Reakce intelektuálů

The Reaction of the Intellectuals
Byl jsem dotazován, zda si myslím, že existuje nějaká reakce proti tendencím označovaným za ultramoderní a ve prospěch mnohého, co je šmahem odsuzováno jako „viktoriánské“, „počestné“ a „velevážené“ a jinými divokými a zlými slovy. Odpovídám, že reakce existuje a že mně to těší, je to však reakce velice zvláštní, ba jedinečná. Není taková, jakou bych čekal. Není ani taková, jakou bych si nějak zvlášť přál. Ale cokoliv je úlevou proti bezútěšné tuposti Naší Skvělé Mládeže.
Lidskou mysl vyjasní (a pokročilé mysli ušetří mnohá zklamání), když si uvědomíme, že reakce budou existovat vždy, dobré či špatné, proti čemukoliv, dobrému či špatnému. Život je příliš složitý na to, aby za ním pokaždé, když se pohne, nezůstaly dobré či hajitelné věci. Máme reakce ve prospěch věcí mnohem vzdálenějších než viktoriánství. Vždy si vzpomenu na sebevědomou a opovržlivou Macaulayovu větu z jeho řeči ve prospěch reformního zákona který zrušil rotten boroughs (formálně existující volební obvody, kde postupem doby zbylo minimum voličů, ale stále posílaly do Dolní sněmovny poslance, kteří byli voleni prakticky bez volební soutěže a na základě zájmů např. velkého pozemkového vlastníka v oblasti.  Patřil k nim např. níže zmíněný Old Sarum, opuštěné místo, odkud se prakticky všechno osídlení před staletími přesunulo do Salisbury. pozn. překl.) „Žádná reakce nebyla ani nebude. Reakcí ve prospěch Gattonu a Old Sarum bychom se mohli dočkat asi tak, jako reakcí ve prospěch Thora a Odina.“ Nebudu se tu přít, zda byla nějaká reakce ve prospěch Gattonu a Old Sarum, je však nesporné, že existuje odpor proti reformním zákonu a zastupitelské vládě. Nejvíc mě ovšem baví to, že už když Macaulay pronášel svá slova počínala zcela nesporná reakce ve prospěch Odina a Thora. Carlyle již držel v ruce pero a jeho severní génius se zvolna měnil v nordické šílenství. Už nás vyzýval,  abychom se vrátili k našich strohým skandinávským počátkům. Krátce nato udělal Nietzsche další krok a odvrhl křesťanskou ethiku, jakož i theologii a začal vzývat staré bohy násilí a války. A nakonec velký německý generál Německo (který provedl zemi Velkou válkou /první světovou pozn. překl./ a možná si toho užil dostatečně) skutečně naplnil pohanskou propagandou a kampaní ve prospěch Odina a Thora. Tolik k reakcím obecně. Nejmodernější umění shledává antické Řeky příliš moderními a vrací se ke starým Egypťanům. Oživujeme primitivní umění a vrátíme se možná až k umění prehistorickému. Myslím, že docela dobře může stát,že budeme malovat po skalách rumělkou nebo objevíme obzvláštní kvality kamenných sekyr a pazourkových šípů.
Reakce existuje, ale to samo nestačí k prokázání její správnosti. Já mám za to, že správná je, protože reaguje ve prospěch civilisace a proti její zkáze. Jakmile se ale zmíníme o civilisaci dostáváme s k dosti zvláštní vlastnosti, již tato konkrétní reakce projevuje. Není to, jak jsem mohl doufat či očekávat, vzpoura prostých, staromódních lidí proti lidem sofistikovaným. Je to vzpoura sofistikovaných. V každém případě je to revolta lidí velmi, možná až příliš, civilisovaných. Ale pokud byli příliš civilisovaní, pak byli stále velmi inteligentní. A to je důvod proč prohání Úžasné Chytré Mládí ulicemi a pěkně mu při tom dávají zabrat.
Vezmu jeden konkrétní příklad, který je spíše podobenstvím. Před nějakým časem kypěli všichni staří správní angličtí kritikové, Constant Readers a konservativní lidé vůbec kvasem hněvu a posměchu proti nestoudným novotám „Sitwellů“, tedy tří básníků z oné rodiny. Byli důkazem toho, že být moderní znamená bláznit. Byli to ti nejnovější a nejhlučnější anarchisté, kteří ničili i rýmy i rozum. Jejich význam a váhu zde probírat nebudu. Když slečna Sitwell obvinila rozbřesk, že „skřípá“, byly z toho debaty, co tím myslela. Její nepřátelé říkali,že to byl nahodilý nesmysl, jako by o slunci řekla, že kýchlo nebo o trávě, že smrkala. Její přátelé tvrdili, že to byl nový a odvážný způsob, jak přiblížit, že chladném ranním světle je cosi hrubého a váhavého. Všichni se ale shodli, že to byl poslední a nejnovější experiment, ať už to měl být pokus svobody či šílenství. Sitewellovi byli viněni z bubnování, a poutání pozornosti na sebe hlučným vytrubováním, ale panovala shoda, že jejich bubny a trumpety byly nejnovějšími hudebními nástroji nejpodivnějších tvarů a že pro dosažení svých cílů užívali nejnovějších metod vřískotu a jekotu. Ale co chtěli?
Nu Sitwellovi chtějí viktoriánství. To, po čem se vší rozhodností prahnout, co požadují a bez ustání popisují je rakce na viktoriánské zvyky, na viktoriánské způsoby, ba i na viktoriánské mravy. Právě tak jistě, jak chtěl Shelley spoustu větru a světla a vzestup čisté pohanské republiky, právě tak jistě, jak Walt Whitman chtěl demokratickou šíři a jakési tělesné bratrství lidí venku pod nebem, tak právě tak jistě to, co chtěli Sitwellovi byl viktoriánské záhonky a skleníky, viktoriánské malované talíře a zvláštní podšálky a v nemalé míře také i viktoriánskou etiketu, odtažitost a důstojnost. Možná je to výstřelek, ale v každém případě je to fakt a je to fakt, který živě ilustruje skutečnou revoltu proti nedávným morálním či nemorálním tendencím. Viktoriánská revolta není revoltou viktoriánů. Je to revolta postviktoriánů, čí spíše post-postviktoriánů. Vracejí se k čemusi vzdálenému, až tak jak se prerafaelité vraceli do středověku. Důvod je v obou případech stejný, vrací se proto, že moderní doba začala být pro inteligentní lidi nesnesitelně hloupá. Modernější případ je však akutnějším případem této revolty proti modernitě mezi moderními lidmi. Abychom mu porozuměli musíme se rozhlédnout po obecnějším pohledu na unikátní situaci dnešního světa.
Lidé zvlášť a konkrétně označovaná za moderní, z nichž většina jsou nyní pradávní starci, si lidské dějiny představovali jako pokrok ve smylu postupu. Tvrdili totiž, že někteří pomalejší lidé se sice potáhnou vzadu, všichni ale míří kupředu. Předpokládali také, že jistí udatní duchové, říkali jim Průkopníci Pokroku, šli vepředu a otevírali lidstvu cestu. Chovám velký obdiv k Waltu Whitmanovi, ale nelze zapřít, že v jedné slabé chvíli zvolal : „Průkopníci, ó Průkopníci“. Pro celý ten svět bylo příznačné, že za prvé spočíval na metafoře a za druhé,že si tu metaforu docela popletl. Whtiman si své intelektuální průkopníky podle všeho spojoval s praktickými průkopníky americké občanské války. Jenže průkopník není člověk, který by vedl armádu, ani nerozhoduje, kudy potáhne. Průkopníci v předním sledu musí poslouchat rozkazy právě tak jako vzadu se táhnoucí doprovod. Kdyby je Sherman vrhnul vpřed, aby mu vyčistili cestu do Atlanty a průkopníci spatřili futuristické vidění a vydali se založit budoucí město Oklahomu Shermana by to velmi překvapilo, ba co dím rozčílilo. Plyne z toho poučení, že pochodující kolona lidstva musí mít jakousi představu, kam hodlá jít dřív, než může rozhodnout, zda je průkopník užitečný nebo ne.
Nu, právě nyní je pochodující kolona lidstva v mimořádném postavení. Jedna věc je, že nepochoduje. Přešlapuje ale na místě, protože má pořád jakousi obecnou představu, že pochodovat musí. Je možná podivné vracet se jak k Macaulayovi, tak ke Whitmanovi, jenže Macaulay to lépe popisuje ve své poemě o Horatiovi, než vge Whitmanově poemě o průkopnících, i když se obávám že pro mnohé je dnes Whitman stejně vzdálený jako Macaulay. Skutečně tomu však je tak, že přesnou a mimořádnou situaci procesí v současné chvíli přesně vystihují důvěrně známé verše:
„A ti vzadu křičeli „Vpřed“
a to napřed volali „Zpět“
Souputníci možná útočí, ale průkopníci ustupují. Jinými slovy právě ti udatní a bádaví duchové o nichž se vždy tvrdilo, že předbíhají svou dobu nyní nejvíc pochybují o tom, zda je žádoucí postupovat vpřed. A právě ti, kdo se spokojují s následováním tradic, konvencí či dobře známých zavedených zvyklostí se dosud drží (nebo mají ten dojem) tradice pokroku, konvence pohybu a stovek zavedených zvyků, dobře známých devatenáctému století, dovolávat se naděje ve změnu. Lidé jsou pokrokoví, protože mají malé zpoždění za svou dobou. Jsou reakcionáři, protože před ní mají malý náskok. Zní to jako paradox, za určitých podmínek je to ale velmi praktický a vlastně nevyhnutelný stav věcí. Ti vzadu budou pořád křičet Vpřed! a jen ti velmi daleko vpředu zvolají Zpět!, když čelo armády náhle dojde k hraně srázu.
Tvrdím zkrátka, že jsou to intelektuálové (z nedostatku inteligentnějších označení) kdo právě nyní náhle objevili nebezpečí, pouhé novoty, pouhé anarchie, pouhé negace. Nejsou to samozřejmě všichni intelektuálové a jistě ne ti, kdo si tak skromně sami dali toto označení v polovině devatenáctého století. Ti jsou totiž dnes, díky ironickému fungování jejich vlastního oblíbeného argumentu, sami staří, ctihodní, uznaní a respektovaní a tedy zcela bez jakéhokoliv významu. Muže jako Bertrand Russel a H. G. Wells nechal vývoj za sebou a oni proto mají mylný dojem, že se stále vyvíjí směrem vpřed. Konkrétní stav mysi o kterém mluvím (a v současné době to není vždy moc pěkný stav mysli) je vlastní části mladších intelektuálů. A ať už je to cokoliv, nejde o positivní víru v přísliby budoucnosti nebo současných tendencí. Pokud si vezmem jakoukoliv soudobou poesii, která je vnímavá a kritická, řekněme básně pana Osberta Sitwella, je vcelku zřejmé, že se nebouří jen proti devatenáctému století, třebaže theorie pokroku byla s devatenáctým stoletím spojena. Bouří se proti dvacátému století a potenciálně ještě víc proti století jedenadvacátému.
Jde tu ovšem o to, že se bouří proto, že jsou tak velice moderní, že se vzepřeli modernismu. Je to proto, že sami viděli všechny nové triky, v mnoha případech je sami všechny předváděli a proto si dřív, než kdo jiný uvědomili, že se jim všechny ty triky mohou velmi brzy obehrát. Pan Humbert Wolfe může být ospravedlněn v tom, že každou větu začíná malým písmenem, ba věru je v tom spíš klasický než revoluční, protože právě tak byly vždy tisknuty staré latinské testy. Je však příliš inteligentní na to, aby nevěděl, že ti kdo dokazují, jak jsou pokrokoví tím, že úplně přestávají psát velká písmena se mohou projevit jako ještě pokrokovější jen tím, že naprosto zanechají psaní malých písmen a tak destruktivní reforma nemůže skončit jinak než prázdnou stránkou. A tak tento druhu destruktivního pokroku končí prázdnou zdí. Pan Sitwell může myslet, že dělá dobře, když tu a onde spojuje musikální přídavné jméno s naprosto visuálním či obrazovým podstatným jménem. On i kdokoliv jiný si ale uvědomuje, že kdyby přišla stovka vyjících imitátorů a vyhlašovala právo připojovat jakékoliv přídavné jméo k jakémukoliv podstatnému jménu, nešlo by ani tak o to, že by se literatura stávala bezuzdnou prostou zákonů, jako spíš o to, že by vůbec zanikala. Den co den si můžeme všímat, jak se tento nový druh poplachu šíří uvnitř té nejinteligentnější z nových škol, jež je pro mnohé ze starých škol téměř nesrozumitelná a to zejména té velmi staré škole, jež se domnívá, že mladí neumí nic, než být bezstarostní a chystat revoluce.
Za příklad si vezmu dva z nejnápadnějších a nejpronikavějších mezi soudobými spisovateli. Jeden z nich je patrně, co do stylu a známosti, mladší než druhý, jeden je Američan, druhý Angličan a dědic jména již proslulého pro velmi anglický styl. Použiji případů pana T. S. Eliota a pana Aldouse Huxleye. Každý z nich je samozřejmě dostatečně jiný, vyjadřují však přesně dva různé způsoby odstupu či odtažení od posledních rozruchů a vulgarity toliko „moderního“ světa. Pan Eliot začínal jako dítě své doby s uznávanými strohými a hrubými experimenty s volným veršem, dospěl pak k tomu, že nabyl podezření vůči všem formám svobody. Stal se synonymem pro téměř mnišskou vytříbenost, plnou panenských tradic starého náboženství a zavržení nejen dnešní demagogie, ale i včerejší demokracie. V dílech pana Aldouxe Huxleye jsou pasáže, jež by málokdo označil za mnišské a asi sotvakdo za panenské. Zůstává však nicméně představitelem téže reakce proti neřesti a vulgaritě poslední doby. Reaguje spíše ve Swiftově stylu tím, že ukazuje ošklivcům jejich ošklivost, ba metá po špinavcích vzorky jejich špíny. O kdyby ale nebyl na jedné straně s anděly, v každém případě ho příšerně otravují ďáblové. Kdokoliv si přečte jeho vynikající pojednání o Holywoodu, které nazval Město děsivé radosti zjistí, že je spíše děsivé, než radostné. Vede boj se současným požitkářstvím, ale vede jej jakási zuřivá vybíravost. Nepředstavuji si takou reakci proto, že bych ji chtěl, protože věru tohle není reakce, která by se mi dvakrát zamlouvala. Svoji naději musím skládat do lidové vzpoury proti zvrácenostem a pedantismu neřesti, jež ve skutečnosti nikdy populární nebyly. Byl bych rád, kdyby obyčejní, staromódní, tvrdohlaví lidé, kteří si pořád myslí, že existuje jakési spojení mezi nimi a jejich dětmi, povstali a začali tlouct do hlav nelidských nafoukaných mravokárců, jejich ideálem je jakási prorocká infanticida (zabíjení dětí pozn. překl.). Líbilo by se mi, kdyby kvílející horda skutečně počestných lidí (a horda je dosud skutečně počestná) a vypálila domy, kde luxus nabývá podoby původního latinského významu slova pro rozmařilý přepych. Byl bych rád, kdyby se normálně lidé žijící z hovězího a z piva pustili do boje s pokryteckými cvoky, kteří si užívají svého vegetariánství v podobě zeleninových koktejlů, jež jsou méně zdravé než plod révy. Byl bych raději, kdyby byli intelektuálové pobiti tím, co se označuje za mravy, dav je totiž dosud velmi mravn. Vůbec nejdůležitější ale je, že by měli být pobiti, když ne klacky lůzy, pak tedy rapíry intelektuálnějších intelektuálů. Bůh používá roztodivných způsobů a chodí po zvláštních cestách a nepohrdne nejpodivnějšími či nejskromnějšími nástroji a my se nesmíme stydět, když  se, nebude-li zbytí ocitneme na straně chytrých a kultivovaných.
Mohl by také nastat pitoreskní paradox, vzpoura starých proti mladým. Mohla by to být vzpoura utištěných rodičům svrhávajících břímě otrocké poslušnosti, které na ně uvalili jejich tyranští synové a dcery. Mohl by to být tlustý otec, který se dostal ze sklepa na uhlí s prvotním velkým klackem, nebo staropanenská tetička vybíhající z ložnice ozbrojena pohrabáčem, kteřé by rozpoutali veselé představení s rozbíjením gramofonů, saxofonů, ukulelí, vyhazováním koktejlů, ničením závodních aut a vůbec předvádění, že i starý pes ještě lecos dovede. Zdá se ovšem, že k tomu nevede ani tak hněv otce či děda, ale pomalu nazrávající znechucení prapravnuka nad očividným idiotismem vnukovým.
Nepřináší to velké klacky a kyje obyvatelstva, ale cosi, co jsem přirovnal k rapíru a mohl bych srovávat s břitvou. Na některých mladících páně Huxleovy školy je opravdu cosi z pesimismu, který až příliš vyvolává představu břitvy, jež je stejně tak symbolem elegance i sebevraždy. A přece je tu širší smysl, v němž to je všechno až příliš pravda. Když viktoriáni malým hochům láli za to, že si hrají s rapíry a břitvami či jinými podobně ostrými nástroji, používali přitom dospělí tehdy jedno přísloví, které je zde velmi na místě: „Až se jednou takhle nabrousíš, pořežeš se.“ Nejinteligentnější menšina mladší generace se skutečně velice nabrousila a stejně tak skutečně zakusila, jak to bolí, když se někdo pořeže. Muži jako pan Huxley nebo pan Eliot dokáží postřehnout, že skeptikovy polopravdy jsou nejen naostřenými nástroji, a ale i nástroji dvousečnými. Podřezávají větev jak po pod racionalismem, tak pod náboženstvím, stejně lehko je lze užít k ublížení demokracii i despotismu a přinejhorším mohou naočkovat i mysl k tomu, aby pochybovala o samotných pochybách. Chytrý a bystrý mladý člověk si čím dál víc uvědomuje, že myslí tak  ostře, že by se mohl pořezat, a pokud nevyzkouší něco víc než skepticismus, vzroste jeho skepse do té míry, že si podřeže krk.
Závěrem: proč si myslím, že tato malá menšina poněkud zhýčkaných a přespříliš vytříbených lidí bude mít nakonec nějaký vliv a účinek? S hlubokým povzdechnutím odpovídám, že za to může veliká společenská instituce zvaná snobství. Jakmile celkem nemyslící houfec Naší Skvělé Mládeže, že je jím skutečně opovrhováno tlupou starých tupců (i kdyby t byli jen dva slušně vzdělaní menší básníci) nastane panika. Masa amoralistů nikdy nevěřila v amorálnost ani v nic jiného. Nikdy si opravdu nemysleli, že zlo je dobré, protože oni nikdy nemysleli opravdově. Jen věřili tomu, co se jim řeklo, že protiprávnost je poslední móda. Pokud se doslechnou, že je něco ještě poslednějšího, ještě pozdějšího, než posledního, rozběhnou se tím směrem a začnou se před tí válet v blátě i kdyby to měl být nějaký poustevník z pouště, třeba sv. Antonín. Jestliže je to dobře naložený, ale poněkud nadřazený mladý muž, který bude všechny jejich sprosté a ukřičené zábavy považovat za vieux jeu a sníží se jen k tomu, že s nimi bude mluvit o humanismu a sv. Tomáši Akvinském, budou se před ním plazit. Znám je. Hrají si sice na kozly, ale chovají se jako ovce. Jsou to totiž ovce bez pastýře a pastýř jménem Pan je mrtev.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s