Obhajoba poustevníka

The Case for Hermits
Každý, kdo někdy chránil malého kluka před školní šikanou, nebo malé děvče před nějakým dětinským utiskování na domácí slavnosti, nebo i jakéhokoliv člověka před drobnou nepříjemností ví, že takhle obtěžovaná bytost obvykle křičí jednoduchá, ale jedinečná anglická slova „Nechte mě na pokoji!“ Dítě přírody se jen zřídka dá do křiku: „Dopřejte mi potěšení z bratrské solidarity sociálně organisovanějšího skupinového života.“ Jen velmi vzácně se někomu vydere na rty protest ve slovech: „nechte mě potloukat se kolem s partou, která má dost peněz, aby to pěkně roztočila.“ Ona neškolená mysli nepřipadne na žádnou z těchto positivních moderních idejí, jen na ideu „být v klidu, zůstat sama“. Je docela zajímavé, že tak spontánní, instinktivní a téměř zvířecí vyjeknutí obsahuje slovo poukazující na pokoj a samotu.
V současnosti žije velmi mnoho chlapců a děvčat, starých i mladých, skutečně právě v tomto stavu mysli, nejen proto, že jsou drážděni, ale i proto, že jsou hýčkáni. Většina z nich bych to zuřivě popřela, protože se to protiví konvencím jejich nové generace, právě tak jako dítě ponechané příliš dlouho do noci vzhůru bude čím dál hněvivěji odmítat, že by už mělo jít do postele. Pokaždé i čekám, že se dozvím,že začala vědecká kampaň proti spánku. Ke staré kmenové tradiční pověře spánku obrátí svou pozornost dříve nebo později prohibicionisté, kteří prohlásí, že lenocha v jen povzbuzuje uměřeného spáče. Předloží statistické tabulky s daty o tom, kolik hodin výkonu ztrácí horníci, hutníci, klempíři, štukatéři a vůbec lidé všech řemesel,  v nichž (bude poznamenáno) lidé získali návyk spát, další tabulky ukáží nedostatek oměje, kamence, jablek, hovězího, červené řepy, tkaniček do bot atd. a ještě další statistiky pečlivě doloží, že takovou práci je velmi zřídka mohou dělat náměsíčníci. Předloží všechna vědecká fakta, až na jediný. Totiž fakt, že když se lidi nevyspí, zešílí. Faktem je i skutečnost, že pokud lidé nemají svou samotu, zblázní se rovněž. Toho si můžete všimnout, podle způsobu jednání, když chudáci mizerní nebožáci mají jen svou společnost. Případ slečny Fitzpatrick, která skutečně byla ráda o samotě se staví proti všem vymyšlenostem poslední doby, které jsou všechny samá společnost a žádná samota. Musíme držet při sobě, jak řekl ten kulometčík když spustil svůj kulomet na dva další kulomety a zabil všechny děti chycené mezi nimi.  Víme také, že tato družnost a uspořádání společnosti již v uhlazené společnosti všechnu tu líbeznost a lehkost, všechnu tu zdvořilost a laskavost, všechno to pravé křesťanské chování odpuštění a trpělivosti, které všichni můžeme vidět u moderních organisátorů gangů či „skupinového života“. V kontrastu s tímto spokojeným rozpoložením, které nyní proniká naši literaturu i konversaci je zvykem ukazovat na poustevníky a samotáře, jako by to byli primitivní divoši a záštiplní nepřátelé lidí. To ale není pravda. Není pravda ani historická, ani to neodpovídá praktickému lidskému životu. Blíž skutečné tradici o skutečných poustevnících byl verš, který zněl: „Otoč se, jemný poustevníče z Doliny“. Z moderního hlediska to byli nepochybně šílenci, ale byli to milí blázni. To, co mám na mysli může ilustrovat dvacatero odstínů, kupříkladu fakt, že si dokázali ochočit divoká zvířata, která k nim přirozeně přicházela. Nesporně existovali pouzí osamělí morousi, bezesporu existovali klamní cynici a herci jako byl třeba Diogenes. Jenže on a jemu podobní si dávají hodně záležet na tom, aby nebyli skutečně osamělí, a dávají si pozor, aby se jako každý jiný demagog vždycky potloukali někde poblíž tržiště. Diogenes byl právě tak obyvatel sudu i hlučný řečník. Jisté profesionální mrzoutství mu zůstává, ale je to mrznoutství bez samoty. Víme všichni, že existují géniové, kteří se musí vydat do vybrané společnosti, aby se chovali nevybraně. Všichni vím, že existují hostitelky, které sbírají lvy a zjistí, že dostaly medvědy. Obávám se, že se něco z toho projevilo ve společenské  pověsti, spíše legendě o Thomasu Carlylovi a možná i Tennysonovi. Jenže tito mužové potřebovali společnost, aby se mohli chovat nespolečensky. Poustevníci, zejména světci, měli samotu, v níž byli družní. 
Svatý Jeroným žil se skutečným lvem, což byl dobrý způsob, jak se nestat lvem salonů. Velmi se ale se lvem přátelil, V jeho době, právě tak jako v naší, se běžný společenský život stal společenským zadušením. V dobách úpadku římské říše se lidé setkával v amfiteátrech a na veřejných slavnostech, právě tak, jak se dnes potkávají v tramvajích a v metru. Mezi dvěma lidmi, kteří se snažili obsadit místo k sezení v Koloseu bylo právě tolik vzájemné lásky a něžnosti, jak je dnes mezi dvěma lidmi, kteří se snaží obsadit poslední volnou sedačku v tramvaji do Tootingu. Proto na samém sklonku římských časů ti nejpřátelštější lidé rychle utíkali do pouště, aby si udělali něco, čemu se říká poustevna, ale co by se klidně mohlo označit za dovolenou. Člověk se poustevníkem stával, protože byl více lidskou bytostí, ne méně. Nešlo jen o to, že dospěl k závěru, že líp vyjde se lvem, než s lidmi, kteří by ho hodili lvům. Šlo i o to, že měl lidi raději, když ho nechali být o samotě. Nu nikdo nemůže od nikoho, leda snad velmi výjimečnou osoby, očekávat, že bude naprosto osamělý. Existuje však silný argument ve prospěch větší samoty, zejména nyní, když žádná samota neexistuje.
Důvodem k tomu, aby každá normální lidská osoba byla napůl poustevníkem je v tom, že jedině tak si může jeho mysl udělat napůl volno. Je to jediný způsob, jak si užít trochu legrace i s životních skutečností, ano a to i tehdy, když ony skutečnosti jsou hry, tance a opera. Skoro se to podobá vybalování zavazadla. Říká se, že žijeme na vlakovém nádraží, mnozí z nás žijí v zavazadlovém voze, nebo se potloukáme světem se zavazadly, která jsme nikdy nevybalili. To nejlepší, co se nám může přihodit jsou totiž věci, které si vezmeme z toho, co už se nám stalo. Kdyby k sobě byli lidé upřímní, souhlasili by, že skutečná společenská setkání, dokonce i s lidmi, které milujeme, vypadají často podivně krátká, bezdechá, zmařená či bezvýsledná. Pouhá společnost je způsob jak změnit přátele ve známé, skutečný zisk neplyne z toho, že se s našimi přáteli potkáváme, ale z toho že jsme se potkali. Nu, když se lidé jen vrhají, od srážky ke srážce, od davu k davu, nikdy neodhalí positivní radost ze života. Jsou jako věčně hladovějící lidé, protože jejich pokrm se nikdy nestráví a právě tak jako takoví lidé jsou i oni podráždění. S moderním životem se jistě cosi děje, když je veškerá literatura mladých tak podrážděná. To je cosi z tajemství světce, který se vydal do pouště. Se svými přáteli se lidé hádají ve společnosti, odpouští jim v samotě. A než se společenská člověk pustí do kritiky světce, ať si vzpomene, že muž v poušti měl častokrát duši, která se podobali hrnci plnému medu lidské laskavosti, i když nidko nepřišel blíž, aby jí okusil a ať si též vzpomene, že muž v moderním salonu ve své intelektuální pohostinosti nabízí coby víno pelyněk.
Závěrem použiju jeden velmi moderní a dokonce i aktuální případ. Nevěřím v komunismus a určitě ne v komunismus z donucení. A je typické pro tento trpký a žlučovitý věk, že se všichni bavíme o komunismu vynuceném či povinném. Poměrně často sympatisuji s komunisty, což je něco docela jiného, ale i je respektuji spíš pro jejich odvahu, upřímnost či logiku než pro nějakou obzvláštní bodrost či laskavost. Nikdo nebude tvrdit, že moderní komunismus je nějaká obzvlášť mile laděná či přívětivá záležitost. Když si ale najdete legendy o nejstarších poustevnících, najdete i velmi roztomilé povídání o dvou mniších, kteří byli doopravdy komunisty. A jeden z nich se pokoušel druhému vysvětlit, proč se lidi začali hádat o soukromý majetek. Praštil tedy rukou o kámen a teatrálně zvolal: „Tenhle kámen je můj!“ Druhého jeho vkus poněkud překvapil jeho vkus, ale řekl: „Dobrá, vezmi si ho“. To učitele ekonomie poněkud namíchlo a řekl: „Ne, ne, tohle nesmíš říkat. Musíš říct, že je tvůj a pak se můžeme prát.“ Druhý poustevník tedy řekl, že kámen je jeho, načež mu ho první automaticky poda a tím, jak se zdálo, celá lekce obchodním metod neslavně skončila. Nu, můžete souhlasit s komunistickým ideálem nebo nemusíte, můžete schvalovat odříznutí se od světa obchodu a podnikání, pro které se rozhodli naši dva asketové. Není tu ale cosi, co by naznačovalo, že to byli poněkud příjemnější lidé než komunisté, které nyní potkáváme ve společnosti? Cosi takového, že samota vylepšuje náladu?

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s