života. Dokáže se živit tam, kde vybíravý pochybovač nenajde žádnou potravu a umí se množit tam, kde se osamělý skeptik hrdě chlubí neplodností. Věřit ve svobodnou vůli možná znamená přijímat zázrak, ale nevěřit v ni znamená, dříve či později, přijmout šílenství. Složit slib může to být nevázaný a divoký risk, ale odmítat ho dát znamená tichou, plíživou a nevyhnutelnou zkázu. To, že jedno náboženské vyznání je pravdivé a pravé a další jsou relativně nepravá a falešná může být neuvěřitelné, ale je nejen neuvěřitelné, ale i nesnesitelné, že by nebylo v těchto vyznáních či mimo ně pravdy, a že by byla všecha stejným dílem falešná. Nikdo nikdy totiž nemůže dát nic do pořádku, pokud je vše stejným dílem špatně. Právě teď je nesmírně zajímavé, že muž vědy, hrdina moderního světa a poslední z velkých služebníků lidstva náhle a drasticky odmítl mít cokoliv dalšího společného s touto bezútěšnou záležitostí hlodavého popírání a slepého odškrabávní a odrývání samotných základů panství člověka. Dílo skeptika posledních sta let se totiž opravdu velmi podobalo slepé zuřivosti nějaké prastaré nevidoucí nemyslící obludy schopné jen ničit a požírat, obřího červa mařícího svět, který ani nemůže vidět, zaostalého a zvířeckého života nevědomého svého vlastního původu ani důsledků. Ale člověk se znovu chopil svých zbraní, vůle, zbožnosti, rozumu a vize záměru ve věcech. A my znovu stojíme v jitru světa.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s